28 Cdo 3514/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobce Ing. L. M., správce konkursní podstaty úpadce M.-BK S.,
s.r.o.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému advokátem, o
zaplacení částky 303.385,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn.
8 C 315/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 17. října 2007, č. j. 18 Co 494/2007-220, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti nákladovým výrokům, se odmítá; jinak se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
26.168,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) i o
povinnosti žalovaného uhradit státu soudní poplatek (výrok IV). Okresní soud po
doplnění dokazování v rozsahu, v jakém mu bylo uloženo usnesením Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2006, č. j. 18 Co 505/2006-66, kterým byl zrušen
původní zamítavý rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 3. 2006, č. j.
8 C 315/2005-31, a věc vrácena k dalšímu řízení, dospěl k závěru, že nárok
žalobce je důvodný pouze částečně. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný si jako
jednatel úpadce (M.-BK S., s.r.o.) v době před prohlášením konkursu na majetek
společnosti rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2004, č. j. 20 K
1/2004-51, vyplatil v několika splátkách částku v celkové výši 393.274,32 Kč,
což byla část z celkové sumy, kterou žalovaný na základě několika smluv z roku
2003 půjčil úpadci a která v souhrnu činila 720.000,- Kč. Soud uznal nárok
žalobce za oprávněný pouze ve výši odpovídající částkám, které byly úpadcem
žalovanému vyplaceny poté, co byl návrh na prohlášení konkursu doručen
Krajskému soudu v Plzni dne 12. 1. 2004. U částek vyplacených po tomto datu (ve
dnech 20. 1. 2004 a 1. 2. 2004 v souhrnné výši 89.889,32 Kč) soud konstatoval,
že jejich vyplacení bylo v rozporu s ustanovením § 4a odst. 1 písm. a) zák. č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v němž je stanovena povinnost dlužníka
zdržet se jednání zmenšujícího jeho majetek nad rámec běžné obchodní činnosti.
Porušení této povinnosti pak podle okresního soudu učinilo vyplacení částek
neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“),
a předmětná částka se tak stala bezdůvodným obohacením podle § 451 o.z. a
musela být vrácena úpadci. U ostatních částek se soud zabýval tím, zda lze
usoudit na neplatnost jejich vyplacení z důvodu rozporu s ustanovením trestního
zákona (§ 256a zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále jen „tr.z.“) nebo z
důvodu rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z.). Dospěl pak k závěru, že
vzhledem k tomu, že se žalovaný podílel svými půjčkami na bezprostředním
fungování úpadce, ještě několik dnů před podáním návrhu na prohlášení konkursu
(jeho osobou) mu půjčil (dne 2. 1. 2004) 40.000,-Kč, a zároveň nebyl prokázán
úmysl žalovaného vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a zmařit
uspokojení jejich pohledávek, nepředstavuje jednání žalovaného důvod
neplatnosti vyplacení částek ani z jednoho uvedeného důvodu, a žalobu do částky
303.385,- Kč zamítl.
K odvolání žalobce proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně
přezkoumal tento rozsudek Krajský soud v Plzni, který jej rozsudkem ze dne 17.
října 2007, č. j. 18 Co 494/2007-220, změnil tak, že uložil povinnost
žalovanému zaplatit částku 303.385,-Kč žalobci (výrok I), a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (výrok II) i o povinnosti žalovaného uhradit
soudní poplatek (výrok III). Krajský soud vyšel ze zjištění učiněných soudem
prvního stupně, dospěl však k odlišným závěrům. Uvedl, že žalovaný jako
statutární orgán úpadce byl dobře obeznámen s nepříznivou majetkovou situací
společnosti, která již delší dobu směřovala ke konkursu, a musel si tak být
vědom, že úbytek majetku vzniklý v důsledku toho, že si sám vyplatil dlužné
částky, bude mít nepříznivý dopad na majetkové nároky ostatních věřitelů, a
jeho jednání tak směřovalo k naplnění skutkové podstaty trestného činu krácení
věřitele podle § 256a tr.z. Dále odvolací soud uvedl, že i v případě, že by
skutková podstata trestného činu podle § 256a tr.z. nebyla naplněna, byla by
dána neplatnost právního úkonu ve smyslu § 39 o.z. v důsledku nemravnosti
tohoto jednání žalovaného. Z těchto důvodů uznal odvolací soud oprávněný i
nárok žalobce ve výši 303.385,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a důvodnost z ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř.
Pochybení odvolacího soudu přitom dovolatel předně spatřuje v jeho závěru, že
chování žalovaného naplnilo skutkovou podstatu trestného činu krácení věřitele.
Dovolatel se domnívá, že odvolací soud se nedržel relevantních ustanovení
trestního práva hmotného a procesního (zejména pak § 2 odst. 4 a § 89 zák. č.
141/1961 Sb., trestního řádu, dále jen tr.ř.) a učinil dostatečně nepodložený
závěr o úmyslu dovolatele stejně jako o společenské nebezpečnosti jeho jednání
ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr.z. Dále uvádí, že jeho zájmem bylo udržení
společnosti (úpadce) v chodu i po nepříznivém stavu, do něhož se dostala po
povodních v roce 2002, a proto jí opakovaně (i těsně před podáním návrhu na
prohlášení konkursu) půjčoval peníze a snažil se, aby řádným provozem byly
uspokojeny pohledávky všech věřitelů. Odvolací soud se tak důsledně nezabýval
všemi relevantními okolnostmi a zlehčil složitou problematiku dokazování
„úmyslu“ v trestním řízení, přičemž se opomněl zabývat i společenskou
nebezpečností „činu“, a proto je jeho závěr o naplnění skutkové podstaty
trestného činu podle § 256a tr.z. nutně chybný.
Dovolatel odmítá i hodnocení jeho chování jako vysoce nemravného ve smyslu
ustanovení § 39 o.z. Upozorňuje na to, že jednání jako nemravné nebylo
hodnoceno soudem prvního stupně a odvolací soud pak zcela pominul rozdíl mezi
obdobím před doručením a po doručení návrhu na prohlášení konkursu pro
hodnocení platnosti právních úkonů. Zároveň odvolací soud nezohlednil odlišné
postavení dovolatele od ostatních věřitelů, neboť dovolatel byl zároveň
věřitelem i dlužníkem, a nezabýval se ani tím, že žalovaný dotoval provoz „své“
společnosti i v době po prohlášení konkursu. Dovolatel uvádí, že proto, aby
smlouva mohla být považována za nemravnou, musela by podle ustálené soudní
praxe hrubě urážet veřejné mínění a mravy společnosti. Tuto podmínku podle něj
nemůže splňovat vrácení půjčky jednatelem obchodní společnosti, jejímž jediným
účelem bylo zajištění toho, aby nemuselo dojít k prohlášení konkursu a všichni
věřitelé byli uspokojeni v plné výši.
Další pochybení spatřuje dovolatel v tom, že v řízení nebyla dostatečně
odlišena osoba žalovaného od osoby, která se podle odvolacího soudu měla
dopustit trestného činu a současně i jednala v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatel upozorňuje na to, že žaloba směřuje proti fyzické osobě Ing. J. M.,
narozenému …, bytem S., N. 775/II, tato osoba přitom obchodní společnosti M.-BK
S., s.r.o. zastoupené Ing. J. M. půjčila finanční prostředky, a nemohla se tedy
dopustit jednání připisovaného jednateli společnosti M.-BK S., s.r.o.
spočívajícího ve vrácení předmětné půjčky, jež soud považoval za konání na úkor
ostatních věřitelů v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel se tak domnívá, že
nebyl jako žalovaný procesně způsobilým účastníkem řízení pro nedostatek
pasivní věcné legitimace, avšak soudy se neřídily ustanovením § 103 a násl.
o.s.ř. a dostatečně se nezabývaly tím, zda jsou splněny podmínky řízení.
Dovolatel dále zpochybňuje rozhodnutí o nákladech řízení, považuje za
nespravedlivé přiznání náhrady nákladů za každé jednotlivé řízení, zvlášť pak
upozorňuje na nerovné postavení účastníků, kdy žalobce v postavení správce
konkursní podstaty nenese rizika spojená s hrazením nákladů v případě neúspěchu
v řízení. Krajský soud navíc mohl předejít opakovanému řízení před odvolacím
soudem, pokud by svůj právní názor prezentoval již ve svém předchozím
rozhodnutí v této věci.
Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí krajského soudu zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření argumenty dovolatele odmítl. Námitku, spočívající v
tom, že dovolatel nebyl pasivně legitimován, žalobce považuje za nedůvodnou
vzhledem k tomu, že označení pomocí identifikačního čísla v žalobě ani obsaženo
nebylo a navíc nemohlo s ohledem na další údaje identifikující žalovaného vést
k pochybám, že žaloba směřuje vůči osobě, jež uzavřela s úpadcem smlouvu o
půjčce
a jíž bylo úpadcem vyplaceno plnění vymáhané žalobou. Stejně tak považuje
žalobce za nepochybné závěry odvolacího soudu o tom, že jednání dovolatele
naplnilo skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele a že dovolatel
jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr.z. Žalobce upozorňuje na to,
že delší dobu nebyly hrazeny závazky veřejnoprávní povahy, což vedlo až k
zahájení trestního stíhání dovolatele, i na zápisy z valných hromad úpadce, z
nichž vyplývá, že nejpozději 30. 12. 2003 bylo zřejmé, že bude podán návrh na
prohlášení konkursu, a proto muselo být dovolateli jasné, že tím, že si dne 31.
12. 2003 vyplatil částku 278.385,- Kč z titulu vrácení půjčky, dojde k jeho
zvýhodnění oproti ostatním věřitelům. Podle žalobce toto jednání naplnilo
všechny znaky trestného činu zvýhodňování věřitele a je zároveň i společensky
nebezpečné, neboť takové zneužití postavení ve společnosti úpadce k osobnímu
prospěchu je v právním státě nepřípustné. Žalobce nepovažuje za důvodné ani
námitky dovolatele upozorňující na to, že půjčkami poskytovanými úpadci chtěl
předejít prohlášení konkursu. Dovolatel podle něj měl plnit svou zákonnou
povinnost a podat návrh na prohlášení konkursu, pokud podání návrhu oddaloval
půjčkami, nemůže být toto jednání přičteno k tíži ostatních konkursních
věřitelů a být na úkor poměrného uspokojení všech věřitelů. Vrácení půjčky
dovolateli tak podle žalobce bylo v rozporu trestním zákonem, a představuje
neplatný právní úkon. Žalobce se dále ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu,
že vrácení půjček dovolateli v době, kdy byla uvedená společnost v úpadku, je
zároveň v rozporu s dobrými mravy a představuje jasné zvýhodnění dovolatele
před ostatními věřiteli, kteří museli později své pohledávky přihlásit do
konkursního řízení.
Z uvedených důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §
241 odst. 1 o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ustanovení § 242 odst.
3 o.s.ř.
a dospěl k závěru, že dovolání, které je, vyjma části, v níž směřuje proti
nákladovým výrokům, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
není důvodné.
Dovolání žalovaného v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení, je totiž nepřípustné. Nejvyšší soud se již
vícekrát ve svých rozhodnutích zabýval tímto problémem s následujícím závěrem.
Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou nemeritorním usnesením, a to i
tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž bylo rozhodnuto o věci samé. Z tohoto
důvodu nelze aplikovat ust. § 237 o.s.ř., jež stanoví případy, v nichž je
dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto
ve věci samé. V ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena nemeritorní
usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde ale
obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ani
dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o nákladech řízení nemůže založit jeho přípustnost (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 4933/2007, nebo ze dne
26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 468/2006). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle §
243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl v dané části dovolání
žalovaného.
Zakládá-li dovolatel důvodnost svého dovolání mimo jiné na tom, že odvolací
soud pochybil, pokud uvedl, že uhrazení dlužné částky v době před doručením
návrhu na prohlášení konkursu bylo v rozporu s dobrými mravy, je možné vyjít z
dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, která vymezuje dobré mravy jako měřítko
hodnocení konkrétních situací, odpovídající obecně uznávaným pravidlům
slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 27. 11. 2003, sp. zn.
30 Cdo 664/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
vydaném nakladatelstvím C.H. BECK, sešit 27/2004, pod C 2112). Při
přezkoumávání rozporu s dobrými mravy pak dovolací soud vychází z toho, že
rozpor s dobrými mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) by měl
vzhledem k jeho úzké provázanosti s konkrétním skutkovým stavem a jeho pružnému
pojetí ve vztahu k určitému místu a času náležet převažující měrou soudům
nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem
svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Bylo-li v řízení zjištěno, že dovolatel jako
jednatel úpadce přesto, že si byl vědom špatné finanční situace společnosti
(úpadce) a dlouhodobě neuhrazoval splatné pohledávky věřitelů společnosti,
posléze přednostně uhradil ty, které měl vůči společnosti jako fyzická osoba,
a využil tak svého postavení k získání výhody nad ostatními věřiteli
společnosti, je možno považovat naznačené jednání za rozporné s takovou
poctivostí dlužníka, která je v podobné situaci vyžadována a která je založena
na respektování rovného postavení všech věřitelů. Jakékoliv zvýhodnění jedno z
nich, které zároveň směřuje k poškození ostatních, neboť je činěno za
okolností, kdy je zřejmé či vysoce pravděpodobné, že pohledávky ostatních
věřitelů nebudou uhrazeny ve stejné výši jako pohledávka privilegovaného
věřitele, lze považovat za chování, jež sice v dané situaci nebylo výslovně
reprobováno zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v
předmětném období, nicméně i tak tento postup jednatele představuje jednání
společensky nežádoucí a odporující obecným pravidlům poctivosti. Tuto
skutečnost nemůže ovlivnit ani účel, za jakým byly dovolatelem společnosti
peníze půjčovány. Tvrzení dovolatele, že peníze byly společnosti půjčovány s
cílem udržet ji v chodu, a tím i s cílem uhradit dluhy vůči ostatním věřitelům,
a že jeho jednání tedy sledovalo prospěch všech, a nemůže být tudíž v rozporu
s dobrými mravy, pak není způsobilé ovlivnit závěr o nepoctivosti samotného
úkonu vyplacení dlužné částky v době, kdy byla společnost (úpadce) podle
znaleckých posudků již delší dobu v úpadku. Soudem vyslovená neplatnost
právního úkonu se vztahovala právě na samotné uhrazení dlužné částky, nikoliv
na situaci, za níž dluh vznikl. V okamžiku vyplacení žalovaných částek tak
nedůvodná preference dovolatele nad ostatními věřiteli představuje jednání
nepoctivé vůči ostatním věřitelům i rozporné s dobrými mravy. Dovolací soud
tak neshledal závěr odvolacího soudu o neplatnosti právního úkonu nijak
nepřiměřený či nepřiléhavý, a tato dovolací námitka proto nemůže založit
důvodnost dovolání a zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu
o neplatnosti napadených právních úkonů.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 9. 6. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 1880/1999, či rozhodnutí ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo
2886/2006, publikované ve Sbírce civilních rozhodnutí a stanovisek vydávané
nakladatelstvím C.H.BECK, v čísle Cd 6/2008, pod C 5020) již dříve uvedl, že
neplatnost pro rozpor s dobrými mravy přichází v úvahu pouze tehdy, jedná-li
se o úkon, který není v rozporu se zákonem a ani jej neobchází, avšak odporuje
takovým pravidlům chování, které nemají povahu právních norem a jež zákonodárce
učinil podpůrným zdrojem pro určení pravidel žádoucího chování. Důvodem
neplatnosti se tak může stát pouze tehdy, jestliže jinak právní úkon odpovídá
zákonu.
Je-li dána neplatnost právního úkonu již rozporem s dobrými mravy ve smyslu
§ 3 odst. 1 a § 39 o.z., nemohou jakékoliv dovolatelem vyjádřené pochybnosti
o společenské nebezpečnosti jednání a úmyslu dovolatele či nedostatečné
zohlednění těchto otázek v rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit závěr o
neplatnosti posuzovaných úkonů. Za situace, kdy je neplatnost právního úkonu
dána rozporem s dobrými mravy, totiž nelze dojít k závěru o důvodnosti
dovolání zpochybněním druhého (samostatného) důvodu neplatnosti právního
úkonu, na němž je rozhodnutí založeno – tj. na rozporu s ustanoveními
trestního zákona ( naplnění skutkové podstaty trestného činu). Nejvyšší soud
již dříve uvedl, že pokud jde o vzájemně nezávislé důvody rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince
1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit
2/98, pod číslem 17), pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít
na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Důvodnost
dovolání tedy nemůže být založena ani pochybnostmi o trestnosti jednání a
náležitém vypořádání materiální i formální stránky trestného činu poškozování
věřitele.
Závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování
věřitele je navíc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází z
toho, že o zvýhodnění věřitele se jedná tehdy, pokud je věřiteli od dlužníka
poskytnuto takové plnění, které neodpovídá zásadě poměrného uspokojení věřitelů
(podle § 32 zák. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v situaci, kdy dlužník
není dlouhodobě schopen plnit své závazky vůči většímu počtu věřitelů (srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004,
publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek 1/2005, pod R 6/3005/I tr.). Není
přitom rozhodující
o jakou pohledávku se jedná, tedy zda byla poskytnuta věřitelem na udržení
chodu podniku či za jiným účelem, rozhodující je, za jakých okolností byla
věřiteli vyplacena, a proto jakkoliv by měly částky půjčované dovolatelem
společnosti pomoci udržet ji v chodu, a tím i zajistit plné uspokojení
pohledávek ostatních věřitelů, jejich vrácení v situaci, kdy se společnost již
delší dobu potýkala s finančními problémy, je třeba hodnotit i s ohledem na
zájmy ostatních věřitelů. Zaměření soudu pouze na okolnosti vrácení půjčky tedy
nemůže představovat vadu řízení či nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) nebo b) o.s.ř. V daném případě z dokazovaných skutečností
navíc vyplynulo, že dovolatel byl obeznámen s hospodářským stavem společnosti,
jejímž byl v předmětné době jediným jednatelem a společníkem, a zároveň byly
provedeny důkazy o neuhrazených závazcích a špatné finanční situaci této
společnosti i o úmyslu dovolatele podat návrh na prohlášení konkursu ještě před
vyplacením značné části žalované částky, a proto je možné uzavřít, že odvolací
soud učinil závěr o úmyslném jednání dovolatele po zohlednění veškerých
dostupných objektivních skutečností, z nichž bylo možno úmysl jednání
dovolatele dovozovat.
Uvádí-li dovolatel jako důvod nesprávného právního posouzení i nedostatečné
odlišení období před podáním návrhu na prohlášení konkursu a po něm, aniž by
uvedl, jak se tato skutečnost měla promítnout do rozhodnutí odvolacího soudu,
nelze ani tento argument považovat ze způsobilý dovolací důvod. Odvolací soud
se zabýval neplatností právních úkonů z hlediska obecných ustanovení občanského
zákoníku a zákona trestního vzhledem k tomu, že v tomto období bylo základní
povinností dovolatele podat návrh na prohlášení konkursu, ale zároveň mu zák.
č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání v tehdy účinném znění, nestanovil žádnou speciální úpravou určitý
způsob nakládání s jeho majetkem, nelze použití obecných ustanovení odvolacím
soudem považovat za nesprávné.
Další námitka uplatněná dovolatelem zpochybňuje postup soudů obou stupňů, které
se v dostatečné míře nezabývaly splněním podmínek řízení ve smyslu § 103 o.s.ř.
a vedly řízení proti osobě, která pro nedostatek pasivní věcné legitimace
nebyla způsobilým účastníkem řízení. V této souvislosti je možno uvést, že
otázka věcné legitimace je určena ustanoveními hmotného práva rozhodnými pro
případné přiznání uplatňovaného nároku. Nedostatek věcné legitimace pak vede k
zamítnutí žaloby, nepředstavuje však nedostatek podmínek řízení, který by měl
mít za následek zastavení řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 4/2005, pod
R 31). Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že vzhledem k tomu, že
protiprávní jednání je připisováno především jednateli společnosti M.-BK S.,
s.r.o., jímž byl v rozhodné době on sám, mělo by být řízení vedeno proti této
právnické osobě a nikoliv vůči němu jako fyzické osobě odlišné od uvedené
právnické osoby, jež se tohoto jednání dopustila. Žalobcem uplatňovaný nárok
totiž vychází z ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§ 451 a
násl. o.z.) a směřuje vůči osobě, jež se obohatila na základě absolutně
neplatného právního úkonu, a která má tedy i zákonnou povinnost toto obohacení
vydat. Bez ohledu na to, komu lze připisovat protiprávní jednání, vzniklo
bezdůvodné obohacení dovolateli jako fyzické osobě, a tím i povinnost je vydat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek
uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného
zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobci
vzniklo právo na jejich náhradu podáním vyjádření k dovolání, za což mu náleží
v souladu s § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.
sazba odměny ve výši 21.690,- Kč. S přičtením režijního paušálu ve výši 300,-
Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 19 % DPH představují náklady
dovolacího řízení částku 26.168,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 3. června 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu