ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce
hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr.
Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18,
proti žalovanému EKS Factoring s. r. o., se sídlem v Praze 1, Petrská 2051/5,
zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem v Praze 1, Štěpánská 49/633, o
určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 12 C 214/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 72 Co 490/2011-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Michala Račoka.
zamítnuta. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud shodně s první instancí usuzoval na k datu 24. 5. 1991
prokázané naplnění podmínek obecní restituce (zákonného přechodu vlastnictví za
žalobce) ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (viz
rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12.
1949, č. U III 182/49, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci).
Souhlasil též s jejím závěrem o nedostatku předpokladů vydržení vlastnického
práva podle § 134 obč. zák. ze strany žalovaného a jeho právního předchůdce R.
D. Přesto však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobní
návrh není důvodný. Akcentoval přitom dobrou víru žalovaného v existenci
vlastnictví ke spornému spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, založenou
nabytím práva na podkladě formálně bezvadné kupní smlouvy ze dne 7. 10. 2005,
vložené do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 10. 10. 2005. I
v návaznosti na právní závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp.
zn. II. ÚS 165/11, bylo odvolacím soudem konstatováno, že je třeba žalovanému s
ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti poskytnout soudní ochranu. Zohledněna
přitom podstatnou měrou byla – s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího
soudu – též skutečnost, že žalobce po dobu devatenácti let (žaloba v této věci
podána až dne 29. 6. 2010) nijak neuplatňoval ani neprosazoval své vlastnické
právo k předmětné části pozemku, což má nyní za následek, že jeho vlastnický
nárok proti žalovanému nabyvateli nelze uznat.
Proti rozsudku odvolací instance podal žalobce dovolání, v němž namítal
nesprávnost jejího právního závěru v otázce nabytí vlastnictví od nevlastníka.
Odvolacím soudem zdůrazněnou dobrou víru žalovaného nepokládal žalobce za titul
pro uplatnění výjimky ze zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv,
než má sám (tvrdil, že platné české právo zná v podstatě pouze tři výjimky z
tohoto principu, jejichž výčet také v dovolání uvedl). Žádal proto, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího
soudu považoval za věcně správné. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako zjevně
bezdůvodné odmítnuto a aby byla žalovanému přiznána náhrada nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání opíral o diformitu rozsudků nižších instancí ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá i
na projednávanou věc.
Dovolání však není důvodné.
Zákon č. 172/1991 Sb. nepředpokládal přechod majetku na obce – byť ze
zákona – zcela automaticky, ale presumoval určitou aktivitu zúčastněných
subjektů, aby byly zákonem dotčené právní vztahy vyjasněny co nejdříve v
rozumné době a aby přitom neutrpěla právní jistota relevantních subjektů práva.
Výrazem tohoto přístupu je § 8 zákona (v rozhodném znění do 28. 6. 2012), podle
něhož byly obce povinny do jednoho roku od účinnosti zákona učinit návrh
tehdejšímu příslušnému středisku geodézie na zápis svého vlastnictví do
katastru nemovitostí.
Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3822/2008, se také
podává, že zákon č. 172/1991 Sb., upravující obecní restituce, není statickou
normou, zajišťující obcím jejich vlastnictví „automaticky“ navždy. Ačkoli
ustanovení § 8 tohoto předpisu o povinnosti obce podat do jednoho roku od
nabytí vlastnictví návrh na záznam vlastnictví k věcem do katastru nezakotvuje
prekluzivní lhůtu, a jde jen o povinnost pořádkové povahy, neznamená to, že tu
absentuje dynamický aspekt právní stránky věci; je nutné brát v úvahu, jaké
právní úkony a s jakými důsledky se udály od 24. 5. 1991 (účinnost zákona č.
172/1991 Sb.) dále. V následujícím období mohly být založeny zcela nové
vlastnické vztahy k věcem, které byly předtím považovány ex lege k datu
účinnosti zákona o obecních restitucích za znovunabyté obecní vlastnictví. V
posuzované věci se tak ve vztahu k žalovanému a spornému majetku stalo kupní
smlouvou uzavřenou dne 7. 10. 2005 (intabulace ke dni 10. 10. 2005).
Nelze opomenout ani časový faktor – tedy dobu devatenácti let, jež uplynula od
zákonem konstruovaného přechodu věcí ze státu na obec do podání určovací
žaloby. Nerealizuje-li obec svá vlastnická práva, „nehlásí-li se“ po delší dobu
ke svým oprávněním, pak jakékoli pozdější uplatnění tvrzeného restitučního
nároku může vážně a v důsledcích nepřijatelně působit proti právům třetích osob
(zde žalovaného), opírajících se o právní jistotu v mezidobí. Práva svědčí
bdělým.
Právo – vigilantibus iura – vyžaduje ke svému životu určitou aktivitu, a to
především ze strany těch osob, jež se cítí být jeho nositeli. Žalující obec
však byla ve věci po značně dlouhou dobu zcela pasivní. Nebyla tu využita
možnost učinit návrh na zápis vlastnictví podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., což
se v rámci obecní restituce mělo stát do jednoho roku od účinnosti posledně
citovaného předpisu. Nutno podotknout, že i zákonný přechod vlastnictví musí
mít svou realizační fázi, aby bylo jasné, z koho na koho a jaké věci
přecházejí. Jinak řečeno, musí jít o adresovaný právní úkon obsahující vymezení
majetku a určení subjektu, kterému je třeba jej předat (z relevantních tezí
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2332/2009,
usnesení téhož soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3941/2010). Až po
devatenácti letech však obec „procitla“ a podala určovací žalobu. Současné
úsilí žalobce směřující k závěru o jeho existujícím vlastnickém právu k
označené části nemovitosti narušuje právní jistotu žalovaného z hlediska
vlastnictví k této věci, resp. k podílu na ní.
Dovolatel pomíjí, že prezentovaná situace má kolizní a nejednoznačný charakter.
Strana žalovaná mohla v průběhu let, v nichž nebyla ve svém vlastnictví k
předmětnému podílu na nemovitosti rušena, oprávněně nabýt dobrou víru o tom, že
je či nadále zůstává jeho vlastníkem. Naproti tomu nelze upřít relevanci ani
námitce žalobce, že na jeho straně setrvává vlastnické právo ke spornému
majetku. Předestřená kolize je transformovatelná do ústavních principů. Proti
sobě zde stojí ochrana vlastnictví nabytého ze zákona (ex lege) žalobcem a
ochrana dobré víry v platnost a existenci vlastnického práva nového nabyvatele
(žalovaného). Dobrá víra je principem s ústavním rozměrem, představujícím jeden
z klíčových projevů právní jistoty jakožto základního znaku demokratického
právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). V posuzovaném případě došlo ke
zřetelnému střetu dvou základních vlastnických práv, který je s přihlédnutím ke
konkrétním okolnostem nadřazen interpretaci právní úpravy občanského zákoníku,
podle níž obecně nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám (nemo
plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet). Jak zdůraznil i Ústavní
soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11, „princip ochrany dobré víry nového
nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního
vlastníka, a je proto nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně
působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to
možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou
spravedlnosti“. Jinými slovy, ačkoli bezpochyby nelze generalizovat a
absolutizovat ochranu dobré víry nabyvatele, je třeba se zřetelem ke skutkovým
zjištěním dané věci poměřovat ochranu základních práv obou stran sporu, aby
bylo možno dospět ke spravedlivému a principiálně odůvodněnému závěru v otázce
vlastnického práva k předmětnému majetku.
Za prokazatelného skutkového stavu je oprávněné, a dovolací soud tak činí,
posoudit žalobu jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst.
1 obč. zák. Dovolatel sice na jedné straně namítá, že u žalovaného nemůže jít o
vydržení pro nesplnění podmínky desetileté doby držby věci v dobré víře (a
právně má pravdu, ostatně takto usuzovaly i nižší instance), nicméně sám po
dobu 19 let nečinil žádné kroky k tomu, aby se ke svému vlastnictví přihlásil
či svá vlastnická oprávnění jakkoli realizoval.
Jak patrno, v celém principiálním střetu tedy nejde o porušení
existujícího vlastnictví v atributech výkonu z něj vyplývajících. Jedná se o
situaci, kdy měla být realizována obecní restituce, avšak obec neuskutečnila
očekávanou aktivitu k dovršení vlastnického práva a zůstala po mnoho let
nečinná.
Ústavní soud v bodě 25 již citovaného nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp.
zn. II. ÚS 165/11, vyložil, že obsahem základního vlastnického práva je též
potřeba náležité péče o své vlastnictví a provedení jeho intabulace. V této
souvislosti upozornil na nežádoucí stav, který v sobě skýtá dosavadní právní
úprava. „Vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará, může
následným (opožděným) aktivním jednáním rozvrátit celý řetězec nabývacích
úkonů, vycházejících z důvěry v pravdivost zápisů v katastru nemovitostí. A to
i přesto, že si tento vlastník v rozporu s ohlašovací povinností ponechal po
dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého
vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že
podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo jiný.“ V zájmu zachování
právní jistoty bylo proto v daném případě nutno se zřetelem k okolnostem
zvážit, zda takové jednání obce (dlouholetá pasivita) v kontrastu s oprávněně
dovoditelnou dobrou vírou nového nabyvatele není v rozporu se zásadami
demokratického právního státu, a zda ochranu dobré víry a právní jistoty – v
kontextu se zjištěným skutkovým stavem – v takto nastolené situaci
neupřednostnit. Jak už bylo shora naznačeno, v projednávané věci by se
negativní závěr k této otázce jevil v rozporu s dobrými mravy. Právní posouzení
odvolacího soudu lze proto považovat za opodstatněné, dovodil-li, že vlastnické
právo k předmětnému spoluvlastnickému podílu na pozemku parc. č. 2595 v kat.
úz. Libeň nelze žalobci přiznat.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn,
odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce
zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo
zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému,
které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Odměna za zastupování odpovídající předmětu řízení činí 10.000,- Kč
(§ 5 písm. b/, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). K této částce bylo nutno
přičíst náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení
přiznané žalovanému činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu