21 Cdo 2916/2020-390
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Š. Z., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, proti
žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1 –
Hradčanech, Loretánské náměstí č. 101/5, IČO 45769851, zastoupené JUDr. Věrou
Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
23 C 52/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. března 2019 č. j. 62 Co 425/2018-346, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.
srpna 2018 č. j. 23 C 52/2013-303 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 22. srpna 2018 č. j. 23 C 52/2013-303 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 26. 9. 2012 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci. Porušení se měl žalobce dopustit tím, že jako vedoucí
zastupitelského úřadu se sídlem v XY nezajistil dodržování režimových opatření
stanovených „projektem fyzické bezpečnosti ZÚ XY“ tím, že
- nezajistil dodržování podmínek a způsobu kontroly pohybu osob v objektu „ZÚ“,
s nimiž vedoucí „ZÚ“ uzavřel pracovněprávní vztah dle místního práva (dále jen
„místní síly“), jestliže nebyla dodržována zásada, že jedny z dveří (vstupní
dveře a další asi 3 m vzdálené bezpečnostní dveře) se mohou otvírat pouze
tehdy, jsou-li zavřené dveře druhé;
- nezajistil bezpečnost objektu „ZÚ“ včetně zabezpečené oblasti „V“ v
okamžicích soustředění vyslaných pracovníků do jedné místnosti „ZÚ“, což
umožňovalo nekontrolovaný a volný pohyb místních sil včetně ostrahy;
- porušil režim manipulace s klíči a identifikačními prostředky tím, že klíč od
pokladního trezoru byl v rozporu s § 8 vyhlášky č. 528/2005 Sb. a vnitřními
předpisy zaměstnavatele umístěn v zalepené obálce v trezoru na rezidenci „VZÚ“,
ačkoli měl být umístěn v objektu „ZÚ“;
- nezajistil vypracování novely „ochranného režimu“ po změně dispozičního
uspořádání kanceláří na „ZÚ“ (přesun kanceláře „VZÚ“, sekretariátu, pokladní
kanceláře). Porušení pracovních povinností se dále žalobce měl dopustit tím, že ve dnech 7. 8. a 8. 8. 2012 v pracovní době i mimo ní na pracovišti sám požíval alkoholické
nápoje a s jeho vědomím i jemu podřízení zaměstnanci. Uvedeným jednáním byly
vytvořeny podmínky pro odcizení příruční pokladny a zaměstnavateli tak vznikla
škoda 551 007,32 Kč. O této „mimořádné události“ informoval s velkým časovým
odstupem, což přispělo k odstranění „jakýchkoli případných stop a důkazů“. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29. 1. 2013
domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 9. 2012 je
neplatná. V žalobě uvedl, že výpověď „je neurčitá a nevymezuje dostatečně
konkrétně skutkový důvod ukončení pracovního poměru“. Vedle toho namítá, že
tvrzení, podle kterého porušením pracovních povinností umožnil odcizení
pokladní hotovosti, je „ryzí spekulace“, že žádné porušení povinnosti vytknuté
ve výpovědi „není závažné“. Žalobce učinil vše proto, aby byla dodržována
pravidla o pohybu místních sil na „ZÚ“, zaměstnanci byli seznámeni s dokumentem
„Ochranný režim ZÚ XY“, ve kterém je toto pravidlo zakotveno, a toto pravidlo
bylo všem zaměstnancům zdůrazňováno i ústně; dodržováno bylo i pravidlo ohledně
otevírání vstupních dveří. Uložení náhradních klíčů od pokladny bylo provedeno
v souladu s „Metodickým pokynem ředitelky OSR k výkonu pokladní služby na ZÚ“,
ze kterého nevyplývá, že „nemůže jít o trezor velvyslance v jeho rezidenci“;
zde byl náhradní klíč umístěn do února 2012 a toto „porušení povinnosti“ proto
nemá s odcizením pokladny dne 7. 8. 2002 nic společného.
K vytýkanému jednání,
že nezajistil vypracování novely „ochranného režimu“ po změně dispozičního
uspořádání kanceláří na „ZÚ“, uvedl, že došlo k přestěhování jen jeho kanceláře
(ohledně přestěhování ostatních kanceláří výpověď neodpovídá skutečnosti), ve
které však žalobce nemanipuloval s utajovanými skutečnostmi a pracoval zde jen
s informacemi, se kterými „Ochranný režim ZÚ“ dovoluje zacházet i mimo
vyhrazené prostory; rovněž toto vytýkané jednání nesouvisí s odcizením
pokladny. Tvrzení, že ve dnech 7. 8. a 8. 8. 2012 v pracovní době i mimo ni na
pracovišti sám požíval alkoholické nápoje a s jeho vědomím i jemu podřízení
zaměstnanci, je hrubé zkreslení skutečnosti. Dne 7. 8. 2012 se konalo
rozloučení s hospodářem „ZÚ“, panem R., který se vracel do České republiky, jež
se konalo v reprezentační jídelně, nikoli tedy na pracovišti jednotlivých
zaměstnanců, a v pracovní době došlo jen k předání daru a k symbolickému
přípitku. Odcizení hotovosti žalobce zjistil dne 8. 8. 2012 a hned 9. 8. 2012
tuto skutečnost telefonicky oznámil bezpečnostní ředitelce „MZV“ a dne 13. 8. 2012 tak učinil i písemně; žalobce je proto přesvědčen, že svoji oznamovací
povinnost splnil. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2015 č. j. 23 C 52/2013-119
žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil,
takže „nezajistil dodržování režimových opatření stanovených projektem fyzické
bezpečnosti ZÚ v XY a porušil ochranný režim V 5/2010-Baires ze dne 6. 10. 2010, čímž byly vytvořeny podmínky pro odcizení hotovosti“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2015 č. j. 62
Co 408/2015-149 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost jeho
rozsudku, že skutkový stav „byl zjištěn neúplně, nesprávně, neboť hodnocení
důkazů, které … provedl, neodpovídá zásadám uvedeným v § 132 o. s. ř.“, že se
vůbec „nevypořádal s obranou žalobce“, jeho důkazními návrhy a učinil skutková
zjištění (o požívání alkoholu na pracovišti), která nemají oporu v provedeném
dokazování. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 7. 12. 2016 č. j. 23 C
52/2013-194 znovu žalobu zamítl a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení
žalované. Soud prvního stupně po doplnění a zopakování dokazování dospěl k
závěru, že „všechna porušení povinností byla prokázána mimořádnou kontrolou
Generální inspekce, a to jejím zápisem z této kontroly“. Nebyla dodržována
režimová opatření stanovená směrnicí V5/2010 Baires z 6. 10. 2010, jestliže
„dveře s koulí jsou stále otevřené, docházelo k pohybu místních sil po budově
bez doprovodu i v místnostech ve zvláštním režimu, docházelo k nedovolené
manipulaci s klíči“, které se „nesmí v žádném případě vynášet z objektu“. Vzhledem k tomu, že uvedené závěry nebyly zpochybněny ani výpovědí svědka Ch.,
jenž (na rozdíl od své svědecké výpovědi) proti obsahu zápisu Generální
inspekce, který podepsal, ve stanovené lhůtě do 14. 9.
2012 námitky nevznesl,
byla žaloba zamítnuta, neboť došlo „k naplnění zákonných předpokladů uvedených
v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2017 č. j. 62 Co
136/2017-223 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud konstatoval, že „rozsudek soudu I. stupně je pro
částečnou zmatečnost, nepřehlednost a nesrozumitelnost ne zcela přezkoumatelný,
neboť jeho odůvodnění nesplňuje náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř.“,
neboť „z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, které skutečnosti vzal
soudu I. stupně za prokázané a které nikoliv, jaká skutková zjištění, která
považuje za relevantní, z provedených důkazů učinil a jak je hodnotil po
stránce právní“, a nevypořádal se v něm ani s tím, proč neprovedl další
žalobcem navržené důkazy. Soudu prvního stupně rovněž vytkl nesprávné provedení
důkazu směrnicí žalované V5/2010 Baires ze dne 6. 10. 2010, k němuž „v režimu
utajení“ přistoupil jen předseda senátu, jenž v této souvislosti ve vztahu k
účastníkům řízení, jejich zástupcům a přísedícím nepostupoval podle § 40a o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 č. j. 23 C
52/2013-303 žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 9. 2012
je neplatná, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u
žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 1. 1994 změněné dohodou ze dne
29. 12. 1994, že jmenovací listinou ze dne 12. 12. 2007 byl žalobce jmenován do
funkce vedoucího zastupitelského úřadu v XY, kde pracoval jako velvyslanec –
vedoucí zastupitelského úřadu. Dopisem ze dne 25. 7. 2012 byl žalobce z funkce
ke dni 30. 8. 2012 odvolán a dne 27. 9. 2012 mu byla doručena posuzovaná
výpověď z pracovního poměru. Žalobce z titulu své funkce odpovídal za
dodržování ochranného režimu objektu stanoveného směrnicí V 5/2010 Baires ze
dne 6. 10. 2010, která určuje základní bezpečnostní pravidla pro vstup a pohyb
zaměstnanců, místních sil, zamykání, vynášení klíčů, návštěv a ostrahy. Tento
ochranný režim nebyl dodržován. V době oslavy konané dne 7. 8. 2012 a 8. 8. 2012 nebyly zabezpečeny místnosti podléhající ochrannému režimu, byly vynášeny
klíče od pokladny z objektu, byl umožněn pohyb místních sil po budově, úřední
místnosti nebyly zamykány, celý úřad byl zabezpečen až ve 2:30 hodin ráno, i
když podle bezpečnostní směrnice úřední místnosti zabezpečeny být měly. Jediný
schválený režim byl narušen přestěhováním velvyslance do jiné místnosti (změna
uspořádání kanceláří nebyla na ústředí „MZV“ schválena) a jiný schválen nebyl. Nedodržení pravidel uvedených ve směrnici V 5/2010 Baires ze dne 6. 10. 2010
„vytvořilo podmínky, za kterých došlo ke krádeži vysoké částky peněz“ (odcizení
valutové příruční pokladny s částkou 22 305 USD a 3 057 EUR, v přepočtu 551
007,32 Kč); o události žalobce žalovanou informoval dopisem ze dne 10. 8. 2012.
Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobce porušil povinnosti zaměstnance podle § 301 zákoníku práce, obecnou
prevenční povinnost zaměstnance a vnitřní předpisy zaměstnavatele, a důvod
výpovědi byl proto naplněn; „vzhledem k výši škody a vedoucí pozici žalobce“
vyhodnotil „porušení pracovních povinností žalobcem jako závažné“ a uzavřel, že
„byly naplněny zákonné předpoklady pro ukončení pracovního poměru výpovědí
podle § 52 písm. g) zákoníku práce“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. 62
Co 425/2018-346 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč k rukám
advokátky JUDr. Věry Bognárové. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalobce
jako vedoucí zastupitelského úřadu České republiky u prezidentky XY, prezidenta
XY a prezidenta XY se sídlem v XY měl postavení vedoucího zaměstnance (§ 33
odst. 3 zákoníku práce) a vztahovaly se na něj základní povinnosti zaměstnance
uvedené v § 301 zákoníku práce a povinnosti vedoucího zaměstnance vyjmenované v
§ 302 zákoníku práce. V době od 14:30 hodin dne 7. 8. 2012 do 2:30 hodin dne 8. 8. 2012 – kdy ve společenských prostorách zastupitelského úřadu probíhalo
rozloučení se zaměstnancem M. R., v průběhu kterého byl konzumován alkohol,
jednotlivé místnosti nebyly zamykány, tedy volně průchozí – „došlo k mimořádné
události spočívající v odcizení valutové pokladny obsahující hotovost
„převyšující 550 000 Kč“; přitom „je zřejmé, že k odcizení valutové pokladny
došlo, aniž by na dveřích místnosti nebo na trezoru byly shledány stopy
násilného vniknutí, poškození zámku, překonávání bezpečnostních opatření“. Žalobce jako vedoucí zaměstnanec bez ohledu na to, zda byly dodrženy všechny
povinnosti stanovené interními předpisy žalované, porušil především svoje
základní povinnosti stanovené zejména ustanovením § 302 písm. g) zákoníku
práce, tedy povinnost zabezpečovat přijetí účinných opatření k ochraně majetku
zaměstnavatele, a dále povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky
svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před
poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím podle § 301 písm. d) zákoníku práce. Je proto nepochybné, že žalobce je odpovědný za jednání, které žalovaná žalobci
ve výpovědi vytýká, tedy za „odcizení valutové pokladny, k němuž došlo v
prostorách velvyslanectví, kdy zjevně došlo ke snížení ostrahy objektu v
souvislosti s rozlučkovou akcí, která v prostorách velvyslanectví probíhala“. Jednání žalobce potom „lze zejména s ohledem na výši škody, která žalované
vznikla, hodnotit jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, které naplňuje skutkovou
podstatu výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti
„všem jeho výrokům“.
Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že „ve
výpovědi není nikde uvedeno, že je žalobci dána pro porušení ustanovení § 301
písm. d) zákoníku práce“, přesto odvolací soud dospívá „ke zcela překvapivému
závěru, že výpověď je platná“, protože žalobce toto ustanovení porušil. Je
přitom „apriori vyloučeno, aby se soud zabýval jakýmkoliv jiným porušením
povinnosti než takovým, které bylo ve výpovědi specifikováno“. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí se nedá vůbec poznat, proč odvolací soud rozhodl tak, jak
rozhodl, jestliže „neoznačuje ani jednu povinnost, kterou měl žalobce porušit“. V rozhodnutí konstatuje, že v průběhu „rozlučky“ s M. R. „jednotlivé místnosti
nebyly běžně zamykány, byly volně průchozí“, a „zjevně došlo ke snížení ostrahy
objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí“. Uvedené závěry „nejsou pravdivé nebo
minimálně nebyly prokázány“. Nadto uvedené „předmětem výpovědi nebylo“; v
souvislosti s „rozlučkou“ mu žalovaná ve výpovědi vytýkala pouze konzumaci
alkoholu. I když odvolací soud „trefně“ cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 14. 2. 2011 (sp. zn. 21 Cdo 735/2000 – pozn. dovolacího soudu), týkající se
hodnocení intenzity „porušení pracovní kázně“, podle kterého se měl zabývat
celou řadou kritérií, vystačil si pouze s výší škody. Intenzitu porušení
„pracovní kázně“ není ale možno poměřovat pouze jediným kritériem, izolovaným,
vytrženým ze souvislostí od kritérií ostatních. Navíc i samotná výše škody by
měla být vztažena ke konkrétnímu zaměstnavateli a jeho poměrům, jestliže
„ztráta 500 000 Kč má jistě zcela jiný význam pro drobného podnikatele než pro
stát“. Jako „sporné otázky“, jejichž vyřešení se „dožaduje“, dovolatel vymezil,
zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou z
důvodu jiného porušení pracovněprávních předpisů než toho, pro které byla
výpověď zaměstnanci dána“, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z
pracovního poměru jako platnou, aniž by označil jakoukoliv konkrétní
pracovněprávní povinnost, kterou zaměstnanec porušil“, zda „je možné, aby soud
posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou s odkazem na konkrétní
skutkové důvody, jejichž existence v řízení vůbec nebyla prokázána, které
zaměstnavatel ani netvrdil a které ani nebyly uvedeny ve výpovědi“, a zda „je
možné, aby soud rozhodl o tom, že jednání zaměstnance má intenzitu závažného
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci jen a pouze s ohledem na výši škody, aniž by se zabýval
jakýmikoliv jinými rozhodnými kritérii a aniž by zkoumal citelnost škody ve
vztahu ke konkrétnímu zaměstnavateli“. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl,
případně jako nedůvodné zamítl. Má za to, že dovolatel uplatnil v dovolání jiný
dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř.,
jestliže ve skutečnosti napadá skutková zjištění soudů. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v plném rozsahu (dovolání podal
proti „všem jeho výrokům“), tedy i v části, ve které bylo rozhodnuto o
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v
části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V části, v
níž dovolání směřuje proti těmto výrokům, není dovolání žalobce přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237
o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedené části podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Namítá-li dovolatel, že „nejsou pravdivé nebo minimálně nebyly prokázány“
závěry, podle kterých v průběhu „rozlučky“ s M. R. „jednotlivé místnosti nebyly
běžně zamykány, byly volně průchozí“, a „zjevně došlo ke snížení ostrahy
objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí“, vyjadřuje tím nesouhlas s hodnocením
provedených důkazů a se skutkovými závěry soudů, který představuje i nastolená
otázka, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako
platnou s odkazem na konkrétní skutkové důvody, jejichž existence v řízení
vůbec nebyla prokázána, které zaměstnavatel ani netvrdil a které ani nebyly
uvedeny ve výpovědi“. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod než ten, který je –
jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 větě první o. s. ř.,
podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na podkladě takové argumentace
nelze učinit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., a
není proto možné k ní přihlížet. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu jeho závěr, že „výpověď je platná, protože
žalobce porušil ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce“, ačkoli ve výpovědi
„není nikde uvedeno, že je žalobci dána pro porušení ustanovení § 301 písm. d)
zákoníku práce“, pak přehlíží, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se
ustálila na závěru, že soud není vázán právní kvalifikací výpovědního důvodu,
kterou zaměstnavatel uvede ve výpovědi, ale musí vycházet z toho, jak je
výpověď skutkově odůvodněna, a sám pak posoudit, zda toto skutkové vylíčení
zakládá některý z výpovědních důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové
skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání
pracovního poměru, a že není tedy rozhodující, jak zaměstnavatel důvod výpovědi
právně kvalifikoval, nýbrž je věcí soudu, aby posoudil, který v zákoně uvedený
výpovědní důvod je vymezeným skutkem naplněn (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1768/2000). Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř. proto nezakládá ani v této souvislosti předestřená
otázka, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako
platnou z důvodu jiného porušení pracovněprávních předpisů než toho, pro které
byla výpověď zaměstnanci dána“.
Předestřením otázky, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního
poměru jako platnou, aniž by označil jakoukoliv konkrétní pracovněprávní
povinnost, kterou zaměstnanec porušil“, dovolatel pouze vymezuje, který právní
názor odvolacího soudu má být podroben přezkumu. Předpoklady přípustnosti
dovolání – tak, aby bylo zřejmé, které ze čtyř hledisek uvedených v ustanovení
§ 237 o. s. ř. považuje za splněné – již ale neuvádí, což způsobuje, že ani v
této části není dovolání žalobce projednatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce
pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 1. 1994 změněné
dohodou ze dne 29. 12. 1994, že jmenovací listinou ze dne 12. 12. 2007 byl
žalobce jmenován do funkce vedoucího zastupitelského úřadu v XY, kde pracoval
jako velvyslanec – vedoucí zastupitelského úřadu. Žalobce z titulu své funkce
odpovídal za dodržování ochranného režimu objektu stanoveného směrnicí V 5/2010
Baires ze dne 6. 10. 2010, která určuje základní bezpečnostní pravidla pro
vstup a pohyb zaměstnanců, místních sil, zamykání, vynášení klíčů, návštěv a
ostrahy. Tento ochranný režim nebyl v době oslavy konané dne 7. 8. 2012 a 8. 8. 2012 (rozloučení se zaměstnancem M. R.), kdy byl konzumován alkohol, nebyly
zabezpečeny místnosti podléhající ochrannému režimu, byly vynášeny klíče od
pokladny z objektu, byl umožněn pohyb místních sil po budově, úřední místnosti
nebyly zamykány, celý úřad byl zabezpečen až ve 2:30 hodin ráno, i když podle
bezpečnostní směrnice úřední místnosti zabezpečeny být měly, dodržován a v
jejím průběhu došlo k „mimořádné události“ spočívající v odcizení valutové
pokladny obsahující hotovost (v přepočtu) 551 007,32 Kč. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na
vyřešení právní otázky, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně
neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku
práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože odvolací soud
se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
výpověď z pracovního poměru dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 26. 9. 2012 –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 – 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce]. K základním povinnostem zaměstnanců náleží zejména povinnosti upravené v
ustanovení § 301 písm. a) až d) zák. práce, jako je povinnost plnit pokyny
nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními
zaměstnanci, povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele,
plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Uvedené povinnosti představují ve své
obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu
znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též
i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným
zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování
zaměstnance.
Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a
jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce]
ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem
nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005,
uveřejněný pod č. 86 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Vedoucí zaměstnanci (srov. § 11 zák. práce) mají všechny povinnosti jako řadoví
zaměstnanci, tj. plně se na ně vztahují povinnosti podle ustanovení § 301 zák. práce. Nadto mají ještě další povinnosti, které jim ukládá ustanovení § 302
zák. práce; výčet těchto povinností je v obou případech taxativní. Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém jednotlivém případě na
úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k
plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní
povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení
konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností
pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově
shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8 v časopise Práce a mzda, roč. 1995, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99,
uveřejněný pod č. 21 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011,
uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen
aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo
1405/2012). Škoda jako následek porušení pracovní povinnosti zaměstnancem tedy představuje
jen jedno z mnoha dalších hledisek, k nimž soud při vymezení relativně neurčité
hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce přihlíží (musí přihlížet). Na
konkrétních okolnostech projednávané věci potom bude vždy záležet, jaký význam
se bude vzniku škody a její výši při výsledném posouzení intenzity porušení
pracovní povinnosti přikládat. V rozporu s uvedenými závěry soudní praxe však
je takový postup, kdy soud ke vzniku škody přihlíží jako k jedinému kritériu,
jež toto výsledné posouzení ovlivňuje. Výše škody je objektivní kategorií, jejíž význam se s ohledem na osobu
poškozeného zaměstnavatele a jeho majetkové poměry nemění. Nelze proto
akceptovat úvahy, že by ekonomicky silný zaměstnavatel měl vykazovat jakousi
vyšší míru tolerance k jednání zaměstnance, který ho porušením svých pracovních
povinností poškodil (způsobil mu majetkovou újmu), a že by proto jen s ohledem
na tyto jeho poměry porušení pracovních povinností u takového zaměstnavatele
dosahovalo nižší intenzity než obdobné porušení pracovních povinností u
zaměstnavatele méně ekonomicky silného. Povinnost, aby celým svým chováním v
souvislosti s pracovním vztahem nezpůsobovali zaměstnavateli škodu, ať už
majetkovou nebo morální, se vztahuje stejně na všechny zaměstnance bez ohledu
na to, kdo je jejich zaměstnavatel. Argumentaci dovolatele, podle které by při
úvaze o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem mělo být zohledněno,
že „ztráta 500 000 Kč má jistě zcela jiný význam pro drobného podnikatele než
pro stát“, a „citelnost škody“ by měla být posuzována „ve vztahu ke konkrétnímu
zaměstnavateli“, nelze proto považovat za správnou. V projednávané věci odvolací soud při vymezení relativně neurčité hypotézy
ustanovení § 52 písm. g) zák. práce v souladu se shora uvedenými závěry soudní
praxe nepostupoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností
žalobcem jen stručně odůvodnil tím, že „uvedené jednání žalobce lze zejména s
ohledem na výši škody, která žalované vznikla, hodnotit jako závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem
vykonávané práci“.
Z takto podaného odůvodnění není dostatečně zřejmé, zda
odvolací soud závěr o intenzitě porušení pracovních povinností učinil výhradně
(a tedy nesprávně) na základě skutečnosti, že žalobce porušením pracovních
povinností způsobil žalované škodu v podobě odcizené pokladní hotovosti
„převyšující 550 000 Kč“, nebo zda přihlížel i k jiným (popřípadě kterým)
hlediskům a jak tato při svých úvahách zohlednil. Přihlíží-li se při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci též k době a
situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění
zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností
zaměstnance, nelze skutečnost, že zaměstnanec svým jednáním způsobil
zaměstnavateli škodu (jako další hledisko pro učinění závěru o výsledné
intenzitě porušení pracovní povinnosti) náležitě zohlednit bez poznatků o tom,
v jaké míře se porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance na vzniku
škody podílelo. Odvolací soud učinil závěr, že žalobce „je odpovědný“ za
„odcizení valutové pokladny, k němuž došlo v prostorách velvyslanectví, kdy
zjevně došlo ke snížení ostrahy objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí, která
v prostorách velvyslanectví probíhala“. Blíže již ale nevysvětlil, jak
konkrétně uvedené „snížení ostrahy objektu“ vzhledem k jeho vnějším a vnitřním
dispozicím, umístění a zabezpečení pokladny nebo nakládání s klíči odcizení
pokladny umožnilo, resp. v jaké míře k němu porušení pracovních povinností ze
strany žalobce přispělo. Nelze přitom souhlasit s názorem odvolacího soudu, že
z hlediska závěru o porušení pracovních povinností žalobcem není významné, „zda
byly dodrženy všechny povinnosti stanovené interními předpisy žalovaného“
upravující zajištění objektu zastupitelského úřadu a ochranu majetku
zaměstnavatele. V první řadě je třeba se zabývat tím, zda žalobce porušil
konkrétní povinnosti vyplývající z vnitřních předpisů, popř. pokynů nadřízeného
zaměstnance, a teprve v případě, že by tyto předpisy (pokyny) určitou oblast
zajištění objektu a ochrany majetku neupravovaly, přichází na řadu posouzení,
zda žalobce neporušil obecnou povinnost podle § 301 písm. d) a § 302 písm. g)
zák. práce, popř. prevenční povinnost zaměstnance podle ustanovení § 249 zák. práce. Úvahu odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem
nelze tedy považovat za úplnou a správnou. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci
samé, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.