21 Cdo 1937/2024-571
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce I. Š., zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, proti žalovanému Koenig & Bauer (CEE)
spółka z ograniczoną odpowiedzialnością, se sídlem ve Varšavě, Taneczna č. 18,
Polská republika, reg. č. 140707219, podnikajícímu v České republice
prostřednictvím Koenig & Bauer (CEE) Sp. z o. o. organizační složka, se sídlem
v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 249/46, IČO 24816281, zastoupenému JUDr. Janem
Täubelem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 68/105, o 1 126
779,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25
C 172/2021, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. ledna 2024, č. j. 30 Co 359/2023-460, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. září 2023, č. j. 25 C 172/2021-400, tak,
že co do „zbývající částky“ se žaloba zamítá, a ve výroku o nákladech řízení se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 15. 6.
2021 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 23. 11. 2018
do 31. 8. 2020 částku 1 126 779,36 Kč „hrubého“ spolu se zákonným úrokem z
prodlení z měsíčních částek náhrad mzdy vyčíslených v „čisté“ výši vždy od 11.
dne měsíce následujícího. Žalobu zdůvodnil tím, že s ním žalovaný, u kterého je
zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2011 na pozici obchodního
zástupce, nejprve rozvázal pracovní poměr jeho okamžitým zrušením dne 20. 11.
2012, které bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2014, č.
j. 22 C 80/2012-193, určeno neplatným, poté výpovědí ze dne 26. 6. 2014, která
byla rovněž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22
C 292/2014-392, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10.
2018, č. j. 23 Co 239/2018
-434, určena neplatnou, a naposledy výpovědí ze dne 29. 5. 2020, doručenou mu
dne 4. 6. 2020, o níž je vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 11 C 12/2020. Domáhá se proto náhrady mzdy z důvodu překážek v práci na
straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce za období od 23. 11. 2018 do
31. 8. 2020, při jejímž vyčíslení vycházel při výpočtu pravděpodobného výdělku
ze mzdy, které dosáhl v posledním „celém“ kalendářním čtvrtletí, v němž mu
žalovaný ještě přiděloval práci, tj. v období od 1. 7. 2012 do 30. 9. 2012, a
stanovil svůj průměrný hodinový výdělek na 317,94 Kč. Domáhá se současně úroků
z prodlení, které trvá – vzhledem k tomu, že výplatní termín byl pracovní
smlouvou stanoven na desátý den v měsíci – vždy od jedenáctého dne kalendářního
měsíce následujícího po měsíci, za který náhrada mzdy přísluší.
2. Žalovaný namítal, že žalobce si již přibližně od roku 2013 nehledá
zaměstnání, i když mu v tom „objektivně nebrání žádná okolnost“, a že proto
trvá na uplatnění „omezení náhrady mzdy obdobím šesti měsíců ve smyslu
ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce“.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 [poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne
10. 2. 2023 připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 9. 1. 2023 a
spočívající v tom, že žalobce požaduje úrok z prodlení z měsíčních částek
náhrad mzdy „hrubého“ (oproti původnímu vyčíslení v žalobě z měsíčních částek
náhrady mzdy „čistého“)] rozsudkem ze dne 10. 2. 2023, č. j. 25 C 172/2021-300,
žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 79 376 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Täubela, LL.M. Dovodil, že v
důsledku nepřidělování práce žalobci žalovaným poté, co bylo pravomocně určeno,
že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 6. 2014 je neplatné, nastala
jiná překážka v práci na straně zaměstnavatele, že proto žalobci náleží náhrada
mzdy ve smyslu § 208 zákoníku práce, jejíž výši je třeba určit na základě
pravděpodobného výdělku podle § 355 zákoníku práce, avšak že v projednávané
věci je třeba „zohlednit širší okolnosti celého vztahu mezi žalobcem a
žalovaným“. Dospěl k závěru, že s ohledem na to, že žalobce nehledal „řádné
uplatnění na trhu práce“, ale pouze takovou práci, která by neohrozila vznik
jeho nároku na náhradu mzdy, což lze považovat za zneužívání práva, které nelze
aprobovat, neboť by vedlo k tomu, že by pro zaměstnance, který vede zpravidla
mnohaletý soudní spor se zaměstnavatelem, bylo výhodnější se „vyhýbat“ dalšímu
výkonu práce, což rozhodně „není v zájmu společnosti“, je na místě „postupovat
analogicky podle § 69 odst. 2 zákoníku práce“, „i když přísně vzato nejde v
případě žalobou uplatněného nároku o nárok na náhradu mzdy podle § 69 zákoníku
práce, nýbrž o nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce“.
4. K odvolání žalobce (ve vyjádření k němu ze dne 12. 5. 2023 vznesl
žalovaný mimo jiné námitku promlčení v rozsahu změny žaloby týkající se výše
požadovaného příslušenství – úroků z prodlení) Městský soud v Praze usnesením
ze dne 31. 7. 2023, č. j. 30 Co 175/2023-370, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Úvahy soudu prvního stupně o moderaci
náhrady mzdy analogicky podle § 69 odst. 2 zákoníku práce má za zcela
nesprávné, neboť nemají oporu v zákoně ani v judikatuře dovolacího soudu, a
současně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatnění nároku
žalobce na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce představuje zjevné zneužití
práva, které nepožívá právní ochrany. Dospěl k závěru, že nedostál-li žalovaný
své povinnosti přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy a žalobce proto
uplatnil právo na náhradu mzdy, vykonával tím právo v souladu s jeho účelem a
se smyslem a účelem ustanovení § 208 zákoníku práce a na tom nemohou nic změnit
ani okolnosti zmíněné soudem prvního stupně; uplatněním práva na náhradu mzdy
žalobce netěží ze svého nepoctivého činu, nýbrž vykonává právo, které mu
vzniklo na základě protiprávního jednání žalovaného spočívajícího v neplnění
základní povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní
smlouvy.
5. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 25 C
172/2021-400, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 126 779,36 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 261,12 Kč od 11. 12. 2018 do
zaplacení, 9,75 % ročně z částky 45 783,36 Kč od 11. 1. 2019 do zaplacení, z
částky 55 957,44 Kč od 11. 2. 2019 do zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11.
3. 2019 do zaplacení, z částky 53 413,92 Kč od 11. 4. 2019 do zaplacení, z
částky 50 870,40 Kč od 11. 5. 2019 do zaplacení a z částky 53 413,92 Kč od 11.
6. 2019 do zaplacení, 10 % ročně z částky 50 870,40 Kč od 11. 7. 2019 do
zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 8. 2019 do zaplacení, z částky 55
957,44 Kč od 11. 9. 2019 do zaplacení, z částky 53 413,92 Kč od 11. 10. 2019 do
zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 11. 2019 do zaplacení, z částky 53
413,92 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, z částky 48 326,88 Kč od 11. 1. 2020 do
zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 2. 2020 do zaplacení, z částky 50
870,40 Kč od 11. 3. 2020 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 4. 2020 do
zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11. 5. 2020 do zaplacení a z částky 48
326,88 Kč od 11. 6. 2020 do zaplacení, 8,25 % ročně z částky 55 957,44 Kč od
11. 7. 2020 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a z
částky 53 413,92 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 223 804 Kč k rukám advokáta
JUDr. Viktora Bradáče.
6. Soud prvního stupně dovodil, že pokud žalovaný nepřiděloval žalobci
práci podle pracovní smlouvy poté, co byla výpověď z pracovního poměru ze dne
26. 6. 2014 určena neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1.
12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018-434, jenž nabyl právní moci dne
22. 11. 2020, a co žalobce dopisem ze dne 3. 7. 2014 sdělil žalovanému, že trvá
na dalším zaměstnávání, nastala jiná překážka v práci na straně zaměstnavatele
a žalobci náleží náhrada mzdy podle § 208 zákoníku práce ve výši průměrného
hrubého výdělku, který se zjišťuje z průměrné hrubé mzdy žalobce v rozhodném
období, jímž bylo podle ustanovení § 354 odst. 1 zákoníku práce předchozí
kalendářní čtvrtletí před nabytím právní moci rozhodnutí soudu (třetí čtvrtletí
roku 2018), a z odpracované doby v rozhodném období, za kterou zaměstnanci
přísluší mzda; vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období u žalovaného
„fakticky“ nepracoval, je třeba určit náhradu mzdy na základě pravděpodobného
výdělku podle § 355 zákoníku práce. Poté, co doplnil dokazování o mzdové listy
B. P. a L. N. za roky 2018 – 2020 a o rozhodnutí žalovaného č. 4/2020 z 28. 5.
2020 o organizačních změnách a co zjistil, že průměrný hodinový výdělek ve
třetím čtvrtletí roku 2018 byl u T. N. 485 Kč a u B. P. 261 Kč, dovodil, že s
ohledem na nárůst mezd v průběhu let 2012 až 2020 by příjem žalobce v rozhodném
období třetího čtvrtletí roku 2018 neklesl, ale naopak by dosahoval vyššího
výdělku a jeho pravděpodobný výdělek by nebyl nižší než jeho průměrný výdělek v
roce 2012 nebo v roce 2014. Dospěl k závěru, že žalobci při průměrném hrubém
hodinovém výdělku 317,94 Kč přísluší za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020
náhrada mzdy ve výši 1 126 779,36 Kč „hrubého“, a vyhověl tak žalobě včetně
zákonného úroku z prodlení ode dne „následujícího po dni výplaty“ (desátý den v
následujícím měsíci). Při určení průměrného hrubého hodinového výdělku žalobce
vycházel z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C
292/2014 (řízení o náhradu mzdy za období od 20. 11. 2012, kdy byl s žalobcem
okamžitě zrušen pracovní poměr, do 31. 8. 2014, kdy měl skončit pracovní poměr
žalobce u žalovaného na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 6.
2014), v němž soud vypočítal průměrný hodinový výdělek žalobce jako podíl hrubé
mzdy žalobce za třetí čtvrtletí roku 2012 ve výši 129 718 Kč a žalobcem
odpracované doby v uvedeném období v rozsahu 408 hodin, kdy přihlédl k obvyklým
složkám mzdy žalobce a k obvyklé mzdě jeho kolegů z obchodního oddělení
žalovaného (obchodních zástupců B. P. a T. N.), a stanovil průměrný hodinový
výdělek žalobce na 317,94 Kč.
7. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1.
2024, č. j. 30 Co 359/2023-460, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části
výroku, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1 126 779,36
Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 577,12 Kč od 1. 1. 2019 do
zaplacení, 9,75 % ročně z částky 33 621,36 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, z
částky 40 635,44 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, z částky 37 128,40 Kč od 1. 4.
2019 do zaplacení, z částky 38 882,92 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, z částky
37 128,40 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení a z částky 38 882,92 Kč od 1. 7. 2019
do zaplacení, 10 % ročně z částky 37 128,40 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, z
částky 40 635,44 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 10.
2019 do zaplacení, z částky 38 882,92 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, z částky
40 635,44 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, z částky 38 882,92 Kč od 1. 1. 2020
do zaplacení, z částky 35 374,88 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, z částky 40
635,44 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, z částky 37 128,40 Kč od 1. 4. 2020 do
zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení a z částky 37
128,40 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, 8,25 % ročně z částky 35 374,88 Kč od 1.
7. 2020 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, z
částky 40 635,44 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a z částky 38 882,92 Kč od 1.
10. 2020 do zaplacení; změnil jej „co do zbývající částky“ tak, že žalobu „v
tomto rozsahu“ zamítl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 255 554 Kč k rukám
advokáta JUDr. Viktora Bradáče.
8. Odvolací soud k opakujícím se námitkám žalovaného znovu zdůraznil, že
jeho úvahy o moderaci náhrady mzdy analogicky podle § 69 odst. 2 zákoníku práce
jsou zcela nesprávné a nemají oporu v zákoně ani v judikatuře dovolacího soudu
a že uplatnění nároku žalobce na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce
nepředstavuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, neboť
uplatněním práva na náhradu mzdy žalobce netěží ze svého nepoctivého činu,
nýbrž vykonává právo, které mu vzniklo na základě protiprávního jednání
žalovaného spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Poté, co zopakoval
dokazování mzdovým listem žalobce za rok 2012 a mzdovými listy B. P. za roky
2018, 2019 a 2020 (T. N. nepovažoval za srovnatelného zaměstnance, neboť v
posuzovaném období vykonával práci pro žalovaného na Slovensku a od roku 2020
působil na odlišné vedoucí pozici), dovodil, že vzhledem ke „značné
proměnlivosti výše mzdy“ žalobce a „zcela srovnatelného“ zaměstnance P. v
jednotlivých měsících je „přiléhavější“ vycházet při stanovení pravděpodobného
výdělku žalobce z delšího období, v němž oba vykonávali pro žalovaného práci a
byli za ni odměňováni, tedy z posledního dosaženého průměrného hodinového
výdělku žalobce v roce 2012 (období leden až listopad) ve výši 328,61 Kč a z
průměrného hodinového výdělku srovnatelného zaměstnance B. P. v období červenec
2018 až červen 2020 ve výši 329,85 Kč. Dospěl k závěru, že v obou případech je
průměrný hodinový výdělek vyšší než ten, který žalobce vyčíslil v žalobě
(průměrný hodinový výdělek 317,94 Kč za období třetího čtvrtletí roku 2012), a
že proto výše náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce za období od 23. 11. 2019
(správně 23. 11. 2018) do 31. 8. 2020, odvozená od pravděpodobného výdělku, tak
dosáhne „přinejmenším“ žalované částky 1 126 779,36 Kč. K námitce promlčení
(týkající se navýšených měsíčních částek náhrad mezd, z nichž žalobce požadoval
úrok z prodlení) dovodil, že ve vztahu k uplatněnému příslušenství nevzniká
povinnost zaměstnavatele platit úroky z prodlení samostatně (nově) za každý den
trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se zaměstnavatel ocitl v
prodlení se splněním tohoto závazku (nahradit mzdu), a že tímto dnem počíná u
tohoto práva běžet promlčecí lhůta, jejímž uplynutím se právo na požadované
příslušenství promlčí jako celek. Uzavřel, že pokud se žalovaný ocitl v
prodlení 1. 1. 2019 a návrh na změnu žaloby ohledně požadovaného příslušenství
podal žalobce až dne 9. 1. 2023, je jeho nárok v rozsahu změny výše
požadovaného příslušenství „jako celek“ promlčený. Odvolací soud se neztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně ohledně počátku prodlení žalovaného s
vyplacením náhrady mzdy za jednotlivé měsíce, neboť dovodil, že v „poměrech
posuzované věci“ nebyla splatnost mzdy upravena jinak, než jak je uvedeno v §
141 odst.
1 zákoníku práce, a že proto – vzhledem k tomu, že prodlení se
splněním dluhu vzniká od prvního dne měsíce následující po měsíci, jehož
uplynutím nastala splatnost náhrady mzdy – nastalo prodlení žalovaného se
splněním náhrady mzdy za listopad 2018 až 1. 1. 2019.
9. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci
řízení.
10. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v části (týkající se úroků
z prodlení), v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „co do
zbývající částky“ se žaloba zamítá. Namítá, že odvolací soud stanovil nesprávný
počátek prodlení s úhradou měsíčních částek náhrady mzdy (počátek plynutí úroků
z prodlení), neboť v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
nerespektoval, že splatnost mzdy byla pracovní smlouvou (čl. III bod 1)
ujednána vždy k 10. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém
nárok na mzdu vznikl, tedy odlišně než v § 141 odst. 1 zákoníku práce. Dále
namítá ve vztahu k jím podané změně žaloby dne 9. 1. 2023, že je „zcela zjevně
nesprávný“ závěr odvolacího soudu, že by prodlení s náhradou mzdy za měsíce
listopad 2018 až srpen 2020 nastalo v jeden den, a to 1. 1. 2019, a má za to,
že veškeré nároky, které mohly být poprvé uplatněny 9. 1. 2020 nebo později,
nemohou být promlčeny, neboť ke dni 1. 1. 2019 byl žalovaný v prodlení s
úhradou náhrady mzdy za listopad 2018, nikoliv však s úhradou náhrady mzdy za
další měsíce; práva na náhradu mzdy za měsíce leden 2019 až srpen 2020 pak k 1.
1. 2019 vůbec nevznikla, natož, aby byla splatná. Dovolatel má za to, že byť se
úroky promlčují vždy najednou, odvolací soud chybně přehlédl, že v daném
případě se nejedná o úroky z jednoho nároku (tzn. s jedním počátkem plnění),
ale o úroky, jejichž plynutí je odvozeno od prodlení s úhradou náhrady mzdy,
jejíž splatnost je stanovena pro každý měsíc zvlášť. Dále pak vznesl otázku (v
rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud podle něj nevyřešenou), zda nárok na
úroky z prodlení v rozsahu změny žaloby mohl být vůbec promlčen, když žalobce
svou žalobou nárok uplatnil včas, pouze uvedl vyčíslení nároku na úroky z
prodlení v čisté a nikoli hrubé mzdě, tedy změnou žaloby pouze „jinak vyčíslil
tentýž nárok a pro sebe nežaloval více, ale v obou případech toliko úroky z
prodlení v čisté mzdě“. V souvislosti s tím uvedl, že zaměstnancům by neměla
být upírána možnost žalovat svůj nárok na mzdu nebo náhradu mzdy a úroky z
prodlení z nich plynoucí také v čisté mzdě a požadovat, aby jim je soud také v
čisté mzdě přiznal, čímž by se vyhnuli zkrácení nároku v čisté mzdě, ke kterému
při přiznání v hrubé mzdě a jejímu vyplacení najednou vlivem vyšších odvodů ze
mzdy dochází. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu „ve
výroku I.“ tak, že rozsudek soudu prvního stupně se „v celém“ tomto výroku
potvrzuje.
11. Žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v celém
jeho rozsahu“. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nemožnosti
nepřiznání či snížení nároku zaměstnance na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku
práce soudním rozhodnutím za období po právní moci rozhodnutí soudu o
neplatnosti rozvázání pracovního poměru, kdy zaměstnanec u zaměstnavatele
fakticky nevykonává práci a není mu ze strany zaměstnavatele přidělována, která
by měla být dovolacím soudem posouzena jinak než ve stanovisku Nejvyššího soudu
ze dne 9. 6. 2004, Cpjn 4/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014, neboť názory dovolacího soudu ohledně
nemožnosti snížení náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce jsou „příliš tvrdé“
a poskytují nepřiměřenou a nedůvodnou ochranu (bývalému) zaměstnanci v
situacích, kdy si zaměstnanec „účelově vytváří podmínky“ pro to, aby po
zaměstnavateli mohl vymáhat náhradu mzdy za řadu let, aniž by byl jakkoliv
motivován k uzavření mimosoudní dohody o ukončení všech sporů. Má za to, že
ustálená rozhodovací praxe by „měla umožnit“ nepřiznání či snížení náhrady mzdy
podle § 208 zákoníku práce po právní moci rozhodnutí o neplatnosti výpovědi za
„mimořádných skutkových a právních okolností“, přičemž „výjimečné okolnosti
tohoto případu, který nelze srovnávat s žádným jiným případem řešeným v soudní
rozhodovací praxi“, odůvodňují aplikaci korektivu dobrých mravů. V souvislosti
s tím namítá, že sdělení žalobce ze dne 3. 7. 2014, v němž projevil vůli
nastoupit k žalovanému zpět do práce, nelze považovat za „relevantní dokument
pro prokázání skutečného zájmu žalobce pracovat u žalovaného“ po 22. 11. 2018,
neboť v průběhu let se může vůle určité osoby změnit, a že by „iniciativa k
učinění výzvy k nástupu do práce po pravomocném rozhodnutí o neplatnosti
výpovědi neměla být přenechána ve všech případech pouze na zaměstnavateli“. K
tomu navíc uvedl, že žalobce nebyl po celé žalované období připraven nastoupit
zpět do práce k žalovanému, neboť – jak sám soudu sdělil – se v roce 2020 léčil
s nádorovým onemocněním, jehož léčba podle dovolatele musela způsobit pracovní
neschopnost žalobce. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud provedl výpočet
náhrady mzdy žalobce v rozporu se zákonem, že srovnání mzdy B. P. bylo
provedeno „jen velmi povrchně“ a že rozsudek odvolacího soudu je
nepřezkoumatelný. B. P., který pracuje u žalovaného od roku 2020 na zcela nové
pozici, nevykonával v rozhodném období srovnatelnou práci s prací vykonávanou u
žalovaného žalobcem a jeho průměrný hodinový výdělek za období červenec 2018 až
červen 2020 vypočtený v rozsudku odvolacího soudu je chybný, neboť výsledná
částka má činit 317,09 Kč/hod. (o 0,85 Kč/hod. méně). Při stanovení
pravděpodobného výdělku se má podle dovolatele přihlížet zejména k obvyklé výši
jednotlivých složek mzdy (§ 355 odst. 2 zákoníku práce), přičemž za obvyklé
složky mzdy nelze považovat „prémie“ žalobce ve 3. čtvrtletí roku 2012.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
žalobu v celém rozsahu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu „v
napadeném rozsahu“ zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl,
případně zamítl, neboť odvolací soud v části výroku, kterou potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, rozhodl „správně a zcela v souladu s konstantní
judikaturou dovolacího soudu“.
13. Žalovaný, který se „zcela“ ztotožnil s právními i skutkovými závěry
odvolacího soudu uvedenými v jeho rozsudku ve vztahu k části výroku napadené
dovoláním žalobce, navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako
nepřípustné, případně aby je zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je ve
vztahu k žalobcem napadené části výroku procesně i věcně správný a ve svém
odůvodnění z pohledu právního posouzení a vylíčení skutkového stavu přesvědčivý
a úplný.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
15. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
17. Nejvyšší soud shledal, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti
dovolání žalovaného, neboť napadený rozsudek odvolacího je v závěrech, které
žalovaný napadá, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
18. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyslovil opakovaně právní názor, že
jestliže zaměstnavatel neplatně rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr a
pracovní poměr nadále trvá a jestliže zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí
soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci
podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy (platu) ve výši
průměrného výdělku, kterou nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i kdyby o to
zaměstnavatel žádal (srov. ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v
předchozím zákoníku práce bod IX stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004,
sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1320/2010, a k nemožnosti
snížit, popřípadě nepřiznat náhradu mzdy nebo platu příslušející podle
ustanovení § 208 zákoníku práce srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022).
19. Dovolací soud (na rozdíl od žalovaného) neshledal důvody pro odklon
od právních názorů vyjádřených v uvedených rozhodnutích. Konstantní rozhodovací
praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace
tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí
ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii,
stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li
následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a
přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako
významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro
rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů
právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo
(oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti
(rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS
252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/06.
Nejvyšší soud výše formulované důvody pro změnu judikatury, podle jejíchž
závěrů se v soudní praxi postupuje již mnoho let, neshledal.
20. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr
odvolacího soudu, že uplatnění nároku žalobce na náhradu mzdy podle § 208
zákoníku práce nepředstavuje zjevné zneužití práva (ani jednání v rozporu s
dobrými mravy a zásadou poctivosti), které nepožívá právní ochrany, neboť
uplatněním práva na náhradu mzdy žalobce netěží ze svého nepoctivého činu,
nýbrž vykonává právo, které mu vzniklo na základě protiprávního jednání
žalovaného spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (viz odst. 23 a 24
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud již v minulosti v mnoha
svých rozhodnutích vysvětlil, že náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 208
zákoníku práce má charakter ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec
nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §
38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal
podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla
reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele
(srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006,
uveřejněný pod č. 44/2008 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002, anebo ve vztahu k současné právní úpravě
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1334/2021). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že za dobré
mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež
v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Zneužitím práva je výkon
práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto
práva nemá žádný skutečný nebo (má) jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se
projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně
směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem
tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo
3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23.
21. Namítá-li žalovaný, že sdělení žalobce ze dne 3. 7. 2014, v němž
projevil vůli nastoupit k žalovanému zpět do práce, nelze považovat za
„relevantní dokument pro prokázání skutečného zájmu žalobce pracovat u
žalovaného“ po 22. 11. 2018, neboť v průběhu let se může vůle určité osoby
změnit, a že by „iniciativa k učinění výzvy k nástupu do práce po pravomocném
rozhodnutí o neplatnosti výpovědi neměla být přenechána ve všech případech
pouze na zaměstnavateli“, pak nebere náležitě v úvahu, že pracovněprávní
předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z
účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen druhému z
účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního
poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; na druhé
straně však jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své
povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po
druhém účastníku. Přestal-li tedy zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38
odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat zaměstnanci práci (např. v
souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele),
ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu
nastoupit do práce až poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak
ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014).
22. Námitkou, že žalobce musel být v pracovní neschopnosti (v
souvislosti s léčbou nádorového onemocnění) a že proto nebyl připraven
nastoupit zpět do práce k žalovanému, žalovaný předestírá vlastní skutkové
závěry (které soudy neučinily), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího
soudu odlišné právní posouzení věci. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp.
zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Kritiku
právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových
závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí
(srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
23. Ke zjišťování pravděpodobného výdělku zaměstnance, jehož správnost
žalovaný ve svém dovolání zpochybňuje, se Nejvyšší soud v minulosti vyslovil
například v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, nebo v
rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, z jejichž odůvodnění
vyplývá, že ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že vzhledem k
tomu, že jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubé mzdy (platu), která by
zaměstnancem byla v rozhodném období „zřejmě dosažena“, soud tu přihlíží nejen
k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy (platu) zaměstnance, ale také k tomu,
jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec
konat, jaké měl podle platných právních předpisů pobírat „pohyblivé“ složky
mzdy (platu), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro
poskytnutí takových složek mzdy (platu) svým zaměstnancům apod., že v tímto
způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž ke mzdě
(platu) zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty a že
zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěná hrubá mzda (plat)
byla vskutku „pravděpodobná“, tedy taková, jakou by zaměstnanec zřejmě získal,
kdyby pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce). Při
zjišťování pravděpodobného výdělku lze přihlédnout rovněž k výši výdělků,
kterých – jestliže se v mezidobí nezměnily podmínky – zaměstnanec dosahoval v
daném pracovním zařazení v minulosti. Z tohoto hlediska nemusí být ani
vyloučeno – odůvodňují-li to okolnosti případu – přihlédnout k výdělkům, které
zaměstnanec dosahoval i v relativně vzdálenějším časovém období, jako
kupříkladu v době před delší pracovní neschopností, anebo k výdělkům
dosahovaným třeba i v delším časovém úseku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, který byl uveřejněn pod č. 35/2006 v
časopise Soudní judikatura).
24. Přihlížel-li odvolací soud při zjišťování pravděpodobného výdělku
žalobce pro účely stanovení výše náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce za
období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 k výdělkům žalobce dosaženým naposledy u
žalovaného v roce 2012 a k výdělkům „srovnatelného“ zaměstnance B. P. dosaženým
v období červenec 2018 až červen 2020, postupoval – jak vyplývá z výše
uvedeného – v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu, k
jejíž změně Nejvyšší soud neshledává žádné důvody.
25. Námitkami, že B. P. nevykonával v rozhodném období srovnatelnou
práci s prací vykonávanou u žalovaného žalobcem (stejnou práci nebo práci
stejné hodnoty ve smyslu § 355 odst. 2 zákoníku práce) a že „prémie“ žalobce ve
3. čtvrtletí 2012 nelze považovat za obvyklé složky mzdy (§ 355 odst. 2
zákoníku práce), žalovaný vyjadřuje prostý nesouhlas s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika
s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo
1062/2024).
26. Namítá-li žalovaný v souvislosti se stanovením pravděpodobného
výdělku žalobce, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, přehlíží, že
judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno tímto
závěrem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, neboť z něj
zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody určení výše pravděpodobného výdělku
žalobce a je zřejmé, že žalovanému nebránilo v uplatnění jeho práv.
27. Dovolání žalovaného směřuje též proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto výroku není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
28. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalovaný s žalobcem, který byl u něho zaměstnán na základě
pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2011 na pozici obchodního zástupce, rozvázal
pracovní poměr nejprve jeho okamžitým zrušením dne 20. 11. 2012, které bylo
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2014, č. j. 22 C
80/2012-193, určeno neplatným, poté výpovědí ze dne 26. 6. 2014, po jejímž
doručení žalobce dopisem ze dne 3. 7. 2014 žalovanému sdělil, že trvá na dalším
zaměstnávání, a která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12.
2017, č. j. 22 C 292/2014-392, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018-434, který nabyl právní moci dne 22.
11. 2018, určena neplatnou, a naposledy výpovědí ze dne 29. 5. 2020, doručenou
žalobci dne 4. 6. 2020, o níž bylo řízení poté, co vzal žalobce žalobu na
určení její neplatnosti zpět, zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 24. 10. 2022, č. j. 11 C 12/2020-218, a pracovní poměr žalobce u
žalovaného skončil ke dni 31. 8. 2020. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního
soudu pro Prahu 8 dne 15. 6. 2021 domáhal náhrady mzdy podle § 208 zákoníku
práce za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 ve výši 1 126 779,36 Kč
„hrubého“, při jejímž vyčíslení vycházel ze svého průměrného hodinového výdělku
ve výši 317,94 Kč, spolu s úroky z prodlení z měsíčních náhrad mezd „čistého“
vždy od 11. dne měsíce následujícího po měsíci, za který náhrada mzdy přísluší.
Soud prvního stupně u jednání dne 10. 2. 2023 připustil změnu žaloby učiněnou
podáním žalobce ze dne 9. 1. 2023 a spočívající v tom, že žalobce požaduje úrok
z prodlení z měsíčních náhrad mzdy „hrubého“. V podání ze dne 12. 5. 2023
vznesl žalovaný námitku promlčení v rozsahu změny žaloby týkající se výše
požadovaného příslušenství – úroků z prodlení.
30. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, kdy nastává prodlení
zaměstnavatele s výplatou náhrady mzdy příslušející zaměstnanci z důvodu
překážek v práci na straně zaměstnavatele a kdy počíná běžet promlčecí lhůta
pro uplatnění úroků z prodlení s výplatou této náhrady mzdy. Protože při řešení
těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
31. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v části napadené dovoláním
žalobce ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání
žalobce je opodstatněné.
32. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k
tomu, že žalobce se po žalovaném domáhá náhrady mzdy za období od 23. 11. 2018
do 31. 8. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“) a
subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „o. z.“).
33. Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v
kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo
na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku (§ 141 odst. 1 zák. práce).
Pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu musí být sjednán, stanoven nebo určen
v rámci období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce (§ 141 odst. 3
zák. práce). Mzda nebo plat se vyplácí v pracovní době a na pracovišti,
nebyla-li dohodnuta jiná doba a jiné místo výplaty nebo není-li v zákoníku
práce stanoveno jinak; nemůže-li se zaměstnanec dostavit k výplatě z vážných
důvodů, zašle mu zaměstnavatel mzdu nebo plat v pravidelném termínu výplaty,
popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a
nebezpečí, pokud se se zaměstnancem nedohodli na jiném termínu nebo způsobu
výplaty (srov. § 142 odst. 3 zák. práce). Jestliže se zaměstnavatel se
zaměstnancem nedohodnou o splatnosti a výplatě jinak, platí pro splatnost a
výplatu náhrady mzdy nebo platu obdobně ustanovení § 141, 142 a 143 zák. práce
(srov. § 144 zák. práce).
34. Pracovněprávní předpisy rozlišují – jak vyplývá z výše uvedeného –
mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou
mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín
splatnosti) nastává podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce nejpozději v
kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo
na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím
posledního dne takového měsíce), výplata (pravidelný termín výplaty) se podle §
141 odst. 3 zák. práce sjednává v kolektivní nebo jiné smlouvě v rámci období
uvedeného v § 141 odst. 1 zák. práce nebo ji v těchto časových mezích stanoví
(určí) zaměstnavatel.
35. Ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce neobsahuje právní úpravu, od níž
by se účastníci pracovněprávních vztahů nemohli odchýlit; není totiž uvedeno
mezi ustanoveními, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie (srov. § 363
zák. práce) a od kterých je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance
(srov. § 4a odst. 3 zák. práce). Splatnost mzdy, platu a náhrady mzdy nebo
platu proto může být smlouvou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
nebo kolektivní smlouvou, popřípadě vnitřním předpisem (srov. § 4a odst. 1 a 2
zák. práce) upravena jinak, než se uvádí v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo
2565/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo
2456/2020, vycházející z právní úpravy před novelou zákoníku práce provedenou s
účinností od 1. 1. 2012 zákonem č. 365/2011 Sb.).
36. Prodlení zaměstnavatele (jako dlužníka) nebo zaměstnance (jako
věřitele) se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo
platu zákoník práce a ostatní pracovněprávní předpisy výslovně neupravují; řídí
se proto (subsidiárně) ustanoveními občanského zákoníku (srov. ustanovení § 4
zák. práce).
37. Prodlení zaměstnavatele se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat
nebo náhradu mzdy nebo platu nenastává již tehdy, jestliže si zaměstnanec
nevybere bez vážných důvodů mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu ve
stanoveném pravidelném termínu výplaty a na pracovišti (nebyla-li dohodnuta
jiná doba nebo jiné místo výplaty) nebo jestliže zaměstnavatel nezašle
zaměstnanci, který se nemohl dostavit k výplatě z vážných důvodů, mzdu, plat
nebo náhradu mzdy nebo platu v pravidelném termínu výplaty, popřípadě
nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí,
ledaže by se se zaměstnancem dohodl na jiném termínu nebo způsobu výplaty
(srov. § 142 odst. 3 zák. práce). K prodlení dochází – jak vyplývá ze
subsidiárního užití ustanovení § 1968 věty první o. z. rovněž v
pracovněprávních vztazích – vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti.
Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná – ve smyslu ustanovení §
141 odst. 1 zák. práce – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po
měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy
nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat
nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím
posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká –
nebyla-li smlouvou dohodnuta nebo vnitřním předpisem stanovena dřívější
splatnost – od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím
nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 403/2014,
uveřejněný pod č. 117/2015 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017, nebo odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2217/2020).
38. Jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého
dluhu (závazku) je povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení (srov. § 1970
o. z.), které jsou příslušenstvím pohledávky (§ 513 o. z.); spočívá v tom, že
dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené
procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení.
39. Úroky z prodlení se promlčují – jak správně uvedl odvolací soud –
jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo
681/2006, 21 Cdo 682/2006), a to v tříleté promlčecí lhůtě, která začne běžet
od splatnosti dluhu (srov. § 619 odst. 1, § 629 odst. 1 o. z.). Neuplatní-li
věřitel právo na zaplacení úroků z prodlení v promlčecí lhůtě u orgánu veřejné
moci nebo uplatní-li v této lhůtě u orgánu veřejné moci jen část úroků, právo
na úroky z prodlení, popřípadě na jejich neuplatněnou část, se promlčí a
dlužník není povinen plnit; k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník,
že právo je promlčeno (srov. § 609, § 610 odst. 1 o. z.).
40. V projednávané věci žalobce v žalobě uplatnil úroky z prodlení z
čistých částek náhrady mzdy za dobu od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 (tj. z
částek hrubé náhrady mzdy po odečtení pojistného na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na všeobecné zdravotní
pojištění a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti – srov. §
356 odst. 3 zák. práce), tedy v nižší výši, než která mu příslušela vzhledem k
tomu, že náhrada mzdy se přiznává v hrubé částce (srov. například rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 Co
2375/1994, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 4/1995, s. 86), z níž lze
požadovat i úroky z prodlení. Podání žaloby proto nemělo vliv na běh promlčecí
lhůty ve vztahu k části úroků z prodlení určené tímto rozdílem, která nebyla
žalobcem uplatněna. Dovodil-li však odvolací soud, že došlo k promlčení práva
žalobce na tuto část úroků z prodlení uplatněnou žalobcem u soudu prvního
stupně až v podání doručeném tomuto soudu dne 9. 1. 2023 v celém jeho rozsahu,
je jeho právní posouzení nesprávné. Odvolací soud totiž nevzal náležitě v
úvahu, že prodlení dlužníka s plněním dluhu, s jehož splatností se pojí počátek
běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na úroky z prodlení, nastává v případě
náhrady mzdy – jak vyplývá z výše uvedeného – u každé náhrady mzdy příslušející
za měsíc, ve kterém právo na ni vzniklo, samostatně, a to v závislosti na
splatnosti náhrady mzdy za příslušný měsíc stanovené v § 141 odst. 1 zák.
práce, popřípadě sjednané smlouvou nebo určené ve vnitřním mzdovém předpisu
zaměstnavatele. Byla-li náhrada mzdy příslušející žalobci za měsíc prosinec
2019 splatná (podle § 141 odst. 1 zák. práce) dne 31. 1. 2020, nemohla tříletá
promlčecí lhůta ve vztahu k části úroků z prodlení se zaplacením náhrady mzdy
za tento měsíc neuplatněné v žalobě uplynout dříve, než byla tato část úroků z
prodlení žalobcem uplatněna podáním doručeným soudu prvního stupně dne 9. 1.
2023. Před tímto dnem pak samozřejmě nemohla uplynout promlčecí lhůta ani ve
vztahu k části úroků z prodlení se zaplacením částek náhrady mzdy
příslušejících za následující měsíce, které byly splatné později než náhrada
mzdy za měsíc prosinec 2019. Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce v rozsahu
změny výše požadovaného příslušenství uvedený v podání ze dne 9. 1. 2023 je
„jako celek“ promlčený, proto není správný.
41. Odvolací soud dále v projednávané věci uzavřel, že „v poměrech
posuzované věci nebyla splatnost mzdy upravena jinak, než se uvádí v ustanovení
§ 141 odst. 1 zák. práce“, aniž by provedl (podle pravidel pro výklad právních
jednání upravených v ustanovení § 555 a násl. o. z.) výklad pracovní smlouvy
uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 1. 3. 2011, kterou soud prvního stupně
provedl důkaz u jednání konaného dne 10. 2. 2023 a v jejímž textu se hovoří o
povinnosti žalovaného platit žalobci mzdu „splatnou k 10. dni kalendářního
měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu“.
Neprovedl-li odvolací soud výklad tohoto právního jednání z toho pohledu, zda
šlo o ujednání o splatnosti mzdy (náhrady mzdy), nebo o stanovení termínu
výplaty mzdy (náhrady mzdy), je jeho závěr, že splatnost mzdy žalobce u
žalovaného nebyla upravena jinak, než jak je uvedeno v § 141 odst. 1 zákoníku
práce, a že proto – vzhledem k tomu, že prodlení se splněním dluhu vzniká od
prvního dne měsíce následující po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost
náhrady mzdy – nastalo prodlení žalovaného se splněním náhrady mzdy za listopad
2018 až dne 1. 1. 2019 (a prodlení se splněním náhrady mzdy za prosinec 2018 až
dne 1. 2. 2019 atd.), předčasný, a tedy nesprávný.
42. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v části
napadené dovoláním žalobce správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání žalobce, pro jeho zamítnutí a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v části, v níž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že co do „zbývající částky“ se
žaloba zamítá, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.
s. ř.).
43. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu