28 Cdo 3326/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce V. Z., bytem v P., adresa pro doručování R., zastoupeného JUDr.
Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C
25/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
4. 2011, č. j. 21 Co 482/2010-232, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, č. j.
21 Co 482/2010-232, v části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změněn tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 300.000,- Kč, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2010, č. j. 7 C 25/2001-163,
ve výroku I. se zrušují; jinak se dovolání odmítá.
II. K projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 7 C 25/2001 v rozsahu práva na zaplacení částky 300.000,- Kč jako
náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání jsou věcně příslušné jako soudy
prvního stupně krajské soudy; věc se v uvedeném rozsahu postupuje Městskému
soudu v Praze.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody, jež mu vznikla v souvislosti s
trestním řízením. Dne 25. 1. 1996 mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v
tehdejším znění. Následně proti němu byla podána obžaloba a rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 3 T 53/97, byl uznán vinným ze
spáchání trestného činu krádeže dle ust. § 247 odst. 1 písm. a) trestního
zákona, dle § 227 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, mu nebyl uložen trest
a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost k náhradě škody
ve výši 12.600,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1999, sp.
zn. 9 To 246/99, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a žalobce byl
zproštěn obžaloby vzhledem k odlišnému právnímu posouzení, neboť nebyly
naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže po materiální stránce.
Žalobce je přesvědčen, že byl nedůvodně obviněn z trestného činu krádeže a
následně byl i nedůvodně odsouzen. Dovozuje, že byl-li za daných okolností
odsouzen, došlo k porušení zákona, neboť orgány činné v trestním řízení
nepostupovaly tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Požadoval
náhradu za nemateriální újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, dále
požadoval náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s trestním řízením,
náhradu ušlého zisku a náhradu za nevymožené pohledávky.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 1. 2010, č. j. 7 C 25/2001-163,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky 300.000,- Kč a 12.750,- Kč s
přísl. (výroky I. a II.), žalobu co do částky 1.008.250,- Kč s přísl. zamítl
(výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního
stupně tak rozhodl poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2008,
č. j. 21 Co 306/2008-121, zrušil jeho rozsudek ze dne 7. 12. 2007, č. j. 7 C
25/2001-108, jímž byla žaloba zamítnuta co do částek 300.000,- Kč, 15.300,- Kč
s přísl. a 700.000,- Kč s přísl. (výroky I. až III.). Odvolací soud přistoupil
ke zrušení prvostupňového rozhodnutí především vzhledem k procesním pochybením. Žalobce provedl částečnou změnu žaloby a soud prvního stupně ve svém druhém
rozhodnutí ve věci s odkazem na čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) konstatoval, že právo žalobce na náhradu
nemajetkové újmy v požadované výši je dáno. Stejně tak žalobci přiznal náhradu
nákladů, jež vynaložil v souvislosti s trestním stíháním své osoby, a to ve
výši 12.750,- Kč. Domáhal-li se žalobce též náhrady škody spočívající v tom, že
se v soudním řízení nedomohl úhrady dvou pohledávek plynoucích z prací, které
vykonal pro Jiřího Oberreitera, neshledal soud prvního stupně tento požadavek
důvodným. Okresní soud ve Frýdku Místku totiž rozsudkem ze dne 23. 10. 2000, č. j. 11 C 337/99-41, žalobu zamítl s tím, že žalovaný není ve věci pasivně věcně
legitimován, neboť svůj podnik prodal třetí osobě, přičemž žalobce vzhledem ke
změně skutkových okolností nebyl dostatečně aktivní. V souvislosti s
požadovaným ušlým ziskem soud prvního stupně konstatoval, že neshledal
příčinnou souvislost mezi poklesem zisku žalobce z podnikatelské činnosti a
trestním řízením, není ani zřejmé, o jaké zakázky žalobce v důsledku trestního
stíhání přišel. Omezení podnikatelské činnosti žalobce mohlo být ovlivněno
situací na trhu či řadou jiných objektivních příčin. Náklady na udržování
podniku by navíc žalobce musel hradit, i kdyby trestní řízení neprobíhalo. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 21 Co 482/2010-232, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících
výrocích o věci samé (I., II.) změnil tak, že se zamítá žaloba na zaplacení
částky 300.000,- Kč, jinak jej potvrdil, a to i ve výroku zamítavém o věci samé
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V
souvislosti s právem žalobce na odškodnění nemajetkové újmy odvolací soud
uvedl, že na posuzovaný případ nelze aplikovat ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť k
rozhodným skutečnostem došlo přede dnem 27. 4. 2006, s účinností k němuž bylo
citované ustanovení do právního řádu uvedeno zákonem č. 160/2006 Sb. Právo
žalobce na zaplacení částky 300.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy tak není
dáno. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jde-li o
náhradu nákladů trestního řízení, a v tomto směru odkázal na odůvodnění jeho
rozsudku.
Ohledně tvrzeného ušlého zisku a ztráty z podnikatelské činnosti
odvolací soud taktéž uvedl, že nebyly splněny veškeré zákonem požadované
předpoklady zakládající odpovědnost státu, a to vzhledem k nedostatku příčinné
souvislosti. Ze žalobcem předložených daňových přiznání lze učinit závěr o
poklesu zakázek, nikoliv však o jeho příčinách, zcela nedůvodným je pak
požadavek na úhradu ztráty budoucího zisku. Stejně tak je možné dovodit, že
došlo k výraznému poklesu zakázek od důležitého zákazníka, avšak závěr o tom,
zda se tak stalo v důsledku probíhajícího trestního řízení či zda zákazník
zvolil jiného dodavatele z důvodů odlišných, možné učinit není. Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu nebyla napadena část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku
soudu prvního stupně, v potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo ve
věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl soud prvního
stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil, stejně jako v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v
nesprávném právním posouzení věci. Polemizoval se závěry odvolacího soudu stran
svého práva na náhradu nemajetkové újmy a vyslovil názor, že měl být v tomto
směru aplikován čl. 5 odst. 5 Úmluvy. V souvislosti s právem na náhradu
majetkové škody dovolatel zdůraznil, že v důsledku devíti let průtahů v tomto
řízení došlo k situaci, že již nemůže disponovat všemi důkazy, které v době
podání žaloby mohl mít k dispozici. Vinou nepřiměřené délky soudního řízení se
tak žalobce dostal do složité důkazní situace, neboť zanikla řada společností,
tedy i svědků, kteří mohli objasnit důvody, proč odmítali žalobci poskytnout
zakázky. I za daných okolností musí soud dostát svým povinnostem, které
vyplývají z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) a z čl. 6 Úmluvy. Žalovaná navíc neměla námitky proti důkazům
předloženým žalobcem (daňovým přiznáním), z nichž vyplývá, že k poklesu zisku
došlo právě v důsledku trestního stíhání. Dovolatel se domnívá, že mu soud měl
přiznat náhradu škody „podle svého uvážení s ohledem na pokles zakázek a
příjmů, jež svědčí z daňových přiznání, neboť nebyla prokázána jiná souvislost
s poklesem jeho zisku, než ta nesporná skutečnost, že k poklesu zisku došlo
právě v době nezákonného trestního stíhání.“ Závěrem žalobce navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že rozsudek odvolacího soudu
považuje za správný, a ztotožnila se s jeho právními závěry. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.)
osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. a), b), c) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnil podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení částky 300.000,-
Kč zamítá, je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Naproti tomu
dovolání do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., může být shledáno přípustným
toliko podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť přípustnost dovolání
ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zde nepřichází do úvahy. Rozsudek soudu prvního stupně byl sice potvrzen poté, co bylo jeho první
rozhodnutí ve věci zrušeno usnesením odvolacího soudu (viz usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008, č. j.
21 Co 306/2008-121), ale soud prvního
stupně ve svém druhém rozsudku ve věci v relevantním rozsahu nerozhodl jinak
(žaloba na náhradu majetkové škody byla rovněž zamítnuta; viz rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2007, č. j. 7 C 25/2001-108). Dovolací soud se bude nejdříve zabývat tou částí dovolání, která se vztahuje k
tvrzené nemateriální újmě způsobené nezákonným trestním stíháním žalobce. Dovolání je v naznačeném rozsahu důvodné. Odpovědnost za újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním není dána
ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť vznikla ještě předtím, než bylo toto
ustanovení do citovaného zákona uvedeno zákonem č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006. Nelze ani aplikovat čl. 5 Úmluvy, protože nedošlo k omezení osobní
svobody žalobce. V souladu s judikaturou je však třeba uzavřít, že dané právo
je možné před účinností zákona č. 160/2006 Sb. odškodnit cestou ochrany
osobnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS
428/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 185/2008,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009,
rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011). Podle ust. § 9
odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve
věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. S ohledem na citované
ustanovení bylo na soudu prvního stupně, aby vyloučil z důvodu své věcné
nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné trestní
stíhání, k samostatnému řízení postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř., následně
ohledně vyloučeného nároku postupoval podle § 104a odst. 2 o. s. ř. a věc po
vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o
tom, které soudy jsou věcně příslušné o ní rozhodnout. Pokud tak soud prvního
stupně neučinil, bylo na odvolacím soudu, aby pro daný nedostatek podmínek
řízení rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil. Zjistí-li dovolací soud, že spor nebo jinou právní věc v prvním stupni
projednal a rozhodl věcně nepříslušný soud, představuje to vadu řízení, k níž
je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyla uplatněna v dovolání (§ 242
odst. 3 o. s. ř.; viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 680). Důsledkem
uvedených závěrů je rozhodnutí o zrušení příslušných částí rozsudku odvolacího
soudu i rozsudku soudu prvního stupně a postoupení věci Městskému soudu v Praze
jako soudu věcně i místně příslušnému podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. Nyní bude dovolací soud posuzovat správnost napadeného rozsudku z hlediska
námitek dovolatele, jež se upínají k tvrzené hmotné škodě. Dovolání by v tomto
směru mohlo být shledáno přípustným pouze v případě, že by dovolací soud dospěl
k závěru, že napadený rozsudek má v daném rozsahu zásadní právní význam. Dovolání však přípustné není.
Jelikož specifikovanou částí rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity
rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (jak popsáno shora),
může být dovolání proti této části napadeného rozhodnutí přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-
li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ se zde však nejedná. Poukazuje-li žalobce na to, že v důsledku délky řízení již dnes nemůže použít
důkazy, které mohl mít k dispozici v době podání žaloby, nabízí se otázka, proč
je tedy soudu nepředložil již spolu se žalobou. Dovolatel se ani nezmiňuje o
tom, jaké konkrétní důkazy má na mysli. Pakliže uvádí, že řada společností v
průběhu času zanikla, nelze přehlédnout, že každá společnost měla v době své
existence statutární orgány či zaměstnance, jejichž výpovědi mohly potenciálně
potvrdit existenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a
tvrzenou škodou a jež bylo jistě možné předvolat i po zániku daných
společností. Pokud se však žalobci nepodařilo prokázat existenci příčinné
souvislosti, nelze to přičítat k tíži žalované. Tím, že odvolací soud žalobci v
předmětném rozsahu nevyhověl, když neměl za prokázánu existenci příčinné
souvislosti, se nedopustil porušení čl. 38 odst. 2 Listiny či čl. 6 Úmluvy. Odvolací soud nedospěl k závěru, že z dovolatelem předložených daňových
přiznání vyplývá, že k poklesu zisku došlo v důsledku trestního stíhání. Toto
skutkové zjištění pak dovolací soud nemůže vzhledem k ust. § 237 odst. 3 a §
241a odst. 3 o. s. ř. přezkoumávat. To, že žalovaná neměla proti uvedeným
důkazům námitky, neznamená, že uznala, že z nich žalobcem prezentovaný závěr
vyplývá. Soudy nemohly žalobci přiznat náhradu majetkové škody v situaci, kdy
nebyly kumulativně dány všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, a
sice existence škody, nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného
rozhodnutí a příčinná souvislost mezi nimi. Jestliže se žalobci nepodařilo
všechny tři uvedené podmínky prokázat, nemohl soud rozhodnout (slovy žalobce)
podle svého uvážení, když pro takové rozhodnutí neexistuje opora v zákoně. Naráží-li dovolatel na ust. § 136 o. s. ř., to se vztahuje toliko na situaci,
že je právo jako takové dáno, avšak nelze zjistit výši nároku (zde by tedy
muselo dojít k tomu, že by soud dovodil právo žalobce na náhradu škody, avšak
nebyl by schopen zjistit výši této škody). Není možné jím však nahrazovat
prokázání existence samotného práva.
Soudy pak nedospěly k závěru, že k poklesu
zisku žalobce nedošlo v době trestního stíhání, ale že nebylo prokázáno, že
právě trestní stíhání způsobilo vznik škody. Výklad, podle nějž by ke kladnému
závěru o existenci příčinné souvislosti stačilo konstatování, že se nepodařilo
zjistit příčinu jinou než tu, kterou tvrdí žalobce, je nesprávný, neboť zcela
popírá pravidla dokazování v občanském soudním řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze v naznačeném rozsahu
přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání v daném rozsahu podle ust. §
243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř.
s tím, že rozhodováno bylo pouze o nákladech řízení o dovolání do části výroku
I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku III. O nákladech řízení ve věci ochrany osobnosti bude rozhodnuto v
novém rozhodnutí o věci. Žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu
svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu