28 Cdo 3164/2017-256
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované: Poliklinika I.P.Pavlova s.r.o., IČO: 25057065, se sídlem v Praze 2, Legerova 389/56, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, o zaplacení částky 54 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 437/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017, č. j. 15 Co 493/2016-219, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.307,60 Kč k rukám JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta se sídlem v Brně, Lidická 710/57, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, jímž žalobce napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. února 2016, č. j. 19 C 437/2014-163, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 54 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, Nejvyšší soud odmítl (dle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a jež nepatří mezi usnesení vypočtená v § 238a o. s. ř.), tu jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Při zkoumání přípustnosti dovolání nemohl dovolací soud přehlédnout, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na více, z hlediska úspěšnosti žaloby na sobě nezávislých, důvodech – vedle závěru o platnosti účastníky uzavřené smlouvy, dovoláním kritizovaným, též na tom, že žalobě o vydání bezdůvodného obohacení dovozovaného z neplatnosti smlouvy (jež řídí se zde právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 – zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) nelze vyhovět i s ohledem na synallagmatickou povahu vztahu účastníků (§ 457 obč. zák.) a kdy žalobce nikterak nezohledňuje plnění, jehož se i jemu dostalo na základě (dle jeho názoru neplatné) smlouvy; tento vposledku uvedený závěr dovoláním zpochybněn není (přičemž platí, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání; srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
Spočívá-li takto rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, jež jsou spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu, vydanými po 1. lednu 2001, dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
K žalobcem uplatněné argumentaci sluší se snad – nad rámec řečeného – uvést i tolik, že ani řešení otázky platnosti smlouvy odvolacím soudem nikterak nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5799/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1473/2012). K právním důsledkům provedení lékařského zákroku bez informovaného souhlasu (jemuž v tomto směru nepředcházelo nedostatečné poučení o jeho rizicích a alternativách), pak srovnej např. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněném pod číslem 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011. Závěr o tom, že namítané porušení zákona č. 387/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), nepůsobí bez dalšího absolutní neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu v soukromoprávní sféře účastníků), pak nikterak nezasahuje ani do práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), či práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jestliže právní ochrana těchto ústavních práv – jak vidno shora – je zabezpečena jinými právními instituty (náhrada újmy, ochrana osobnosti).
Relevantní není ani argumentace dovolatele o neplatnosti smlouvy pro její možný rozpor s dobrými mravy, dovozovaný jím z toho, že předmětem plnění mělo být poskytnutí léčby non lege artis, již proto, že tato skutečnost v řízení prokázána nebyla, přičemž závěr o tom, zda žalovanou aplikovaný léčebný postup byl non lege artis či nikoliv, je i zde závěrem skutkovým – výsledkem hodnocení provedených důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1148/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 362/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1387/2010). Ve vazbě na učiněná skutková zjištění (nebylo-li pro žalobce podstatné, zda se jedná o léčbu schválenou, nebo neschválenou, šlo-li mu o její výsledek a byl-li o zamýšleném léčebném zákroku řádně informován) není pak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ani závěr odvolacího soudu o tom, že právní úkon není stižen ani relativní neplatností pro omyl jednající osoby (§ 49a obč. zák.), vyžaduje-li se k ní, aby šlo o omyl podstatný, tj. rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 21 Cdo 7/99, uveřejněný pod číslem 32/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1149/2013).
Konečně, přípustnost dovolání nezakládá ani v dovolání uvedená kritika postupu soudů nižších stupňů v řízení, jež vystihuje nanejvýše vady řízení (bez toho, že by šlo otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, na níž by záviselo napadené rozhodnutí); ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak dovolatel již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 260 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 747,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Petr Kraus předseda senátu