28 Cdo 3333/2020-315
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci
žalobce Lesní singulární společnosti Pozděchov, z. s., IČ 22857851, se sídlem
Pozděchov 215, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem
Smetanova 1101, Vsetín, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42,
Praha 2, adresa pro doručování: územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno, o
určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.
zn. 38 C 99/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočky ve Zlíně, ze dne 14. července 2020, č. j. 60 Co 102/2020 – 288, t a k t
o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. července 2020, č.
j. 60 Co 102/2020 – 288, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně, pobočce
ve Zlíně, k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. února
2020, č. j. 28 C 99/2018, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že
je vlastníkem pozemků parc. č. 525/2, 526/2, 526/3, 526/4, 526/6, 536/1, 540/2,
544, 545/2, 551/2, 552, 553 a 554 v k. ú. Bratřejov u Vizovic (výrok I.), a
rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.).
Žalobce odvozoval své vlastnické právo k uvedeným pozemkům z toho, že je
právním nástupcem Singulární lesní společnosti v Pozděchově, jež je jako jejich
vlastník zapsána v katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně ovšem uzavřel, že žalobce vznikl registrací až ke dni 27.
8. 2010, zatímco Singulární lesní společnost v Pozděchově, vzniklá před 1. 10.
1951, zanikla podle § 19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů
(dále „zákon o sdružování občanů“), nejpozději ke dni 31. 12. 1990. Žalobce
tedy vznikl bez vazby na uvedený spolek a jeho právním nástupcem není. Z
uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobě nevyhověl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále „odvolací
soud“), rozsudkem ze dne 14. července 2020, č. j. 60 Co 102/2020 – 288,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem
dotčených pozemků (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní singulární společenstvo v
Pozděchově se vlastníkem části předmětných pozemků stalo na základě smlouvy ze
dne 14. 12. 1895, následně bylo – před 1. 10. 1951 – transformováno na spolek
„Lesní singulární společnost v Pozděchově“, který se stal vlastníkem zbylé
části pozemků na základě smluv ze dne 8. 10. 1929, 12. 12. 1932 a 22. 1. 1937.
Pozemky byly v letech 1960 až 1992 užívány zemědělským družstvem. Žalobce byl
jako spolek registrován Ministerstvem vnitra dne 27. 8. 2010. Z pasivity
Ministerstva vnitra (nedostatek dotazu adresovaného původnímu spolku podle § 19
odst. 2 zákona o sdružování občanů) odvolací soud dovodil, že k zániku
původního spolku ke dni 31. 12. 1990 nedošlo. Na bázi totožnosti personální,
místní, předmětu a rozsahu činnosti, majetku, vnitřních poměrů a názvu pak
uzavřel, že žalobce je jako právní nástupce Singulární lesní společnosti v
Pozděchově vlastníkem předmětných pozemků. Proto žalobě
vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Má za to, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek 1) zda k zániku spolku vzniklého před 1.
10. 1951 dochází ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů i v případě
pasivity Ministerstva vnitra (nedostatek dotazu, zda původní spolek hodlá
pokračovat ve své činnosti) a 2) zda může být subjekt (spolek) nově
registrovaný podle zákona o sdružování občanů totožným s dříve existujícím
neregistrovaným spolkem, nemají-li mezi sebou žádný formálně právní vztah. Tyto
otázky pokládá dovolatelka za rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dosud
nevyřešené. Současně poukazuje na to, že podle usnesení Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 2927/07 právo na zachování právní kontinuity spolku prekludovalo ke
konci roku 1990, pokud spolek tohoto práva sám nevyužil. Výklad § 19 odst. 2
zákona o sdružování občanů zaujatý odvolacím soudem má za odporující jeho
smyslu, jímž je nastolení právní jistoty v tom, které dříve vzniklé spolky
zanikly a které nikoliv. Dovolatelka poukazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2641/2000, podle něhož prohlášení, že
sdružení se považuje za „pokračovatele“ či „nástupce“, má význam jen
proklamativní bez přímých právních důsledků. Navrhuje zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovanou) za splnění podmínky odborného zastoupení
podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s.
ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. Napadené
rozhodnutí odvolacího soudu totiž závisí na vyřešení otázek aplikace § 19 odst.
2 zákona o sdružování občanů a prokázání právního nástupnictví mezi původním
spolkem a nově registrovaným občanským sdružením, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího
soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež bylo provedeno
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených
podaným dovoláním, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je rovněž
opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Vztah mezi původním nositelem majetkových práv a nově vzniklým subjektem nelze
chápat ve smyslu (nepřerušené) identity, musí být vždy vztahem konkrétní a
nezpochybnitelné návaznosti mezi předchůdcem a nástupcem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1325/96). Nutným
předpokladem úspěchu vlastnické žaloby, jíž se žalobce domáhá práva odvozeného
od práv svého právního předchůdce, tedy je, aby žalobce byl s původním spolkem
buď identický, nebo aby byl jeho právním nástupcem. Za právního nástupce pak
jest považovat toho, kdo vstupuje do práv a povinností předchůdce (jejich
předešlého nositele) na základě skutečností stanovených hmotným právem (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98). Majetek
původního subjektu (spolku) se tak bez dalšího majetkem sdružení nově
vznikajícího, byť na témže personálním substrátu, nestává. Původní subjekt
(spolek) má možnost svobodně rozhodnout o způsobu majetkového vypořádání; je
jeho vnitřní věcí, jak naloží se svým majetkem, což je odrazem zásady spolkové
autonomie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo
4507/2011). Zákon o sdružování občanů pak neupravuje – specificky – způsob
vzniku nového občanského sdružení na personální či majetkové základně jeho
předchůdce; členům původního sdružení přitom nic nebrání majetkové vztahy mezi
původním a novým sdružením upravit například dohodou (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2641/2000, a ze dne 8. 11. 2006, sp.
zn. 28 Cdo 2669/2006).
Dovodil-li tudíž odvolací soud toliko z totožnosti personální, místní, předmětu
a rozsahu činnosti, majetku, vnitřních poměrů a názvu mezi původním spolkem
(podle skutkových zjištění již před rokem 1990 po několik desetiletí
neaktivním) a žalobcem (vzniklým teprve v roce 2010) nabytí majetku původního
spolku žalobcem, aniž se zabýval tím, na základě jakého hmotněprávního důvodu
(např. dohoda) k převodu či přechodu majetku z původního spolku na žalobce
došlo, odporují jeho závěry shora uvedené judikatuře a právní úpravě, pročež
jsou přinejmenším předčasné, a tedy nesprávné.
Konkluze odvolacího soudu, podle níž (pro pasivitu Ministerstva vnitra ve
smyslu § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů) nedošlo k zániku původního
spolku ke dni 31. 12. 1990, pak neodpovídá ustálené rozhodovací praxi, jež
zánik spolků vzniklých před 1. 10. 1951, coby důsledek jejich pasivity ve
smyslu § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů, nikterak neváže na předchozí
aktivitu státu; nevyužitím práva původního spolku plynoucího z § 19 odst. 2
zákona o sdružování občanů (nedoložením názvu a sídla do 31. 12. 1990) zde
dochází k prekluzi práva tohoto spolku na zachování právní kontinuity s obdobím
před 1. 10. 1951, přičemž subjekt vzniklý později nemůže mít formálně právně
žádný vztah ke tvrzenému právnímu předchůdci a veškeré kroky později vzniklého
subjektu učiněné po 31. 12. 1990 jsou tak ve vztahu ke tvrzenému právnímu
předchůdci bezpředmětné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp.
zn. II. ÚS 644/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS
2927/07, a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 28
Cdo 974/98).
Při posuzování důvodnosti žaloby o určení vlastnického práva se nadto odvolací
soud opomenul (kromě stručné úvahy učiněné ve vztahu k nákladům řízení) zabývat
otázkou věcné legitimace žalované (viz též argumentace dovolatelky před soudem
prvního stupně o tom, že nebylo postupováno podle § 65 odst. 5 a 6 zákona č.
256/2013 Sb., katastrálního zákona).
Jelikož bylo tedy dovolání podáno důvodně, Nejvyšší soud dle § 243e odst. 1 a
odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu