28 Cdo 3875/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova
1, proti žalované Bohemia Hotels & Restaurants s.r.o., IČ 251 05 167, se sídlem
v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 161/71, zastoupené JUDr. Václavem Markem,
advokátem se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, o zaplacení 413.011,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 74/2007,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října
2010, č. j. 54 Co 287/2010-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.438,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta JUDr. Václava Marka.
413.011,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III.). Žalobkyně požadovala po žalované vydání bezdůvodného obohacení,
které jí vzniklo tím, že užívala nebytové prostory nacházející se v nemovitosti
vlastněné žalobkyní, aniž by jí k tomu svědčil odpovídající právní důvod, a
dále náhrady nákladů na vypracování znaleckého posudku, který žalobkyně nechala
zpracovat za účelem stanovení nájemného obvyklého v daném místě a čase. Soud
vzal za zjištěné, že žalobkyně uzavřela nájemní smlouvu na předmětné prostory
se společností POLYAKTIV, spol. s r. o., jíž je však s ohledem na absenci
předchozího souhlasu obce vyžadovaného ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění,
třeba pokládat za neplatnou. Následně došlo mezi žalovanou a společností
POLYAKTIV, spol. s r. o. k uzavření smlouvy o prodeji podniku dle § 476 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jejímž předmětem byl prodej vinárny
zmíněnou společností provozované v prostorách žalobkyně. Jelikož však smlouva o
nájmu předmětných nebytových prostor byla od počátku neplatná, nemohlo na
žalovanou přejít právo nájmu k těmto prostorám. Žalobkyně ovšem užívací právo
žalované nezpochybňovala, což dokládá sdělení ze dne 23. 10. 2002, jímž
žalované oznámila ukončení nájmu ke dni 31. 12. 2005. Soud dále vyzdvihl
skutečnost, že dne 6. 10. 2004 byla účastníky uzavřena dohoda o narovnání. Třebaže byla zmíněná dohoda za žalobkyni uzavřena osobou, která překročila své
pravomoci ve smyslu § 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a
jejím vystupování v právních vztazích, především s ohledem na to, že žalovaná o
tomto překročení pravomocí nemohla vědět, vznikly z této dohody účastníkům
práva a povinnosti. Touto dohodou tedy byly vyřešeny sporné vztahy vyplývající
z užívání nebytových prostor žalovanou i z investic žalované do těchto prostor
a žalovaná na jejím základě zaplatila žalobkyni za užívání daných prostor do
31. 12. 2005. Domáhala-li se tedy žalobkyně v tomto řízení vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním prostor za období od 1. 4. 2005 do 31. 12. 2005,
pak v této části nelze žalobu pokládat za důvodnou. Bylo-li dále oproti tomu
prokázáno, že žalovaná užívala nebytové prostory až do jejich vyklizení dne 16. 1. 2006, aniž by za jejich užívání platila, soud shledal v této části žalobu
důvodnou, přičemž výši úhrady stanovil dle čtvrtletní úplaty sjednané v dohodě
o narovnání, a v tomu odpovídající částce 16.704,- Kč s příslušenstvím žalobě
vyhověl, zatímco ve zbytku ji zamítl. Požadavek na náhradu nákladů vynaložených
na znalecký posudek ve výši 8.925,- Kč soud shledal nedůvodným, jelikož
účastníci se na výši úhrady za užívání nebytových prostor dohodli, a nebylo ji
tak třeba znalecky zjišťovat. Soud dále pokládal za vhodné uvést, že i v
případě, že by z dohody o narovnání nevznikly účastníkům žádná práva a
povinnosti, nemohlo být žalobě v naznačeném rozsahu vyhověno již s ohledem na
to, že požadavek na vydání bezdůvodného bohacení by byl v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Žalovaná užívala nebytové prostory se
souhlasem žalobkyně, která s ní jednala jako s nájemcem, na základě dohody o
narovnání ji zaplatila smluvenou úhradu za užívání předmětných prostor, v tomto
řízení se tedy žalobkyně v podstatě domáhala, aby jí žalovaná zaplatila
podruhé, a její požadavek by tak bylo třeba pokládat za nemravný. Závěrem soud
podotkl, že nemohl přihlédnout k obraně žalované spočívající v námitce
započtení, neboť dle § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. je započtení proti
pohledávce státu přípustné pouze na základě dohody, pročež se blíže nezabýval
oprávněností nároků tvrzených žalovanou. K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, č. j. 54 Co 287/2010-111, ve
výroku II. potvrdil, jinak je zrušil a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního
stupně správnými a dostačujícími, jeho právní posouzení pak označil za převážně
správné. Uvedl, že nebyla-li ve smlouvě o prodeji podniku výslovně uvedena
pohledávka za žalobkyní z titulu zhodnocení nebytových prostor, neznamená to,
že by na základě zmíněné smlouvy tato pohledávka na žalovanou nepřešla.
Pokládal dále za vhodné upřesnit, že žalobkyně byla o smlouvě o prodeji podniku
informována nejpozději v průběhu řízení před soudem prvního stupně (podáním
doručeným dne 9. 9. 2009), od tohoto okamžiku se mohla podáním odporu domáhat
určení, že přechod práv je vůči ní neúčinný, jestliže tak neučinila, nemůže již
případné námitky vznášet nyní. Dohodou o narovnání pak žalobkyně vzala na
vědomí, že žalovaná vstoupila do práv a povinností původního nájemce, a to jak
v otázkách užívání, tak i zhodnocení těchto prostor, čemuž odpovídá i obsah
dohody, pročež žalobkyně nemohla být v omylu. Obě strany sice jednaly v
domnění, že smlouva o nájmu nebytových prostor je platná, avšak neplatnost
nájemní smlouvy ovlivňuje pouze to, že užívání prostor žalovanou nebylo nájmem
a plnění za toto užívání nebylo nájemným, ale sjednanou úhradou za užívání bez
právního důvodu. Byla-li žalobkyně ochotna strpět užívání prostor žalovanou do
31. 12. 2005, nemohla se dohoda vztahovat na následné období. Odvolací soud
neshledal dostatečně objasněným závěr o nedostatku oprávnění osoby jednající za
žalobkyni uzavřít dohodu, nicméně uvedl, že i v případě, že by tato úvaha byla
opodstatněná, bylo by třeba přitakat názoru, dle nějž o překročení oprávnění
žalovaná nemohla vědět. Úvahy, na nichž založil soud prvního stupně zamítavou
část svého rozhodnutí, tedy odvolací soud shledal v zásadě správnými, aniž by
měl současně za to, že by řízení předcházející vydání této části rozhodnutí
bylo možno pokládat za vadné, pročež přistoupil k potvrzení rozsudku v
zamítavém výroku. Jelikož však současně měl dílčí výhrady vůči vyhovující části
rozsudku soudu prvního stupně, zrušil v této části i v nákladovém výroku
rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzující části) podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou zásadním právním významem
napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost
dovozuje z nesprávného právního posouzení dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, dle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že odvolací soud řešil otázku
platnosti dohody o narovnání v rozporu s hmotným právem, opomněl-li na daný
vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku a neprovedl-li subsumpci
závazkového vztahu pod obecnou úpravu v § 35 obč. zák. Je-li smlouva o nájmu
nebytových prostor neplatná, je dohoda o narovnání ze dne 6. 10. 2004 právním
úkonem neurčitým, tj. absolutně neplatným. Z textu dohody není zjistitelný
předmět a účel užívání (nájmu), doba trvání užívání (nájmu) či lhůta splatnosti
plnění za užívání. Dle judikatury Nejvyššího soudu navazující na zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, je k platnosti právního
úkonu týkajícího se nemovitosti třeba její nezaměnitelná identifikace, tedy ke
splnění požadavku určitosti a srozumitelnosti právního úkonu je třeba označit
budovu číslem popisným, uvedením parcelního čísla pozemku, názvem obce i
katastrálního území, odkazem na list vlastnictví a přesnou adresu, a proto je
označení „nebytové prostory v suterénu Domu armády P., Vítězné nám. 4 v P.“
nedostatečné a postrádající určení toho, jakou budovu (respektive jakou její
část) je žalovaná oprávněna užívat. Dovolatelka dále zdůraznila pravidla pro
výklad právních úkonů daná ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a odkázala na
judikaturu Nejvyššího soudu touto problematikou se zabývající. Pokládala za
vhodné vyzdvihnout zejména závěr, dle nějž v případě písemného právního úkonu
je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán, aniž by
mohlo být pokládáno za postačující to, že účastníkům smlouvy je jinak jasné, co
je jejím předmětem. Dle dovolatelky se měl odvolací soud v souladu s § 39 obč. zák. zabývat rozporem předmětné dohody se zákonem, a to zejména ustanoveními §
2 odst. 1, § 14 odst. 1, 3 až 5 a § 27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. Jestliže
dohoda stanovila měsíční nájemné za rozhodné období ve výši 31.481,88 Kč, ač se
nájemné obvyklé v daném místě a čase pohybovalo okolo částky 45.075,- Kč, je
třeba ji pokládat za neplatnou nejen pro její neurčitost, ale i z důvodu jejího
rozporu s výše uvedenými ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb., z nichž vyplývá
povinnost organizační složky v případě, že dojde k přenechání věci nepotřebné k
plnění funkcí státu do nájmu jiné osoby, sjednat nájemné ve výši, která je v
místě a čase obvyklá. Dovolatelka v této souvislosti pokládala za vhodné
připomenout, že není rozhodné, zda účastníci o důvodu neplatnosti věděli,
přičemž absolutní neplatnost působí v zásadě od počátku, od okamžiku vzniku
právního úkonu a nemůže být konvalidována.
Uvedla rovněž, že pokud by odvolací
soud dohodu o narovnání posuzoval s přihlédnutím k předestřeným argumentům,
musel by dospět k závěru, že žalovaná užívala předmětné prostory bez právního
důvodu, a bezdůvodně se tak obohatila na její úkor. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytkla, že neprovedl jí navrhovaný důkaz
znaleckým posudkem, jímž měla být prokázána výše nároku na vydání bezdůvodného
obohacení odvislá od nájemného v místě a čase obvyklého. Provedením tohoto
důkazu by bylo zjištěno, že obvyklé nájemné je takřka o 50 % vyšší, než jak
bylo „sjednáno“ v dohodě o narovnání, a soud by musel konstatovat absolutní
neplatnost této dohody pro její rozpor se zákonem. Dle dovolatelky dále soudy
obou stupňů tím, že nedostály své poučovací povinnosti vyplývající z § 118a o. s. ř. a neseznámily účastníky se svým právním názorem na platnost dohody o
narovnání, ji zbavily možnosti určit, vůči kterým svým pohledávkám započte
žalovanou uhrazené částky z dohody o narovnání. Souhrn svých dovolacích námitek
proti rozsudku odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem na jeho zrušení v
napadené části a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění argumentů
žalobkyně a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. V daném případě však na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat
nelze. Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch přípustnosti dovolání tím, že
poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu navazující na zákon č.
344/1992 Sb., o
katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), přehlíží, že tímto
zákonem, jakož i rozhodovací praxí z něj vycházející, jsou řešeny otázky
týkající se především vlastnického práva, popř. jiných věcných práv k
nemovitostem, nikoliv však závazkové vztahy vznikající v souvislosti s užíváním
nemovitosti (srov. § 2 cit. zák. nastiňující rozsah problematiky řešené
uvedeným zákonem). Na dohodu o narovnání, jejímž účelem je vypořádání čistě
závazkových vztahů mezi vlastníkem a osobou užívající jeho nemovitost, tedy
není na místě klást tytéž požadavky jako na právní úkon, jímž se zakládají
právní vztahy evidované v katastru nemovitostí, a není tak důvodu pohlížet na
předmětnou dohodu jako na neplatnou pro neurčitost pouze na základě toho, že
nesplňuje požadavky kladené na identifikaci nemovitosti ve smyslu zákona č. 344/1992 Sb. Dovolatelka přitom nepřináší žádný argument, pod jehož zorným
úhlem by se označení prostor slovy „nebytové prostory v suterénu Domu armády
P., Vítězné nám. 4, v P.“, mohlo jevit jako neurčité, zvláště za situace, kdy
dohodou o narovnání bylo reagováno na situaci nastolenou předchozím právním
úkonem (byť stiženým neplatností, ovšem nikoliv pro neurčitost předmětu), jímž
byly vymezeny prostory, jež měly být žalované přenechány k užívání, způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o jejich určení již s ohledem na to, že dané prostory
byly žalovanou fakticky užívány v žalobkyní akceptovaném rozsahu. Absence
sjednání lhůty splatnosti plnění poskytovaného za užívání nebytových prostor
pak v nejmenším nemůže mít vliv na její určitost, potažmo tedy i platnost,
neboť se nejedná o podstatnou náležitost daného úkonu. Občanský zákoník ostatně
v § 563 poskytuje východisko pro stanovení doby splatnosti závazku, není-li
doba jeho splnění dohodnuta. Mínění dovolatelky, že v dohodě o narovnání mělo
být obsaženo ujednání o předmětu a účelu nájmu, přehlíží, že dohoda nesměřovala
k založení nájemního vztahu, nýbrž k vypořádání již vyvstalých a zjevně
problematických vztahů mezi účastnicemi, a není tak na místě ji poměřovat
ustanoveními upravujícími řádné nájemní vztahy. Vznáší-li přitom dovolatelka námitky proti konkrétním zjištěním obsahu ve
smlouvě obsažených ujednání (tj. zejména ujednání, k jakému datu má skončit
užívání prostor žalovanou), rozporuje tím v podstatě skutková zjištění soudů
nižších stupňů. Nejvyšší soud přitom již dříve zdůraznil, že zjišťuje-li soud
obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění,
zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků
právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o
právní posouzení (srov. např. rozsudek ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000,
či usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006). Z výše citovaných
ustanovení je přitom zřejmé, že Nejvyššímu soudu není při řešení přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
umožněno zabývat se
přezkumem skutkových zjištění, a to ani v rozsahu, v jakém se jejich správností
může zabývat v případě přípustného dovolání v mezích dovolacího důvodu dle §
241a odst. 3 o. s. ř. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, dle
nějž dohodou o narovnání smluvené užívání mělo skončit ke dni 31. 12. 2005,
není zde tedy pro dovolací soud prostoru, aby toto tvrzení přezkoumával. Připomněla-li dovolatelka judikatorní závěry vyslovené k otázce výkladu
písemných právních úkonů, v dané souvislosti není s výhradou výše uvedeného
zřejmé, jakým způsobem by mělo být posouzení věci odvolacím soudem dle tvrzení
dovolatelky s touto judikaturou v rozporu. K výtkám dovolatelky, dle nichž nebyl při zvažování platnosti dohody o
narovnání zhodnocen dopad zákona č. 219/2000 Sb., v souladu s jehož
ustanoveními má být v případě přenechání věci do nájmu právnické či fyzické
osobě sjednáno nájemné ve výši v místě a čase obvyklé, je třeba uvést, že v
daném případě dohoda o narovnání zjevně nesměřovala k úpravě užívacích vztahů
pro futuro, ale reagovala na vzniklou situaci, v níž žalovaná užívala a
opravila dané prostory na základě neplatné nájemní smlouvy, a bylo tak třeba
určitým způsobem vypořádat v podstatě již vzniklé vztahy mezi účastnicemi
spojené s užíváním daných prostor. Nešlo tedy o přenechání věci do nájmu, a
není tak na místě za daných skutkových okolností striktně setrvávat na
zákonných předpokladech uzavření nájemní smlouvy dle zákona č. 219/2000 Sb.,
ale respektovat snahu účastníků vypořádat se s nastalou a zjevně problematickou
situací, jež našla svůj odraz v ujednáních obsažených v dohodě o narovnání,
jejímž účelem je právě vypořádání sporných práv a povinností osob, mezi nimiž
nejasnosti ohledně vzájemných práv a povinností vznikly, bez ohledu na to, zda
mezi nimi existoval původní platně sjednaný právní vztah (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006). Rovněž tato
argumentace proto není způsobilá zvrátit hodnocení dohody o narovnání jako
platného smluvního ujednání, a tedy ani závěr o existenci právního základu pro
užívání prostor v daném období vylučujícího vznik bezdůvodného obohacení na
straně žalované. S ohledem na uvedené pak rovněž neobstojí tvrzení žalobkyně o vadě spočívající
v neprovedení důkazu znaleckým posudkem dokládajícím, že v rozhodné době bylo
obvyklé nájemné vyšší, než částka, jíž byla žalovaná povinna poskytovat na
základě dohody o narovnání. Předně je třeba podotknout, že vada řízení může
založit přípustnost dovolání pouze v případě, že je spjata s problematickým či
sporným výkladem procesního předpisu, a její řešení je tak vázáno na posouzení
otázky, kterou lze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008,
sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 5780, CD 7/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005,
sp. zn.
20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 3339, Cd 3/2007), takovouto otázku však dovolatelka svými námitkami
nenastiňuje. Jelikož, jak bylo uvedeno výše, pro stěžejní otázku platnosti
dohody o narovnání není rozhodující výše obvyklého nájemného, nemohlo tedy
neprovedení důkazu k této skutečnosti negativně ovlivnit správnost rozhodnutí
ve věci. Rovněž tvrzení o vadě řízení spočívající v opomenutí poučovací
povinnosti uložené § 118a o. s. ř. soudy obou stupňů je v dané věci značně
nepřiléhavé. Dovolatelka si musela být vědoma toho, že v souladu s tvrzeními a
důkazy v řízení uplatněnými se soudy budou zabývat tím, zda vztahy vzniklé při
užívání nemovitosti byly vypořádány na základě dohody o narovnání, čemuž mohla
uzpůsobit i svou argumentaci. Z ustanovení § 118a o. s. ř. neplyne soudům
bezbřehá povinnost informovat účastníky o svém právním náhledu na veškerá v
řízení uplatněná tvrzení, jak v podstatě naznačuje dovolatelka. Povinnost soudu
vyzvat účastníka k vylíčení rozhodujících skutečností či doplnění tvrzení a
důkazů je dle § 118a o. s. ř. dána pouze v určitých procesních situacích (ukáže-
li se v průběhu jednání, že účastníci nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti,
má-li předseda senátu za to, že věc je možné posoudit jinak než podle právního
názoru účastníka, či zjistí-li předseda senátu, že účastník doposud nenavrhl
důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení), o nichž však nelze
mít v daném případě za to, že nastaly, což ostatně svými tvrzeními nikterak
nenaznačuje ani dovolatelka. V posuzované věci tedy v dovolání uplatněná argumentace neposkytuje podklad pro
závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu tedy
nezbylo než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítnout. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb. stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb - advokátní tarif (k tomu srov. více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Dle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996
Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 9.980,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 téže vyhlášky a navýšením
o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.438,88 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.