28 Cdo 3866/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: MBZ
M s. r. o., se sídlem v Brně, Francouzská 41, IČ: 25527347, zastoupen JUDr.
Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou v Brně, Údolní 37, proti žalovanému: Česká
republika – Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupen
JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 5, náměstí 14. října 3, o zaplacení
částky 4.471.156,63 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
15 C 145/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 11. 5. 2011, č. j. 21 Co 121/2011-493, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byly ve
výroku I. potvrzeny výroky I. a III. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové
ze dne 13. 8. 2010, č. j. 15 C 145/2011-450. Výrokem I. rozsudku soudu prvního
stupně byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky ve výši 4.471.156,63 Kč spolu s
úroky z prodlení ve výši 10% z částky 3.308.492,- Kč od 21. 5. 1999 do
zaplacení a ve výši 10 % z částky 1.162.664,63 Kč od 28. 2. 2000 do zaplacení. Ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o povinnosti
žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12.600,- Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změněn
tak, že žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení před soudem
prvního stupně ve výši 10.350,- Kč; ve výroku III. rozsudku odvolací soud
rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve
výši 1.468,- Kč. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení výše
uvedené částky s tím, že se jedná o škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem žalovaného (nesprávné vyčíslení nedoplatku daňového dlužníka), resp. jeho orgánem – Finančním úřadem v Hradci Králové. Část svého nároku žalobce
uplatňoval z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, a to ve výši
23.000,- Kč. Ve věci vzaly soudy nižších instancí za prokázané následující
skutečnosti:
- dne 29. 5. 1998 uzavřel žalobce s daňovým dlužníkem MBZ spol. s r. o. v likvidaci kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti zatížené daňovým
zástavním právem ve prospěch finančního úřadu na základě rozhodnutí Finančního
úřadu v Mikulově ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. 34.308/97, k zajištění zástavní
pohledávky a jejího příslušenství, tj. DPH – doměrek za r. 1994 ve výši
426.520,- Kč, DPPI – doměrek za r. 1994 ve výši 1.502.340,- Kč;
- ke dni 4. 5. 1999 zajišťovalo daňové zástavní právo daňové pohledávky
v úhrnné výši 1.015.843,37 Kč (bez penále);
- s účinností od 23. 3. 1999 byl na majetek daňového dlužníka, MBZ spol. s r. o. v likvidaci, prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl
ustanoven Ing. W.;
- dne 4. 5. 1999 vydal Finanční úřad v Hradci Králové potvrzení, ve
kterém vyčíslil „veškeré“ daňové pohledávky dlužníka na částku ve výši
5.464.000,- Kč s tím, že po zaplacení této částky bude uvolněno zákonné
zástavní právo zatěžující předmětné nemovitosti;
- dne 21. 5. 1999 zaplatil žalobce finančnímu úřadu částku ve výši
5.487.000,- Kč;
- dne 24. 5. 1999 bylo rozhodnutím Finančního úřadu v Hradci Králové v
plném rozsahu zrušeno rozhodnutí ze dne 16. 12. 1997 (viz výše), přičemž daňový
nedoplatek byl zcela vyrovnán;
- správce daně vrátil daňovému dlužníkovi částku 1.785.106,- Kč jako
daňový přeplatek; dne 4. 1. 2010 bylo pravomocně rozhodnuto Okresním soudem v
Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 36/2006 o povinnosti daňového dlužníka -
společnosti MBZ spol. s r. o. v likvidaci - tuto částku vydat žalobci. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro absenci příčinné souvislosti mezi
tvrzeným nesprávným úředním postupem žalovaného a domnělou škodou na straně
žalobce.
Předně se žalobce podle soudu nemohl domáhat náhrady škody ve výši, ve
které mu již byla finančním úřadem vrácena jako přeplatek. Při uzavírání kupní
smlouvy byl žalobce seznámen s existencí daňového zástavního práva a též kupní
cena nemovitostí se v takových případech odvíjí od všech omezení vlastnického
práva. Podle ustanovení § 59 odst. 7 zákona o správě daní byl správce daně
povinen přijmout každou platbu daně, i když nebyla provedena daňovým dlužníkem
a případné přeplatky se vracejí přímo daňovému dlužníku, nikoliv osobě, která
za něj plnila. Žalobci tak plněním na daňový dluh vznikla pohledávka proti
daňovému dlužníku, nikoliv proti žalovanému. V části, ve které se žalobce
domáhal vydání částky 23.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, soud
neshledal pasivní věcnou legitimaci žalovaného, když takto legitimován mohl být
v projednávané věci pouze Finanční úřad v Hradci Králové. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a jeho
rozsudek proto ve věci samé potvrdil. Přestože byl na daňového dlužníka
(prodejce nemovitostí) prohlášen konkurz, měl žalobce povinnost domáhat se
náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení na tomto subjektu. Žalobce sám
tvrdil, že plnil nad rámec své povinnosti zástavního dlužníka (nikoliv daňového
dlužníka) a pohledávka mu tedy vznikla nikoliv vůči žalované, ale proti
společnosti MBZ spol. s r. o. v likvidaci. Odvolací soud též souhlasil se
závěry nižší instance ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného v
případě části nároku spočívajícího v bezdůvodném obohacení žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a
jako důvod označil nesprávné právní posouzení věci. Jako otázku zásadního
právního významu uvedl, zda je možné považovat pohledávku v případě
probíhajícího konkurzu na majetek dlužníka za nedobytnou i dříve, než ke dni,
kdy žalobce obdržel částečné plnění na základě pravomocného rozvrhového
usnesení. Důkazy o faktické nevymožitelnosti pohledávky žalobce neoznačil podle
tvrzení proto, že k tomu nebyl soudy vyzván, čímž byla porušena poučovací
povinnost podle § 118a o. s. ř. Na závěr navrhl zrušení napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a
dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti
dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka
posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za
škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním
řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v
řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 13 odst. 1
téhož zákona je nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Právo na náhradu škody má
ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2 tamtéž).
Podle ustanovení § 155 obč. zák. může být zástavním právem zajištěna
pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství
této pohledávky. Jak vyplývá z § 121 odst. 3 obč. zák. je příslušenstvím
peněžité pohledávky úrok, úrok z prodlení, poplatek z prodlení.
Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel stanovených právními
normami pro takové úkony orgánu veřejné moci, které jsou prováděny v rámci
rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného
rozhodnutí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony úředního postupu
samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno,
bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu
při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92;
obdobně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3199/2009, usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2025/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo
487/2003). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v
řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost
rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je
splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno
nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona nelze dovodit, že by stát odpovídal
za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno.
Žalobce tvrdí, že daňový dluh plnil na základě potvrzení Finančního
úřadu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 1999. Částka, která v něm byla uvedena, se
neshodovala s tou, která byla uvedena v rozhodnutí Finančního úřadu v Mikulově
ze dne 16. 12. 1997. V situaci, kdy se žalobce domáhá uhrazení tvrzené škody
způsobené zaplacením částky uvedené na potvrzení finančního úřadu a vycházejí z
rozhodnutí o vyměření daně, se nemůže jednat o nárok na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem.
Stranou nemůže zůstat ani skutečnost, že žalobce na základě potvrzení
plnil dobrovolně, finančním úřadem k plnění vyzván nebyl. Potvrzení navíc
nebylo vydáno jemu, ale správci konkurzní podstaty společnosti, od níž
nemovitosti koupil.
Žalobce byl v projednávané věci v pozici zástavního dlužníka, tj.
osoby, která byla povinna plnit zástavnímu věřiteli pohledávku, která na
zakoupených nemovitostech vázla. S touto skutečností byl prodávajícím (daňovým
dlužníkem) obeznámen (viz obsah kupní smlouvy). Zástavní právo na nemovitostech
v takovém případě zaniká, uhradí-li jeden z dlužníků celou pohledávku, včetně
jejího příslušenství (v tomto případě penále za každý den zmeškání platby ve
výši 2.900,- Kč). Pokud žalobce uplatňuje náhradu škody, může tak činit pouze
ve vztahu k daňovému dlužníku. Tím, že pohledávku uhradil, vzniklo mu
oprávnění k vymáhání této částky po společnosti MBZ spol. s r. o. v likvidaci.
Možná je též konstrukce uplatnění práva z titulu bezdůvodného obohacení v
případě, že se cena nemovitostí odvíjela od výše zástavy uvedené v kupní
smlouvě.
Právní otázka položení odvolatelem, řešená v rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 (Rc 48/2011), není ve světle výše uvedených
závěrů pro věc relevantní.
Nejvyšší soud na straně žalovaného neshledal nesprávný úřední postup a
právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za správné. Dovolání tak
nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proto bylo jako nepřípustné odmítnuto (§ 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle § 243b odst. 5 a
návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení
úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný se však k dovolání
nevyjádřil, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve
výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu