28 Cdo 3368/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců: a) B. S., b) T. K., c) M. A. E. K., d) M. P. K., všech
zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn
Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se
sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), proti žalovaným 1) České republice -
Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 4,
Kaplanova 1931/1, IČ 629 33 591, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Panská 6, 2) WHIZKID, a. s., se sídlem v Brně, Jandáskova 24,
IČ 276 65 330, a 3) MEGATECH, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Jandáskova 24,
IČ 136 91 333, žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se
sídlem v Brně, Hlinky 118, za účasti J. H., jako vedlejšího účastníka na straně
žalobců, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně,
Poštovská 8c, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 83/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2015, č. j. 44 Co 374/2014-337, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2015, č. j. 44 Co
374/2014-337- s výjimkou výroku III., jímž byl rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 3. prosince 2013, č. j. 41 C 83/2012-229, ve znění opravného usnesení ze
dne 31. března 2014, č. j. 41 C 83/2012-252, ve výrocích III. a IV. ve vztahu
mezi žalobci, žalovaným 3) a vedlejším účastníkem zrušen a věc mu byla v tomto
rozsahu vrácena k dalšímu řízení - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 17. 10. 2012, domáhali,
aby bylo určeno:
A/ vůči žalovanému 1), že žalobkyně a) je vlastníkem id. ?, žalobce b) je
vlastníkem id. ? , žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem
id. 1/8 a (původní) vedlejší účastník J. H. je vlastníkem id. ? pozemku
označeného [dle geometrického plánu č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12. 2011 (dále
jen „geometrický plán“), který tvoří součást rozhodnutí Ministerstva
zemědělství-Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD -
dále též jen „rozhodnutí pozemkového úřadu“] parcelním číslem 1836/164 v kat. území Š., obec B.,
B/ vůči žalovanému 2), že žalobkyně a) je vlastníkem id. ?, žalobce b) je
vlastníkem id. ?, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem
id. 1/8 a vedlejší účastník J. H. je vlastníkem id. ? pozemku označeného (dle
geometrického plánu č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást
rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012,
č. j. 3239/92/61-RBD) parcelním číslem 1836/165 v kat. území Š., obec B.,
C/ vůči žalovanému 3), že žalobkyně a) je vlastníkem id. ?, žalobce b) je
vlastníkem id. ?, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem
id. 1/8 a vedlejší účastník J. H. je vlastníkem id. ? pozemku označeného (dle
geometrického plánu č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást
rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012,
č. j. 3239/92/61-RBD) parcelním číslem 1836/163 v kat. území Š., obec B. Žalobci žalobu odůvodnili tím, že citovaným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), určeno, že jsou spoluvlastníky
specifikovaných pozemků, avšak katastrální úřad odmítl provést zápis jejich
vlastnického práva do katastru nemovitostí s odůvodněním, že nový stav
nenavazuje na dosavadní zápisy, když jako vlastník pozemku pod písm. A/ je
evidován žalovaný 1), jako vlastník pozemku pod písm. B/ je evidován žalovaný
2) a jako vlastník pozemku pod písm. C/ je evidován žalovaný 3). Důvodem tohoto
stavu je skutečnost, že správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen,
s. p., v likvidaci (podle zákona o půdě osoba povinná - dále jen „úpadce“)
převedla v rozporu s blokačními ustanoveními § 5 odst. 3 zákona o půdě a § 68
odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), tyto
pozemky, resp. pozemky, z nichž byly pozemky pod písm. A/ až C/ vyčleněny, na
třetí osoby; tyto právní úkony jsou proto neplatné podle ustanovení § 39 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Z uvedeného žalobci
dovozují též existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 41 C 83/2012-229, ve
znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 41 C 83/2012-252, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že pozemkový úřad uvedeným rozhodnutím v řízení o restituci
podle zákona o půdě rozhodl, že žalobci a), b) a vedlejší účastnice J. H. jsou
každý vlastníky id. ? a žalobci c) a d) [nesprávně uvedeno žalovaní c) a d)]
jsou každý vlastníky id. 1/8 pozemků specifikovaných pod písmeny A/ až C/,
přičemž z geometrického plánu, který tvoří součást tohoto rozhodnutí se podává,
že pozemek pod písm. A/ byl vyčleněn z původního pozemku parc. č. 1836/10,
pozemek pod písm. B/ byl vyčleněn z původního pozemku parc. č. 1836/13 a
pozemek pod písm. C/ byl vyčleněn z původního pozemku parc. č. 1836/1. Z výpisů
z katastrů nemovitostí bylo zjištěno, že jako vlastník pozemku pod písm. A/ je
v katastru evidována žalovaná 1), jako vlastník pozemku pod písm. B/ je
evidován žalovaný 2) a jako vlastník pozemku pod písm. C/ je evidován žalovaný
3). Ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 11. 6. 2012 a ze dne 13. 8. 2012 se
dále podává, že vlastnické právo žalobců k označeným pozemkovým parcelám nebylo
vyznačeno z důvodu, že nový stav vlastnického práva nenavazuje na dosavadní
zápisy. Dále soud prvního stupně zjistil, že do soupisu konkursní podstaty
úpadce ze dne 20. 10. 1998 zahrnula správkyně konkursní podstaty mimo jiné i
pozemky parc. č. 1836/1, parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13 s poznámkou, že k
nim byl uplatněn restituční nárok, že kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000 prodala
správkyně konkursní podstaty úpadce pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13
kupující RNDr. A. K., že Krajský obchodní soud v Brně (dále jen „konkursní
soud“) dal usnesením ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 27 K/30/97 (podle potvrzení na
něm vyznačeným nabylo právní moci dne 7. 4. 2000) správkyni konkursní podstaty
souhlas k tomu, aby prodala mimo dražbu přímým prodejem (mimo jiné) pozemky
parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, že návrh na vklad vlastnického práva podle
kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 byl správkyní konkursní podstaty a RNDr. A. K. podán dne 7. 4. 2000, že prohlášením vkladatele ze dne 23. 10. 2000 vložila
RNDr. A. K., zakladatelka společnosti Alreo, a. s. do této společnosti jako
nepeněžitý vklad mimo jiné pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, že
žalobou podanou u konkursního soudu dne 11. 12. 2001 se žalobci domáhali podle
ustanovení § 19 ZKV vyloučení pozemku parc. č. 1836/1 z konkursní podstaty, že
podáním ze dne 21. 8. 2003 žalobci navrhli konkursnímu soudu, aby z konkursní
podstaty úpadce byly dále vyloučeny pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, že kupní smlouvou ze dne 17. 11. 2003 prodala správkyně konkursní
podstaty úpadce pozemek parc. č. 1836/1 žalovanému 3) MEGATECH, spol. s r. o.,
že usnesením ze dne 12. 1. 2004, č. j. 27 K 30/97-1612, dal Krajský soud v Brně
souhlas správkyni konkursní podstaty úpadce s prodejem tohoto pozemku parc. č. 1836/1, že společnost Alreo, a. s. notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005
vložila pozemek parc. č. 1836/13 do žalovaného 2) WHIZKID, a. s., že kupní
smlouvou ze dne 13. 2. 2006 prodala společnost Alreo, a. s. pozemek parc. č. 1836/10 žalovanému 2) WHIZKID, a. s. a ten dále kupní smlouvou ze dne 29. 12. 2008 prodal tento pozemek žalované 1).
Z úřední činnosti bylo dále soudu
prvního stupně (zejména z řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 34 C
247/2006) známo, že „usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo
33/2007-270 byl zrušen ve výroku I. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 55 Cm
510/2001-189 (v řízení o původní vylučovací žalobě), ohledně pozemků parc. č. 1834/2, 1836/1, 1836/116 vše v k. ú. Š. a parc. č. 1260/60, 1260/57 a 1260/125
vše v k. ú. B. (výrok II.) byla vylučovací žaloba zamítnuta, když tyto pozemky
v konkursní podstatě sepsány nejsou. Dne 9. 12. 2010 byl následně vyhlášen
další rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 55 Cm 510/2001-550, kterým byly z
konkursní podstaty vyloučeny pozemky parc. č. 1399/1, 1412/2, 1422/36,
1836/114, 1836/115, 1836/116, 1837/41, 1837/46, 1837/88, 1837/94, 1837/95,
1842/1 a 1836, vše v k.ú. Š., obci B., s odůvodněním, že jsou dotčeny
restitučním nárokem ze strany žalobců, rozsudek dosud nenabyl právní moci. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 5/2011-713 byl pak rozsudek
Krajského soudu v Brně, č. j. 55 Cm 510/2001-550, potvrzen. Soud prvního stupně
dovodil, že „žalobci jsou aktivně a žalovaní pasivně legitimováni“, že žalobci
mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nikoliv však na určení id. podílu J. H., neboť „toto určení se nemůže dotknout jejich id. podílů“, že J. H. nebyla do 3. 12. 2013 účastníkem řízení a že od 3. 12. 2013 se stala
vedlejším účastníkem, kterému však v občanském soudním řízení nelze z povahy
věci zakládat jakákoliv práva či ukládat povinnosti; soud proto žalobu o určení
vlastnických podílů vůči vedlejšímu účastníkovi na pozemcích pod písm. A/ až C/
bez dalšího zamítl. Pokud jde o nárok žalobců ve věci samé, soud uvedl, že je
evidentní, že zde na sebe naráží dvě práva - u žalobců nároky na restituci
pozemků podle zákona o půdě, u žalovaných vlastnické právo k týmž pozemkům,
které nabyli kupními smlouvami dle § 132 odst. 1 obč. zák. (a dalšími právními
úkony) uzavřenými původně se správkyní konkursní podstaty úpadce. V případě
takové kolize (konkursního a restitučního předpisu) dává vývoj judikatury
vyšších soudů přednost předpisu konkursnímu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, sp. zn. 29 Odo 394/2002, sp. zn. 29 Odo 268/2003, sp. zn. 29 Odo 777/2006); významné je dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 4062/2010 ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/11,
neboť jde o typově shodnou věc. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li
majetek sepsaný v konkursní podstatě již zpeněžen, nemůže se restituent domáhat
žalobou na určení vlastnictví tohoto majetku a že mu náleží výtěžek ze
zpeněžení tohoto majetku z titulu tzv. lepšího práva, přičemž podotkl, že
správkyně konkursní podstaty měla k prodeji pozemků, z nichž byly předmětné
pozemky vyloučeny, souhlas konkursního soudu, že z konkursní podstaty nebyly
vyloučeny v řízení podle ustanovení § 19 ZKV a že existenci dobré víry
nabyvatele zákon a ani citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepožadují, neboť
byl-li souhlas konkursního soudu dán, lze ji u nabyvatelů předpokládat.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č. j. 44 Co 374/2014-337, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. ve vztahu mezi žalobci, žalovanými 1) a 2) a vedlejším účastníkem potvrdil
(výrok I.), ve výrocích III. a IV. ve vztahu mezi žalobci, žalovaným 3) a
vedlejším účastníkem jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení (výrok III.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci, žalovanými 1) a
2) a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud poté, co zjistil, že vedlejší
účastnice J. H. dne 23. 9. 2014 zemřela, jednal nadále jako s vedlejším
účastníkem s J. H., proti jehož vstupu do řízení neměl žádný z účastníků
námitek. Po zopakování „obsahu listin ze spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 510/2001, Městského soudu v Brně sp. zn. 41 C 229/2003 a výpisu z
katastru nemovitostí“ dovodil, že „pozemky parc. č. 1836/10 a 1836/13 mají
odlišný skutkový a právní osud jako p. č. 1836/1“ a že „je bez diskuze, že
smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. jsou považovány za absolutně neplatné (25 Cdo 2230/2000, z novějších 21 Cdo
23/2008), avšak je dovozeno, že v konkurenci postupu dle ZKV (§ 27) a § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. má nabytí vlastnictví dle § 27 ZKV přednost (29 Odo
394/2002 - R 81/2005, 28 Cdo 4062/2010, III. ÚS 762/11)“. Dále uvedl, že na
druhé straně však z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008 vyplývá,
že správce konkursní podstaty mohl převést pozemky na třetího (s účinky nabytí
vlastnického práva) tehdy, „pokud je a) zapsal do konkursní podstaty, b) nebyly
excindovány a c) nebyly sepsány v rozporu s § 68 odst. 1 ZKV“. Dle názoru
odvolacího soudu „uvedené podmínky v případě pozemků p. č. 1836/10 a 1836/13
(1836/164 a 1836/165) byly tyto podmínky splněny, tedy správkyní konkursní
podstaty zákonný postup v případě těchto pozemků byl dodržen - byly zapsány do
majetku konkursní podstaty, restituční nárok nim nebyl uplatněn (myšleno k
pozemkům p. č. 1836/10 a 1836/13) nebo to alespoň nebylo známo, správkyně
konkursní podstaty získala souhlas konkursního soudu s přímým prodejem pozemků
[dle § 27 odst. 2 ZKV (usnesení ze dne 3. 4. 2000)], ve vztahu k těmto pozemkům
nebyla podána vylučovací žaloba (§ 19 odst. 3 ZKV) a logicky nemohly být z
majetku konkursní podstaty vyloučeny a k rozhodnutí o určení vlastnictví ve
vztahu k dnešním žalobcům došlo až po tom, co byly i s věcněprávními účinky
převedeny; žádný z nynějších žalovaných nebyl účastníkem tohoto řízení. Je
proto dovodit závěr, že z ustanovení § 19 odst. 2 ZKV by ovšem potom vyplynulo,
že pokud oprávněná osoba v případě zápisu věci do konkursní podstaty v rozporu
s § 68 odst. 1 ZKV nepodala vylučovací žalobu, pak by tento rozpor byl zhojen a
správkyně mohla věc prodat, i když o existenci restitučního řízení ví, uplatní
se tak závěry učiněné v rozhodnutí NS ČR 28 Cdo 3048/2012 a to zejména ve
vztahu k rozhodnutí Pozemkového úřadu“. Proti potvrzujícímu výroku I. o věci samé a proti výroku II. rozsudku
odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, případně „má být odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného či
procesního práva nyní posouzena jinak“, a to, „zda je možné, aby bylo ex post
legitimizováno vyvedení pozemků z konkursní podstaty v případě, že tyto do ní
byly sepsány s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok (srov. § 19
odst. 3 ZKV), v situaci, kdy SKP byla pozemkovým úřadem upozorněna, včetně
soupisu PK parcel a jejich srovnávacího sestavení s tehdejšími KN parcelami, na
skutečnost, že o nároku na tyto pozemky v době jejich převodu z konkursní
podstaty nebylo dosud rozhodnuto, a v situaci, kdy i sám kupující věděl (nebo
musel vědět) o existenci restitučního nároku, a přesto takový obchod uskutečnil
za nápadně neobvyklých podmínek - cenu 5,- Kč/m2, přičemž otázkou je rovněž
proporcionalita ochrany práv nabytých takovým jednáním u osob žalovaných a práv
nabytých žalujícími v dobré víře v tu dobu 16 let trvající restituční řízení“. Dovolatelé namítají, že odvolací soud nepřesně aplikoval rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008, který by ovšem žalovaným svědčil pouze v případě,
že by předmětné pozemky byly do konkursní podstaty sepsány v souladu se
zákonem, což na projednávaný případ nedopadá. Poukazují na to, že správkyně
konkursní podstaty v soupisu konkursní podstaty sama vyznačila, že k předmětným
pozemkům byl uplatněn restituční nárok, přičemž na tuto skutečnost ji následně
upozornil i pozemkový úřad dopisem obsahujícím původní označení těchto pozemků. Pokud navzdory této skutečnosti byly pozemky sepsány v konkursní podstatě,
nemohlo to být v souladu se zákonem, neboť takový zápis je v rozporu s
požadavkem uvedeným v ustanovení § 68 odst. 1 ZKV, jak dovodil Nejvyšší soud v
rozsudku sp. zn. 21 Cdo 23/2008. Každý následující právní úkon je proto též
absolutně neplatný a žalovaní tak vlastnické právo k pozemkům nikdy nenabyli. Nelze ani tvrdit, že by dovolatelům uplynula lhůta k podání vylučovací žaloby,
a to právě proto, že pozemky byly v rozporu se zákonem zpeněženy předtím, než
vůbec tuto výzvu mohl konkursní soud učinit. Přesto dovolatelé v doplnění
vylučovací žaloby ze dne 21. 8. 2003 učinili předmětem tohoto řízení i pozemky
parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, z čehož je zřejmé, že argument odvolacího
soudu, že ohledně těchto pozemků nebyla vylučovací žaloba podána, neobstojí. Za
daných okolností je pak za objektivně nesplnitelnou třeba považovat podmínku,
spočívající v tom, že bylo vydáno pravomocné vyhovující rozhodnutí soudu o
vyloučení pozemků z konkursní podstaty, když pozemky již byly prodány. Je též
faktem, že dovolatelé v rozhodné době (počátkem roku 2000) neměli přístup do
konkursního spisu, který byl poprvé povolen až dne 3. 8. 2009 (této
problematiky se dotýkají rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 394/2002 a
rozsudek téhož soudu uveřejněný pod č. 2/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Lze proto učinit (bez přihlédnutí k § 5 odst. 3 zákona o půdě) dva
právní závěry - buď předmětné pozemky byly do konkursní podstaty sepsány v
rozporu se zákonem (a vlastnické právo tak na třetí osoby nemohlo přejít) nebo
sice byly sepsány v souladu se zákonem (a s poznámkou uplatnění restitučního
nároku) a v takovém případě bylo zakázáno je převádět až do pravomocného
skončení vylučovacího řízení (tj. do roku 2011). Dále dovolatelé dovozují, že u
právních předchůdců žalovaných absentuje dobrá víra, což dokládá i to, že
jménem správkyně konkursní podstaty uzavírali dohody s menšinovou
„spolurestituentkou“ B. S. ohledně sousedních pozemků a že v pravomocném
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 44 Co 267/2014, byl
konstatován závěr, že „jednání správkyně konkursní podstaty úpadce, tak i
žalobce samotného, byla vedena snahou obejít nejenom blokační ustanovení zákona
č. 229/1991 Sb. (§ 5 odst. 3), ale hlavně blokační ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. (již zmíněný § 19 odst. 3)…“. S ohledem na provedené důkazy nemůže
obstát ani závěr odvolacího soudu, že „restituční nárok dotčeným pozemkům nebyl
uplatněn, a nebo to alespoň nebylo známo“, když tento nárok byl uplatněn v roce
1996, správkyně konkursní podstaty sama do soupisu tuto skutečnost poznamenala,
v roce 1999 byla upozorněna pozemkovým úřadem o uplatnění restitučních nároků a
rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 21. 5. 2012 bylo těmto nárokům vyhověno. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. První žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť nesplňuje
náležitosti uvedené v ustanovení § 241a o. s. ř., především řádné uvedení
důvodu dovolání, případně, aby bylo zamítnuto. Druhý žalovaný navrhl, aby dovolání bylo z důvodu nepřípustnosti odmítnuto,
případně jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012
Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocným výrokům rozsudku odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky
řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené
v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s.
výroku mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda je pro právní posouzení věci o
žalobě na určení vlastnictví k pozemkům (označeným pod písm. A/ a B/, které
byly geometrickým plánem odděleny z pozemků parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13), ohledně nichž rozhodl pozemkový úřad tak, že jsou v podílovém
spoluvlastnictví žalobců v určeném poměru, významné, že žalovaní 1) a 2), kteří
jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci oddělených pozemků, nebyli
účastníky řízení před pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 4 zákona o půdě a
zákona č. 243/1992 Sb., nýbrž, že účastníkem tohoto řízení byla osoba povinná,
resp. po prohlášení konkursu na její majetek správkyně konkursní podstaty,
která pozemky sepsala do soupisu konkursní podstaty úpadce s poznámkou, že k
nim byl uplatněn restituční nárok, a před vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu
je se souhlasem konkursního soudu převedla na třetí osobu. Protože tato právní
otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti
napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání napadeného potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci
samé ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že
dovolání žalobců je opodstatněné a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci již soudem prvního stupně mimo
jiné zjištěno, že správkyně konkursní podstaty zahrnula do soupisu konkursní
podstaty úpadce ze dne 20. 10. 1998 i pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, a to s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, že kupní
smlouvou ze dne 5. 4. 2000 prodala správkyně konkursní podstaty úpadce tyto
pozemky RNDr. A. K. (právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí nastaly ke dni 7. 4. 2000), že konkursní soud dal usnesením ze dne
3. 4. 2000, sp. zn. 27 K/30/97, správkyni konkursní podstaty souhlas k přímému
prodeji těchto pozemků mimo dražbu, že prohlášením vkladatele ze dne 23. 10. 2000 vložila RNDr. A. K., zakladatelka společnosti Alreo, a. s., tyto pozemky
do této společnosti jako nepeněžitý vklad, že žalobou podanou u konkursního
soudu dne 11. 12. 2001 se žalobci domáhali podle ustanovení § 19 ZKV vyloučení
pozemku parc. č. 1836/1 z konkursní podstaty, že podáním ze dne 21. 8. 2003
žalobci navrhli konkursnímu soudu, aby z konkursní podstaty úpadce byly dále
vyloučeny pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, že společnost Alreo, a. s., notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005 vložila pozemek parc. č. 1836/13 do
žalovaného 2) WHIZKID, a. s., a že kupní smlouvou ze dne 13. 2. 2006 prodala
společnost Alreo, a. s., pozemek parc. č. 1836/10 žalovanému 2) WHIZKID, a. s. a ten dále kupní smlouvou ze dne 29. 12. 2008 prodal tento pozemek žalované
1). Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD, jehož nedílnou součástí je geometrický plán č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12.
2011, vyplývá, že jím bylo ve smyslu ustanovení § 9
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v souladu se
zákonem č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se
zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto tak, že
„oprávněné osoby J. H., T. K. a B. S. jsou vlastníky každý id. ? a M. A. K. a
M. P. K. jsou vlastníky každý id. 1/8 pozemků p. č. (PK) 710 role, 723 role,
724 role, 727 role, 728 role, 731 role, 739 role, 740 role, 746 role, 750 role,
753 role, 754 role, část 600 role o výměře 324 m2, část 702 role o výměře 1235
m2, část 705 role o výměře 2246 m2 a část 755 role + část 759 role + část 760
role + část 764 role o společné celkové výměře 10197 m2, vše v k.ú. B., které
tvoří nyní dle KN části parcel č. 1836/1, 1836/10, 1836/13 - ostatní plocha,
jiná plocha v k.ú. Š., nově označené dle geometrického plánu č. 1236-22/2011
jako p. č. (KN) 1836/163- ost. plocha, jiná plocha o výměře 9516 m2, p.č. 1836/164 - ost. plocha, jiná plocha o výměře 2346 m2 a p. č. 1836/165 – ost. plocha, jiná plocha o výměře 37841 m2, všechny v k.ú. Š.“ V odůvodnění tohoto
rozhodnutí se uvádí, že žalobci, resp. jejich právní předchůdkyně B. S.,
uplatnili restituční nároky podáními doručenými pozemkovému úřadu dne 21. 12. 1992 (s dodatky ze dne 25. 1. 1993 a ze dne 29. 1. 1993), že povinná osoba -
Brněnské cihelny, státní podnik, byl vyzván k vydání předmětných pozemků a že k
uzavření dohody mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou nedošlo. Pozemkový
úřad uzavřel, že ke dni účinnosti zákona o půdě byly předmětné části
nárokovaných pozemků zapsány na LV č. 296 ve vlastnictví Brněnských cihelen,
státního podniku (od roku 1995 v likvidaci a od roku 1998 v konkursu) a že
„ačkoliv jsou v současné době zapsány na LV č. 2061, 2755 a 2798 pro k. ú. Š. ve vlastnictví Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (KN 1836/10 na základě
kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2008), společnosti WHIZKID, a.s., (KN 1836/13 na
základě smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 31. 11. 2005) a společnosti
MEGATECH , spol. s r.o. (KN 1836/1 na základě kupní smlouvy ze dne 17. 11. 2003), považuje PÚ za povinnou osobu dle ust. § 5 zákona o půdě v souladu s
ust. § 4 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., právě
Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci (nikoli tedy současné vlastníky
nemovitostí, kteří ani nejsou účastníky restitučního řízení ve smyslu ust. § 9
odst. 8 zákona o půdě s odkazem na usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS
486/97)“. Všechny převody uskutečněné po účinnosti zákona o půdě v rozporu s
blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě a dále také v rozporu s ust. §
68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu o vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů
(když konkursní správkyně JUDr. S. V. byla přípisem pozemkového úřadu zn. 43/88/02276/99/Mai ze dne 20. 1. 1999 informována o uplatnění restitučních
nároků na PK 600, 702, 705, 710, 723, 724, 727, 728, 731, 739, 740, 746, 750,
753, 755, 759, 760, 764 v k. ú. B.) považuje pozemkový úřad s odkazem na nález
Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2826/07 a rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn.
21 Cdo 23/2008 a sp. zn. 21 Cdo 1405/2009 za neplatné. Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů
účinném v době uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000, povinná osoba je
povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí
řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich
součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony
jsou neplatné. Podle ustálené judikatury soudů jsou smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením §
5 odst. 3 větou první zákona o půdě absolutně (ve smyslu ustanovení § 39
občanského zákoníku) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze
dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II ÚS 411/99). Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by
povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní
úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které
povinné osobě ukládá ustanovení § 5 odst. 3 věty první zákona o půdě. Podle ustanovení § 68 odst. 1 ZKV platilo, že věci, které mají být vydány
oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových
křivd, se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem
stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009,
zdůraznil, že ustanovení § 68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v
rámci stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na
ustanovení § 2 odst. 3, § 6, § 17 a § 18 ZKV. Přitom je nezbytné respektovat,
že soupis podstaty (§ 18 ZKV) tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku
patřícího do podstaty, jelikož zpeněžen může být jen ten majetek, který byl
sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze
soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis rovněž představuje titul,
kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem
při jeho zpeněžení nakládat. Jeho vytvoření patří k jednomu ze základních úkolů
správce konkursní podstaty (k tomu srov. bod XXIX. stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98,
uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož
i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 94/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při plnění výše
uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které
mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých
majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi tzv.
restituční
zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 22/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že
ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o
konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje,
zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas
uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty. Podle ustanovení § 19 ZKV, ve znění účinném do 30. 4. 2000, platilo, že jsou-li
pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s
poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných
důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu (odst. 1). Soud uloží
tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené
soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se
za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně (odst. 2). Ustanovení § 19 ZKV doznalo změn novelou provedenou s účinností od 1. května
2000 zákonem č. 105/2000 Sb. tak, že bylo doplněno o odstavec 3, podle kterého
do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o
žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní
jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem
žaloby. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, na nějž
odvolací soud odkázal, vyšel ze závěru, jenž dovodila ustálená judikatura
soudů, podle kterého smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s
ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou absolutně (podle ustanovení § 39
občanského zákoníku) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze
dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99). Dále uvedl, že s tímto závěrem však lze bez
dalšího souhlasit jen tehdy, kdyby předmětný pozemek převedla na žalovaného
(třetí osobu) povinná osoba, avšak soudy v této věci „nevzaly náležitě v úvahu,
že pozemek nepřeváděla povinná osoba, ale k jeho prodeji přistoupil správce
konkursní podstaty v rámci úkonů zpeněžení majetku patřícího do konkursní
podstaty úpadce…, státního podniku v likvidaci. Podle ustálené judikatury soudů
se ten, na koho správce konkursní podstaty při zpeněžování konkursní podstaty
převedl majetek, který byl sepsán (v souladu se zákonem) do konkursní podstaty
a který nebyl ze soupisu vyloučen, stává vlastníkem takového majetku, i kdyby
vyšlo později najevo, že převedený majetek náležel v době zpeněžování někomu
jinému (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)“.
Převedl-li tedy správce konkursní podstaty kupní smlouvou na
žalovaného (třetí osobu) pozemky, protože byly sepsány do konkursní podstaty
úpadce, nelze úspěšně dovozovat, že by tato kupní smlouva nemohla být titulem
pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla uzavřena v rozporu s ustanovením §
5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný „se
nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby předmětný pozemek
vůbec nebyl zařazen do soupisu konkursní podstaty, kdyby byl ze soupisu
konkursní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen (§ 19 odst. 2 zákona
č. 328/1991 Sb.) nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkursní podstaty v
rozporu s požadavky ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.“. V rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, z jehož závěrů
odvolací soud dále vycházel, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda originární
nabytí vlastnického práva na základě pravomocného konstitutivního rozhodnutí
pozemkového úřadu vydaného podle zákona o půdě, jež není zákonným způsobem
zrušeno (odklizeno), vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka. Konstatoval, že otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání
nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení
neúčastnili, se již zabýval, a opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí
správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže
mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního
(restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím
vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního
vlastníka. Nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom
tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o
půdě. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), účinný
do 31. 12. 2005, neměl ustanovení, podle kterého by výrok pravomocného
rozhodnutí o soukromém majetkovém právu byl závazný pro účastníky, je zřejmé,
že z hlediska subjektivních mezí správního rozhodnutí se i ve správním řízení
uplatňuje zásada, dle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl
účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.). Je
přitom nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení
neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, ze dne
14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, či ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo
1266/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo
3765/2007, či ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008). S právním názorem odvolacího soudu, že „došlo-li k rozhodnutí o určení
vlastnictví“ k předmětným pozemkům „ve vztahu k dnešním žalobcům až po tom, co
byly i s věcněprávními účinky převedeny“, a „žádný z nynějších žalovaných nebyl
účastníkem tohoto řízení“, je nutno dovodit, že „z ustanovení § 19 odst.
2 ZKV
by ovšem potom vyplynulo, že pokud oprávněná osoba v případě zápisu věci do
konkursní podstaty v rozporu s § 68 odst. 1 ZKV nepodala vylučovací žalobu, pak
by tento rozpor byl zhojen a správkyně mohla věc prodat, i když o existenci
restitučního řízení ví, uplatní se tak závěry učiněné v rozhodnutí NS ČR 28 Cdo
3048/2012 a to zejména ve vztahu k rozhodnutí Pozemkového úřadu“, dovolací soud
nesouhlasí. Je tomu tak proto, že pro posouzení dané věci o určení vlastnictví k předmětným
pozemkům není významné to, že „žádný z nynějších žalovaných“ nebyl účastníkem
restitučního řízení před pozemkovým úřadem podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona
o půdě a zákona č. 243/1992 Sb., nýbrž zásadní (podstatná) je naopak
skutečnost, že účastníkem tohoto řízení (srov. § 9 odst. 8 zákona o půdě, ve
znění účinném do 31. 12. 2012) byla [vedle oprávněných osob, tj. žalobců 1) až
4) a J. H., a Pozemkového fondu ČR] osoba povinná, a to Brněnské cihelny,
státní podnik (od roku 1995 v likvidaci), na jehož majetek byl v roce 1998
prohlášen konkurs, což mělo za následek, že oprávnění nakládat s majetkem
podstaty přešlo na správkyni konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV]. Převedla-li tedy správkyně konkursní podstaty kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000
na RNDr. A. K. pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13 (z nichž později
byly geometrickým plánem vyčleněny pozemky parc. č. 1836/164 a 1836/165), které
sepsala do konkursní podstaty Brněnských cihelen, státního podniku v likvidaci
s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, nemohla by se RNDr. A. K. stát vlastnicí těchto pozemků v případě, kdyby k jejich sepsání do konkursní
podstaty došlo v rozporu s požadavky ustanovení § 68 odst. 1 ZKV nebo kdyby
byly ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny (§ 19 odst. 2 ZKV), jak dovodil
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008. Z toho vyplývá, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, nelze na danou věc aplikovat, jak odvolací soud
nesprávně dovodil. Otázkou, za jakých okolností (a proč) správkyně konkursní
podstaty označené pozemky zahrnula do konkursní podstaty úpadce Brněnských
cihelen, státního podniku v likvidaci (přestože tento státní podnik byl jako
osoba povinná vyzván osobami oprávněnými k jejich vydání, jak se uvádí v
rozhodnutí pozemkového úřadu), ani tím, zda správkyně konkursní podstaty nabyla
práv tyto pozemky zpeněžit, ačkoliv v okamžiku uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000, resp. v době podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí podle této smlouvy (dne 7. 4. 2000), nebylo restituční řízení před
pozemkovým úřadem skončeno, natož, že by restituční nárok žalobců byl zamítnut
(§ 68 odst. 1 ZKV), se odvolací soud v důsledku tohoto nesprávného právního
názoru vůbec nezabýval. Jeho právní posouzení dané věci je tak již z uvedených
důvodů neúplné a tudíž nesprávné. Nelze rovněž přehlédnout (byť to dovolatelé výslovně nenamítají), že pozemky
parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13 (z nichž později byly geometrickým plánem
vyčleněny pozemky parc. č.
1836/164 a 1836/165), s nimiž hospodařily Brněnské
cihelny, státní podnik, byly ve státním vlastnictví a státní podnik k nim měl
(mohl mít) jen právo hospodaření (srov. § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb.,
o státním podniku, ve znění účinném ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000, tj. do 31. 12. 2000). Dnem 24. 6. 1991 nabyl účinnosti zákon o půdě,
podle něhož dnem účinnosti zákona zaniklo k majetku uvedenému v ustanovení § 1
odst. 1 zákona o půdě mimo jiné právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví
státu [srov. § 22 odst. 1 písm. f) tohoto zákona] a správa tohoto majetku ve
vlastnictví státu přešla podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o půdě [s
výjimkami uvedenými pod písmeny a) až d)] na Pozemkový fond ČR, jenž jako
samostatná právnická osoba nabyl právní subjektivitu dnem účinnosti zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, kterým byl zřízen (dnem 1. ledna 1992). Naskýtá se proto otázka, zda správkyně konkursní podstaty úpadce
Brněnských cihelen, státního podniku, nepostupovala v rozporu s ustanovením §
68 odst. 1 ZKV, pakliže předmětné pozemky do konkursní podstaty úpadce dne 20. 10. 1998 sepsala, ačkoliv správa tohoto majetku státu náležela Pozemkovému
fondu ČR, což je významné i pro posouzení, zda kupní smlouva uzavřená dne 5. 4. 2000 je platným právním úkonem či nikoliv (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud se
věcí z tohoto pohledu nezabýval a jeho závěry nemohou ani z tohoto důvodu
obstát. Dalšími námitkami v dovolání, že „kupující věděla (musela vědět) o existenci
restitučního nároku, a přesto takový obchod uskutečnila za nápadně neobvyklých
podmínek - cenu 5,- Kč/m2“, a že „u právních předchůdců žalovaných absentuje
dobrá víra“, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť na jejich řešení rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne dovolací
soud též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a),
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud v posuzované věci v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že restituční
nárok „myšleno k pozemkům p. č. 1836/10 a 1836/13 nebyl uplatněn“, aniž však
provedl důkaz obsahem spisu pozemkového úřadu, přičemž tento důkaz nebyl
proveden ani soudem prvního stupně. Nezbývá proto než konstatovat, že
nezjišťoval-li odvolací soud z obsahu tohoto spisu, zda žalobci restituční
nároky řádně a včas uplatnili (§ 68 odst. 1 ZKV), jako skutečnost rozhodnou pro
posouzení dané věci, je dokazování v odvolacím řízení zatíženo vadou, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zatíženo vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále v tom směru, že z něj nelze
zjistit, z jakého důvodu odvolací soud odhlédl od skutkových zjištění, která
soud prvního stupně vzal za prokázaná, a to jak ze žalobci předložené kopie
soupisu konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku v
likvidaci, ze dne 20. 10. 1998 (že do tohoto soupisu byly zařazeny i pozemky
parc. č.
1836/10 a 1836/13 s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok
a že o jejich vydání nebylo dosud soudem ani Okresním pozemkovým úřadem
rozhodnuto), tak i z kopie vylučovací žaloby podané žalobci a) a b) a F. K. [právním předchůdcem žalobců c) a d)] u Krajského soudu v Brně dne 11. 12. 2001, vedené pod sp. zn. 55 Cm 510/2001, a doplněné podáním ze dne 14. 8. 2003,
v němž tito žalobci navrhli vyloučení pozemků parc. č. 1836/10 a 1836/13 z
konkursní podstaty (kopie všech těchto listin jsou obsahem spisu). Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 2. 2015 plyne, že
odvolací soud přistoupil k dokazování spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 55
Cm 510/2001, z nějž sdělil obsah žaloby na čl. 1 až 3, z níž vyplývá, že
„excindační žaloba se parcel č. 1836/10 a 1836/13 netýkala“, a konstatoval, že
„předmětné parcely byly prodány ještě předtím, než byla podána excindační
žaloba“. K tomu zástupce žalobců poukázal na skutečnost, že „excindační žaloba
byla o tyto dvě parcely doplněna k výzvě soudu, a to podáním ze dne 21. 8. 2003
- čl. 76 uprostřed spisu 55 Cm 510/2001“, přičemž tomu tak bylo proto, že
„nebylo možno identifikovat tyto parcely právě v důsledku prodeje ještě před
podáním vlastní žaloby“. Dále odvolací soud při tomto jednání sdělil ze spisu
„55 Cm 510/2001 obsah rozsudku na čl. 189“ s tím, že ohledně parcel č. 1836/10
a 1836/13 rozhodnuto nebylo ani vyloučením ani zamítnutím žaloby“, k čemuž
zástupce žalobců uvedl, že „dle jeho informací měla být snad změna žaloby
zamítnuta právě proto, že parcely již byly prodány“, a dále ze spisu „41 C
83/2012 sdělil obsah listin na čl. 143 až 145 a 133“. Zcela rozhodující zjištění, zda žalobci byli konkursním soudem vyzváni k podání
vylučovací žaloby a kdy se tak případně stalo, však odvolací soud neučinil
(přitom z vylučovací žaloby podané dne 11. 12. 2001 a vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 55 Cm 510/2001 se podává, že shora označení žalobci byli
konkursním soudem k podání této žaloby vyzváni, ačkoliv již předmětné pozemky
byly kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000 se souhlasem tohoto soudu správkyní
konkursní podstaty úpadce prodány RNDr. A. K.). Podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé. Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu (tj. i odvolacího
soudu - § 211 o. s. ř.) v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o
tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které
nikoliv.
U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a
jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru
závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu ustanovení § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu
rozsudek tímto způsobem odůvodnit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z
principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který
představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady
uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). Odvolací soud však své povinnosti uložené mu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. na řádné odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, pokud jde o dovoláním
napadený potvrzující výrok, nedostál (odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto
rozsahu je na hranici srozumitelnosti a je možno z něj shledat jen to, že
odvolací soud vycházel ze závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3048/2012). Z pohledu dovolacího řízení je tedy nutno konstatovat, že jeho
rozsudek je v napadeném výroku o věci samé z tohoto důvodu zatížen vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 242 odst. 3 o. s. ř.]. Nejvyšší soud České republiky proto rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku o věci samé, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a
odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226
odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).