U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce STAPI – BET, spol. s r. o., se sídlem v Týništi nad Orlicí, Petrovice
34, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 1, V
Jirchářích 4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České
republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 1.671.585,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 238/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, č.j. 11 Co
186/2009-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2008, č.j. 13 C 238/2007-43,
kterým byla zamítnuta žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 1.671.585,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo rovněž
stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody, uplatňovanou z titulu nesprávného
úředního postupu Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí, který neuznal nárok
žalobce (jakožto obchodní společnosti zaměřené na strojírenskou výrobu) na
odpočet zdanitelných plnění. Neoprávněně tak žalobci zadržel částku 1.288.305,-
Kč, čímž způsobil významný zásah do financování jeho výrobního programu.
Žalobci pak již nezbývaly finanční prostředky na úhradu platebních povinností
vůči státním institucím (tj. odvodů na sociální a zdravotní pojištění a daní),
což mělo za následek jeho povinnost platit penále, jehož náhradu nyní
požaduje.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zcela se
ztotožnil s jeho právními závěry. Nižší instance předně uzavřely, že v daném
případě přichází v úvahu pouze uplatnění nároku žalobce na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím, tj. ve smyslu ustanovení § 5 písm. a), § 7 a
§ 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vzhledem ke
vznesení námitky promlčení ze strany žalované pak nebylo možno nároku žalobce
vyhovět, neboť tato byla shledána důvodnou. Tříletá promlčení doba podle § 32
odst. 1 citovaného předpisu totiž běžela ode dne doručení (oznámení)
zrušovacích rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 12.
2001. Tento nadřízený orgán zrušil původní platební výměry Finančního úřadu v
Kostelci nad Orlicí a nahradil je novými rozhodnutími, na jejichž základě byla
žalobci dne 11. 2. 2002 navrácena peněžitá částka 1.288.305,- Kč. Tato
rozhodnutí byla žalobci doručena dne 21. 12. 2001 a právě od tohoto data počala
běžet promlčecí lhůta. Žaloba tak byla podána opožděně, konkrétně dne 1. 10.
2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako
důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku
zásadního významu označil problematiku, jak vykládat ustanovení § 32 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy škoda vznikne po uplynutí tří let od
doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. V rámci vylíčení dovolacího důvodu
tvrdil, že o výši škody se dozvěděl nejdříve v okamžiku, kdy mu bylo
příslušnými orgány finanční správy vyměřeno penále (k čemuž docházelo od roku
2000 do roku 2005 – kdy mu byla známa celková výše škody). Podle jeho názoru
platí ustanovení § 32 odst. 1 uvedeného zákona pouze na ty případy, kdy škoda
již nastala v době od oznámení zrušovacího rozhodnutí do uplynutí tří let.
Namítal, že odlišným výkladem odvolacího soudu bylo v podstatě stanoveno, že
nárok se promlčel ještě dříve, než-li vůbec vznikl. Dovolatel proto žádal, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních
a s dovolacími námitkami žalobce nesouhlasila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že nárok na náhradu
škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený
dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění
práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí (jak tomu bylo i v předmětné věci),
běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008
(publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2011), byl
pak ohledně této otázky přijat závěr, že pokud se účastník dozvěděl o vzniku
škody později, počíná běžet subjektivní promlčecí doba okamžikem, kdy se o
vzniku škody skutečně dozvěděl, a vázanost jejího počátku na doručení
zrušovacího rozhodnutí (§ 32 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb.) se
neuplatní.
V souvislosti s dovolatelovými námitkami je však zároveň vhodné odkázat na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, v němž
byla dovolacím soudem řešena otázka potřebné míry znalosti poškozeného o výši
mu způsobené škody. Bylo zde konstatováno, že aby poškozený mohl svůj nárok
uplatnit u soudu, není nutno, aby znal výši škody přesně. Postačuje, nabyl-li
vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v
přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení. V
daném případě tudíž nebylo třeba, aby žalobce vyčkával vyměření posledního
penále (v roce 2005), ale mohl svůj nárok uplatnit dříve, když již tuto možnost
měl. Ze spisu je patrno, že první penále bylo žalobci vyměřeno již v roce 2000,
tedy v tom roce, kdy byly vydány nezákonné platební výměry Finančního úřadu v
Kostelci nad Orlicí. Ke zrušení těchto správních aktů došlo Finančním
ředitelstvím v Hradci Králové, a to dne 20. 12. 2001. Následně (tj. po doručení
zrušujících rozhodnutí – k datu 21. 12. 2001) se bylo možno domáhat náhrady
škody z titulu nezákonných rozhodnutí, která byla pro nezákonnost zrušena a
nahrazena novými. Jak navíc dále vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně,
většinu (16 ze 17 položek) žalobcem požadovaných plateb penále (hrazených v
letech 2000 – 2004) bylo možno v zákonné promlčecí době uplatnit – avšak
nestalo se tak. Žaloba byla podána až dne 1. 10. 2007.
Kromě toho Nejvyšší soud dodává, že je v každém případě pochybné, zda lze
spojovat žalobcem uhrazené platby penále s následně zrušenými rozhodnutími
Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí o neuznání nároku žalobce na odpočet
daně z přidané hodnoty. Zadržení uvedené peněžité částky by totiž muselo být
samostatnou příčinou způsobené škody, aby bylo možno usuzovat na existenci
příčinného vztahu mezi nezákonnými platebními výměry a žalobcem specifikovanou
materiální újmou (srov. závěry konstantní judikatury, viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1457/2008). Závěr o tom, že
dočasné zmenšení majetku poškozeného, způsobené nezákonnými rozhodnutími státu,
zapříčinilo řadu budoucích škod (penále), je neobvyklý, judikatorně výjimečný a
připadal by (za jiných okolností) v úvahu maximálně pro období bezprostředně
následující po protiprávním postupu plynoucím z těchto nezákonných rozhodnutí.
Žalobce tedy dostatečně neprokázal ani příčinnou souvislost mezi mu způsobenou
majetkovou újmou a vydáním nezákonných rozhodnutí, když tato je dalším z
nezbytných předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
Namítá-li pak dovolatel, že ke vznesení námitky promlčení došlo v rozporu s
dobrými mravy, tak s tímto jeho názorem se dovolací soud rovněž neztotožňuje.
Pokud je účastníkem sporu tato forma „obrany“ uplatněna, má soud povinnost se
zabývat tím, zda-li se zakládá na reálném podkladě. Jelikož bylo v posuzované
věci promlčení nároku shledáno, muselo být rozhodnuto v souladu s platnou
právní úpravou, která institut promlčení spojuje se zánikem takového nároku.
Navíc podle konstantní judikatury (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení téhož soudu ze dne 23. 11.
2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010 aj.) platí, že dobrým mravům zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut
promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným,
a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona
promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku
byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu,
jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak
šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označovaného rovněž jako
šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). O
jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem
nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku
dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení
tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Kromě toho
žalobcem nebylo prokázáno, že by svůj nárok nemohl uplatnit v zákonem stanovené
lhůtě (viz výše). Žalobu podal až dne 1. 10. 2007, když ovšem ze spisu vyplývá,
že určité položky vyměřeného penále uhradil již v době delší tří let před
podáním žaloby, tedy dokonce před datem 1. 10. 2004, a nárok na jejich náhradu,
ačkoli mu v tom nic nebránilo, neuplatnil. V dané věci tedy rozpor s dobrými
mravy ohledně vznesené námitky promlčení nebylo možno vyhodnotit.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního
významu jím napadeného rozhodnutí odvolací instance odmítl, neboť k právní
otázce formulované dovolatelem bylo již judikováno Nejvyšším soudem, aniž by
vznikla interní kontradikce či judikatorní přesah (viz citovaný rozsudek R
20/2011, § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s.
ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu