22 Cdo 1310/2025-185
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. R., zastoupené Mgr. Zuzanou Beranovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Ke Střelnici 2072, proti žalovanému L. J., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 219/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 2. 2025, č. j. 15 Co 22/2025-158, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 2. 2025, č. j. 15 Co 22/2025-158, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že je vlastníkem části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, označené v geometrickém plánu Ing. Jakuba Královiče č. 398-537/2023, jako parc. č. XY o výměře 102 m2, a části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, označené v geometrickém plánu Ing. Jakuba Královiče č. 398-537/2023, jako parc. č. XY o výměře 89 m2. Žalobu založila na tvrzeních, dle nichž s paní I. F. uzavřela dne 2. 12. 1997 kupní smlouvu, na jejímž základě nabyla vlastnické právo k pozemku č. st. XY o výměře 355 m2 s objektem bývalé zemědělské usedlosti č. p. XY, k pozemku parc. č. XY o výměře 85 m2, k pozemku parc. č. XY o výměře 87 m2 a k pozemku parc. č. XY o výměře 593 m2, vše v obci XY a katastrálním území XY. Označené nemovitosti převzala v hranicích tehdy existujícího oplocení, tedy i včetně částí sousedních pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zahrnutých do oploceného celku. V době nabytí vlastnického práva k zakoupeným nemovitostem neměla žádného tušení, že se ujímá držby i pozemků, které nebyly předmětem převodu vlastnického práva kupní smlouvou. Protože ke dni 1. 1. 2019 nebyla její držba části sousedních pozemků nijak zpochybněna, například podáním žaloby na ochranu vlastnického práva, nabyla žalobkyně na základě mimořádného vydržení vlastnické právo i k části pozemku parc. č. XY o výměře 102 m2 a k části pozemku parc. č. XY o výměře 89 m2.
2. Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 4 C 219/2023-119, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2024, č. j. 4 C 219/2023-125, zamítl návrh na určení, „že žalobkyně je vlastníkem části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, označené dle geometrického plánu vypracovaného Ing. Jakubem Královičem, Horní Rokytnice 615, Rokytnice nad Jizerou, číslo geometrického plánu 398-537/2023, souhlas Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY pod PGP-1441/2023-304, jako parc. č. XY v k. ú. XY“ (výrok I) a dále zamítl návrh na určení, „že žalobkyně je vlastníkem části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, označené dle geometrického plánu vypracovaného Ing. Jakubem Královičem, Horní Rokytnice 615, Rokytnice nad Jizerou, číslo geometrického plánu 398-537/2023, souhlas Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY pod PGP-1441/2023-304, jako parc. č. XY v k. ú. XY“ (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho dřívějšího zástupce náklady řízení ve výši 26 343 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně v návaznosti na vysvětlení podmínek pro mimořádné vydržení vlastnického práva dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) a judikatorně rozvedeného předpokladu uchopení se držby v nikoliv nepoctivém úmyslu dovodil, že žalobkyně vlastnické právo k části pozemku parc. č. XY (dle oddělovacího geometrického plánu pozemku parc. č. XY) a k části pozemku parc. č. XY (dle oddělovacího geometrického plánu pozemku parc. č. XY) – dále také „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ ve smyslu shora citovaného ustanovení nevydržela, neboť při uchopení jejich držby v roce 1997 jí původní vlastnice nemohla informovat, že kupní smlouvou ze dne 2. 12. 1997 nabývá i držené pozemky. Převodkyně, I. F., totiž nevěděla, kudy hranice mezi pozemky smlouvou nabytými a posléze drženými probíhá; nebyl mezi nimi žádný zřetelný bod, který by hranici určoval. Tato hranice však byla žalobkyni známa již při zahájení stavebního řízení v roce 1998 a zcela jistě v roce 2015 při kolaudaci zakoupeného domu. Absence poctivosti na straně žalobkyně pak byla zcela zřejmě dána v roce 2010, kdy chtěla pozemek parc. č. XY, o němž tvrdí, že k jeho části vlastnické právo vydržela, zakoupit od jeho předchozího vlastníka pana M. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, odkdy předmětné pozemky skutečně držela a naopak žalovaný prokázal její nepoctivý úmysl posunout si hranice u své nemovitosti; proto soud prvního stupně žalobu zamítl.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 15 Co 22/2025-158, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, „že žalobkyně je vlastníkem části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, označené v geometrickém plánu Ing. Jakuba Královiče č. 398-537/2023, jako parc. č. XY o výměře 102 m2, a části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, označené v geometrickém plánu Ing. Jakuba Královiče č. 398-537/2023, jako parc. č. XY o výměře 89 m2 s tím, že geometrický plán je součástí tohoto rozsudku“ (výrok první rozsudku odvolacího soudu). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 65 072 Kč (výrok druhý rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud založil - od soudu prvního stupně - odlišné právní posouzení věci na skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně. S odkazem na jím citovanou odbornou (komentářovou) literaturu a judikaturu dovolacího soudu (odvolací soud výslovně odkázal na konkluze podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1074/2024; citovaný rozsudek a usnesení jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) provedl podrobný výklad pojmu „nepoctivý úmysl“, jehož absence při uchopení držby je jednou z podmínek mimořádného vydržení vlastnického práva ve smyslu § 1095 o.
z. V obecné rovině se odvolací soud rovněž zabýval tím, zda podmínka „nikoliv nepoctivého úmyslu“ musí být splněna po celou vydržecí dobu, jakož popsal i situace, v nichž je mimořádné vydržení vyloučeno. Detailně předestřená obecná východiska pak odvolací soud promítl do poměrů projednávané věci takto: a) žalobkyně kupní smlouvou ze dne 2. 12. 1997 koupila nemovitosti o celkové výměře necelých 1 100 m2 a ujala se současně držby předmětných pozemků o výměře necelých 200 m2. Rozdíl ve výměrách nemovitostí činící necelých 20 % nebyl tak zásadní, aby průměrnému člověku bylo při vynaložení běžné péče zřejmé, že se ujímá držby ve větším rozsahu, než jaký nabyl, b) v rozhodné době a ani později nebyla hranice mezi pozemky parc.
č. XY a parc. č. XY (tehdy ve vlastnictví žalobkyně) a mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY ničím vyznačena a ani v terénu nějakým způsobem znatelná. Celý prostor mezi nemovitostí žalovaného a hranicí pozemku parc. č. XY byl jedním celkem, nijak zvlášť neudržovaným, bez viditelných znaků průběhu hranice; žalobkyně tak ani z vnějších znaků v terénu nemohla rozpoznat, že by ke smlouvou nabytým nemovitostem nepatřily části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, c) převodkyně I. F. neposkytla žalobkyni žádnou relevantní informaci o průběhu hranic mezi pozemky, jež by nekorespondovala tomu, co bylo pro žalobkyni zjistitelné z terénu, d) v terénu existoval vnější znak hranice, a sice taras nacházející se podél budovy č. p.
XY ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud na základě výše uvedených skutečností uzavřel, že na straně žalobkyně nelze vůbec hovořit o tom, že by se držby předmětných pozemků ujala svémocně, potajmu či lstivě, tedy v nikoliv poctivém úmyslu. Absenci nepoctivého úmyslu při uchopení držby pak podporují zjištění týkající se rozdílu výměr pozemků nabytých a držených, informací, které žalobkyně získala při uzavírání kupní smlouvy, jakož i okolností objektivně existující na místě samém. Dále odvolací soud doplnil, že následná zjištění (v průběhu výkonu držby) o tom, že knihovním vlastníkem je někdo jiný, držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu nemůže narušit.
Takový účinek nemá dle odvolacího soudu ani zjištění z geometrických plánů vyhotovených v souvislosti s rekonstrukcí domu žalobkyně, že hranice mezi pozemky účastníků nevede podél domu žalovaného, ale šikmo přes zahradu žalobkyně k její vstupní bráně, a ani z obsahu kupní smlouvy s panem M., od něhož chtěla žalobkyně odkoupit pozemek, k jehož části současně uplatnila nabytí vlastnického práva vydržením. Uvedené skutečnosti sice svědčí dle názoru odvolacího soudu o nedostatku poctivé (dříve oprávněné) držby, ale nikoliv o držbě v nepoctivém úmyslu, jejíž zánik žalovaný žalobou na ochranu vlastnického práva, respektive určení práva, podanou během trvání vydržecí doby nepřivodil.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“); jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Žalovaný má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, jež nebyla – dle jeho mínění – v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, a sice, zda pro naplnění podmínek mimořádného vydržení postačí to, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby a skutečnost, že je mu prokázán nepoctivý úmysl v průběhu držby tak není rozhodující a na další trvání držby nemá žádný vliv. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, žalovaný přisuzuje nepoctivý úmysl žalobkyni již k okamžiku uchopení držby v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, když se ujala držby části pozemku parc. č. XY o výměře 102 m2, jež představuje 89,5 % celkové výměry tohoto pozemku (zbylá část má výměru 114 m2), a části pozemku parc. č. XY o výměře 89 m2, jež představuje 44 % celkové výměry tohoto pozemku. Absenci nepoctivého úmyslu žalobkyně dovolatel dále dovozuje z okolností uzavření kupní smlouvy s panem J. M., dřívějším vlastníkem pozemku parc. č. XY, z něhož hodlala nabýt část o výměře 144 m2. I z této skutečnosti muselo být žalobkyni – dle úsudku žalovaného - zřejmé, že není vlastníkem pozemku parc. č. XY. Žalovaný rovněž absenci nikoliv poctivého úmyslu dává do souvislosti s obdobím rekonstrukce domu žalobkyně v roce 2015, kdy byl vyhotoven geometrický plán, jenž zachycoval do katastru nemovitostí promítnutý odlišný tvar pozemků, jež žalobkyně do vlastnictví nabyla, a rovněž se sloučením pozemků parc. č. XY, XY a XY do jediné parcely č. XY v roce 2018, mezi nimiž tedy nefiguroval pozemek parc. č. XY, s čímž byla žalobkyně obeznámena.
8. Žalovaný má dále za to, že dovolání je přípustné pro řešení v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky, zda k zániku držby vedoucí k nabytí vlastnického práva mimořádným vydržení může dojít i za jiných okolností, než toliko podáním žaloby na ochranu vlastnického práva, popřípadě na určení práva, ze strany vlastníka pozemku proti držiteli. Současně v této souvislosti klade otázku, zda se žalobkyně vůbec držby předmětných pozemků v roce 1997 ujala, přičemž se zřetelem na výsledky provedeného dokazování má za to, že nikoliv.
Domnívá se, že k zániku držby v nikoliv nepoctivém úmyslu může rovněž dojít i při jejím výkonu v průběhu plynoucí vydržecí doby. Odkazuje přitom na nesprávně interpretované závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (rozsudek byl uveřejněn pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i obsah komentáře autorů Františka Roučka a Jaromíra Sedláčka k ustanovení § 1477 Obecného občanského zákoníku. Všímá si rovněž obratu „bez dalšího“, jenž Nejvyšší soud použil v rozsudku ze dne 10.
5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, při objasnění významu zjištění držitele, že vlastníkem drženého pozemku je někdo jiný, a dovozuje, že při existenci dalších okolností to může mít vliv na zánik držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. Do poměrů projednávané věci poté žalovaný promítá skutkové zjištění, které mělo být učiněno z výpovědi svědků a z listinných důkazů, a sice že se žalobkyně faktické držby předmětných pozemků nikdy neujala. Uvádí rovněž, že sama žalobkyně v rámci svého účastnické výpovědi potvrdila, že jí žalovaný o svém vlastnictví k předmětným pozemkům informoval a že z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo, že na straně dovolatele jako vlastníka pozemků nevznikly nejmenší pochybnosti o tom, že nemovitosti také drží.
Z žádného důkazu přitom nevyplynulo, že by se držby pozemků chopila žalobkyně a že by tak učinila v nikoliv nepoctivém úmyslu. Poukazuje přitom na řízení o ochranu rušené držby, jež bylo vedeno z podnětu žaloby žalobkyně, jež byla zamítnuta. Připomíná, že z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ve věci rušení držby vydaného plyne, že na sporných částech pozemků měl žalovaný uloženy své věci, tedy že předmětné pozemky užíval.
9. Žalovaný rovněž namítá, že odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně - k odlišnému právnímu posouzení věci, aniž by ovšem zopakoval důkazy, na jejich základě zjistil skutkový stav soud prvního stupně. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že odlišně hodnotil výpověď svědkyně F. a obsah listin provedených k důkazu soudem prvního stupně, a tak oproti soudu prvního stupně dospěl k odlišnému závěru, že žalobkyně v době koupě nemohla poznat, že se v souvislosti s nabytím vlastnického práva ujímá i držby části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY. Řečený postup shledává rozporným s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř., jakož i se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 28 Cdo 710/99. V ústavně-právní rovině pak procesní pochybení odvolacího soudu projektuje s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II: ÚS 3257/21 (tento nález, jakož i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), do porušení práva na spravedlivý proces. Má za to, že odvolací soud měl při odlišném náhledu na právní posouzení věci dovolatele poučit ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., a umožnit mu tak splněním povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní na odlišný právní názor reagovat. Pokud tak odvolací soud neučinil, vydal překvapivé rozhodnutí, jehož vydání nebylo možné předvídat. Dovolatel rovněž namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný.
10. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
13. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné pro řešení žalovaným obsahově vymezené otázky, zda pro naplnění podmínek mimořádného vydržení postačí to, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby a skutečnost, že je mu prokázán nepoctivý úmysl v průběhu držby tak není rozhodující a na další trvání držby nemá žádný vliv.
Řešením této právní otázky se již Nejvyšší soud ve své judikatuře zabýval a jejím posouzením se v poměrech projednávané věci odvolací soud od dnes již ustáleného řešení předmětné otázky od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Sluší se uvést, že měl-li dovolatel za to, že vymezuje právní otázku, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, pak jeho omyl týkající se kvalifikace předpokladu přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., tj. vztahu řešené otázky k judikatuře Nejvyššího soudu, vadu (věcnou neprojednatelnost) dovolání nezpůsobuje (k tomu srovnej bod 36 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Právě uvedené pak platí i pro řešení druhé žalovaným obsahově vymezené otázky, tj. zda k zániku držby vedoucí k nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením může dojít i za jiných okolností, než toliko podáním žaloby na ochranu vlastnického práva, popřípadě na určení práva, ze strany vlastníka pozemku proti držiteli. I řešení této otázky své místo v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak bude dále uvedeno, již má.
V jejím případě není rovněž dovolání žalovaného ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odpověď Nejvyššího soudu na danou otázku by byla ryze hypotetická a její posouzení Nejvyšším soudem by v poměrech projednávané věci nemohlo žalovanému přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Dovolání žalovaného je ovšem ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda v poměrech projednávané věci byla splněna esenciální podmínky mimořádného vydržení, tj. že se žalobkyně v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy dne 2.
12. 1997 ujala i držby předmětných pozemků. Při řešení této otázky, jak bude dále uvedeno, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil.
K otázce, zda pro naplnění podmínek mimořádného vydržení postačí to, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby a skutečnost, že je mu prokázán nepoctivý úmysl v průběhu držby tak není rozhodující a na další trvání držby nemá žádný vliv.
16. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru tak, jak je vymezena v § 992 odst. 1 věta první o. z. (z pozitivního vymezení dobré víry), ale o obecnou poctivost držitele, resp. O nedostatek „nepoctivého úmyslu“ (jde o negativní vymezení dobré víry). O pozitivní vymezení dobré víry jde v případě, kdy se předpokládá pozitivní přesvědčení držitele, že mu držené právo náleží, že je jeho subjektem (viz § 992 odst. 1 o.
z. věta první, § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále „obč. zák.“); o negativní vymezení dobré víry jde, je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, jedná tedy poctivě v obecném smyslu slova. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu [k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96 a další literaturu tam uvedenou]. Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu.
Naproti tomu v nikoliv nepoctivém úmyslu jedná především ten, který je přesvědčen, že tím, že se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu. Ten, kdo drží „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; jde zde o dobrou víru „v nejméně přísném pojetí“. Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá.
Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu.
Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a dále např.
na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021).
17. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24, akceptoval tyto závěry Nejvyššího soudu: „Hodnocení držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí ‚držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma‘; jde zde o kritérium obdobné dobré víře ‚v nejméně přísném pojetí‘. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021)“.
18. K okamžiku, ke kterému se posuzuje nikoliv nepoctivý úmysl držitele nezbytný pro mimořádné vydržení, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2023. V něm uvedl, že zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v ustanovení § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. V takovém případě se považuje držitel za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.
19. Promítne-li se právě reprodukovaný judikatorní náhled Nejvyššího soudu na uplatnění podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva, a sice pojmu „nikoliv nepoctivého úmyslu“ do poměrů projednávané věci, pak je zřejmé, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe petrifikující potřebu posoudit „nikoliv nepoctivý úmysl“ držitele k okamžiku uchopení držby a nikoliv jeho trvání po celou vydržecí dobu při jejím výkonu od judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. Skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit ztrátu nikoliv nepoctivého úmyslu v průběhu výkonu držby, jak jsou žalovaným v dovolání namítány (okolnosti uzavření kupní smlouvy s panem J. M., dřívějším vlastníkem pozemku parc. č. XY, znalost žalobkyně o tvaru předmětných pozemků a o rozloze pozemků okolních vlastníků, s nimiž se měla možnost seznámit u příležitosti vypracování geometrického plánu v roce 2015, upozornění ze strany žalovaného, že předmětné pozemky jsou jeho vlastnictvím) by nemohly přivodit ztrátu nikoliv nepoctivého úmyslu žalobkyně, pokud (a taková situace nenastala) žalovaný jako zapsaný vlastník předmětných pozemků (částí, k nimž se žalobkyně mimořádného vydržení domáhá) nepodal v době plynutí vydržecí doby žalobu napadající poctivost držby, tedy žalobu na ochranu vlastnického práva, popřípadě byl-li by na takové žalobě naléhavý právní zájem, žalobu o určení vlastnického práva.
20. Pro nepoctivý úmysl by ovšem nesvědčily ani okolnosti existující v okamžiku, v němž se držby předmětných pozemků (částí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY) měla žalobkyně chopit, tedy při uzavření kupní smlouvy dne 2. 12. 1997. Odvolací soud pod bodem 13 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku přiléhavě vysvětlil, že žalobkyně ze stavu pozemků (neudržovaný prostor, jenž byl souvislým celkem, zarostlý křovím a zanesený nepořádkem) a z absence seznatelných rozhrad (vyjma tarasu kopírujícího z důvodu zabezpečení terénu přilehlou obvodovou zeď domu žalovaného) mohla stěží zjistit, kudy vede hranice mezi pozemky, které kupní smlouvou nabyla, a pozemky ve vlastnictví žalovaného, respektive v době koupě pozemkem parc. č. XY ve vlastnictví J. M. Rovněž prodávající (I. F.) neposkytla žalobkyni žádnou relevantní informaci o průběhu hranic mezi pozemky, jež by korigovala vjem, jenž žalobkyně mohla získat obhlídkou terénu. Nepoctivý úmysl při uchopení držby by pak nebylo možné seznat ani z porovnání výměr pozemků kupní smlouvou nabytých a pozemků, jejichž držby se žalobkyně měla ujmout.
21. V již výše připomenutém rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2023, Nejvyšší soud vyložil, že při hodnocení poměru výměry pozemku koupeného a drženého lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 obč. zák., ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Vzhledem k tomu, že každý případ je „individuální“, nelze v každé věci trvat na splnění všech podmínek, které v minulosti judikatura uvedla v konkrétních věcech jako předpoklad vydržení; při posuzování mimořádného vydržení lze ke starší judikatuře přihlédnout, nelze ji však přejímat bezezbytku.
22. Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 věta druhá o. z., neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá; nutný je nepoctivý úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.
23. Jestliže byl poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Dovolací soud pak výjimečně připustil (přísněji posuzovanou) oprávněnou držbu předpokládající dobrou víru držitele v případě, že držený pozemek převyšoval výměru pozemku koupeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005); tím spíše to neplatí pro držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“.
24. V poměrech projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, podle něhož žalobkyně nabyla kupní smlouvou nemovitosti o celkové výměře necelých 1 100 m2 a dvě předmětné části pozemků mají výměru dohromady necelých 200 m2. Dovodil tudíž, že žalobkyně se chopila držby ve výměře vyšší o necelých 20 %, což není rozdíl natolik zásadní, aby průměrnému člověku při běžné péči muselo být vždy zřejmé, že se ujímá držby ve větším rozsahu, než jaký nabyl. S takovým závěrem se dovolací soud ztotožňuje, neboť - i když často závisí na individuálních okolnostech případu a při uplatnění kritéria komparace výměr pozemku nabytého a drženého nelze příliš paušalizovat - ani u přísněji posuzované oprávněné držby (poctivé držby) - rozdíl ve výměrách pozemků do 50 % zpravidla nevede k závěru, že omyl držitele by byl neomluvitelný. U mimořádného vydržení by to platilo tím spíše. Navíc žalovaný, jak se podává z bodu 6 textu dovolání, v rozporu s logikou poměřování toho, co držitel na základě platného právního titulu nabyl, a čeho se chopil držbou, nepřípadně konstruuje, že ono poměřování se děje mezi výměrou pozemku, jehož držby se jiný chopil, a výměrou téhož pozemku, jenž zůstal v držbě jeho vlastníka. Taková komparace z hlediska posuzování skutkového omylu v případě poctivosti držby u řádného vydržení a nikoliv nepoctivého úmyslu u mimořádného vydržení nedává žádný smysl.
25. Lze proto uzavřít, že dovolání žalovaného není pro řešení otázky, zda pro naplnění podmínek mimořádného vydržení postačí to, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby a skutečnost, že je mu prokázán nepoctivý úmysl v průběhu držby, tak není rozhodující a na další trvání držby nemá žádný vliv, ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. K otázce, zda k zániku držby vedoucí k nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením může dojít i za jiných okolností, než toliko podáním žaloby na ochranu vlastnického práva, popřípadě na určení práva, ze strany vlastníka pozemku proti držiteli.
26. V rozsudku ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 505/2025, Nejvyšší soud uvedl, že k vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, resp. – subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom ani nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci (viz tzv. constitutum possessorium, kdy držitel předává držbu jinému a zůstává detentorem). Shodný závěr Nejvyšší soud formuloval i v rozsudku ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 534/2023, a v již dříve připomenutém rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Tato rozhodnutí odkazují na ustanovení § 1009 odst. 1 o. z., podle nějž „držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká, je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.“
27. Žádný z těchto důvodů zániku držby předmětných pozemků žalobkyní v průběhu plynutí vydržecí doby by se v poměrech projednávané věci neuplatnil. Ostatně dovolatelem žádný z nich ani nebyl tvrzen. Pokud žalovaný v dovolání argumentoval ztrátou držby žalobkyně, pak své námitky připínal k okolnostem, jimiž současně odůvodňoval přeměnu nikoliv nepoctivého úmyslu žalobkyně na úmysl nepoctivý (viz bod 19 odůvodnění tohoto rozsudku). Takové okolnosti však ztrátu držby nepředstavují. Pro řešení otázky, „zda k zániku držby vedoucí k nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením může dojít i za jiných okolností, než toliko podáním žaloby na ochranu vlastnického práva, popřípadě na určení práva, ze strany vlastníka pozemku proti držiteli“, tudíž dovolání žalovaného argumentačně se připínající k okolnostem, v nichž některý z důvodů zániku držby spatřovat nelze (§ 1009 odst. 1 o. z.), přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. není. Na této otázce není dovoláním dotčený rozsudek založen, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či hypotetické, ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018). IV. Důvodnost dovolání
28. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného přípustným (viz bod 15 odůvodnění tohoto rozsudku), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
29. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
30. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
31. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.
32. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.
33. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
34. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
35. Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
36. Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022).
37. Judikatura Nejvyššího soudu se předpoklady držby opakovaně zabývala např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. Fyzické ovládání věci je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.
Po nabývacím aktu se již nevyžaduje k zachování držby další manifestace této moci: držba např. trvá, i když držitel na pozemek, byť neohrazený, léta nevstoupil. Zaniká teprve způsoby uvedenými v § 1009 o. z., tedy například pokud se držby chopí někdo jiný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018). V rozsudku ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, pak Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu připomněl závěr, že při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu od užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto něj může užívat i osoba jiná (detentor).
Držba není totožná s užíváním věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004). Nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy se chopil držby pozemku (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus et corpus“). Pokud držitel prokáže, že držbu nabyl, má se za to, že držba trvá, pokud se neprokáže její pozbytí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 147/2013).
38. Promítne-li dovolací soud právě uvedené závěry do poměrů projednávané věci, pak nelze než konstatovat, že v rámci řešení právní otázky, zda žalobkyně naplnila předpoklady držby předmětných pozemků (částí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY) v době pro takové posouzení rozhodné a zda také navenek seznatelně manifestovala „animus et corpus“, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud bez dalšího (jakoby samozřejmě) uvedl, že žalobkyně se v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 2.
12. 1997 ujala spolu s nabytými nemovitými věcmi držby i částí shora uvedených pozemků, jejichž výměra nepřesahovala 20 % nemovitostí nabytých na základě platného právního titulu. Byť v bodě 13 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku podrobně odvolací soud rozebírá okolnosti, za nichž se měla žalobkyně držby ujmout [komparace výměry, nedostatek relevantních údajů o rozsahu nabytého vlastnictví získaného od převodkyně, absence seznatelných rozhrad (náznak rozhrady představované vybudovaným tarasem)], spojuje tyto okolnosti s výkladem o existenci nikoliv nepoctivého úmyslu, ale nikoliv s podmínkami vzniku držby.
Odvolací soud se tak nezabýval tím, zda žalobkyně, jíž v tomto směru tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní, předestřela relevantní tvrzení a označila důkazy k tomu, že začala pozemky nezávisle na druhém k nějakému účelu užívat, obhospodařovat či jinak exploatovat a že tak činila svou mocí s vědomím, že pozemky drží jako vlastník, tj. projevila držební vůli. Držební vůle je přitom při nabytí držby relevantní stejně jako faktické ovládání věci. Navenek se zpravidla projevuje jednáním držitele. Stejně jako faktické ovládání věci podléhá i posouzení existence držitelské vůle objektivizovanému hodnocení; je podstatné, jak se projevuje navenek a jak je takový projev obvykle posuzován.
Z obsahu dovoláním dotčeného rozsudku se ovšem nijak nepodává, že by se odvolací soud splněním předpokladů, za nichž se žalobkyně mohla ujmout držby předmětných pozemků, zabýval. Žalovaný přitom již ve vyjádření k žalobě zpochybnil, že by se jejich držby žalobkyně vůbec ujala. Soud prvního stupně se sice aktem uchopení držby předmětných pozemků žalobkyní zabýval, ale závěr o absenci držby dal jednak nepřípadně do souvislosti se stavem pozemků (zarostlé křovím a zanesené nepořádkem) a s absencí zřetelné hranice mezi pozemky (viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a dále přihlédl k okolnostem, jež měly být (a odvolacím soudem také byly) hodnoceny v intencích podmínky („nikoliv nepoctivého úmyslu“) – viz bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Na druhé straně nelze ničeho ke splnění předpokladů držby předmětných pozemků žalobkyní ničeho usuzovat z řízení o posesorní žalobě, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 225/2023, jehož výsledek – zamítnutí žaloby změnou vyhovujícího usnesení soudu prvního stupně (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 1. 2024, č. j.
15 Co 328/2023-81) – ničeho nevypovídá o držebních poměrech v době rozhodné po posouzení podmínek mimořádného vydržení, tj. v průběhu plynutí vydržecí doby, resp. ke dni 1. 1. 2019 (§ 3066 o. z.). Vady řízení
39. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srovnej § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
40. Žalovaný rovněž namítá, že odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně - k odlišnému právnímu posouzení věci, aniž by ovšem zopakoval důkazy, na jejich základě zjistil skutkový stav soud prvního stupně. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že odlišně hodnotil výpověď svědkyně F. a obsah listin provedených k důkazu soudem prvního stupně, a tak oproti soudu prvního stupně dospěl k odlišnému závěru, že žalobkyně v době koupě nemohla poznat, že se v souvislosti s nabytím vlastnického práva ujímá i držby části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY.
41. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
42. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod číslem 11/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
43. Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1527/2008). Stejně tak je otázka, zda držitel nabyl držbu „v nikoliv nepoctivém úmyslu“, otázkou právní. Relevantní je úmysl držitele v době nabytí držby. Zjištění, co držitel věděl, resp. vzhledem k okolnostem musel vědět, je již ovšem zjištěním skutkovým.
44. Žalovaný procesní pochybení odvolacího soudu zakládá na argumentaci, že odvolací soud dovoláním dotčený rozsudek, aniž by znovu provedl dokazování, opřel o odlišné závěry než soud prvního stupně, neboť uzavřel, „že žalobkyně v době koupě nemohla poznat, že by mezi nemovitostmi, které získala do vlastnictví, nespadaly i předmětné části pozemku parc. č. XY a parc. č. XY“. Má za to, že „toto je v rozporu s výpověďmi.“ Zmiňuje konkrétně výpověď svědkyně I. F., jejíž část reprodukuje. Na jiném místě dovolání pak namítá i neprovedení důkazu obsahem (blíže nespecifikovaných) listin.
45. Namítanou vadou rozsudek odvolacího soudu netrpí. Posoudil-li odvolací soud právní otázku „existence nikoliv nepoctivého úmyslu“ k okamžiku tvrzeného uchopení držby odlišně od soudu prvního stupně, pak tak zjevně mohl učinit bez opakování listinných důkazů provedených soudem prvního stupně, neboť ty jsou datovány - z hlediska úvah o dané právní otázce - až počínaje rokem 1998. Okolnosti, jež nastaly posléze, již na řešení inkriminované právní otázky nemohly mít žádný vliv (k tomu viz shrnutí v bodě 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). To pochopitelně také platí o listinných důkazech, z nichž tyto okolnosti mohly být zjištěny. Pokud pak jde o výpověď svědkyně I. F., ani ta nedala jednoznačnou odpověď na to, zda byl pozemek (neuvádí jaký) oplocen či nikoliv, zda se nějaké oplocení, popřípadě v jaké délce či z jakého materiálu, v místě nacházelo. Odvolací soud a soud prvního stupně tak z výpovědi jmenované svědkyně nemohly objektivně zjistit pozitivní informaci o průběhu hranic se sousedními nemovitostmi, což ostatně koresponduje i s výpověďmi ostatních svědků, kteří existenci určitého oplocení potvrdili, byť se explicitně nebyli schopni vyjádřit k tomu, zda tvořilo na místě samém seznatelnou rozhradu, jež by byla určující pro skutečnou vědomost žalobkyně o tom, že se tvrzené držby ujímá ve větším rozsahu, než by odpovídalo nabývacímu titulu.
46. Nelze mít za opodstatněnou ani námitku dovolatelky, že postupem odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Lze připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení dosud netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); o takový případ v nyní posuzované věci nejde. Odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě o určení vlastnického práva vyhověl na základě argumentace uplatněné žalobkyní jak v žalobě, tak i v odvolání proti prvostupňovému rozsudku. K této argumentaci se také žalovaný mohl vyjádřit, což učinil nejen v nalézacím řízení, ale i v řízení před odvolacím soudem. Fakt, že o žalobě odvolací soud rozhodl jinak, než soud prvního stupně v řízení, v němž byly posuzovány skutečnosti a hodnoceny důkazy, jež byly uplatněny, respektive provedeny, již v nalézacím řízení, rozsudek odvolacího soudu překvapivým (či nepředvídatelným) nečiní.
47. Bez bližšího odůvodnění dovolatel rovněž namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný.
48. V souvislosti s uplatněnou námitkou o deficitu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
49. Dovolatel blíže důvody, pro které by měl být rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný či vnitřně rozporný, neuvádí, a spíše se uváděným procesním deficitem pouze snaží posílit relevanci ostatní dovolací argumentace. Dovolací soud neshledává, že by rozsudek odvolacího soudu z hlediska odůvodnění nevyhovoval náležitostem vtěleným do ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Skutečnost, že dovolatel byl schopen reagovat na důvody předestřené v rozsudku odvolacího soudu věcně projednatelným a částečně přípustným a důvodným dovoláním o přezkoumatelnosti rozhodnutí jednoznačně svědčí.
50. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první o. s. ř.).
51. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
52. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu