28 Cdo 319/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudů JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobců a) MUDr. K. Č. a b) MUDr. Z. Č., oba zastoupeni JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, o vyklizení nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 159/2002, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2008, č. j. 20 Co 32/2008-80, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně svým shora označeným rozsudkem potvrdil zamítnutí žaloby, podle níž měl být žalovaný zavázán vyklidit nemovitosti parc. č. 77/2 (zahradu) a stavební parcelu č. 253 s rekreační chatou č. ev. 17 v k. ú. Ú. u B., obec B., zapsané na LV č. 10001, vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-město, a tyto nemovitosti vyklizené vydat žalobcům a) a b). Odvolací soud konstatoval, že žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace ve sporu podle restitučních předpisů, neboť nebyli občany ČR a tedy nesplňovali jednu ze podmínek pro navrácení majetku oprávněným osobám. Odvolací soud se ohledně právního posouzení věci ztotožnil s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2007, č. j. 52 C 159/2002-59, a zavázal žalobce zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.854,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém brojili proti právním závěrům odvolacího soudu, zejména ve vztahu k majetku, který dříve propadl státu nezákonným trestním rozsudkem. Nyní jsou však žalobci soudně rehabilitováni. Mají tedy již z titulu zrušeného výroku o propadnutí majetku nárok na vydání nemovitostí, které vlastnili; jde o nárok ex tunc, žalobci by měli – vedle zápisu vlastnictví do katastru – požívat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 obč. zák. a tedy uspět se svou žalobou. Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, taktéž i rozsudek soudu prvního stupně, a vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce zřejmě dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci). Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ústavní soud svým nálezem sp.zn. I.ÚS 67/97 posoudil vztah mezi zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dále zaujal stanovisko k důsledkům rozhodnutí o zrušení trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb., a to v nálezu sp.zn. IV.ÚS 20/97 a stanovisku pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 4/97. Vyslovil, že pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení zápisu vlastnických práv a jiných věcných práv k nemovitostem. K tomuto svým nálezem sp.zn. II.ÚS 623/2000 uvedl, že samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva.
Nejvyšší soud v obdobných věcech taktéž několikráte rozhodoval; i když zákon o soudní rehabilitaci stanovil, že se trestní rozsudky zrušují k datu, kdy byly vydány, a došlo k navození stavu, jakoby rehabilitovaný nepozbyl vlastnictví, ustanovení § 23 ods. 2 téhož zákona samo o sobě nedovolovalo, aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět revindikací (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn 28 Cdo 1782/2002).
Ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. odkazuje na právní režim týkající se majetku, který dříve propadl nyní rehabilitovaným osobám, a to s použitím zvláštního zákona (viz jeho ustanovení §§ 19, 20). Tím je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož účelem je zmírnění některých majetkových a jiných křivd. Jednou z podmínek je, aby ten, kdo byl v době nesvobody postižen trestem propadnutí majetku, byl uznán za oprávněnou osobu podle tohoto restitučního zákona; s tím souvisí splnění podmínky státního občanství. Žalobci v předcházejícím řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 129/95 nebyli shledáni oprávněnými osobami podle restitučních předpisů. Proto nyní nejsou oprávněni požadovat po žalovaném (vlastníku nemovitostí) vyklizení a předání předmětných věcí. Nejsou tedy aktivně věcně legitimováni ve sporu. Nelze dovozovat, jak to činí žalobci, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem bylo ex tunc obnoveno jen v důsledku zrušení trestu propadnutí majetku za údajně nezákonné opuštění republiky. Je-li nyní rozhodováno o vyklizovací – nikoli tedy restituční – žalobě, pak na straně žalobců absentuje i naléhavý právní zájem v intencích § 80 písm. c) o. s. ř. Jde o obdobné obcházení restitučních předpisů, jaké bylo dovozeno v případech určovacích žalob po neúspěchu při restituci – k tomu srov. např. stanovisko pléna ÚS Pl. ÚS st. – 21/05 (č. 477/2005 Sb.) nebo rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud rozhodl ve věci správně, ve smyslu konstantní judikatury. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nevykazuje judikatorní přesah či novost a napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobců bylo proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Žalovaný se k dovolání písemně nevyjádřil a proto mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek podle občanského soudního řádu přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu