21 Cdo 3787/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou,
advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 564/6, proti žalovanému MORAVSKÉMU
ZEMSKÉMU MUZEU, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Zelný trh č. 299/6,
IČO 00094862, zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně,
Údolní č. 222/5, o 507.099,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp.zn. 55 C 48/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 29. dubna 2014 č.j. 15 Co 199/2013-326, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek městského soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 308.254,- Kč s
úrokem z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem
a žalovaným se odmítá.
II. Ve výroku, kterým byl změněn rozsudek městského soudu tak, že se zamítá
žaloba o zaplacení 158.892,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 12.2.2008 (a změněnou
se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy
poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od 13.2.2006 do
24.6.2010 celkem 483.405,- Kč s úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména
tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 15.5.2000
jako "domovník - údržbář" a že žalovaný mu dal dne 8.3.2005 výpověď z
pracovního poměru, která byla pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze
dne 6.11.2007 č.j. 49 C 122/2006-98, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 28.4.2009 č.j. 15 Co 292/2008-114, určena za neplatný právní úkon.
Žalobce požaduje po žalovaném náhradu mzdy poskytovanou při neplatném rozvázání
pracovního poměru, a to ode dne 13.2.2006, kterým měl na základě neplatné
výpovědi skončit jeho pracovní poměr, ve výši průměrného výdělku, který činil
9.220,- Kč měsíčně.
Žalovaný sice "uznal nárok žalobce co do důvodu", namítl však, že v době od
13.2. do 31.3.2006 byl žalobce uznán dočasně práce neschopným, a požadoval, aby
"jeho povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy byla stanovena pouze po dobu 6
měsíců".
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.6.2010 č.j. 55 C 48/2008-86 uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobci 468.376,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu o
zaplacení dalších 15.029,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalovaný
je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 44.997,80 Kč k rukám
advokáta Mgr. Bc. Vítězslava Jíry a "České republice na účet městského soudu v
Brně" 19.340,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že za dobu, kdy byl žalobce v
pracovní neschopnosti (od 13.2. do 31.3.2006), musela být žaloba zamítnuta,
neboť žalobci v této době "nevznikal nárok na mzdu", a přiznal žalobci náhradu
mzdy za "celé zbývající období (od 1.4.2006 do 24.6.2010). Vycházel ze závěru,
že "žalovaný, ačkoli si byl vědom toho, že žalobce trvá na svém dalším
zaměstnávání, se až do doby, kdy soud ve věci rozhodoval, nepokusil se žalobcem
jednat ani o ukončení pracovního poměru, ani žalobci v rozporu se svou zákonnou
povinností práci nepřiděloval, choval se tedy zcela pasivně, naprosto nedbal na
to, že porušuje zákon, a spoléhal zřejmě právě na ustanovení § 61 odst. 2
zákoníku práce s tím, že toto porušení zákona bude sankcionováno pouze uložením
povinnosti k náhradě mzdy za šest měsíců", a že proto "není na místě využít
moderačního práva".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18.10.2011 č.j. 15
Co 7/2011-123 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o
zamítnutí žaloby) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně. Souhlasil
se soudem prvního stupně v tom, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy z
neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, "ve znění ke dni 13.2.2006", když k tomuto dni měl
skončit pracovní poměr žalobce neplatnou výpovědí, a to za dobu šesti měsíců
ode dne, kdy oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, přičemž je
třeba "od těchto šesti měsíců odečíst dobu, kdy byl žalobce v pracovní
neschopnosti". Při určení výše náhrady mzdy však nelze vycházet ze žalobcem
tvrzeného průměrného výdělku 9.220,- Kč měsíčně, neboť žalobce v rozhodném
období (v říjnu, listopadu a prosinci 2005) neodpracoval 22 dnů; správně měl
být zjištěn žalobcův pravděpodobný měsíční výdělek. Odvolací soud dále vytknul
soudu prvního stupně, že při posuzování žalobcova nároku podle ustanovení § 61
odst.2 zákoníku práce "měl přihlížet jen k těm okolnostem, které existovaly po
uplynutí 6 měsíců z celkové doby, za níž zaměstnanci měla být poskytnuta
náhrada", a které "se týkají poměrů zaměstnance", a že okolnosti na straně
zaměstnavatele tu jsou bezvýznamné.
Městský soud v Brně - poté, co žalobce změnil se souhlasem soudu žalobu tak, že
se po žalovaném domáhá zaplacení náhrady mzdy poskytované při neplatném
rozvázání pracovního poměru za dobu od 1.4.2006 do 30.10.2010 ve výši
507.099,-Kč s úrokem z prodlení - rozsudkem ze dne 23.1.2013 č.j. 55 C
48/2008-300 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 198.845,- Kč s úrokem z
prodlení, žalobu o zaplacení dalších 308.254,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci
68.280,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Vítězslava Jíry a České republice "na
účet Městského soudu" 3.499,- Kč a že České republice se proti žalobci
nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobci
přísluší náhrada mzdy poskytovaná při neplatném rozvázání pracovního poměru
pouze za dobu 6 měsíců ode dne, kdy oznámil žalovanému, že trvá na dalším
zaměstnávání, s výjimkou období, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti, za
něž již byla žaloba "předchozím rozsudkem pravomocně zamítnuta", tedy za dobu
od 1.4. do 13.8.2006. Ze znaleckého posudku V. W. soud prvního stupně zjistil,
že žalobcův "pravděpodobný průměrný měsíční výdělek" činil 10.410,- Kč;
vzhledem k tomu, že žalobce požadoval pouze průměrný hrubý výdělek ve výši
9.220,- Kč měsíčně a že soud nemůže "překročit žalobní požadavek", poskytl
žalobci náhradu mzdy za dobu od 1.4. do 13.8.2006 pouze ve výši 39.953,- Kč.
Náhradu mzdy za dobu od 14.8.2006 do 20.5.2009, kdy nabyl právní moci rozsudek
soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, soud prvního stupně
žalobci nepřiznal s odůvodněním, že žalobce dne 7.7.2006 uzavřel s jiným
zaměstnavatelem (Českou republikou - Městským soudem v Brně) novou pracovní
smlouvu, na jejímž základě vykonával funkci "údržbáře a řidiče", a že "s
přihlédnutím k povaze pracovní náplně a dosahovaného výdělku vykonával žalobce
u jiného zaměstnavatele práci za podmínek zásadně rovnocenných jako u
žalovaného", i když měl "sice více pracovních povinností, zato byl lépe
honorován". Náhradu mzdy požadovanou za dobu od 21.5.2009 do 30.10.2010 soud
prvního stupně posoudil podle "nového" zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), neboť nárok vznikl v době po
1.1.2007) a dovodil, že žalobce v tomto období nepracoval u žalovaného pro
překážky na straně zaměstnavatele, když mu žalovaný nepřiděloval práci
(žalovaný sice prokázal, že "žalobce v červenci 2010 vyzval, aby se do práce
dostavil, tvrzení žalobce, že tak učinil, avšak bezvýsledně, nijak
nevyvrátil"), a že žalobci za toto období náleží (z obdobných důvodů jako
náhrada za dobu od 1.4. do 13.8.2006) náhrada mzdy do výše 9.220,- Kč měsíčně.
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.4.2014 č.j. 15 Co
199/2013-326 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo
žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 39.953,- Kč s úrokem z prodlení, a
kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 308.254,- Kč s úrokem z prodlení, a
změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 158.892,- Kč s úrokem z prodlení a
že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Městského soudu v
Brně" na náhradě nákladů řízení 1.346,- Kč; současně rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
136.320,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Juříčka. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 61 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů za dobu od 1.4. do 13.8.2006 ve výši 39.953,- Kč; i když pravděpodobný
výdělek žalobce byl znaleckým dokazováním zjištěn ve výši 10.410,- Kč, nemohla
být žalobci přiznána - s ohledem na "vázanost petitem žaloby" - vyšší náhrada
nežli jím požadovaných 9.220,- Kč měsíčně. Odvolací soud souhlasil se soudem
prvního stupně také v tom, že za dobu od 14.8.2006 do 20.5.2009 požadovaná
náhrada žalobci ve smyslu ustanovení § 61 odst.2 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů nenáleží, neboť žalobce pracoval u
jiného zaměstnavatele za podmínek výhodnějších než u žalovaného a současně
vykonával podnikatelskou činnost; žalobce se dnem 11.7.2006 zapojil do práce u
jiného zaměstnavatele v Brně jako údržbář a řidič a nově vykonávaná práce pro
něho byla výhodnější, když dosahoval průměrný měsíční výdělek v roce 2006
14.670,-Kč, v roce 2007 15.630,-Kč a v roce 2008 15.840,-Kč. Oproti soudu
prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce nemá právo na náhradu mzdy za
dobu od 21.5.2009 do 30.10.2010, neboť "v tomto období objektivně nemohl konat
pro žalovaného práci, neboť byl v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele a
nebyl tedy připraven nastoupit do práce u žalovaného a žalovaný neměl povinnost
vyčkávat s nástupem žalobce do práce až do doby než ukončí svůj pracovněprávní
vztah s jiným zaměstnavatelem". O povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení
odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu;
vzhledem k tomu, že ve věci byl "převážně úspěšný" žalovaný, přiznal mu náhradu
ve výši 85% účelně vynaložených nákladů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo žalobě
vyhověno, a výroku o náhradě nákladů řízení státu) podal žalobce dovolání.
Nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že z doby 6 měsíců, za kterou přísluší
zaměstnanci "nezkrátitelná" náhrada podle ustanovení § 61 odst.1 a 2 zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (tj. z doby od 13.2.
do 13.8.2006), je třeba "vyjmout" dobu "pracovní neschopnosti" žalobce (tedy
dobu od 13.2. do 31.3.2006), neboť mu ve skutečnosti byla přiznána náhrada
"pouze za cca 4,5 měsíce a nikoliv za 6 měsíců". U nového zaměstnavatele (České
republiky - Městského soudu v Brně) se žalobce nezapojil do práce "za podmínek
v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších", když "druh práce, který měl u
žalovaného po dání neplatné výpovědi vykonávat, kdy došlo ke zrušení jeho
původního místa (domovník - údržbář) a vzniku nového pracovního místa (provozní
elektrikář) je naprosto odlišný od práce, kterou žalobce po neplatném skončení
pracovního poměru vykonával u jiného zaměstnavatele, kde byl nucen po neplatném
ukončení pracovního poměru vzít méně kvalifikovanou práci údržbáře - řidiče,
než byla práce provozního elektrikáře, kdy toto místo bylo u žalovaného nově
vytvořeno a žalobci přislíbeno"; žalobce dovozuje, že náhrada mzdy za dobu od
14.8.2006 do 20.5.2009 mu měla být přiznána v nezkrácené výši. Žalobce odmítá
rovněž názor odvolacího soudu, podle kterého "byl zaměstnán u jiného
zaměstnavatele a nemohl tak objektivně konat práci pro žalovaného" v době po
20.5.2009; žalobce totiž na výzvu žalovaného ze dne 15.7.2010 se dostavil na
své původní pracoviště, kde však "zjistil, že mu nemá kdo práci přidělit a že
výzva k nástupu do práce byla ze strany žalovaného pouze formální". Žalobce
dále soudům vytýká, že vycházely z nesprávně určeného pravděpodobného výdělku,
když s odůvodněním, že nemohou žalobci přiznat více, než on v žalobě požadoval,
přiznaly žalobci náhradu mzdy pouze ve výši 9.220,- Kč měsíčně. Podle žalobce
jsou soudy "vázány pouze petitem žaloby, ve kterém žalobce požadoval zaplacení
522.128,- Kč a ne měsíční částky 9.220,- Kč", a soudy ani nezohlednily
valorizaci náhrady mzdy, když nárok vznikl v roce 2006 a rozhodováno o něm bylo
až v roce 2014. O náhradě nákladů řízení soudy měly správně rozhodnout podle
ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu, neboť "rozhodnutí o výši
plnění záviselo jak na úvaze soudu, tak na znaleckém posudku, nepočítaje v to
žádost zaměstnavatele o snížení nároku žalobce podle ustanovení § 61 odst. 2
zákoníku práce". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené výroky
rozsudku odvolacího soudu a aby věc vrátil (v tomto rozsahu) odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů ve věci samé bylo v první řadě významné vyřešení právní
otázky, za jakých předpokladů může soud na žádost zaměstnavatele ve smyslu
ustanovení § 61 odst.2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988
Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb.,
č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000
Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č.
177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb.,
č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004
Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., a č.
413/2005 Sb. (zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2006 - dále jen "ZP")
snížit, popřípadě vůbec nepřiznat náhradu mzdy.
Požádal-li zaměstnavatel o snížení, popřípadě o nepřiznání náhrady mzdy podle
ustanovení § 61 odst. 2 ZP, je podle ustálené judikatury soudů (srov. zejména
Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k
některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání
pracovního poměru ze dne 9.6.2004 zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn pod č. 67 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, který byl uveřejněn pod č. 77 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1950/2003, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) především podstatné, zda
zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného
zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z
vážného důvodu. Významné je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl
zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v
místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu
sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v
místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za
výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci
bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího
místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z
hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo
sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec
vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce
sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce
rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v
pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel
nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení,
popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 ZP může soud
z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech
okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez
vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v
zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce
podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu
tuto práci.
Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného
zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u
zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní
smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě
požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce
vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být
požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že
zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze
dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě
rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní
smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k
jejímu snížení.
Z uvedené ustálené judikatury soudů odvolací soud - jak je nepochybné z
odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel, když dovodil, že náhradu mzdy za
dobu od 14.8.2006 do 20.5.2009 je třeba žalobci podle ustanovení § 61 odst.2 ZP
nepřiznat, neboť u svého "nového" zaměstnavatele (České republiky - Městského
soudu v Brně) začal podle pracovní smlouvy ze dne 7.7.2006 pracovat za podmínek
v zásadě nejméně rovnocenných s podmínkami, které měl při výkonu práce u
žalovaného před podáním neplatné výpovědi. Odvolací soud náležitě přihlédl k
tomu, že u "nového" zaměstnavatele (České republiky - Městského soudu v Brně)
žalobce pracoval ve stejném místě výkonu práce a v obdobném druhu práce jako u
žalovaného a s vyšším výdělkem, než kolik činil znaleckým posudkem zjištěný
pravděpodobný výdělek žalobce u žalovaného. Poukazuje-li žalobce na to, že u
žalovaného měl zastávat místo provozního elektrikáře, které mělo být u
žalovaného "nově vytvořeno a žalobci přislíbeno", nemá tato okolnost (i kdyby
byla prokázána a i kdyby s ní byly spojeny pro žalobce lepší pracovní podmínky
než při výkonu dosavadní práce) pro právní posouzení věci význam, neboť z
hlediska ustanovení § 61 odst.2 ZP je - jak uvedeno výše - relevantní pouze
srovnání podmínek, které má zaměstnanec u svého "nového" zaměstnavatele, s
podmínkami, které zaměstnanec měl u "dosavadního" zaměstnavatele před neplatným
rozvázáním pracovního poměru.
Opodstatněné nejsou ani námitky žalobce o tom, že soudy nebyla "zohledněna
valorizace náhrady mzdy".
Zaměstnanci se při neplatném rozvázání pracovního poměru poskytuje náhrada mzdy
- jak vyplývá z ustanovení § 61 odst.1 ZP - ve výši průměrného výdělku, který
se zjišťuje způsobem uvedeným v ustanovení § 17 zákona č. 1/1991 Sb., o mzdě,
odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších
předpisů (účinného do 31.12.2006) za příslušné rozhodné období (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2002 sp. zn. 21
Cdo 991/2001). Zcela výjimečně může být zaměstnanci poskytnuta náhrada ve výši
odpovídající průměrnému výdělku, který by zaměstnanec dosáhl, kdyby mu
zaměstnavatel umožnil (po neplatném rozvázání pracovního poměru) konat práci v
souladu s pracovní smlouvou, zejména tehdy, přísluší-li zaměstnanci náhrada
mzdy za dlouhé období a došlo-li v mezidobí ke změnám ve vývoji mzdové úrovně
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2003
sp. zn. 21 Cdo 1945/2002). O takový výjimečný případ s velmi dlouhým obdobím
náhrady mzdy spojeným se změnami mzdové úrovně se v projednávané věci zcela
nepochybně nejedná.
Žalobce ve svém dovolání vyjadřuje též nesouhlas s tím, že do doby 6 měsíců
soudy "započetly" také dobu od 13.2. do 31.3.2006, kdy byl žalobce uznán
dočasně práce neschopným, a že takovým postupem "fakticky zkrátily" dobu 6
měsíců na období "cca 4,5" měsíce. Přehlíží ovšem, že k tomuto rozhodnutí
nedošlo v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale již v rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 30.6.2010 č.j. 55 C 48/2008-86 (výrokem o zamítnutí žaloby o
zaplacení 15.029,- Kč s úroky z prodlení), který (v uvedeném výroku) samostatně
nabyl právní moci a který proto nelze nyní přezkoumat cestou mimořádného
opravného prostředku.
Soudům nelze důvodně vytýkat ani to, že žalobci přiznaly (za dobu, po niž má
právo na náhradu mzdy) náhradu v jím požadované výši (do částky 9.220,- Kč
měsíčně), i když dokazováním (znaleckým posudkem) zjistily, že žalobcův
pravděpodobný výdělek činil v rozhodném období 10.410,- Kč měsíčně. Soudy
správně uvedly, že byly v tomto směru "vázány" žalobou, a že proto nemohly
překročit žalobcův návrh (§ 153 občanského soudního řádu); "vázanost" žalobou
se tu projevila nejen v tom, jakou celkovou částku žalobce požadoval po
žalovaném, ale - protože požadoval plnění za jednotlivé měsíce - i tím, jaká
plnění požadoval za každý měsíc celkového období. Žalobci za řízení nic
nebránilo, aby - poté, co byla zjištěna skutečná výše jeho pravděpodobného
výdělku - změnil tomu odpovídajícím způsobem žalobu; jestliže to neučinil, není
nyní opodstatněné dovozovat, že mu soudy měly odpovídající plnění přiznat "bez
návrhu".
Žalobce ve svém dovolání zpochybňuje rovněž rozhodnutí odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, když dovozuje, že soudy měly rozhodnout o povinnosti k
náhradě nákladů řízení namísto ustanovení § 142 odst.2 občanského soudního řádu
podle ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu. Přehlíží zřejmě, že
úspěch ve věci měli (podle odvolacího soudu) žalobce ve výši 7,5% a žalovaný ve
výši 92,5% a že aplikace ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu by v
projednávané věci měla (musela mít) za následek, že by žalovanému nebyla
přiznána náhrada "jen" 85% jeho účelně vynaložených nákladů, ale v plném
rozsahu. Navíc, ustanovení § 142 odst.2 občanského soudního řádu bylo odvolacím
soudem použito v souladu se zákonem, protože základ nároku byl mezi účastníky
"nesporný" a předmětem rozepře mezi účastníky byla výše plnění a "moderace"
podle ustanovení § 61 odst.2 ZP, v němž byl žalovaný (podle závěrů rozsudku
odvolacího soudu) převážně úspěšný.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve
výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o
zaplacení 308.254,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné;
Nejvyšší soud ČR proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o.s.ř. odmítl.
Pro rozhodnutí soudů o nároku na náhradu mzdy za dobu od 21.5.2009 do
30.10.2010 bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, za jakých
předpokladů má právo na náhradu mzdy zaměstnanec, s nímž zaměstnavatel neplatně
rozvázal pracovní poměr a kterému zaměstnavatel po pravomocném určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru nadále nepřiděluje práci podle pracovní
smlouvy a pracovněprávních předpisů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při
řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti
rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 158.892,- Kč s úrokem z prodlení,
podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku,
kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o
zaplacení 158.892,- Kč s úrokem z prodlení, opodstatněné.
Otázku náhrady mzdy za dobu od 21.5.2009 do 30.10.2010 (za dobu po právní moci
rozsudku, kterým byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru, do dne,
než byl tento pracovní poměr skutečně ukončen) je třeba i v současné době
posuzovat - vzhledem k tomu, že nárok na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci
na straně zaměstnavatele měl žalobci vzniknout od 21.5.2009 - podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb.,
č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č.
305/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
13.9.2009 (dále jen "zák. práce").
Byla-li - jak tomu bylo v projednávané věci - neplatnost rozvázání pracovního
poměru určena pravomocným soudním rozhodnutím a trvá-li pracovní poměr
účastníků i nadále, řídí se vztahy mezi účastníky počínaje dnem právní moci
rozhodnutí opět jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy;
zaměstnavatel je mimo jiné povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní
smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat a vytvářet podmínky pro
úspěšné plnění jeho pracovních úkolů [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] a
zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle
pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti,
které mu vyplývají z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce].
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený pod
bodem IX. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího
soudu České republiky k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z
neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze
dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, které bylo přijato za účinnosti dřívější,
obsahově identické, právní úpravy a které je i nadále přijímáno jako správné)
má zaměstnanec právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle
ustanovení § 208 zák. práce tehdy, jestliže zaměstnavatel, který se
zaměstnancem neplatně rozvázal pracovní poměr, po právní moci rozhodnutí soudu
o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci
podle pracovní smlouvy, ačkoliv pracovní poměr účastníků i nadále trvá.
Náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy,
kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel
(např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s
ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se
zavázal podle pracovní smlouvy; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou
dobu, dokud tato překážka trvá. Zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci
byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu
zaměstnavatele. Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti
zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v
souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele)
ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a
schopen konat práci podle pracovní smlouvy, a jestliže tedy nemohl práci podle
pracovní smlouvy vykonávat jen a právě v důsledku postupu zaměstnavatele.
Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na
náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce (k tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod
č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002).
Ze samotné skutečnosti, že se žalobce "dnem 11.7.2006 zapojil do práce u jiného
zaměstnavatele v Brně", nelze důvodně dovozovat, že by žalobce nebyl připraven,
ochoten a schopen "znovu" nastoupit (po právní moci soudního rozhodnutí o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí) do práce u žalovaného.
I když si zaměstnanec, s nímž zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr a
který se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele, nesjednal svůj nový
pracovněprávní vztah na dobu určitou (na dobu trvání sporu o neplatnost
rozvázání pracovního poměru), může si jinak (jiným ujednáním) zajistit, aby
mohl znovu nastoupit do práce u zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným
rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. též právní
názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo
1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2007). Odvolací soud tedy postupoval v rozporu se zákonem,
jestliže dovodil, že žalobce byl "v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele a
nebyl tedy připraven nastoupit do práce u žalovaného", aniž by se zabýval také
tím, zda si žalobce (smluvně nebo jinak) zajistil, že po právní moci soudního
rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru mu pracovněprávní
vztah u jiného zaměstnavatele nebude bránit ve výkonu práce pro žalovaného.
Pracovněprávní předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že
druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen
druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z
pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu
práce; na druhé straně však jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven)
plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího
plnění po druhém účastníku. Přestal-li tedy zaměstnavatel v rozporu s
ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci
(např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele), ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec
povinen znovu nastoupit do práce až poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a
vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 807/2006).
V posuzovaném případě je nesporné, že pracovní poměr mezi účastníky trval i po
právní moci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6.11.2007 č.j. 49 C
122/2006-98, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28.4.2009 č.j.
15 Co 292/2008-114, kterým byla určena neplatnost výpovědi dané žalovaným dne
8.3.2005, a že žalovaný byl povinen ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 písm. a)
zák. práce žalobci bez ohledu na (neplatnou) výpověď z pracovního poměru
přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Jestliže zaměstnavatel neplní
povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, protože podle
jeho mylného názoru pracovní poměr účastníků skončil, má porušení této
povinnosti za následek, že ani zaměstnanec nemůže "podle pokynů zaměstnavatele
konat osobně práci podle pracovní smlouvy". Za této situace bylo na žalovaném,
aby vyjádřil ochotu žalobci znovu práci přidělovat a aby jej vyzval k nástupu
do práce. Jestliže tak učinil - jak vyšlo za řízení najevo - teprve výzvou ze
dne 15.7.2010, náleží mu nepochybně náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zák.
práce do dne, v němž měl podle výzvy znovu nastoupit do práce u žalovaného, i
kdyby žalovaný byl vskutku připraven a ochoten žalobci řádně přidělovat práci
podle pracovní smlouvy; kdyby žalovaný nebyl ochoten či schopen - jak za řízení
před soudy uváděl žalobce - přidělovat práci, ačkoliv žalobce vyzval k nástupu
do práce, byl by odůvodněn závěr, že žalobce má právo na náhradu mzdy podle
ustanovení § 208 zák. práce za celé období od 21.5.2009 do 30.10.2010.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 158.892,- Kč
s úrokem z prodlení, není správný. Protože nejsou splněny podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky napadený rozsudek tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu podle
ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2
věty první o.s.ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v
Brně) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu