U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně M. Ď., proti žalovanému H.Květ, s.r.o. se sídlem v Novém
Boru, Skalická č. 1427, IČO 61325481, zastoupenému JUDr. Karlem Fouskem,
advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo náměstí č. 83, o náhradu
mzdy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 256/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 2.října 2009 č.j. 73 Co 340/2009-95, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 2.10.2009 č.j. 73 Co 340/2009-95, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14.11.2008 č. j. 12 C 256/2006-71
[ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období
od 10.5.2005 do 31.12.2005 63.173,- Kč „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a
ve výších, které ve výroku specifikoval, ve výroku, jímž byla žalovanému
uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 1.1.2006 do 31.12.2006
100.056,- „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku
specifikoval, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni za období od 1.1.2007 do 31.12.2007 100.056,- Kč „hrubého“ s úroky z
prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval, ve výroku, jímž
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 1.1.2008 do
30.9.2008 75.042,- Kč „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které
ve výroku specifikoval a ve výroku, jímž bylo určeno, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku, jímž byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 13.460,- Kč na účet
Okresního soudu v České Lípě], není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve
věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce v dovolání zejména namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly
ustanovení § 130 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. [ve znění účinném do 31.12.2006
(srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák.
práce“] pro určení výše nároku zaměstnance na náhradu mzdy po právní moci
rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru, neboť podle jeho názoru
nárok žalobkyně měl být posouzen podle ustanovení § 61 zák. práce, „včetně
využití ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce na žádost předloženou žalovaným
soudu za účelem korigování nároků žalobkyně vzhledem k jejímu chování, které
vedlo k rozvázání jejího pracovního poměru výpovědí“, i vzhledem k jejímu
chování po skončení výkonu práce, které dovolatel považuje za „šikanozní výkon
práva“.
K této otázce se dovolací soud již v minulosti vyjádřil (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11.2.2010 sp.zn. 21 Cdo 1730/2009, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5.1.2011 sp.zn. 21 Cdo 5234/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15.3.2007 sp.zn. 21 Cdo 807/2006) v tom smyslu, že náhrada mzdy podle
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si
zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto,
že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením §
35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle
pracovní smlouvy; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud
tato překážka trvá. Oproti tomu ustanovení § 61 zák. práce upravuje práva a
povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy
sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo
zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost
zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti),
a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního
poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle
zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může)
pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže pracovní poměr
účastníků nadále trvá, neboť zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi účastníky
pracovního poměru odstraněn a jejich poměry se po právní moci rozhodnutí nadále
řídí jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy.
V případě, že zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru nepřiděluje v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1
písm. a) zák. práce zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (a tak je tomu i v
posuzované věci), jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Zaměstnanci po dobu, po níž mu
zaměstnavatel nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy, náleží náhrada mzdy ve
výši průměrného výdělku a tuto náhradu nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i
kdyby o to zaměstnavatel žádal (srov. bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a
Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám
rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru
podle ustanovení § 61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V posuzované věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků
– z tohoto právního názoru důsledně vycházely. Dospěl-li proto odvolací soud k
závěru, že „v dané věci byly zjištěny všechny zákonné předpoklady pro uložení
povinnosti žalovanému poskytnout žalobkyni z důvodu překážek na straně
žalovaného náhradu mzdy“, neboť bylo zjištěno, že rozhodnutím soudu bylo
pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, že žalobkyně
trvala na svém dalším zaměstnávání u žalovaného, a že žalovaný nesplnil svou
povinnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovním smlouvy, a dovodil-li, že
zaměstnavatel (žalovaný) je povinen „pro překážku na své straně“ podle § 130
odst. 1 zák. práce poskytnout žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku
za období od 10.5.2005 do doby platného ukončení pracovního poměru, bylo ve
věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na
níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Zbývající námitky žalovaného uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (namítá-li zejména, že
soud prvního stupně nenařídil „k provedení důkazů ani žalobcem navrhovaný
výslech žalobkyně“, nezjistil proto dostatečně skutkovou podstatu věci, a
rozhodl nesprávně, přičemž nesprávně rozhodl i soud odvolací, který ze závěrů
soudu prvního stupně vycházel), dovolací soud proto nemohl správnost rozsudku
odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť
skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu provedeném
dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení
Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č.
130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto].
Protože dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné,
Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu