USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. M., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 1215/32, proti žalovaným 1) L. K. a 2) J. K., zastoupeným Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Sirkárny 467/2a, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 303/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2023, č. j. 19 Co 924/2023-380, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2024, č. j. 19 Co 924/2023-395, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 634 Kč k rukám zástupce žalovaných Mgr. Michala Majchráka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 23 C 303/2021-352, zamítl „žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných vyklizení a předání části pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, užívané nad rámec kupní smlouvy ze dne 30. 11. 1965 a geometrického plánu č. 210-920-94/65 ze dne 23. 7. 1965, a uvedení společné hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY do souladu s geometrickým plánem č. 210-920-94/65 ze dne 23. 7. 1965“ (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 19 Co 924/2023-380, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2024, č. j. 19 Co 924/2023-395, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Rozhodnutí odvolacího soudu je primárně založeno na závěru, že žalovaní vlastnické právo ke sporné části pozemku nabyli na základě mimořádného vydržení ke dni 1. 1. 2019. Držba (domnělého) vlastnického práva žalovaných se započtením držby jejich právního předchůdce přesáhla 20 let (trvala 33 let). Odvolací soud uvedl, že existence dobré víry o domnělém (putativním) titulu k nabytí vlastnictví se u mimořádného vydržení nevyžaduje, držba nemusí být řádná, pravá ani poctivá, postačuje absence nepoctivého úmyslu držitele.
Skutečnosti tvrzené žalobcem, že se právní předchůdce žalovaných zmocnil držby svévolně a potajmu, jež by mohly vést k závěru o jeho možném nepoctivém úmyslu, nebyly v řízení prokázány. Subjektivní aspekt držby žalovaných a jejich předchůdce vycházel z přesvědčení o závaznosti ústní dohody se žalobcem. Vedle uvedeného důvodu pro zamítnutí žaloby pak odvolací soud výslovně uvedl a odůvodnil (bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že žaloba má výrazně šikanózní charakter.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel formuluje následující otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu: a. Mohl odvolací soud uzavřít, že žalovaní nabyli spornou část pozemku mimořádným vydržením, když žádná kupní smlouva o převodu uvedené ani jiné části pozemku nikdy nebyla uzavřena, právní předchůdce žalovaných za tuto část pozemku žalobci nikdy nic neuhradil, avšak potají se pokusil dosáhnout vkladu vlastnického práva ke sporné části pozemku, a současně dle svých nabývacích titulů žalovaní nabyli svůj pozemek o výměře dle geometrického plánu č. 210-920-94/65 ze dne 23. 7. 1965, přičemž nejpozději v roce 2003 byli upozorněni na skutečnost, že skutečná hranice pozemku neodpovídá oplocení? (zde žalobce shledává rozpor např. s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 a sp. zn. 22 Cdo 1102/2022); b. Je namístě posoudit žalobu jako rozpornou s dobrými mravy, když jejím účelem je ochrana vlastnického práva žalobce, přičemž vyhovění žalobě by se nedotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaných? Lze zájem žalovaných na parkování vozidla na jejich pozemku považovat za zvlášť významný zájem odůvodňující zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy? (zde žalobce shledává rozpor s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99 či sp. zn. 22 Cdo 740/99); c. Byl odvolací soud oprávněn zcela pominout posouzení otázky, zda se žalovaní, resp. jejich právní předchůdce, nesnažili přeměnit výprosu v trvalé právo, a s touto argumentací se nijak nevypořádat? (zde žalobce spatřuje rozpor s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2218/2017 či sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07); d. Postupoval odvolací soud správně, když nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem této věci a současně se nevypořádal s veškerou argumentací žalobce uplatněnou v tomto řízení? e. Může soud alternativně dojít k vzájemně neslučitelnému právnímu hodnocení věci? f. Může soud rozhodnout o vydržení, které je současně zbavením vlastnického práva bez náhrady?
5. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaní ve vyjádření rozsáhle rekapitulují obsahy rozsudků nalézacích soudů a uvádí, že žalobce v dovolání vychází z jiného skutkového stavu než nalézací soudy. Podle žalovaných je rozhodné, že spornou část pozemku žalovaní „začali užívat na základě rozhodnutí soudu o dědictví a na základě kupní smlouvy, k čemuž došlo v období roku 1998 a 1999“. Dovolání žalobce jako celek nepovažují za přípustné a navrhují, aby je dovolací soud odmítl. III. Přípustnost dovolání
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Jak již bylo uvedeno výše, je rozhodnutí odvolacího soudu primárně založeno na závěru o dlouhodobé držbě pozemku žalovanými (jejich právním předchůdcem) v nikoliv nepoctivém úmyslu. Odvolací soud uzavřel, že držby se právní předchůdce žalovaných ujal na základě ústně uzavřené dohody o směně. 10. Nejvyšší soud především uzavírá, že dovolatel rozsáhle formulované otázky, při jejichž řešení se měl (podle dovolatele) odvolací soud odchýlit u otázky mimořádného vydržení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zakládá nedovoleně na jiném skutkovém stavu, než z jakého vycházel odvolací soud (a to takového, že ústní dohoda o směně nebyla uzavřena). Nejvyšší soud přitom opakovaně vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Již z tohoto důvodu nemůže být dovolání přípustné. 11. Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí následující. 12. Podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 13. Nejvyšší soud již ustáleně dovozuje, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru tak, jak je vymezena v § 992 odst. 1 o. z., věta první (z pozitivního vymezení dobré víry), ale o obecnou poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ (jde o negativní vymezení dobré víry). O pozitivní vymezení dobré víry jde v případě, kdy se předpokládá pozitivní přesvědčení držitele, že mu držené právo náleží, že je jeho subjektem (viz § 992 odst. 1 o. z., věta první, § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník); o negativní vymezení dobré víry jde, je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, jedná tedy poctivě v obecném smyslu slova. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu [k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1774). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96 a další literaturu tam uvedenou]. Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nikoliv nepoctivém úmyslu jedná především ten, který je přesvědčen, že tím, že se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu. Ten, kdo drží „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; jde zde o dobrou víru „v nejméně přísném pojetí“. Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a dále např. na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021 (tato stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. 14. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že pro mimořádné vydržení není průkaz právního důvodu chopení se držby nezbytný, a i kdyby byla mezi účastníky uzavřena toliko absolutně neplatná ústní kupní smlouva, samotná absence platného právního titulu ještě jistě nevytváří nepoctivý úmysl, a tak není na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). 15. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaní nabyli vlastnické právo ke sporné části pozemku na základě mimořádného vydržení ke dni 1. 1. 2019, když držba (domnělého) vlastnického práva žalovaných se započtením držby jejich právního předchůdce přesáhla 20 let (trvala 33 let), přičemž „subjektivní aspekt držby žalovaných a jejich předchůdce vycházel z přesvědčení o závaznosti ústní dohody se žalobcem“. Je nutné především zohlednit, že právní předchůdce žalovaných začal v roce 1985 užívat spornou část pozemku parc. č. XY na základě ústní dohody o směně, ke které byl v roce 1986 vypracován geometrický plán, ve kterém se právní předchůdce žalovaných označuje jako nabyvatel. Žalovaní pak spornou část pozemku začali užívat v období let 1998 a 1999 na základě rozhodnutí soudu o dědictví a na základě kupní smlouvy, a to ve stále stejných hranicích daných oplocením. V řízení nebylo prokázáno (netvrdil to ani žalobce), že by se jednalo o pouhé užívání věci na základě obligačního práva. Nejednalo se ani o výprosu, jelikož titulem k užívání sporné části pozemku byla právě ústní smlouva o směně, od které právní předchůdci žalovaných odvozovali své vlastnické právo. 16. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 17. S ohledem na tyto závěry se již dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou směřující k druhotnému závěru, na kterém odvolací soud vystavěl své rozhodnutí, o šikanózním výkonu práva žalobce. 18. Podobně se dovolací soud nezabýval z důvodů procesní ekonomie dalšími čistě akademickými námitkami žalobce (otázky označené body d., e. a f.), ze kterých se nepodává zobecnitelná právní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel je povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023). Na základě takto formulovaných právních otázek nemůže být přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založena. V. Závěr 19. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. 20. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 10. 2024
Mgr. David Havlík podepsáno Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D. za nepřítomného předsedu senátu