28 Cdo 3172/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobkyně S.O.S.zvířatům, spol. s r. o., IČ 44962797, se sídlem Košinova
99, Brno, zastoupené JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem se sídlem v Brně,
Francouzská 54, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení
částky 12.633.091,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 47 C 183/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 16. 3. 2011, č. j. 19 Co 287/2010-228, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011, č. j. 19 Co 287/2010-228, a
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2010, č.j. 47 C 183/2007-211, se
zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 14.389.392,- Kč s
příslušenstvím. Uvedla, že provozuje v Brně útulek pro opuštěná zvířata, kde se
stará o opuštěná a ztracená zvířata, která podle § 135 občanského zákoníku (ve
znění do 30. 9. 2005) připadají po uplynutí jednoho roku do vlastnictví státu
(žalované). Žalobkyně plnila namísto žalované povinnost o zvířata pečovat, aniž
by jí na to žalovaná přispívala. Žalobkyně se proto domáhala úhrady nákladů na
péči o celkem 84 v žalobě označených psů (dále jen „psi“) v době od 14. 4. 2001
do 13. 4. 2004.
Žalovaná namítala, že není vlastnicí psů, neboť v souvislosti s
účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, jí město Brno
nepředalo žádná zvířata nacházející se v útulku žalované. Popírala rovněž, že
by se jednalo o psy nalezené, neboť o jejich nálezu nebyly sepsány žádné
protokoly, navíc feny nebyly kastrovány a většina psů se tak v útulku narodila.
Psi dále nebyli označeni nezaměnitelným způsobem (tetováním nebo čipováním), a
proto mohlo lehce dojít k záměně psů různých vlastníků.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č.j. 47 C
183/2007-120, zastavil řízení v částce 270.507,60 Kč s příslušenstvím, zamítl
žalobu v částce 1.485.794,40 Kč a ve zbytku určil, že nárok žalobkyně je co do
základu opodstatněný. Soud provedl dokazování doklady vztahujícími se k
jednotlivým psům, zejména evidenčními kartami, protokoly o odchytu, přejímacími
protokoly, barevnými fotografiemi psů, žádankami o laboratorní vyšetření,
platebními výměry za veterinární činnost, chorobopisy a lékařskými zprávami,
očkovacími průkazy a protokoly o převzetí zvířete do náhradní péče, včetně
ztotožnění kopií s originály předloženým žalobkyní. Po takto provedeném
dokazování dospěl k závěru, že z evidenčních karet a protokolů o odchytu lze
jednoznačně zjistit, kdy a jak se každý z psů do útulku dostal. Dále zjistil,
že předložené fotografie odpovídají popisu psů a žádná fotografie se u tak
velkého počtu psů neopakuje, z čehož dovodil jednoznačnost jejich identifikace.
Za této situace vzal soud prvního stupně za prokázané, že psi byli nalezeni
Městskou policií, Policií ČR nebo občany jako ztracení a opuštění, a proto po
uplynutí jednoho roku připadli podle tehdy platného znění § 135 odst. 1 obč.
zák. do vlastnictví státu. Pokud namísto žalované o psy pečovala žalobkyně,
vznikalo žalované bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák. Zamítavý výrok se
týkal psů, u nichž žalobkyně neprokázala, že by se jednalo o psy ztracené nebo
opuštěné.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2009,
č. j. 19 Co 462/2008-177 (dále jen „zrušující usnesení“), rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž byl nárok žalobkyně uznán co do základu
opodstatněným, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Aniž ve věci nařídil
jednání, dospěl k závěru, že specifikace a identifikace jednotlivých psů je v
dokladech založených ve spise naprosto nedostatečná v tom smyslu, že nelze
jednoznačně určit, že se opravdu jedná o konkrétního psa, ani kdy byl pes
odchycen nebo doveden do útulku žalobkyně. Soudu prvního stupně uložil, aby
žalobkyni vyzval k předložení dokladů, na základě nichž bude možno jednoznačně
a nezaměnitelně psy nejen identifikovat, ale i prokázat způsob, jak se do
útulku žalobkyně dostali. Dále měla žalobkyně předložit doklady o tom, že jde o
psy opuštěné a jejich pobyt v útulku byl minimálně roční.
V dalším řízení Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2010, č.j.
47 C 183/2007-211, žalobu zamítl s tím, že je vázán právním názorem soudu
odvolacího, přičemž žalobkyně žádné další doklady k identifikaci psů přes
poskytnuté poučení nepředložila.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2011,
č.j. 19 Co 287/2010-228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožniv se
se závěry soudu prvního stupně.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho
přípustnost dovolání spatřovala v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jako
dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že
napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která podle obsahu spisu
nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Konkrétně namítala, že:
a) závěr uvedený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 6.
2009, č. j. 19 Co 462/2008-177, podle něhož psi nebyli jednoznačně a
nezaměnitelně identifikováni, byl odůvodněn pouze v obecné poloze, čímž bylo
porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Stejně nekonkrétně pak jsou
odůvodněny i skutkové závěry následného rozsudku soudu prvního stupně a
napadeného rozsudku odvolacího soudu, a jsou proto nepřezkoumatelné,
b) soud prvního stupně ani odvolací soud nevyhověly návrhu žalobkyně na
doplnění dokazování výslechem svědků,
c) ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 bylo
žalobkyni v obdobné věci přiznáno proti státu plnění, když soudu k identifikaci
psů dostačovaly fotografie psů, listina o předání opuštěného psa do útulku a
záznam o jeho přijetí se základními identifikačními údaji.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že právním názorem ve smyslu § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř je názor na právní posouzení věci, tj. názor na to, jaký právní
předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen. Protože však
zrušující rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci obsahovalo pouze
pokyny k doplnění dokazování, nemůže být dána přípustnost dovolání podle
citovaného ustanovení. Pro nedostatek judikatorního přesahu pak není dána ani
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K důvodům dovolání pak
žalovaná uvedla, že soud prvního stupně i odvolací soud podle jejího názoru
dospěly ke správným závěrům o skutkovém stavu věci, když jejich skutkové závěry
netrpí logickými rozpory a soudy řádně odůvodnily, proč neprovedly žalobkyní
navržené důkazy. Argumentaci ad c/ žalovaná odmítla jako nepřípadnou, neboť
dovolací soud se v citovaném rozhodnutí nezabýval otázkou důkazů nutných pro
řádnou identifikaci psů.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř.
„Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je,
aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí.
Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního
stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze
závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor
odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci.
Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv,
že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé.
Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně,
tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím
rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně
vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu tohoto ustanovení
je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být
aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen, přičemž na tomto
právním závěru musí být další právní posouzení věci soudem prvního stupně
založeno. Z tohoto hlediska nejsou právním názorem soudu pokyny odvolacího
soudu k doplnění dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci, jestliže
je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění.
Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak postupovat po procesní stránce a
v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje.“ (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1629/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 33 Odo 911/2002).
V projednávané věci se závěr odvolacího soudu vyslovený ve zrušujícím
usnesení týkal otázky, zda provedenými důkazy byli psi jednoznačně
identifikováni a zda bylo prokázáno, že se jedná o psy ztracené nebo opuštěné a
že o ně bylo v útulku žalobkyně po tvrzenou dobu pečováno. Jednalo se tedy o
názor odvolacího soudu na hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nikoli o
názor právní, a proto dovolání nemůže být podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
přípustné.
Přípustnost dovolání proto může být založena jen podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé zásadní právní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a odst. 3 o.s.ř. se přitom nepřihlíží.
Při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přihlédl dovolací soud rovněž k judikatuře Ústavního soudu, jmenovitě k jeho
usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, v němž Ústavní soud s
odkazy na svoji předchozí judikaturu dovodil, že „pro efektivní zajištění práva
na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na spravedlivý
proces musí být proto i nadále považován za ústavně konformní takový výklad
ustanovení § 237 a § 241a o. s. ř., dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu může
mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst.
3) o. s. ř. (a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním) i tehdy, řeší-li
"kvalifikovanou" (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace
procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé; způsobilým dovolacím
důvodem bude důvod uvedený dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“ Taková situace
nastala právě v projednávané věci, kde lze za otázku zásadního právního významu
procesního charakteru považovat otázku, za jakých podmínek může odvolací soud
postupem podle § 219a odst. 2 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušit
proto, že dospěl k závěru, že důkazy provedené odvolacím soudem lze hodnotit
jinak, než jak je hodnotil soud prvního stupně.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
Podle § 213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud […] dosud provedené důkazy zopakuje
vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně.
Citované ustanovení platí nejen pro případ, kdy odvolací soud rozhoduje ve věci
rozsudkem, nýbrž i v případě, kdy má za to, že důkazy provedené soudem prvního
stupně lze hodnotit jinak a vzhledem k tomuto odlišnému hodnocení důkazů bude
třeba dokazování doplnit, a proto rozsudek soudu prvního stupně ruší a podle §
219a odst. 2 o.s.ř. mu věc vrací k dalšímu řízení. „Má-li odvolací soud za to (na podkladě námitek účastníků nebo z vlastního
podnětu), že takové důkazy by bylo možné hodnotit jinak a že tedy na jejich
základě lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního
stupně, je – zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti – nepřípustné, aby
se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního
stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro
případně odlišné zhodnocení důkazu. V § 213 odst. 2 [o.s.ř.] se proto odvolacímu soudu ukládá povinnost zopakovat
důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, má-
li za to, že je z nich možné dospět k jinému (odlišnému) skutkovému zjištění,
než které učinil soud prvního stupně. V rozporu se zákonem by byl takový postup
odvolacího soudu, který by učinil na základě důkazů provedených před soudem
prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval […], nebo který by
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení
zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů.“ (Drápal, L. in: Bureš, Drápal,
Krčmář a kol., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck 2009,
s. 1715, srov. k tomu rovněž ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, nebo ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006). Posledně popsaná situace nastala v projednávané věci, kde odvolací soud zrušil
rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného názoru na hodnocení důkazů,
aniž ve věci nařídil jednání a provedené důkazy zopakoval. Ze spisu je navíc
zřejmé, že odvolací soud před vydáním zrušujícího usnesení ani neměl k
dispozici tytéž důkazy jako soud prvního stupně, zejména originály barevných
fotografií psů, z nichž soud prvního stupně vycházel a které se po provedení
důkazu vždy vracely jednatelce žalobkyně. Odvolací soud tak mohl vycházet pouze
z černobílých kopií uvedených fotografií, jejichž důkazní hodnota pro posouzení
otázky, zda na jejich základě lze identifikovat konkrétního psa, je od
barevných originálů zjevně odlišná. Dovolací soud dále konstatuje, že jak napadený rozsudek, tak jím potvrzený
rozsudek soudu prvního stupně trpí nepřezkoumatelností svých skutkových závěrů. Nelze z nich totiž dovodit jediný důvod, proč důkazy provedené soudem prvního
stupně nestačí pro řádnou identifikaci psů, resp. z jakého důvodu „doklady,
které jsou založeny ve spise […] v žádném případě nespecifikují zvířata, která
jsou uvedena pod bodem II. mezitímního rozsudku […] naprosto konkrétním a
nezaměnitelným způsobem“. Uvedené skutkové závěry mají charakter tzv.
„souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na
základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních
důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení
případných rozporů mezi nimi“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Předeslané ostře kontrastuje s prvním (mezitímním)
rozsudkem soudu prvního stupně v projednávané věci, v němž soud prvního stupně
své skutkové závěry podrobně a přesvědčivě odůvodnil.
Na základě uvedené argumentace dospěl dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí je založeno na nesprávném výkladu procesního předpisu a navíc je
řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože
důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3
o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 226
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu