28 Cdo 3175/2024-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. B., b) R. B., a c) T. R., všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 182/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2024, č. j. 15 Co 2/2024-541, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.586,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Zorky Černohorské do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců b) a c) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.793,35 Kč k rukám advokátky JUDr. Zorky Černohorské do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 12 C 182/2021-497, nahradil souhlas žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve prospěch žalobce a) se spoluvlastnickým podílem ve výši ? a žalobců b) a c) se spoluvlastnickými podíly každý ? (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud vzal za prokázané, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), původně odňaté pozemky jim však nelze vydat pro překážky podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobcům tak vznikl nárok na poskytnutí náhradních pozemků dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., přístup žalované k uspokojování tohoto požadavku byl nicméně liknavý a svévolný. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1634/2023 vydaný ve věci stejných účastníků soud uvedl, že byly-li původně odňaté pozemky v době přechodu na stát určeny k zástavbě, je třeba je – přestože byly formálně vedeny jako zemědělské – ocenit coby stavební ve smyslu vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. I kdyby pak byla výše restitučního nároku žalobců stanovena s pomocí žalovanou preferovaného znaleckého posudku Ing. Pelce, nikoli na základě jí zpochybňovaného posudku prof. Schneiderové Heralové, postačovala by k tomu, aby bylo vyhověno požadavku žalobců na vydání pozemku parc. č. XY, jejž lze podle shodných tvrzení účastníků řízení ocenit částkou 99.330 Kč a pokládat za vhodný k převodu jako pozemek náhradní. Soud proto žalobě vyhověl.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 15 Co 2/2024-541, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III–V). Odvolací soud korigoval úvahy soudu prvního stupně v tom směru, že od posledního jednání soudu prvého stupně Okresní soud v Břeclavi rozhodl o uspokojení nároku žalobců dalším plněním. Není tak již proto možné akceptovat, že i při ocenění restitučního nároku posudkem Ing. Pelce lze vyhovět požadavku na převod náhradního pozemku v ceně 99.300 Kč, nýbrž je nutno přesně určit výši nevypořádaného restitučního nároku žalobců. Krajský soud proto zopakoval důkazy znaleckými posudky Ing. Pelce a prof. Schneiderové Heralové. Následně uvedl, že zásadní sporná otázka, jež se týká povahy pozemků odňatých v minulosti právní předchůdkyni žalobců, byla již soudy mnohokrát vyřešena se závěrem, že se jednalo o pozemky stavební. Úvahy prof. Schneiderové Heralové přitom vždy obstály jako vyčerpávající, přesvědčivé a náležitě zdůvodněné, zatímco žalovanou oslovený znalec Ing. Pelc nepracoval se všemi relevantními okolnostmi o stavu oceňovaných pozemků, včetně územně plánovací dokumentace. Žalovaná nepřednesla žádné argumenty, jež by byly způsobilé tento náhled zvrátit. Rozhodnutí soudu prvého stupně bylo tedy možno potvrdit jako věcně správné.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení stavebního charakteru původně odňatých pozemků a při neaplikování srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Žalobci svůj nárok opírali o znalecký posudek vypracovaný prof. Schneiderovou Heralovou, který žalovaná neuznala, a předložila vlastní posudek vyhotovený Ing. Pelcem. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že Ing. Pelc nepracoval se všemi zjištěnými okolnostmi o stavu oceňovaných pozemků, a domnívá se, že naopak posudek prof. Schneiderové Heralové je zjevně nesprávný, neúplný a vnitřně rozporný.
4. Žalovaná opakovaně poukazovala na to, že na pozemky odňaté právní předchůdkyni žalobců se v době přechodu na stát nemohly vztahovat regulační plány, které byly s účinností od 1. 1. 1959 zrušeny, ani nová územně plánovací dokumentace, jež byla přijata až v roce 1964. V letech 1960 a 1963, kdy pozemky přešly na stát, neexistovala formálně platná územně plánovací dokumentace, a přihlédl-li odvolací soud k již neúčinným nástrojům územního plánování v době uchopení pozemků státem, odchýlil se od judikatury, jež dovozuje, že je pro posouzení charakteru odňatých nemovitostí rozhodující stav v době odnětí.
5. Znalecký posudek použitý odvolacím soudem je pochybený rovněž v tom, že nezohledňuje srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Znalkyně neuvedla, na základě jakých podkladů učinila závěr, že podmínky pro aplikaci těchto srážek nejsou dány, a dostatečně nezkoumala faktický stav pozemků ke dni jejich odnětí právní předchůdkyni žalobců, zejména dostatečně neprověřila dopravní napojení konkrétních odňatých nemovitostí a dostupnost inženýrských sítí. Nezohlednění srážek podle přílohy č. 7 se protiví rozhodnutím Nejvyššího soudu, jež akcentují jejich význam pro náležité zohlednění specifik oceňovaných pozemků, a nedůvodně navyšuje restituční nárok žalobců.
6. Krajský soud rovněž pochybil, když se dostatečně nevypořádal s námitkami nevyslechnutí Ing. Pelce a nezadání revizního znaleckého posudku, čímž se dopustil porušení práva žalované na spravedlivý proces. Dovolatelka proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej v tomtéž rozsahu změnil a o věci sám rozhodl. Současně navrhuje též odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku.
7. K dovolání se vyjádřili žalobci, již reagovali na předestřenou dovolací argumentaci a navrhli odmítnutí či zamítnutí předmětného opravného prostředku.
8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované není přípustné.
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale dovozuje, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně odebraného pozemku. Pokud byl oprávněné osobě odňat pozemek, jenž měl zemědělskou povahu, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Byly-li naproti tomu odnímané pozemky určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je namístě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební, byť byly třeba formálně vedeny jako pozemky zemědělské. Pakliže byly tedy pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (čemuž může nasvědčovat například v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3455/2022, ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 134/2024, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1834/2024).
13. Odvolací soud v projednávané věci vyšel ze skutkového závěru, že pozemky nevydané právní předchůdkyni žalobců měly v době přechodu na stát stavební charakter, a to zejména na základě v řízení provedeného znaleckého posudku prof. Schneiderové Heralové (srovnej bod 13 dovoláním napadeného rozsudku). Argumentace, jíž žalovaná tento úsudek kritizuje, má pak skutkovou povahu a směřuje k revizi hodnocení důkazu zmíněným znaleckým posudkem. Jediným
dovolacím důvodem podle nyní účinné právní úpravy je přitom nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a Nejvyšší soud tudíž není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů nebo jimi provedené hodnocení důkazů (podobně viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023, a ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2591/2023).
14. Uvádí-li dovolatelka, že odvolací soud zjišťoval stav odňatých pozemků k nesprávnému okamžiku či na základě nepřiléhavých okolností, čímž se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, je nutno podotknout, že Krajský soud v Brně rozhodný okamžik identifikoval korektně (s výše připomenutou rozhodovací praxí zdejšího soudu konformně), přijal ovšem žalovanou kritizovaný závěr, že odňaté pozemky měly již v době přechodu na stát stavební charakter. Námitky, které žalovaná vůči této úvaze vznáší, jsou pak, jak již bylo podotknuto, skutkové, a tudíž nezpůsobilé založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
15. Pokud pak dovolatelka vyslovuje nesouhlas i s úsudkem odvolacího soudu o nedostatku podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (opírajícím se opět o znalecký posudek prof. Schneiderové Heralové), nese se i tato její argumentace zejména v rovině zpochybnění skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jež předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Jestliže odvolací soud příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. neaplikoval nikoli proto, že by snad jejich použití považoval za a priori vyloučené, nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu neměl za naplněné podmínky cenového předpisu o snížení ceny s pomocí žalovanou vzpomínaných srážek, obstojí úvahy odvolacího soudu v tomto směru jako souladné s judikaturou dovolacího soudu (podobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3359/2023, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023, a ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 223/2024).
16. V dovolatelkou citovaných judikátech (usnesení ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, a rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021) Nejvyšší soud akcentoval význam srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. – aplikovaných vždy ve vazbě na zcela konkrétní okolnosti každého případu – pro zachování hodnotové ekvivalence odňatých a vydávaných nemovitostí. S tímto náhledem však napadené rozhodnutí nikterak nekoliduje, neboť odvolací soud použitelnost zmiňovaných srážek v obecné rovině nepopírá, pouze neshledává skutkový podklad pro jejich aplikaci v posuzované věci. Žádný rozpor s právním názorem vysloveným v odkazovaných rozhodnutích zde proto nevyvstává.
17. Uvádí-li žalovaná, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že se dostatečně nevypořádal s návrhy na výslech Ing. Pelce a zadání revizního znaleckého posudku, připomíná Nejvyšší soud, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, respektive i s otázkou případů hraničních; je přitom nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2084/2023, nebo jeho usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3259/2020, a ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2593/2023). Pakliže odvolací soud srozumitelně zdůvodnil neprovádění dalšího dokazování ohledně zemědělského či stavebního charakteru původně odňatých pozemků poukazem na výstupy dřívějších kauz, vzhledem k nimž pokládal posudek prof. Schneiderové Heralové za postačující pro rozhodnutí projednávaného sporu, nelze říci, že by nepřípustně oslyšel argumentaci předestřenou dovolatelkou, byť se s jejími požadavky na provádění dalších důkazů blíže nevypořádával.
18. Výrok o nákladech řízení dovolatelka napadá zřejmě jen jako výrok akcesorický; dovolání by ostatně proti němu ani nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 360/2024).
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobců patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby učiněný jménem tří účastníků řízení 12.240 Kč (tarifní hodnotu představuje hodnota vydávaného pozemku 99.330 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak mají žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.173,40 Kč. Tuto náhradu rozvrhl Nejvyšší soud mezi žalobce, kteří mají postavení samostatných procesních společníků (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, uveřejněný pod č. 103/2018 Sb. rozh. obč.), podle jejich podílu na předmětu sporu. Žalobci a), jenž usiluje o vydání polovičního spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. 294/1, tak přiznal polovinu přisouzené náhrady (7.586,70 Kč), žalobcům b) a c) pak každému po čtvrtině přísudku (3.793,35 Kč). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu