28 Cdo 3613/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně M. H., zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Křemencova 1, proti žalované UNICA TECHNOLOGIES akciová
společnost, IČ: 41695381, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 82/803, zastoupené
Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o
zaplacení částky 67.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 7 C 1377/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 28 Co 446/2008-1367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně žalované užíváním pozemků v katastrálním území L. vedených pod p. č.
579/1, p. č. 3726 a p. č. 579/7, které jsou ve vlastnictví žalobkyně a k
jejichž užívání žalovaná není oprávněna. Původní žalobou ze dne 24. 11. 1992 se
domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1992,
dalšími podáními žalobu rozšířila i na období od 1. 10. 1992 do 30. 9. 1993, od
1. 10. 1995 do 2. 4. 1998 a od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003. Věc byla dále spojena
s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 1111/95, v níž žalobkyně
požadovala vydání bezdůvodného obohacení ze stejného důvodu za období od 1. 10.
1993 do 31. 12. 1994 a od 1. 1. až 30. 9. 1995, a s věcí vedenou pod sp. zn. 6
C 522/99, v níž šlo o období od 3. 4. 1998 do 31. 3. 2002.
V návaznosti na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1997, č. j. 28
Co 107/96-104, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek Okresního soudu v
Nymburce ze dne 5. 5. 1995, č. j. 7 C 1377/92-34, kterým byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 582.923,- Kč (výrok I.) a rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.), a věc byla vrácena za účelem
doplnění dokazování, Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. 4. 2005, č. j. 7 C 1377/92-850, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku
4.117.040,55 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zároveň zamítl žalobu v části, v
níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7.738.629,45 Kč s
příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.,
IV. a V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 7 C 1377/92-925,
pak tentýž soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 167.123,25 Kč (výrok
VI.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky
88.026,75 Kč (výrok VII.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok VIII.). Poté, co
byly oba posledně uvedené rozsudky zrušeny usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 28. 3. 2006, č. j. 28 Co 126,127/2006-945, uložil Okresní soud v Nymburce
rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č. j. 7 C 1377/92-1218, žalované zaplatit
žalobkyni částku 1.155.568,- Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným v
rozsudku (výrok I.), ve zbytku žalované částky (10.955.252,- Kč) a
příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III., IV. a V.). Okresní soud, vázán právním názorem soudu odvolacího,
se věnoval určení kategorií jednotlivých pozemků a v návaznosti na tato
zjištění zadal provedení revizního znaleckého posudku za účelem stanovení
obecné ceny nájemného v žalovaném období pro posouzení výše bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním těchto pozemků. Z pokynu odvolacího soudu se soud
prvního stupně zabýval rovněž rozsahem a způsobem užívání pozemků žalovanou a
okolností, zda v případě, že žalovaná pozemky přímo neužívá, nevzniká žalobkyni
škoda, znemožňuje-li žalovaná užívání těchto pozemků žalobkyní, a konstatoval,
že zatímco pozemky p. č. 579/1 a p. č. 3726 žalovaná užívá přímo, v případě
pozemku p. č. 579/7 brání jeho užívání žalobkyní tím, že kolem něj vystavěla
oplocení, čímž žalobkyni vzniká škoda ve výši odpovídající částce
neregulovaného nájemného (tedy obecné ceny nájemného). Z usnesení odvolacího
soudu vyšel Okresní soud v Nymburce i při posouzení otázky, zda je v
projednávaném sporu žalovaná pasivně legitimována, přičemž odkázal na výše
uvedené zrušující usnesení krajského soudu, v němž k odvolací námitce
zpochybňující pasivní věcnou legitimaci žalované bylo uvedeno, že žalovaná se
stala právní nástupkyní původního žalovaného – Výzkumného ústavu mechanizace
stavebnictví Praha s. p. (dále též jen „původní žalovaný“). Majetek tohoto
státního podniku byl v roce 1993 převeden na Fond národního majetku a ten ho
prodal kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1993 žalované. Žalovaná se tak stala
právním nástupcem i ohledně všech práv, závazků a pohledávek vážících se k
převáděnému majetku, a tedy i právním nástupcem ve sporu o vydání bezdůvodného
obohacení za užívání pozemků, které tvoří areál žalované, a po většinu řízení
ani nepopírala, že pozemky užívá a že se cítí i v této věci být právním
nástupcem státního podniku.
Za těchto okolností by bylo zamítnutí žaloby pro
nedostatek pasivní věcné legitimace nemravné. S přihlédnutím k výše uvedeným
skutečnostem tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se užíváním
dvou pozemků na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, výše tohoto obohacení
odpovídá obvyklému nájemnému stanovenému podle znaleckého posudku, za pozemek,
jenž žalovaná přímo neužívá, ale znemožňuje jeho užívání žalobkyni, náleží
žalobkyni náhrada škody. Soud by rovněž žalobkyni přiznal nárok na úroky z
prodlení ode dne následujícího poté, co byly jednotlivé návrhy a změny žaloby
doručeny žalované, přihlédl však k tomu, že žalobkyně vznesla svůj požadavek na
jejich vyplacení až od 1. 11. 1994 podáním ze dne 11. 3. 1997, a přiznal je
tedy od tohoto data. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud neshledal
důvodnou, neboť výše uvedená data vylučují uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal posledně uvedený rozsudek Okresního
soudu v Nymburce Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 28
Co 446/2008-1285, jej změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl o dalších
68.746,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), jinak jej ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a
VI.). Odvolací soud shledal správnými zjištění soudu prvního stupně, že
žalovaná užívá výše specifikované pozemky žalobkyně od 1. 10. 1993, kdy se na
základě smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku stala vlastnicí pozemků
sousedních a začala užívat i pozemky žalobkyně. Odvolací soud se znovu zabýval
i námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalované a uvedl, že nabyla-li
žalovaná pozemky kupní smlouvou od Fondu národního majetku, jenž majetek
původního žalovaného získal na základě rozhodnutí ministra průmyslu v rámci
velké privatizace, není jeho právní nástupkyní. Byla-li však původní žaloba ze
dne 1. 10. 1992 rozšířena podáním žalobkyně ze dne 29. 9. 1994 a v tomto návrhu
(obohacení za dobu od 1. 10. 1992 do 31. 10. 1992) byla již jako žalovaná
označena UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost, je nepochybné, že žalobkyně
uplatnila svůj návrh vůči současné žalované od 1. 10. 1992 do budoucna a
„upřesnila“ označení žalované i pro období od 1. 10. 1992. Námitka žalované, že
není právním nástupcem Výzkumného ústavu mechanizace Praha, s. p., byla tedy
uplatněna důvodně, žalobkyně má vůči ní nárok pouze na vydání obohacení za
užívání dvou pozemků po 1. 10. 1993 a na náhradu škody vzniklé znemožněním
užívání pozemku p. č. 579/7 po tomto datu. Odvolací soud tak snížil částku
přisouzenou soudem prvního stupně s ohledem na období od 12. 8. 1992 do 30. 9. 1993. Za správný odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o rozsahu
pozemků užívaných přímo žalovanou i o tom, že její areál brání žalobkyni užívat
pozemek p. č. 579/7. K námitce zpochybňující odbornost znaleckého ústavu, jemuž
bylo zadáno provedení znaleckého posudku za účelem zjištění obecné ceny nájmu,
soud uvedl, že se jedná o řádný znalecký ústav zapsaný v seznamu Ministerstva
spravedlnosti a stanovení výše obvyklého nájemného spadá do rozsahu jeho
znaleckého oprávnění. Zadal-li soud prvního stupně znaleckému ústavu stanovení
obecné ceny nájmu (tedy ceny v místě a čase obvyklé podle nabídky a poptávky),
je i tento jeho postup třeba považovat za správný, neboť pro stanovení výše
bezdůvodného obohacení je rozhodující, za kolik by bylo možné v daném místě a
čase pozemky pronajmout, a nelze tak přisvědčit žalobkyni, že mělo být
přihlédnuto k obecným cenám na území celé ČR. Závěry znaleckého posudku přitom
odvolací soud považoval za přesvědčivé a dávající náležitý podklad pro
stanovení výše bezdůvodného obohacení i náhrady škody. Odvolací soud se odmítl
zabývat námitkou, že žalobkyně neměla být osvobozena od soudních poplatků,
jelikož nejde o otázku týkající se přezkoumávaného vztahu účastníků, a
ztotožnil se s posouzením otázky úroků z prodlení a jejich případného promlčení
obsaženým v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Za opodstatněné rovněž nepovažoval
tvrzení žalované, že rozhodoval místně nepříslušný soud, čímž byla odňata
zákonnému soudci, jelikož nejde pochybení, které by mohlo ovlivnit správnost
rozhodnutí o věci samé, navíc žalovaná měla vznést námitku místní
nepříslušnosti při jejím prvním úkonu, neboť soud tuto námitku zkoumá jen s
omezením vyplývajícím z § 105 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud jinak shledal
skutková zjištění soudu prvního stupně přiléhavá i dostatečná a právní
posouzení správné, a proto vyjma části výroku I., jíž byl žalobkyni přiznán
nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 12. 8. 1992
do 30. 9. 1993, rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce potvrdil.
K dovolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí odvolacího soudu
Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010,
zrušil ve výroku I., vyjma částky 834,- Kč s příslušenstvím, ohledně níž bylo
dovolání odmítnuto, a v nákladových výrocích III. – VI. a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu zůstalo rozhodnutí
Krajského soudu v Praze rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčeno (dovolání bylo
zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto). Rušící výrok rozsudku dovolacího soudu se
opíral o závěr, že na žalovanou při převodu majetku v rámci privatizace přešla
současně i povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním předmětných
pozemků, a je tudíž ve sporu pasivně věcně legitimována i co se týče nároku na
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním těchto pozemků v době od 12.
8. 1992 do 30. 9. 1993.
Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 28 Co
446/2008-1367, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jím byla
žalobkyni přisouzena částka 67.912,- Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III., IV. a V.). Odvolací soud,
veden právním názorem soudu dovolacího, přiznal žalobkyni právo na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků i za dobu od 12. 8. 1992 do
30. 9. 1993 ve výši obvyklého nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho potvrzujícímu výroku I. a dále
nákladovému výroku II., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost považuje
za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak nesprávným právním posouzením dle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. a skutkovými zjištěními postrádajícími oporu v
provedeném dokazování dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka svou argumentaci
zaměřila na způsob, jímž byla stanovena výše bezdůvodného obohacení a jež dle
ní nezohledňoval veškeré relevantní faktory, a navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Možnost podat dovolání přísluší
v souladu s § 240 o. s. ř. účastníkovi řízení do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud již přitom dříve zdůraznil, že
okolnost, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, neznamená, že by
dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného
prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo
rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen
tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku,
který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku,
který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma
odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Jelikož
napadeným rozsudkem, respektive dovoláním napadeným výrokem I. tohoto rozsudku,
bylo rozhodnuto ve prospěch dovolatelky, pak je třeba její dovolání považovat v
souladu s předestřenými úvahami za subjektivně nepřípustné.
Nadto Nejvyšší soud podotýká, že dovolacími námitkami zpochybňovaným způsobem
stanovení výše bezdůvodného obohacení (tyto námitky se přitom z logiky věci
týkají spíše zamítavé části předchozího rozhodnutí odvolacího soudu, jež byla
aprobována Nejvyšším soudem již v rozhodnutí ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1568/2010) se zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí, na něž lze v tomto
odkázat.
Napadla-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je
výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku,
jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s.
ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit
1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není
dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních
rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však
rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není.
Z uvedeného je tedy patrné, že dovolání nelze považovat za přípustné, pročež
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b), c) o. s. ř. přistoupil k
jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu