28 Cdo 3311/2021-397
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. E., nar. XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 10,
Počernická 3104/27, proti žalovaným 1. FCC České republice, s.r.o., IČ 458 09
712, se sídlem v Praze 8, Ďáblická 791/89, zastoupené Mgr. Martinem Řandou,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1,
Truhlářská 13–15, a 2. hlavnímu městu Praha, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze
1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému prof. Dr. h. c. JUDr. Janem Křížem, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o 2.091.491 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 154/2017, o dovoláních
žalobkyně a žalované 1. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února
2021, č. j. 68 Co 2/2021-314, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2021, č. j. 68 Co 2/2021-314,
s výjimkou části výroku I., jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
2. června 2020, č. j. 24 C 154/2017-246, potvrzen co do výroku III., a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. června 2020, č. j. 24 C 154/2017-246, s
výjimkou výroku III. se ruší a věc se v naznačeném rozsahu vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
příslušenství ve vztahu k žalované 1. žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.). Žalobkyně se požadovaného plnění
domáhala na základě tvrzení, že je podílovou spoluvlastnicí pozemků parc. č. XY
a parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, které byly dne 26. 8. 1992
pronajaty žalovanému 2. Za účelem zřízení a provozu skládky komunálního odpadu
dalo posléze žalované město smlouvou ze dne 5. 11. 1992 předmětné pozemky do
podnájmu žalované 1. V řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 41/99, jež se završilo
vydáním usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 1220/08,
byla konstatována neplatnost nájemní i podnájemní smlouvy a žalovanému 2. byla
dle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), uložena povinnost vydání plnění z neplatné
smlouvy. Soud prvního stupně potom dospěl v projednávané věci k závěru, že
bezdůvodné obohacení z výše uvedených smluv za období do konce roku 2013 bylo
vypořádáno ve zmíněném řízení, pročež pouze ve vztahu k žalované 1. shledal
žalovaný nárok (týkající se období od 1. 2. 2014 do 27. 12. 2017) důvodným coby
protiprávní užití cizí věci s odkazem na § 2991 a § 2994 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). K odvolání všech účastníků daného řízení přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský
soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 68 Co 2/2021-314,
potvrdil (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek ze
žaloby vůči žalovanému 2. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud se zcela ztotožnil s úsudkem
obvodního soudu, dle něhož je k vydání bezdůvodného obohacení povinna žalovaná
1., neboť předmětné pozemky v rozhodném období užívala bez právního důvodu s
tím, že nároky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné nájemní smlouvy byly
již vypořádány v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 41/99. Shledal tedy rozsudek
obvodního soudu správným a v celém rozsahu jej potvrdil. Proti posléze zmíněnému rozsudku (pouze ohledně výroku I. potud, pokud
jím byl potvrzen zamítavý výrok I. rozhodnutí obvodního soudu ve vztahu k
žalovanému 2.) brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na
zodpovězení otázky hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, uvádějíc, že v předmětné věci je stěžejní
kvalifikace skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, přičemž rekapituluje svá
stanoviska z předcházejících řízení a zejména vyzdvihuje, že je třeba se
zabývat otázkou, zda jde o vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné nájemní
smlouvy. Ačkoli se domnívá, že je pasivní věcná legitimace dána na straně
žalované 1. z důvodů, jež nastínil odvolací soud, z procesní opatrnosti podává
toto dovolání pro případ, že by soudy přisvědčily závěru o pasivní věcné
legitimaci žalovaného 2.
Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
městského soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudku soudu prvého
stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 2., a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Správnost rozhodnutí městského soudu rozporuje rovněž žalovaná 1.,
která proti němu brojí dovoláním (nominálně v celém rozsahu, materiálně však
proti části jeho výroku I. potvrzující rozsudek obvodního soudu ve výroku II.),
spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř., neb se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí
také závisí na zodpovězení otázky hmotného nebo procesního práva, jež v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odklon od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu potom dovolatelka shledává v řešení otázky,
jaká právní úprava se aplikuje na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z
neplatného právního úkonu, jež vzniklo za účinnosti obč. zák. s tím, že daný
stav, aniž by došlo ke změně v okolnostech případu, nepřetržitě trvá, a dále v
otázce, zda může v důsledku pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byla
vyslovena neplatnost právního úkonu, dojít ke změně kvalifikace skutkové
podstaty bezdůvodného obohacení, odkazujíc přitom na ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, sp. zn. 28
Cdo 5369/2016, sp. zn. 33 Odo 351/2004, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012 či sp. zn. 28
Cdo 3240/2016. Vedle toho rozporuje také závěry soudů o pasivní věcné
legitimaci žalovaného 2., zdůrazňujíc, že v případě aplikace zákona č. 89/2012
Sb. měly soudy vycházet z § 2995 o. z., nikoli § 2994 o. z., jak obě instance
učinily. Aplikuje-li se přitom § 2994 o. z., je třeba nejprve zodpovědět
otázku, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena,
konkrétně, na jakou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení se dané
ustanovení vztahuje. Se zřetelem k výše uvedenému žalovaná 1. navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvé
instance k dalšímu řízení. K dovolání žalované 1. se vyjádřila žalobkyně, jež je považuje za
nedůvodné, s návrhem na zamítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku. Žalovaná 1. ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně vyslovila souhlas s
kritikou posouzení pasivní věcné legitimace soudy nižších stupňů, avšak
zdůraznila, že se procesní strany rozcházejí v názoru na to, který z obou
žalovaných je povinen k vydání bezdůvodného obohacení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě
dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými ve
smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně i žalované 1. lze shledat přípustnými a důvodnými, poněvadž
se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při
posuzování otázky kvalifikace skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení dovolací soud
nejprve uvádí, že podle § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry, jež se netýkají
práv osobních, rodinných a věcných, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé, včetně práv a povinností z
porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí
dosavadními právními předpisy. Dané ustanovení dopadá rovněž na nároky z
bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy (práva a
povinnosti vzniklé z právního vztahu) uzavřené do 31. 12. 2013 (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1948/2018, a dále v něm citovaná rozhodnutí), pročež je na tyto vztahy namístě
aplikovat právní úpravu dle zákona č. 40/1964 Sb. Dle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. potom platí, že kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i
ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). V
souvislosti s uvedeným klade judikatura Nejvyššího soudu důraz na důsledné
rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou
podstatou plnění z neplatného právního úkonu. Plnění bez právního důvodu
předpokládá, že od počátku chyběl právní důvod, na jehož základě jeden z
účastníků plnil druhému, naopak existoval-li nejprve právní titul (smlouva),
půjde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z
neplatného právního úkonu, jehož důsledkem je povinnost účastníků smlouvy
vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli; spočívá-li bezdůvodné
obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze
její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z
neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této
smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná
legitimace (ať už aktivní, nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků
smlouvy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn.
28
Cdo 263/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3240/2016, a dále pak usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2749/2010, i ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011). V předmětné při vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že hlavní město Praha
na základě neplatné smlouvy s právní předchůdkyní žalobkyně dalo výše zmíněné
pozemky dále do užívání žalované 1. s tím, že se nároky na vydání bezdůvodného
obohacení z řečené smlouvy již vypořádaly v řízení vedeném u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 41/99, přičemž nejpozději od právní moci rozsudku
Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího vydaného ve shora zmíněném řízení
dne 3. 10. 2001 pod č. j. 23 Co 280/2001-310 musela mít žalovaná 1. povědomí,
že užívá předmětné pozemky protiprávně. Na základě poukazovaných skutečností
bezdůvodné obohacení v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů
kvalifikovaly jako majetkový prospěch vzniklý protiprávním užitím cizí věci,
respektive jejím užitím bez právního důvodu dle § 2991 o. z. ve spojení s §
2994 o. z. Nelze však mít za to, že plnění, jež bylo poskytováno na základě neplatné
nájemní smlouvy, přestane býti takovým plněním jen proto, že bylo ukončeno
řízení, ve kterém mělo dojít k vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého z
dotčené smlouvy v určitém období, nebo proto, že uživatelce nemovitostí musí
být zřejmé, že s ohledem na neplatnost smlouvy nemá k užívání předmětných
pozemků právo (tato okolnost má vliv na dobrou víru obohacené, nikoli však na
otázku, zdali se obohacuje smluvním plněním, či jiným způsobem). Bezdůvodné
obohacení může být získáváno na základě neplatné smlouvy i poté, co soud
pravomocně vyslovil povinnost obohaceného vydat plnění, jež na základě
dotčeného kontraktu v minulosti získal. Na základě soudy nižších stupňů
akcentovaných okolností tedy nelze dovozovat, že bezdůvodné obohacení, o něž se
vede aktuální spor, vzniklo jinak než plněním na základě neplatných nájemních
smluv. Při akceptaci závěru, že předmětný majetkový prospěch vznikl plněním dle
neplatné smlouvy, pak lze uzavřít, že nebylo korektní aplikovat na daný případ
zákon č. 89/2012 Sb., neboť právní poměr z bezdůvodného obohacení založeného
plněním podle neplatné smlouvy podléhající dřívější právní úpravě se, jak je
již naznačeno výše, posuzuje dle zákona č. 40/1964 Sb.
Ve světle předeslaného výkladu lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím
soudem je nesprávné, aniž by za dané situace bylo nezbytné vyjadřovat se k
dalším žalovanou 1. předestřeným otázkám, včetně problému aplikace § 2994 o.
z., neboť soudy nižších stupňů nesprávně postupovaly dle zákona č. 89/2012 Sb.,
a tedy vyřešení předestřených otázek na výsledku v dané kauze ničeho nezmění.
Nejvyšší soud proto rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí soudu
obvodního, zasažené obdobným pochybením v právních úvahách, v dovoláními
dotčeném rozsahu a v akcesorických výrocích nákladových zrušil a věc vrátil
soudu první instance k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu