28 Cdo 3466/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně: I. J., bytem K. n. V., P. 310, zastoupena JUDr. Kristinou Škampovou,
advokátkou v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému: Česká republika –
Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupena JUDr. Jiřím
Hartmannem, advokátem v Praze 8, pro 2.592.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 236/2008, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, č. j. 17 Co
465/2011-120, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Usnesením Městského soudu v Praze výše označeným bylo ve výroku I. odmítnuto
odvolání proti výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 8.
2011, č. j. 60 C 263/2008-108, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení do
skončení řízení o ústavní stížnosti podané mj. proti usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 202/2011 ze dne 15. 3. 2011. Ve výroku II. usnesení odvolacího
soudu byl změněn výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení
zastavuje a věc se postupuje Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož
pravomoci náleží (ve výroku II. usnesení soud prvního stupně zamítl návrh
žalovaného na zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR). Ve
výroku III. usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně dne 5. 12. 2008 domáhala u
soudu jako vnučka původních majitelů náhrady za nemovitý majetek zanechaný
jejími prarodiči A. a M. Ř. v U. na Z. U.
Odvolací soud ve věci nejprve odmítl odvolání proti usnesení soudu prvního
stupně, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení do skončení řízení o
ústavní stížnosti podané proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
202/2011 ze dne 15. 3. 2011. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v mezidobí
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti směřované proti usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 202/2011, tak, že ji odmítl. Současně
soud též změnil usnesení soudu prvního stupně v části, v níž byl zamítnut návrh
na zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR; řízení zastavil a
věc postoupil Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci náleží
rozhodnutí o věci. V tomto ohledu odkázal mj. na závěry vyslovené v usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1769/2011, resp. v nálezu
téhož soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11. Odvolací soud uvedl, že
vzhledem k neodstranitelnému nedostatku podmínek řízení ve smyslu § 104 odst. 1
o. s. ř. není zatím ve věci dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí věci.
Povinnou osobou podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové
křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území
Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajině) v souvislosti s jejím smluvním
postoupením Svazu sovětských socialistických republik, je ve věci Ministerstvo
vnitra ČR.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
dovozovala z ustanovení § 236 odst. 1 ve spojení s § 239 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. Jako důvody uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vadu
řízení, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Zrekapitulovala v něm dosavadní průběh řízení a uvedla, že soudy nesprávně
právně posoudily otázku aplikace zákona č. 212/2009 Sb., resp. jeho přechodných
ustanovení. Na závěr navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dne 3. 12. 2012 bylo dovolacímu soudu doručeno doplnění dovolání, jehož
přílohou bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru správy majetku, ze dne
12. 11. 2012, č. j. MV-106588-11/OSM-2012, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně
není osobou oprávněnou k vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb.
Žalovaný se k dovolání prostřednictví právního zástupce vyjádřil. Ztotožnil se
v něm s postupem odvolacího soudu a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil,
že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobkyně dovozovala z
ustanovení § 236 odst. 1 ve spojení s § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti
dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve
znění do 31. 12. 2012 a dovodil, že dovolání proti výroku I. usnesení
odvolacího soudu je objektivně nepřípustné a v rozsahu výroku II. usnesení
odvolacího soudu napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Dovolání tudíž
shledal nepřípustným.
Dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto
odvolání jako objektivně nepřípustné, není rozhodnutím ve věci samé, ani podle
ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány
případy přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu č. 5, ročník 2007, pod C 4704, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2009, sp. zn. 29 Odo 3975/2010).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení
přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve
věci samé, mezi něž náleží mj. i pravomoc soudu. Nedostatek pravomoci soudu
přitom patří mezi podmínky řízení, jejichž nedostatek nelze zhojit.
Nejvyšší soud se již skutkově i právně analogickými věcmi zabýval v nedávno
vydaném usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 699/2013, jakož i v
usneseních ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 202/2011, či ze dne 13. 2. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 363/2013. Dospěl přitom k závěru, že odvolací soud nepochybil,
jestliže dovodil, že rozhodnou skutečností ve věci je vydání zákona č. 212/2009
Sb., upravujícího podmínky odškodnění osob zanechavších majetek na území již
zmíněné někdejší součásti Československé republiky, v mezidobí. Tento zákon
stanoví pravomoc Ministerstva vnitra ČR jako organizační složky státu, jež je
výlučně příslušná k odškodnění předmětných nároků (viz § 4 citovaného zákona a
návazná ustanovení). Za tohoto právního stavu skutečně nezbylo, než pro
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) toto řízení
zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu. Nelze obcházet pořad
práva nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnost před tím, než
byla žalobcem ve věci podána žaloba (27. 8. 2009); na tom nemůže nic změnit ani
skutečnost, že o nároku žalobce bylo dne 12. 5. 2005 záporně rozhodnuto
Ministerstvem financí ČR – tedy nyní již nepříslušným orgánem – bez toho, že by
kritériem pro posouzení žalobcova nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je
třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok
projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem
podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního
předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobce na
soudní ochranu ve smyslu § 1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o žalobkyní dodatečně zaslané (negativní) rozhodnutí Ministerstva
vnitra ČR, Nejvyšší soud tím spíše poukazuje na výše uvedené závěry a poučení,
které je v rozhodnutí ministerstva uvedeno.
Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud ve věci rozhodl správně a dovolání
proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem a odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Přitom však
dovolací soud zkoumal, zda lze náklady úspěšné žalované na právní zastoupení
považovat za náklady potřebné k účelnému bránění práva před soudem. V
projednávané věci je žalovaný subjektem státu – organizační složkou, která
disponuje odborem zabývajícím se výkonem právních agend. Soud dospěl k závěru,
že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními
složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod,
aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt,
kterým je advokát; pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto
vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Zastoupení advokátem lze akceptovat
pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním
způsobem, přičemž dostatečným kritériem nemůže být bez dalšího ani to, že
předmětem řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost příslušného
ministerstva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS
3243/09). O takový výjimečný případ se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší
instance ve věci shledala důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby náhradu
nákladů straně žalované nepřiznala, a proto rozhodla v souladu s § 150 o. s. ř.
tak, jak je ve výroku II. tohoto usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu