28 Cdo 3848/2023-478
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) H. M., zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, a b) R. L., zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2095/150, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o 138.975 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 334/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023, č. j. 55 Co 251/2020-455, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023, č. j. 55 Co 251/2020-455, se ve výrocích II. a IV. ruší a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 12 C 334/2012-249, uložil žalovanému zaplatit žalobkyním částku 277.950 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně se předmětného plnění domáhaly coby bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), jež žalovanému mělo vzniknout užíváním pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „pozemek“), spoluvlastněného žalobkyněmi, v období od 8.
10. 2010 do 8. 10. 2012. Žalovaný v rámci své procesní obrany zpochybňoval postavení žalobkyň coby spoluvlastnic pozemku. Soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 C 120/2013-144, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2016 (dále jen „rozsudek sp. zn. 15 C 120/2013“), byla zamítnuta žaloba hlavního města Prahy, směřující proti žalobkyni a) a právnímu předchůdci žalobkyně b), na určení, že je vlastníkem pozemku. Zmíněná žaloba se přitom opírala o zcela shodnou argumentaci, jakou uplatnil žalovaný v aktuálním řízení.
Soud konstatoval, že je v souladu s § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vázán citovaným rozsudkem 15 C 120/2013, a otázku vlastnického práva k pozemku proto nemůže samostatně posuzovat jako předběžnou. Jelikož mezi stranami nebylo sporné, že je pozemek užíván coby pozemní komunikace, přičemž existence vlastnického práva žalobkyň byla závazně postavena najisto zmiňovaným rozsudkem, a vzhledem k tomu, že výše obvyklého nájemného za užívání pozemku v rozhodném období přesahovala žalobkyněmi požadované plnění, mohl soud žalobě v plném rozsahu vyhovět.
2. Městský soud v Praze rozhodl ve věci již potřetí (jeho rozsudek ze dne 4. 11. 2020, č. j. 55 Co 251/2020-309, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 954/2021-342, a následný rozsudek městského soudu ze dne 19. 1. 2022, č. j. 55 Co 251/2020-405, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, č. j. 28 Cdo 2535/2022-428) rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 55 Co 251/2020-455, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k žalobkyni a) změnil tak, že se žaloba co do 138.975 Kč s polovinou úroků z prodlení zamítá (výrok I.), ve výroku I. ve vztahu k žalobkyni b) jej co do částky 138.975 Kč s polovinou úroků z prodlení a ve výroku III. potvrdil (výrok II.), uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů (výrok III.) a žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení před odvolacím a dovolacím soudem žalobkyni b) (výrok IV.). Odvolací soud neshledal důvody pro doplnění dokazování, při určení věcné legitimace účastníků vyšel (přes nesouhlasnou odvolací argumentaci strany žalované) z rozsudku sp. zn. 15 C 120/2013, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 5 A 121/2015-132 (viz níže) a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. PÚ 4356/92/1, i obsahu katastru nemovitostí. Dále zjistil, že žalovaný v prosinci 2020 na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu (jenž byl posléze zrušen dovolacím soudem) žalobkyním požadovanou částku uhradil, přičemž žalobkyně a) plnění přijala, byla tedy v rozsahu svého nároku uspokojena, žalobu však nevzala zpět, proto ji soud ve vztahu k ní zamítl. Žalovaný plnil též žalobkyni b), nicméně ta přijatou částku v průběhu odvolacího řízení žalovanému vrátila. Soud uzavřel, že je nutno na žalobkyni b) nahlížet tak, že její požadavek ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu splněn nebyl, žalobě tedy co do jejího nároku vyhověl.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný ve výroku II. dovoláním, v němž tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázkách splnění dluhu na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo později zrušeno, přezkumu rozhodnutí v restituční věci, vázanosti rozhodnutí o vlastnictví pozemku a nutnosti odvolacího soudu vypořádat se s argumentací ohledně vlastnictví pozemku (poslední tři otázky přitom směřují k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2023, č. j. 8 C 421/2015-334).
4. Dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a navazujícím výroku IV. a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Proponuje též, aby dovolací soud přistoupil k přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu dle § 243e odst. 3 o. s. ř.
5. K dovolání se vyjádřila žalobkyně b), která navrhla jeho zamítnutí.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalovaného je přípustné pro předběžnou otázku vlastnictví pozemku žalobkyněmi, již odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným ustanovením občanského zákoníku v postavení předpisů speciálních a že z toho důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku (viz např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Aprobován byl též závěr, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05).
11. Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se pochopitelně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn jen přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž také převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sb. rozh. obč.).
12. Při zkoumání předběžné otázky, komu svědčí vlastnické právo k pozemku, ovšem odvolací soud reflektoval především stav evidenční (jak je popsáno níže), aniž by se blíže zabýval argumenty žalovaného ohledně převzetí pozemku státem a nutnosti vyřešit otázku vlastnictví pozemku v restitučním řízení.
13. Odvolací soud vyšel při posuzování řečené otázky ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 5 A 121/2015-132, (jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. PÚ 4356/92/1), a z rozsudku sp. zn. 15 C 120/2013, pročež naznal, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi pozemku, aniž by se však věcně vypořádal s existencí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2023, č. j. 8 C 421/2015-334, (dále jen „nepravomocné rozhodnutí“), jež řeší otázku vlastnictví žalobkyň protichůdným způsobem. V něm došel obvodní soud k závěru, že je dán restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), rozhodl tedy (mimo jiné), že žalobkyně nejsou spoluvlastnicemi daného pozemku, a v dotčeném rozsahu nahradil výše zmíněné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Jakkoliv nepravomocné rozhodnutí není závazné, nelze odhlédnout od skutečnosti, že řeší otázku vlastnictví pozemku dle restitučních předpisů, zatímco odvolací soud ji posoudil v zásadě s akcentem na evidenční stav. Pouze ze stavu v katastru nemovitostí totiž vycházel Státní pozemkový úřad v rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. PÚ 4356/92/1, zatímco Městský soud v Praze pak při přezkumu tohoto rozhodnutí posuzoval toliko jeho možnou nicotnost. Rozsudkem sp. zn. 15 C 120/2013 poté byla zamítnuta žaloba na určení, že je vlastníkem pozemku žalovaný, dané rozhodnutí však nikterak neřešilo vlastnické právo žalobkyň z hlediska možného převzetí pozemku státem, přičemž zmíněným rozhodnutím byla závazně vyřešena pouze otázka, zda je vlastníkem pozemku žalovaný (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.; závazný je toliko výrok rozhodnutí – ve spojení s odůvodněním – ve vztahu mezi týmiž účastníky), a nikoliv ovšem otázka vlastnického práva žalobkyní.
14. Z obsahu spisu se přitom podává, že tato otázka je soudy řešena i v jiném, současně probíhajícím řízení, jehož účastníky jsou žalovaný a žalobkyně (a v němž bylo vydáno nepravomocné rozhodnutí). Později zahájené řízení o této předběžné otázce, kterou by soud jinak mohl řešit sám, není pochopitelně důvodem pro obligatorní přerušení řízení (srov. § 109 odst. 1 o. s. ř.), soud však řízení může přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., shledá-li takové opatření vhodným, zejména s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení.
15. Uvedené je možné shrnout tak, že odvolací soud pochybil, pokud při posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyň vycházel převážně ze stavu evidenčního, popřípadě z rozsudku sp. zn. 15 C 120/2013, aniž by se dostatečně zabýval obranou žalovaného ohledně toho, že vlastnictví pozemku mělo být řešeno dle restitučních předpisů, a zároveň nereflektoval probíhající řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10, týkající se vlastnického práva žalobkyň, případným přerušením současného řízení.
16. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu v naříkaném rozsahu neobstálo co do řešení uvedené právní otázky, dovolací soud další otázku žalovaného, týkající se splnění dluhu na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo později zrušeno, pro nadbytečnost neposuzoval, neboť nemohla na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
17. V otázce vad řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je v dovolání tvrzena toliko nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, tato námitka však není důvodná. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., plyne, že měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Tak je tomu i v projednávané věci, v níž byl žalovaný schopen relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu rozsudku odvolacího soudu (dále srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2511/2020, či ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3749/2021). Další vady řízení se z podaného mimořádného opravného prostředku ani obsahu spisu nepodávají.
18. Jelikož bylo dovolání podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku II. i závislém nákladovém výroku IV. a věc v odpovídajícím rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dovolací soud nepřistoupil k přikázání řízení jinému senátu odvolacího soudu, jak žádal dovolatel, poněvadž zdejší soud neruší rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že nebyl dodržen závazný právní názor nadřízeného soudu (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).
19. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu