ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobce České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6,
Tychonova 1, proti žalovaným 1) L. P., a 2) J. P., oběma bytem v Přibicích 174,
oběma zastoupeným Mgr. Marcelou Trnkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská
13, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi
pod sp. zn. 11 C 209/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 17. prosince 2009, č. j. 14 Co 168/2009-283, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) z 10. 11.
2008, č.j. 11 C 209/2005-249, byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je
vlastníkem pozemků parc. č. 1712/11 o výměře 800 m2 a parc. č. 1712/108 o
výměře 800 m2 v katastrálním území P., vzniklých rozdělením pozemku parc. č.
1712/11 o výměře 1.600 m2 (zapsaného na LV č. 1054 u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj) označeným geometrickým plánem č. 394-98/2008, vyhotoveným
společností ELGEO, s.r.o. (výrok I). Současně bylo vyhověno vzájemné žalobě o
určení, že označené pozemky patří do společného jmění manželů – žalovaných L. a
J. P. (výrok II), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního národního
výboru v Břeclavi, odboru výstavby a vodního hospodářství z 19. 7. 1962, č.j.
Výst. 2292/1962 – Ša, došlo k vyvlastnění předmětných pozemků původním
vlastníkům F. F. a K. P. (provdané S.), pro účely později realizované vojenské
bytové výstavby. Na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 30. 7. 1997 s
prodávajícími K. S. a B. O. (jež děděním postupně vstoupila do práv původního
vlastníka F. F.), proto žalovaní vlastnické právo k pozemkům – které
vyvlastněním přešlo na stát - nabýt nemohli. Podle závěru soudu prvního
stupně však vlastnické právo nabyli originálně vydržením podle 134 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“), jelikož na základě kupní smlouvy a stavu zápisu v katastru
nemovitostí se stali oprávněnými držiteli pozemků. Do vydržecí doby je podle §
134 odst. 3 obč. zák. třeba započíst i dobu oprávněné držby jejich právních
předchůdců, kteří se o vyvlastnění pozemků nedozvěděli a o i po vyvlastnění se
chovali jako vlastníci pozemků. Ze zjištění o duplicitnímu zápisu vlastnictví k
předmětným (totožným) pozemkům na základě výše uvedených nabývajících titulů
soud prvního stupně shledal, že na žádaném určení práva mají žalovaní
naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c) občanského soudního řádu; dále jen „o. s.
ř.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
17. 12. 2009, č.j. 14 Co 168/2009-283, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že za vlastníka označených pozemků parc. č. 1712/11 a 1712/108 v
katastrálním území P. určil žalobce (výrok I), vzájemný návrh žalovaných
zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výroky II a III).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o přechodu
vlastnického práva na stát vyvlastněním v roce 1962 a shodně proto uzavřel, že
kupní smlouva z 30. 7. 1997, jež má být titulem vzniku práva žalovaných, je
smlouvou neplatnou, jíž mělo být převedeno na žalované právo, které již
převodci neměli. Neztotožnil se však se posouzením, že vlastnické právo k
pozemkům nabyli žalovaní vydržením. Po zopakování a doplnění dokazování učinil
skutkový závěr, že výměr, jímž došlo k vyvlastnění pozemků za stanovenou
náhradu dvakráte 640,- Kč, byl původním vlastníkům doručen, nabyl právní moci
a stal se podkladem pro provedení zápisu vlastnického práva žalobce do
pozemkové knihy (podle usnesení Okresního soudu v Břeclavi z 19. 12. 1962, Č.d.
2804/62 a Č.d.2805/62). Ze svědeckých výpovědí vzal dále za prokázané, že
původní vlastníci již pozemky nadále neužívali, nechovali se jako jejich
držitelé a se zřetelem ke všem okolnostem nemohli být v dobré víře, že jim
pozemky - jež byly v dané obci vyvlastněny pro účely vojenské bytové výstavby i
desítkám dalších vlastníků – patří. Uzavřel tudíž, že k oprávněné držbě
vykonávané na základě smlouvy od roku 1997 si žalovaní nemohou připočíst dobu,
po kterou měli pozemky v držbě jejich právní předchůdci, převodci pozemků. K
završení desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. 1 obč. zák. proto nedošlo,
jelikož ke ztrátě dobré víry, že jim pozemky patří, došlo u žalovaných již v
roce 1998, kdy se v průběhu stavebního řízení (o povolení oplocení sporných
pozemků), dozvěděli o vlastnických nárocích žalobce. Nad rámec řečeného
odvolací soudu dodal, že předchůdci žalovaných své vlastnické nároky mohli
uplatnit podle restitučních předpisů, které pamatují i na přechod nemovitostí
na stát vyvlastněním bez náhrady, event. převzetím nemovitostí bez právního
důvodu (§ 6 odst. 1 písm. j/, resp. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Neuplatněním práva
ve lhůtách stanovených restitučními předpisy práva zanikají a jejich prosazení
se nelze domáhat podle obecných předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do
důvodů měli za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně zpochybňovali závěr odvolacího
soudu, že jejich právním předchůdcům bylo kdy doručeno rozhodnutí o vyvlastnění
pozemků. Konstatovali, že jejich předchůdci se vlastnického práva nikdy
nevzdali a nelze klást k jejich tíži, že v době celospolečenského
socialistického vlastnictví trpěli užívání pozemků socialistickými
organizacemi. Ve svém přesvědčení byli utvrzováni i stavem zápisu v evidenci
nemovitostí. Jako vlastníci se počali chovat nejpozději v roce 1990, kdy
pozemky přenechali do užívání žalovaným, s nimiž jednali o jejich prodeji,
který se uskutečnil v roce 1997. Z toho dovozovali, že obě prodávající, tedy
jak B. O., tak i K. S., se nejpozději v roce 1990 staly oprávněnými držitelkami
pozemků, „ač je však zcela zřejmé, že vydržecí doba začala běžet již o mnoho
desítek let dříve, resp. že nikdy nepřestala běžet, neboť obě původní majitelky
byly po celou dobu v dobré víře ve svá vlastnická práva a nebylo jim známo, že
došlo k vyvlastnění dotčených pozemků“. Namítali, že jejich přesvědčení, že
jsou vlastníky pozemků, nemohly zpochybnit ani žalobcem uplatněné vlastnické
námitky ve stavebním řízení v roce 1998, které tehdy pokládali za účelové. Za
nesprávný označili i závěr odvolacího soudu, že o obnovení vlastnického práva
při daném stavu zápisu v evidenci nemovitostí měli jejich předchůdci usilovat
podle restitučních předpisů. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen
a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce označil napadený rozsudek za správný, se závěry odvolacího soudu se
ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti němuž
je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.)
a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou namítány a nepodávají se ani z obsahu
spisu. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním –
zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti
právního posouzení v otázce nabytí vlastnického práva vydržením.
skutkový stav. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
K nabytí vlastnického práva vydržením dochází pouze v důsledku oprávněné držby
věci (§ 130 odst. 1 obč. zák.), vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v
případě nemovitostí desetiletá (§ 134 odst. 1 obč. zák.) a do níž lze započíst
i dobu, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§ 134 odst. 3
obč. zák.).
Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1067,
svazek 15). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel
při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu
daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí
dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru
pod C 1176, svazek 16).
Vycházeje ze skutkových zjištění odvolacího soudu – prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nezpochybnitelných - nejsou
právní závěry odvolacího soudu o absenci dobré víry předchůdců žalovaných jako
držitelů pozemků nepřiměřené (k rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu v
tomto směru srovnej kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 2. 2000, sp.
zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru pod C 1068, svazek 15). Odvolací
soud vycházel ze zjištěných skutkových okolností, z nichž vyplývá závěr o
doručení rozhodnutí o vyvlastnění původním vlastníkům, jež bylo zaznamenáno i v
pozemkové knize. Odvolací soud poukázal i na realizovaný účel vyvlastnění a na
zjištění o znalosti místních poměrů na straně dalších osob, u nichž došlo k
vyvlastnění pozemků, a vycházel přitom i ze zjištění o absenci držby pozemků
předchůdci žalovaných před rokem 1990, uzavíraje, že v dané době základní
atributy držby - vůle nakládat s věcí jako s vlastní (držební vůle) a
faktické ovládání věci (§ 129 odst. 1 obč. zák.), na jejich straně chyběly.
Připustíme-li, že v roce 1990 se předchůdci žalovaných chopili znovu držby
pozemků (bez uplatnění práva podle restitučních předpisů), držbu vykonávali
prostřednictvím jiných osob (žalovaných) a jednali v dobré víře, že jim pozemky
patří, pak ani v takovém případě nelze dospět k závěru, že žalovaní – jež se
stali oprávněnými držiteli až na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1997 s
prodávajícími K. S. a B. O. - nabyli vlastnické právo vydržením (§ 134 odst. 1
obč. zák.). Podle ustálené judikatury totiž platí, že dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel se seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří; na tom nic nemění skutečnost, že
držitel bude v tomto případě nadále subjektivně v dobré víře (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru
pod C 1176, svazek 16). Jestliže byli žalovaní již v roce 1998, během řízení o
povolení stavby na dotčených pozemcích, konfrontováni se skutečnostmi, z nichž
vyplynulo, že jimi zakoupené pozemky nepatřily prodávajícím, nýbrž státu, který
je desítky let předtím získal vyvlastněním, došlo k zániku jejich dobré víry,
byť by sami byli nadále subjektivně přesvědčeni, že jim i za těchto okolností
pozemky patří. Tedy, i se započtením držby vykonávané od počátku 90. let jejich
právními předchůdci, doba oprávněné držby vykonávané žalovanými zákonem
stanovených deseti let nedosáhla (§ 134 odst. 1 obč. zák.) .
Za dané situace, kdy odvolací soud učinil závěr, že žalovaní (a jejich právní
předchůdci) vlastnické právo k pozemkům nenabyli podle obecných předpisů
(odvozeně na základě smlouvy, jež je neplatná; ani originálně vydržením) je
nadbytečné řešit otázku, zda jejich předchůdci mohli svá práva uplatnit podle
restitučních předpisů, které jako zvláštní předpisy použití obecného předpisu,
občanského zákoníku, vylučují (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod 2187, sešit 27). Řešení této otázky -
při současně provedeném posouzení otázky vlastnictví i podle občanského
zákoníku, by na výsledek projednávaného sporu nemělo žádný vliv.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho
obsahového vymezení) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo
a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží
z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2,
část věty před středníkem, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy
žalobci, který by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měl zásadně právo, v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu