21 Cdo 1937/2024

21 Cdo 1937/2024-571

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce I. Š., zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, proti žalovanému Koenig & Bauer (CEE) spółka z ograniczoną odpowiedzialnością, se sídlem ve Varšavě, Taneczna č. 18, Polská republika, reg. č. 140707219, podnikajícímu v České republice prostřednictvím Koenig & Bauer (CEE) Sp. z o. o. organizační složka, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 249/46, IČO 24816281, zastoupenému JUDr. Janem Täubelem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 68/105, o 1 126 779,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 172/2021, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2024, č. j. 30 Co 359/2023-460, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. září 2023, č. j. 25 C 172/2021-400, tak, že co do „zbývající částky“ se žaloba zamítá, a ve výroku o nákladech řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 15. 6. 2021 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 částku 1 126 779,36 Kč „hrubého“ spolu se zákonným úrokem z prodlení z měsíčních částek náhrad mzdy vyčíslených v „čisté“ výši vždy od 11. dne měsíce následujícího. Žalobu zdůvodnil tím, že s ním žalovaný, u kterého je zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2011 na pozici obchodního zástupce, nejprve rozvázal pracovní poměr jeho okamžitým zrušením dne 20. 11. 2012, které bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2014, č. j. 22 C 80/2012-193, určeno neplatným, poté výpovědí ze dne 26. 6. 2014, která byla rovněž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018 -434, určena neplatnou, a naposledy výpovědí ze dne 29. 5. 2020, doručenou mu dne 4. 6. 2020, o níž je vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 12/2020. Domáhá se proto náhrady mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020, při jejímž vyčíslení vycházel při výpočtu pravděpodobného výdělku ze mzdy, které dosáhl v posledním „celém“ kalendářním čtvrtletí, v němž mu žalovaný ještě přiděloval práci, tj. v období od 1. 7. 2012 do 30. 9. 2012, a stanovil svůj průměrný hodinový výdělek na 317,94 Kč. Domáhá se současně úroků z prodlení, které trvá – vzhledem k tomu, že výplatní termín byl pracovní smlouvou stanoven na desátý den v měsíci – vždy od jedenáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který náhrada mzdy přísluší.

2. Žalovaný namítal, že žalobce si již přibližně od roku 2013 nehledá zaměstnání, i když mu v tom „objektivně nebrání žádná okolnost“, a že proto trvá na uplatnění „omezení náhrady mzdy obdobím šesti měsíců ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce“.

3. Obvodní soud pro Prahu 8 [poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 10. 2. 2023 připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 9. 1. 2023 a spočívající v tom, že žalobce požaduje úrok z prodlení z měsíčních částek náhrad mzdy „hrubého“ (oproti původnímu vyčíslení v žalobě z měsíčních částek náhrady mzdy „čistého“)] rozsudkem ze dne 10. 2. 2023, č. j. 25 C 172/2021-300, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 79 376 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Täubela, LL.M. Dovodil, že v důsledku nepřidělování práce žalobci žalovaným poté, co bylo pravomocně určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 6. 2014 je neplatné, nastala jiná překážka v práci na straně zaměstnavatele, že proto žalobci náleží náhrada mzdy ve smyslu § 208 zákoníku práce, jejíž výši je třeba určit na základě pravděpodobného výdělku podle § 355 zákoníku práce, avšak že v projednávané věci je třeba „zohlednit širší okolnosti celého vztahu mezi žalobcem a žalovaným“. Dospěl k závěru, že s ohledem na to, že žalobce nehledal „řádné uplatnění na trhu práce“, ale pouze takovou práci, která by neohrozila vznik jeho nároku na náhradu mzdy, což lze považovat za zneužívání práva, které nelze aprobovat, neboť by vedlo k tomu, že by pro zaměstnance, který vede zpravidla mnohaletý soudní spor se zaměstnavatelem, bylo výhodnější se „vyhýbat“ dalšímu výkonu práce, což rozhodně „není v zájmu společnosti“, je na místě „postupovat analogicky podle § 69 odst. 2 zákoníku práce“, „i když přísně vzato nejde v případě žalobou uplatněného nároku o nárok na náhradu mzdy podle § 69 zákoníku práce, nýbrž o nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce“.

4. K odvolání žalobce (ve vyjádření k němu ze dne 12. 5. 2023 vznesl žalovaný mimo jiné námitku promlčení v rozsahu změny žaloby týkající se výše požadovaného příslušenství – úroků z prodlení) Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2023, č. j. 30 Co 175/2023-370, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Úvahy soudu prvního stupně o moderaci náhrady mzdy analogicky podle § 69 odst. 2 zákoníku práce má za zcela nesprávné, neboť nemají oporu v zákoně ani v judikatuře dovolacího soudu, a současně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatnění nároku žalobce na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Dospěl k závěru, že nedostál-li žalovaný své povinnosti přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy a žalobce proto uplatnil právo na náhradu mzdy, vykonával tím právo v souladu s jeho účelem a se smyslem a účelem ustanovení § 208 zákoníku práce a na tom nemohou nic změnit ani okolnosti zmíněné soudem prvního stupně; uplatněním práva na náhradu mzdy žalobce netěží ze svého nepoctivého činu, nýbrž vykonává právo, které mu vzniklo na základě protiprávního jednání žalovaného spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.

5. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 25 C 172/2021-400, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 126 779,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 261,12 Kč od 11. 12. 2018 do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 45 783,36 Kč od 11. 1. 2019 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 2. 2019 do zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11. 3. 2019 do zaplacení, z částky 53 413,92 Kč od 11. 4. 2019 do zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11. 5. 2019 do zaplacení a z částky 53 413,92 Kč od 11.

6. 2019 do zaplacení, 10 % ročně z částky 50 870,40 Kč od 11. 7. 2019 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 8. 2019 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 9. 2019 do zaplacení, z částky 53 413,92 Kč od 11. 10. 2019 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 11. 2019 do zaplacení, z částky 53 413,92 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, z částky 48 326,88 Kč od 11. 1. 2020 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 2. 2020 do zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11. 3. 2020 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11.

4. 2020 do zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11. 5. 2020 do zaplacení a z částky 48 326,88 Kč od 11. 6. 2020 do zaplacení, 8,25 % ročně z částky 55 957,44 Kč od 11. 7. 2020 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a z částky 53 413,92 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 223 804 Kč k rukám advokáta JUDr. Viktora Bradáče.

6. Soud prvního stupně dovodil, že pokud žalovaný nepřiděloval žalobci práci podle pracovní smlouvy poté, co byla výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 6. 2014 určena neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018-434, jenž nabyl právní moci dne 22. 11. 2020, a co žalobce dopisem ze dne 3. 7. 2014 sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, nastala jiná překážka v práci na straně zaměstnavatele a žalobci náleží náhrada mzdy podle § 208 zákoníku práce ve výši průměrného hrubého výdělku, který se zjišťuje z průměrné hrubé mzdy žalobce v rozhodném období, jímž bylo podle ustanovení § 354 odst. 1 zákoníku práce předchozí kalendářní čtvrtletí před nabytím právní moci rozhodnutí soudu (třetí čtvrtletí roku 2018), a z odpracované doby v rozhodném období, za kterou zaměstnanci přísluší mzda; vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období u žalovaného „fakticky“ nepracoval, je třeba určit náhradu mzdy na základě pravděpodobného výdělku podle § 355 zákoníku práce.

Poté, co doplnil dokazování o mzdové listy B. P. a L. N. za roky 2018 – 2020 a o rozhodnutí žalovaného č. 4/2020 z 28. 5. 2020 o organizačních změnách a co zjistil, že průměrný hodinový výdělek ve třetím čtvrtletí roku 2018 byl u T. N. 485 Kč a u B. P. 261 Kč, dovodil, že s ohledem na nárůst mezd v průběhu let 2012 až 2020 by příjem žalobce v rozhodném období třetího čtvrtletí roku 2018 neklesl, ale naopak by dosahoval vyššího výdělku a jeho pravděpodobný výdělek by nebyl nižší než jeho průměrný výdělek v roce 2012 nebo v roce 2014.

Dospěl k závěru, že žalobci při průměrném hrubém hodinovém výdělku 317,94 Kč přísluší za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 náhrada mzdy ve výši 1 126 779,36 Kč „hrubého“, a vyhověl tak žalobě včetně zákonného úroku z prodlení ode dne „následujícího po dni výplaty“ (desátý den v následujícím měsíci). Při určení průměrného hrubého hodinového výdělku žalobce vycházel z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 292/2014 (řízení o náhradu mzdy za období od 20. 11. 2012, kdy byl s žalobcem okamžitě zrušen pracovní poměr, do 31.

8. 2014, kdy měl skončit pracovní poměr žalobce u žalovaného na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 6. 2014), v němž soud vypočítal průměrný hodinový výdělek žalobce jako podíl hrubé mzdy žalobce za třetí čtvrtletí roku 2012 ve výši 129 718 Kč a žalobcem odpracované doby v uvedeném období v rozsahu 408 hodin, kdy přihlédl k obvyklým složkám mzdy žalobce a k obvyklé mzdě jeho kolegů z obchodního oddělení žalovaného (obchodních zástupců B. P. a T. N.), a stanovil průměrný hodinový výdělek žalobce na 317,94 Kč.

7. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 30 Co 359/2023-460, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1 126 779,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 577,12 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 33 621,36 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, z částky 37 128,40 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, z částky 38 882,92 Kč od 1.

5. 2019 do zaplacení, z částky 37 128,40 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení a z částky 38 882,92 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, 10 % ročně z částky 37 128,40 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, z částky 38 882,92 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, z částky 38 882,92 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, z částky 35 374,88 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1.

3. 2020 do zaplacení, z částky 37 128,40 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení a z částky 37 128,40 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, 8,25 % ročně z částky 35 374,88 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, z částky 40 635,44 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení a z částky 38 882,92 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení; změnil jej „co do zbývající částky“ tak, že žalobu „v tomto rozsahu“ zamítl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 255 554 Kč k rukám advokáta JUDr.

Viktora Bradáče.

8. Odvolací soud k opakujícím se námitkám žalovaného znovu zdůraznil, že jeho úvahy o moderaci náhrady mzdy analogicky podle § 69 odst. 2 zákoníku práce jsou zcela nesprávné a nemají oporu v zákoně ani v judikatuře dovolacího soudu a že uplatnění nároku žalobce na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce nepředstavuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, neboť uplatněním práva na náhradu mzdy žalobce netěží ze svého nepoctivého činu, nýbrž vykonává právo, které mu vzniklo na základě protiprávního jednání žalovaného spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.

Poté, co zopakoval dokazování mzdovým listem žalobce za rok 2012 a mzdovými listy B. P. za roky 2018, 2019 a 2020 (T. N. nepovažoval za srovnatelného zaměstnance, neboť v posuzovaném období vykonával práci pro žalovaného na Slovensku a od roku 2020 působil na odlišné vedoucí pozici), dovodil, že vzhledem ke „značné proměnlivosti výše mzdy“ žalobce a „zcela srovnatelného“ zaměstnance P. v jednotlivých měsících je „přiléhavější“ vycházet při stanovení pravděpodobného výdělku žalobce z delšího období, v němž oba vykonávali pro žalovaného práci a byli za ni odměňováni, tedy z posledního dosaženého průměrného hodinového výdělku žalobce v roce 2012 (období leden až listopad) ve výši 328,61 Kč a z průměrného hodinového výdělku srovnatelného zaměstnance B.

P. v období červenec 2018 až červen 2020 ve výši 329,85 Kč. Dospěl k závěru, že v obou případech je průměrný hodinový výdělek vyšší než ten, který žalobce vyčíslil v žalobě (průměrný hodinový výdělek 317,94 Kč za období třetího čtvrtletí roku 2012), a že proto výše náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce za období od 23. 11. 2019 (správně 23. 11. 2018) do 31. 8. 2020, odvozená od pravděpodobného výdělku, tak dosáhne „přinejmenším“ žalované částky 1 126 779,36 Kč. K námitce promlčení (týkající se navýšených měsíčních částek náhrad mezd, z nichž žalobce požadoval úrok z prodlení) dovodil, že ve vztahu k uplatněnému příslušenství nevzniká povinnost zaměstnavatele platit úroky z prodlení samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se zaměstnavatel ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku (nahradit mzdu), a že tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí lhůta, jejímž uplynutím se právo na požadované příslušenství promlčí jako celek.

Uzavřel, že pokud se žalovaný ocitl v prodlení 1. 1. 2019 a návrh na změnu žaloby ohledně požadovaného příslušenství podal žalobce až dne 9. 1. 2023, je jeho nárok v rozsahu změny výše požadovaného příslušenství „jako celek“ promlčený. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně počátku prodlení žalovaného s vyplacením náhrady mzdy za jednotlivé měsíce, neboť dovodil, že v „poměrech posuzované věci“ nebyla splatnost mzdy upravena jinak, než jak je uvedeno v § 141 odst.

1 zákoníku práce, a že proto – vzhledem k tomu, že prodlení se splněním dluhu vzniká od prvního dne měsíce následující po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost náhrady mzdy – nastalo prodlení žalovaného se splněním náhrady mzdy za listopad 2018 až 1. 1. 2019.

9. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.

10. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v části (týkající se úroků z prodlení), v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „co do zbývající částky“ se žaloba zamítá. Namítá, že odvolací soud stanovil nesprávný počátek prodlení s úhradou měsíčních částek náhrady mzdy (počátek plynutí úroků z prodlení), neboť v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nerespektoval, že splatnost mzdy byla pracovní smlouvou (čl. III bod 1) ujednána vždy k 10. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém nárok na mzdu vznikl, tedy odlišně než v § 141 odst. 1 zákoníku práce. Dále namítá ve vztahu k jím podané změně žaloby dne 9. 1. 2023, že je „zcela zjevně nesprávný“ závěr odvolacího soudu, že by prodlení s náhradou mzdy za měsíce listopad 2018 až srpen 2020 nastalo v jeden den, a to 1. 1. 2019, a má za to, že veškeré nároky, které mohly být poprvé uplatněny 9. 1. 2020 nebo později, nemohou být promlčeny, neboť ke dni 1. 1. 2019 byl žalovaný v prodlení s úhradou náhrady mzdy za listopad 2018, nikoliv však s úhradou náhrady mzdy za další měsíce; práva na náhradu mzdy za měsíce leden 2019 až srpen 2020 pak k 1. 1. 2019 vůbec nevznikla, natož, aby byla splatná. Dovolatel má za to, že byť se úroky promlčují vždy najednou, odvolací soud chybně přehlédl, že v daném případě se nejedná o úroky z jednoho nároku (tzn. s jedním počátkem plnění), ale o úroky, jejichž plynutí je odvozeno od prodlení s úhradou náhrady mzdy, jejíž splatnost je stanovena pro každý měsíc zvlášť. Dále pak vznesl otázku (v rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud podle něj nevyřešenou), zda nárok na úroky z prodlení v rozsahu změny žaloby mohl být vůbec promlčen, když žalobce svou žalobou nárok uplatnil včas, pouze uvedl vyčíslení nároku na úroky z prodlení v čisté a nikoli hrubé mzdě, tedy změnou žaloby pouze „jinak vyčíslil tentýž nárok a pro sebe nežaloval více, ale v obou případech toliko úroky z prodlení v čisté mzdě“. V souvislosti s tím uvedl, že zaměstnancům by neměla být upírána možnost žalovat svůj nárok na mzdu nebo náhradu mzdy a úroky z prodlení z nich plynoucí také v čisté mzdě a požadovat, aby jim je soud také v čisté mzdě přiznal, čímž by se vyhnuli zkrácení nároku v čisté mzdě, ke kterému při přiznání v hrubé mzdě a jejímu vyplacení najednou vlivem vyšších odvodů ze mzdy dochází. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu „ve výroku I.“ tak, že rozsudek soudu prvního stupně se „v celém“ tomto výroku potvrzuje.

11. Žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nemožnosti nepřiznání či snížení nároku zaměstnance na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce soudním rozhodnutím za období po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, kdy zaměstnanec u zaměstnavatele fakticky nevykonává práci a není mu ze strany zaměstnavatele přidělována, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak než ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 9.

6. 2004, Cpjn 4/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014, neboť názory dovolacího soudu ohledně nemožnosti snížení náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce jsou „příliš tvrdé“ a poskytují nepřiměřenou a nedůvodnou ochranu (bývalému) zaměstnanci v situacích, kdy si zaměstnanec „účelově vytváří podmínky“ pro to, aby po zaměstnavateli mohl vymáhat náhradu mzdy za řadu let, aniž by byl jakkoliv motivován k uzavření mimosoudní dohody o ukončení všech sporů. Má za to, že ustálená rozhodovací praxe by „měla umožnit“ nepřiznání či snížení náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce po právní moci rozhodnutí o neplatnosti výpovědi za „mimořádných skutkových a právních okolností“, přičemž „výjimečné okolnosti tohoto případu, který nelze srovnávat s žádným jiným případem řešeným v soudní rozhodovací praxi“, odůvodňují aplikaci korektivu dobrých mravů.

V souvislosti s tím namítá, že sdělení žalobce ze dne 3. 7. 2014, v němž projevil vůli nastoupit k žalovanému zpět do práce, nelze považovat za „relevantní dokument pro prokázání skutečného zájmu žalobce pracovat u žalovaného“ po 22. 11. 2018, neboť v průběhu let se může vůle určité osoby změnit, a že by „iniciativa k učinění výzvy k nástupu do práce po pravomocném rozhodnutí o neplatnosti výpovědi neměla být přenechána ve všech případech pouze na zaměstnavateli“. K tomu navíc uvedl, že žalobce nebyl po celé žalované období připraven nastoupit zpět do práce k žalovanému, neboť – jak sám soudu sdělil – se v roce 2020 léčil s nádorovým onemocněním, jehož léčba podle dovolatele musela způsobit pracovní neschopnost žalobce.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud provedl výpočet náhrady mzdy žalobce v rozporu se zákonem, že srovnání mzdy B. P. bylo provedeno „jen velmi povrchně“ a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. B. P., který pracuje u žalovaného od roku 2020 na zcela nové pozici, nevykonával v rozhodném období srovnatelnou práci s prací vykonávanou u žalovaného žalobcem a jeho průměrný hodinový výdělek za období červenec 2018 až červen 2020 vypočtený v rozsudku odvolacího soudu je chybný, neboť výsledná částka má činit 317,09 Kč/hod.

(o 0,85 Kč/hod. méně). Při stanovení pravděpodobného výdělku se má podle dovolatele přihlížet zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy (§ 355 odst. 2 zákoníku práce), přičemž za obvyklé složky mzdy nelze považovat „prémie“ žalobce ve 3. čtvrtletí roku 2012.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu „v napadeném rozsahu“ zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl, neboť odvolací soud v části výroku, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl „správně a zcela v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu“.

13. Žalovaný, který se „zcela“ ztotožnil s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu uvedenými v jeho rozsudku ve vztahu k části výroku napadené dovoláním žalobce, navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k žalobcem napadené části výroku procesně i věcně správný a ve svém odůvodnění z pohledu právního posouzení a vylíčení skutkového stavu přesvědčivý a úplný.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

15. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

17. Nejvyšší soud shledal, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání žalovaného, neboť napadený rozsudek odvolacího je v závěrech, které žalovaný napadá, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

18. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyslovil opakovaně právní názor, že jestliže zaměstnavatel neplatně rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr a pracovní poměr nadále trvá a jestliže zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku, kterou nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i kdyby o to zaměstnavatel žádal (srov. ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce bod IX stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1320/2010, a k nemožnosti snížit, popřípadě nepřiznat náhradu mzdy nebo platu příslušející podle ustanovení § 208 zákoníku práce srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022).

19. Dovolací soud (na rozdíl od žalovaného) neshledal důvody pro odklon od právních názorů vyjádřených v uvedených rozhodnutích. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/06. Nejvyšší soud výše formulované důvody pro změnu judikatury, podle jejíchž závěrů se v soudní praxi postupuje již mnoho let, neshledal.

20. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že uplatnění nároku žalobce na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce nepředstavuje zjevné zneužití práva (ani jednání v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti), které nepožívá právní ochrany, neboť uplatněním práva na náhradu mzdy žalobce netěží ze svého nepoctivého činu, nýbrž vykonává právo, které mu vzniklo na základě protiprávního jednání žalovaného spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (viz odst. 23 a 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Dovolací soud již v minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zákoníku práce má charakter ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.

10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44/2008 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002, anebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1334/2021). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo (má) jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

21. Namítá-li žalovaný, že sdělení žalobce ze dne 3. 7. 2014, v němž projevil vůli nastoupit k žalovanému zpět do práce, nelze považovat za „relevantní dokument pro prokázání skutečného zájmu žalobce pracovat u žalovaného“ po 22. 11. 2018, neboť v průběhu let se může vůle určité osoby změnit, a že by „iniciativa k učinění výzvy k nástupu do práce po pravomocném rozhodnutí o neplatnosti výpovědi neměla být přenechána ve všech případech pouze na zaměstnavateli“, pak nebere náležitě v úvahu, že pracovněprávní předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; na druhé straně však jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku. Přestal-li tedy zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat zaměstnanci práci (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele), ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit do práce až poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014).

22. Námitkou, že žalobce musel být v pracovní neschopnosti (v souvislosti s léčbou nádorového onemocnění) a že proto nebyl připraven nastoupit zpět do práce k žalovanému, žalovaný předestírá vlastní skutkové závěry (které soudy neučinily), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího

soudu odlišné právní posouzení věci. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).

23. Ke zjišťování pravděpodobného výdělku zaměstnance, jehož správnost žalovaný ve svém dovolání zpochybňuje, se Nejvyšší soud v minulosti vyslovil například v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, nebo v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, z jejichž odůvodnění vyplývá, že ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že vzhledem k tomu, že jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubé mzdy (platu), která by zaměstnancem byla v rozhodném období „zřejmě dosažena“, soud tu přihlíží nejen k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy (platu) zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných právních předpisů pobírat „pohyblivé“ složky mzdy (platu), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí takových složek mzdy (platu) svým zaměstnancům apod., že v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž ke mzdě (platu) zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty a že zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěná hrubá mzda (plat) byla vskutku „pravděpodobná“, tedy taková, jakou by zaměstnanec zřejmě získal, kdyby pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce).

Při zjišťování pravděpodobného výdělku lze přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých – jestliže se v mezidobí nezměnily podmínky – zaměstnanec dosahoval v daném pracovním zařazení v minulosti. Z tohoto hlediska nemusí být ani vyloučeno – odůvodňují-li to okolnosti případu – přihlédnout k výdělkům, které zaměstnanec dosahoval i v relativně vzdálenějším časovém období, jako kupříkladu v době před delší pracovní neschopností, anebo k výdělkům dosahovaným třeba i v delším časovém úseku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, který byl uveřejněn pod č. 35/2006 v časopise Soudní judikatura).

24. Přihlížel-li odvolací soud při zjišťování pravděpodobného výdělku žalobce pro účely stanovení výše náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 k výdělkům žalobce dosaženým naposledy u žalovaného v roce 2012 a k výdělkům „srovnatelného“ zaměstnance B. P. dosaženým v období červenec 2018 až červen 2020, postupoval – jak vyplývá z výše uvedeného – v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu, k jejíž změně Nejvyšší soud neshledává žádné důvody.

25. Námitkami, že B. P. nevykonával v rozhodném období srovnatelnou práci s prací vykonávanou u žalovaného žalobcem (stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 355 odst. 2 zákoníku práce) a že „prémie“ žalobce ve

3. čtvrtletí 2012 nelze považovat za obvyklé složky mzdy (§ 355 odst. 2 zákoníku práce), žalovaný vyjadřuje prostý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1062/2024).

26. Namítá-li žalovaný v souvislosti se stanovením pravděpodobného výdělku žalobce, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, přehlíží, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno tímto závěrem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody určení výše pravděpodobného výdělku žalobce a je zřejmé, že žalovanému nebránilo v uplatnění jeho práv.

27. Dovolání žalovaného směřuje též proti výroku rozsudku odvolacího

soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto výroku není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

28. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

29. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný s žalobcem, který byl u něho zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2011 na pozici obchodního zástupce, rozvázal pracovní poměr nejprve jeho okamžitým zrušením dne 20. 11. 2012, které bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2014, č. j. 22 C 80/2012-193, určeno neplatným, poté výpovědí ze dne 26. 6. 2014, po jejímž doručení žalobce dopisem ze dne 3. 7. 2014 žalovanému sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání, a která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018-434, který nabyl právní moci dne 22. 11. 2018, určena neplatnou, a naposledy výpovědí ze dne 29. 5. 2020, doručenou žalobci dne 4. 6. 2020, o níž bylo řízení poté, co vzal žalobce žalobu na určení její neplatnosti zpět, zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 10. 2022, č. j. 11 C 12/2020-218, a pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil ke dni 31. 8. 2020. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 15. 6. 2021 domáhal náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 ve výši 1 126 779,36 Kč „hrubého“, při jejímž vyčíslení vycházel ze svého průměrného hodinového výdělku ve výši 317,94 Kč, spolu s úroky z prodlení z měsíčních náhrad mezd „čistého“ vždy od 11. dne měsíce následujícího po měsíci, za který náhrada mzdy přísluší. Soud prvního stupně u jednání dne 10. 2. 2023 připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 9. 1. 2023 a spočívající v tom, že žalobce požaduje úrok z prodlení z měsíčních náhrad mzdy „hrubého“. V podání ze dne 12. 5. 2023 vznesl žalovaný námitku promlčení v rozsahu změny žaloby týkající se výše požadovaného příslušenství – úroků z prodlení.

30. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, kdy nastává prodlení zaměstnavatele s výplatou náhrady mzdy příslušející zaměstnanci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele a kdy počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění úroků z prodlení s výplatou této náhrady mzdy. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

31. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v části napadené dovoláním žalobce ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

32. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se po žalovaném domáhá náhrady mzdy za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „o. z.“).

33. Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku (§ 141 odst. 1 zák. práce). Pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu musí být sjednán, stanoven nebo určen v rámci období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce (§ 141 odst. 3 zák. práce). Mzda nebo plat se vyplácí v pracovní době a na pracovišti, nebyla-li dohodnuta jiná doba a jiné místo výplaty nebo není-li v zákoníku práce stanoveno jinak; nemůže-li se zaměstnanec dostavit k výplatě z vážných důvodů, zašle mu zaměstnavatel mzdu nebo plat v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, pokud se se zaměstnancem nedohodli na jiném termínu nebo způsobu výplaty (srov. § 142 odst. 3 zák. práce). Jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou o splatnosti a výplatě jinak, platí pro splatnost a výplatu náhrady mzdy nebo platu obdobně ustanovení § 141, 142 a 143 zák. práce (srov. § 144 zák. práce).

34. Pracovněprávní předpisy rozlišují – jak vyplývá z výše uvedeného – mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím posledního dne takového měsíce), výplata (pravidelný termín výplaty) se podle § 141 odst. 3 zák. práce sjednává v kolektivní nebo jiné smlouvě v rámci období uvedeného v § 141 odst. 1 zák. práce nebo ji v těchto časových mezích stanoví (určí) zaměstnavatel.

35. Ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce neobsahuje právní úpravu, od níž by se účastníci pracovněprávních vztahů nemohli odchýlit; není totiž uvedeno mezi ustanoveními, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie (srov. § 363 zák. práce) a od kterých je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance (srov. § 4a odst. 3 zák. práce). Splatnost mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu proto může být smlouvou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo kolektivní smlouvou, popřípadě vnitřním předpisem (srov. § 4a odst. 1 a 2 zák. práce) upravena jinak, než se uvádí v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2565/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2456/2020, vycházející z právní úpravy před novelou zákoníku práce provedenou s účinností od 1. 1. 2012 zákonem č. 365/2011 Sb.).

36. Prodlení zaměstnavatele (jako dlužníka) nebo zaměstnance (jako věřitele) se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu zákoník práce a ostatní pracovněprávní předpisy výslovně neupravují; řídí se proto (subsidiárně) ustanoveními občanského zákoníku (srov. ustanovení § 4 zák. práce).

37. Prodlení zaměstnavatele se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu nenastává již tehdy, jestliže si zaměstnanec nevybere bez vážných důvodů mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu ve stanoveném pravidelném termínu výplaty a na pracovišti (nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo jiné místo výplaty) nebo jestliže zaměstnavatel nezašle zaměstnanci, který se nemohl dostavit k výplatě z vážných důvodů, mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, ledaže by se se zaměstnancem dohodl na jiném termínu nebo způsobu výplaty (srov. § 142 odst. 3 zák. práce). K prodlení dochází – jak vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení § 1968 věty první o. z. rovněž v pracovněprávních vztazích – vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti. Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná – ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká – nebyla-li smlouvou dohodnuta nebo vnitřním předpisem stanovena dřívější splatnost – od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117/2015 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2217/2020).

38. Jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) je povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení (srov. § 1970 o. z.), které jsou příslušenstvím pohledávky (§ 513 o. z.); spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení.

39. Úroky z prodlení se promlčují – jak správně uvedl odvolací soud – jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006), a to v tříleté promlčecí lhůtě, která začne běžet od splatnosti dluhu (srov. § 619 odst. 1, § 629 odst. 1 o. z.). Neuplatní-li věřitel právo na zaplacení úroků z prodlení v promlčecí lhůtě u orgánu veřejné moci nebo uplatní-li v této lhůtě u orgánu veřejné moci jen část úroků, právo na úroky z prodlení, popřípadě na jejich neuplatněnou část, se promlčí a dlužník není povinen plnit; k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že právo je promlčeno (srov. § 609, § 610 odst. 1 o. z.).

40. V projednávané věci žalobce v žalobě uplatnil úroky z prodlení z čistých částek náhrady mzdy za dobu od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 (tj. z částek hrubé náhrady mzdy po odečtení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti – srov. § 356 odst. 3 zák. práce), tedy v nižší výši, než která mu příslušela vzhledem k tomu, že náhrada mzdy se přiznává v hrubé částce (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.

2. 1995, sp. zn. 7 Co 2375/1994, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 4/1995, s. 86), z níž lze požadovat i úroky z prodlení. Podání žaloby proto nemělo vliv na běh promlčecí lhůty ve vztahu k části úroků z prodlení určené tímto rozdílem, která nebyla žalobcem uplatněna. Dovodil-li však odvolací soud, že došlo k promlčení práva žalobce na tuto část úroků z prodlení uplatněnou žalobcem u soudu prvního stupně až v podání doručeném tomuto soudu dne 9. 1. 2023 v celém jeho rozsahu, je jeho právní posouzení nesprávné.

Odvolací soud totiž nevzal náležitě v úvahu, že prodlení dlužníka s plněním dluhu, s jehož splatností se pojí počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na úroky z prodlení, nastává v případě náhrady mzdy – jak vyplývá z výše uvedeného – u každé náhrady mzdy příslušející za měsíc, ve kterém právo na ni vzniklo, samostatně, a to v závislosti na splatnosti náhrady mzdy za příslušný měsíc stanovené v § 141 odst. 1 zák. práce, popřípadě sjednané smlouvou nebo určené ve vnitřním mzdovém předpisu zaměstnavatele.

Byla-li náhrada mzdy příslušející žalobci za měsíc prosinec 2019 splatná (podle § 141 odst. 1 zák. práce) dne 31. 1. 2020, nemohla tříletá promlčecí lhůta ve vztahu k části úroků z prodlení se zaplacením náhrady mzdy za tento měsíc neuplatněné v žalobě uplynout dříve, než byla tato část úroků z prodlení žalobcem uplatněna podáním doručeným soudu prvního stupně dne 9. 1. 2023. Před tímto dnem pak samozřejmě nemohla uplynout promlčecí lhůta ani ve vztahu k části úroků z prodlení se zaplacením částek náhrady mzdy příslušejících za následující měsíce, které byly splatné později než náhrada mzdy za měsíc prosinec 2019.

Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce v rozsahu změny výše požadovaného příslušenství uvedený v podání ze dne 9. 1. 2023 je „jako celek“ promlčený, proto není správný.

41. Odvolací soud dále v projednávané věci uzavřel, že „v poměrech posuzované věci nebyla splatnost mzdy upravena jinak, než se uvádí v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce“, aniž by provedl (podle pravidel pro výklad právních jednání upravených v ustanovení § 555 a násl. o. z.) výklad pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 1. 3. 2011, kterou soud prvního stupně provedl důkaz u jednání konaného dne 10. 2. 2023 a v jejímž textu se hovoří o povinnosti žalovaného platit žalobci mzdu „splatnou k 10. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu“. Neprovedl-li odvolací soud výklad tohoto právního jednání z toho pohledu, zda šlo o ujednání o splatnosti mzdy (náhrady mzdy), nebo o stanovení termínu výplaty mzdy (náhrady mzdy), je jeho závěr, že splatnost mzdy žalobce u žalovaného nebyla upravena jinak, než jak je uvedeno v § 141 odst. 1 zákoníku práce, a že proto – vzhledem k tomu, že prodlení se splněním dluhu vzniká od prvního dne měsíce následující po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost náhrady mzdy – nastalo prodlení žalovaného se splněním náhrady mzdy za listopad 2018 až dne 1. 1. 2019 (a prodlení se splněním náhrady mzdy za prosinec 2018 až dne 1. 2. 2019 atd.), předčasný, a tedy nesprávný.

42. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v části napadené dovoláním žalobce správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání žalobce, pro jeho zamítnutí a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že co do „zbývající částky“ se žaloba zamítá, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

43. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 4. 2025

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu