28 Cdo 334/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce
doc. JUDr. Ing. J. L., CSc., se sídlem v Praze 6, Zívrova 1599/14, jako správce
konkursní podstaty úpadce DINA spol. s r.o., IČO: 47053208, se sídlem v Praze
7, Vinařská 5, zastoupeného JUDr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Poříčí 19, proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Martinem Křivohlavým,
advokátem se sídlem v Praze 7, Ortenovo náměstí 890/2, o zaplacená částky
1.216.554 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 16 C 348/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 25. září 2014, č. j. 22 Co 234/2014-317, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 27. března 2014, č. j. 16 C 348/2010-272 (ve spojení s
doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 18. dubna 2014, č. j. 16 C
348/2010-281), v části, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku
989.214,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zatímco v části o zaplacení
dalších 227.330,- Kč s určeným úrokem z prodlení odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že se v uvedeném rozsahu žaloba zamítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o.
s. ř.), neboť v dovoláním označených právních otázkách, na jejichž řešení
rozhodnutí závisí, je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a dovolání
tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).
V otázce stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání
bezdůvodného obohacení (při aplikaci ustanovení § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku) se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003,
sp. zn. 33 Odo 1025/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp.
zn. 30 Cdo 2758/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001,
sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, jež jsou dostupné též na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), uzavřel-li, že pro počátek tříleté objektivní
promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně
(fakticky) došlo.
Dovolatelem kritizovaný závěr odvolacího soudu o prokázané měsíční periodicitě
inkasovaného peněžitého plnění (jímž žalované vznikalo na úkor úpadce
bezdůvodné obohacení) je zde závěrem skutkovým, jež nelze úspěšně napadnout
dovoláním (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř., dle něhož je jediným dovolacím
důvodem nesprávné právní posouzení věci).
Argumentace dovolatele okolnostmi a důvody, pro které se až později dozvěděl o
vzniku bezdůvodného obohacení, případně o jeho konkrétní výši (kdy dovolatel
cituje též z relevantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se ovšem k
výkladu a aplikaci ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.), se s podstatou věci
míjí, zakládá-li odvolací soud své negativní rozhodnutí o žalobě co do částky
227.330,- Kč na tom, že v uvedeném rozsahu žalobce uplatnil právo po uplynutí
objektivní promlčecí doby (přisvědčuje přitom žalobci, že subjektivní promlčecí
doba mu počala běžet až 4. října 2010 a že žalobu podal před jejím uplynutím).
Přitom žalobce zřejmě přehlíží, že dvě zákonem stanovené (kombinované)
promlčecí doby – objektivní a subjektivní – počínají, běží a končí nezávisle na
sobě; pokud marně uplynula alespoň jedna z nich a druhou stranou je vznesena
námitka promlčení, nelze oprávněnému právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení přiznat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007,
sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nepřípadný je pak i odkaz dovolatele na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007, jenž otázku
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vůbec neřeší, stejně tak jako
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005,
jenž se – stejně tak jako další dovolatelem citovaná rozhodnutí dovolacího
soudu – zabývá otázkou stanovení počátku subjektivní promlčecí doby).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatele o tom, že odvolací
soud neposoudil žalovanou vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž
je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Předně, není
nesprávným právním posouzením věci, neaplikoval-li soud na posuzovaný případ
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti
nebyly v řízení zjištěny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,
ročník 1998, sešit 21, poř. č. 152). Ve vztahu k námitce promlčení lze z
konstantní judikatury dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo na rozsudek ze
dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž „dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v
těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení“. Takovým výjimečným případem posuzovaná věc –
i s přihlédnutím k argumentaci dovolatele – ovšem není.
Z uvedeného tedy vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř. naplněn není.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení, za situace, kdy dovolání bylo
odmítnuto, obstojí pak i bez odůvodnění (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu