XY, bytem v XY, a b) M. B., nar. XY, bytem v XY, oba zastoupeni JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Zemědělské družstvo Mečeříž, IČ 00105619, se sídlem Mečeříž 41, zastoupené Mgr. Jakubem Pohlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 130/32, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 334/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2021, č. j. 27 Co 243/2020-280, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit žalované ad 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit žalovanému ad 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jakuba Pohla.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 27. 5. 2021, č. j. 27 Co 243/2020-280, byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 6. 2020, č. j. 20 C 334/2019-118, potvrzen ve výrocích I. a II., jimiž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná ad 1) je vlastnicí id. 3/20 pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc.
č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc.
č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a žalobcům bylo uloženo nahradit žalované ad 1) náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III., týkajícím se náhrady nákladů řízení mezi žalobci a žalovaným ad 2/ (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výroky III. a IV. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/2017, při řešení otázky platnosti kupních smluv uzavřených mezi žalovanými (dle mínění dovolatelů v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - dále jen „zákon o půdě“) za probíhajícího řízení o dovolateli vůči žalované ad 1) uplatněném restitučním nároku v režimu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., k převáděným spoluvlastnickým podílům (k nimž se dovolatelé v nynější při domáhají určení vlastnického práva).
Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o.
s. ř.) je třeba dále poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, ve znění účinném v době uzavření předmětných kupních smluv (dne 16.
10. 2015 a dne 19. 10. 2015), je povinná osoba povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom vyplývá, že smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou absolutně neplatnými právními úkony (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99). Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení § 5 odst. 3 věty první zákona o půdě. S uvedeným závěrem lze však bez dalšího souhlasit jen tehdy, jestliže nemovitost převedla na žalovaného (třetí osobu) povinná osoba.
Převede-li tedy (kupř. kupní smlouvou) nemovitost do vlastnictví třetí osoby ten, kdo nemá postavení osoby povinné ve smyslu zákona o půdě, nelze úspěšně dovozovat, že by sjednaná smlouva nemohla být titulem k nabytí vlastnického práva, a to ani tehdy, byla-li uzavřena za probíhajícího restitučního řízení – skončeného pozdějším nevyhověním restitučnímu nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008).
Jestliže tedy v projednávané věci vyšlo najevo, že žaloba, jejímž prostřednictvím dovolatelé v době uzavření posuzovaných kupních smluv (dne 16. 10. 2015 a dne 19. 10. 2015) uplatňovali v režimu zákona č. 243/1992 Sb. (za užití zákona o půdě) vůči žalované ad 1) restituční nárok k předmětným spoluvlastnickým podílům, byla posléze pravomocně zamítnuta z důvodu, že k odnětí majetku došlo ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. mimo rozhodné období (v předcházejícím restitučním řízení vedeném v režimu zákona o půdě uplatněnému nároku dovolatelů vůči žalované ad 1/, vážícímu se k témuž majetku, nebylo vyhověno proto, že nejsou právními nástupci jeho původního vlastníka), je zřejmé, že žalovaná ad 1) dotčené kupní smlouvy (ve vztahu k dovolatelům) neuzavírala v postavení osoby povinné.
Ve světle výše citované judikatury, od níž se odvolací soud svými závěry o platnosti převodu předmětných spoluvlastnických podílů na žalovaného ad 2) nikterak neodchýlil, tudíž posuzované kupní smlouvy, na jejichž základě žalovaná ad 1) převedla předmětné spoluvlastnické podíly na žalovaného ad 2), neplatností pro dovolateli vytýkaný rozpor s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě evidentně netrpí. Rozsudek odvolacího soudu založený na závěrech o platnosti sjednaných kupních smluv pak na vyřešení dovolateli dále kladených otázek týkajících se vzájemného poměru mezi restitučními úpravami obsaženými v zákoně o půdě a zákoně č. 243/1992 Sb. zjevně nezávisí.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované ad 1) patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) a k nákladům žalovaného ad 2), jenž se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil k dovolání, odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.
s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.