USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Š. Z., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1 – Hradčanech, Loretánské náměstí č. 101/5, IČO 45769851, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 52/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2023, č. j. 62 Co 207/2023-452, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 62 Co 207/2023-452, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
6. Namítá-li dovolatel, že „není možné činit jakékoliv závěry o intenzitě porušení jeho pracovních povinností, aniž by bylo zřejmé, jak konkrétně, a především v jaké míře, přispělo porušení té které povinnosti k odcizení hotovosti“, že odvolací soud postupoval „v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu ČR uvedenými v jeho rozhodnutí v této věci ze dne 24. 2. 2022“, pokud se „vůbec nevypořádal s otázkou, v jaké míře porušení pracovních povinností žalobce k odcizení pokladny přispělo“, „nevysvětlil, jaký vliv mělo porušení té které žalobcovy povinnosti na vznik škody“, a nebyla tak „objasněna míra takového vlivu“, vyjadřuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu srov. například usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
7. K založení přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky, že „soudy vůbec nehodnotily důkazy ve prospěch žalobce, především výpovědi svědků Ch., R., K., S.“, že „to stejné platí pro listinné důkazy žalobcem označené“, že „naopak soudy v zásadě výlučně vycházejí ze Zápisu z mimořádné kontroly na Zastupitelském úřadě České republiky v Buenos Aires č.j. 114909/2012-GIA ze dne 29. 8. 2012 jako z klíčového důkazu“, která ale „není ničím jiným než písemným stanoviskem žalovaného“, a že „v řízení nebylo nikdy prokázáno, že by porušení pracovních povinností žalobce ke vniku mimořádné události přispělo jakkoliv“, jimiž dovolatel nepřípustně vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a hodnocením provedených důkazů.
9. Dovolatel pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
10. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
11. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
12. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že „jeho argumentace je soudy zcela přehlížena, ty se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí nejen nevypořádávají, ale ani ji nezmiňují“, která by mohla (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. K takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v otázce posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
14. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., nebo již ve vztahu k ustanovení § 52 písm. g) současného zákoníku práce například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1479/2011].
15. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
16. Škoda jako následek porušení pracovní povinnosti zaměstnancem tedy představuje jen jedno z mnoha dalších hledisek, k nimž soud při vymezení relativně neurčité hypotézy § 52 písm. g) zák. práce přihlíží (musí přihlížet). Na konkrétních okolnostech projednávané věci potom bude vždy záležet, jaký význam se bude vzniku škody a její výši při výsledném posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přikládat. V rozporu s uvedenými závěry soudní praxe však je takový postup, kdy soud ke vzniku škody přihlíží jako k jedinému kritériu, jež toto výsledné posouzení ovlivňuje (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2916/2020, vydaného v projednávané věci).
17. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 833/2022, uveřejněného pod č. 32/2023 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosahuje intenzity závažného porušení této povinnosti, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).
18. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným po posouzení intenzity vytčeného porušení pracovní povinnosti žalobcem náležitě přihlédl. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (srov. body 30 až 32) – na jedné straně přihlédl k tomu, že žalobce „působil na mimořádně prestižní pozici“, že „ve své dosavadní práci dosahoval velmi dobrých výsledků, s pracovní kázní neměl nikdy problémy, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů byl přinejmenším bezproblémový“, že „byl pozitivně hodnocen zaměstnavatelem“. Na druhé straně zohlednil, že ze strany žalobce „došlo k porušení celé řady interních předpisů, a to v zásadních bodech, týkajících se pravidel pohybu zaměstnanců, včetně místních sil a režimu manipulace s klíči, to vše v době, kdy, jak vyšlo najevo, bezpečnostní situace v Argentině v té době nebyla zcela příznivá, což samo o sobě kladlo důraz na dodržování bezpečnostních opatření ve zvýšené míře“, že zavinění žalobce na porušení interních předpisů je „ve formě vědomé nedbalosti“, že „k tíži žalobce je třeba klást i situaci, k níž došlo k porušení pracovní kázně“, neboť se tak nestalo „v době plnění pracovních povinností zaměstnanci žalovaného či žalobcem samotným, ale de facto při soukromé oslavě – rozlučce se zaměstnancem žalovaného“, která potom (požívání alkoholických nápojů a „na to navazující nižší míra obezřetnosti zaměstnanců“) odcizení pokladny s hotovostí přesahující 550 000 Kč „podstatnou měrou“ umožnila, jakož i (nikoliv však jako hledisko jediné a rozhodující) výši škody vzniklé odcizením pokladny. Pokud potom odvolací soud dospěl k závěru, že „se zřetelem ke všem kritériím z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci podle § 52 písm. g) zákoníku práce je závěr soudu prvního stupně o tom, že tato intenzita v daném případě dosáhla stupně závažného porušení této povinnosti tak, jak toto zákonné ustanovení požaduje“, není jeho úvaha při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce zjevně nepřiměřená.
19. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáváno proti „výroku číslo I“ napadeného rozsudku; v části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu