33 Odo 1560/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně obce Ch., zastoupené advokátem, proti žalované A., spol. s r. o.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 99.445,75 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 868/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co
872/2004-76, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006,
č. j. 12 Co 872/2004-76, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze
dne 8. listopadu 2004, č. j. 8 C 868/2003-58, tak, že žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 43.811,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení do
1. 7. 2002 do zaplacení, se zamítá.
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006,
č. j. 12 Co 872/2004-76, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči
ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 8 C 868/2003-58, v části výroku, kterým byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 55.634,25 Kč s 5,5 %
úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení, se odmítá.
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 136.868,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že účastnice uzavřely dne 17. 4. 2002 dohodu o
narovnání, podle níž
se jí žalovaná zavázala zaplatit částku 161.018,- Kč. Zaplatila jí však pouze
24.150,- Kč.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 8 C
868/2003-58, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 93.056,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do
zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 43.811,50 Kč s 5,5 % úrokem z
prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako pronajímatelka a
žalovaná jako nájemkyně uzavřely 13. 11. 1995 nájemní smlouvu, na jejímž
základě žalovaná užívala nebytové prostory bývalé školy v obci Ch. (dále jen
„nebytové prostory“, resp. „objekt“). Žalobkyně dne 27. 12. 2000 dala žalované
výpověď z nájmu a nájemní vztah zanikl ke dni 30. 6. 2001 uplynutím
šestiměsíční výpovědní lhůty. Žalovaná po skončení nájemního vztahu nebytové
prostory nevyklidila a žalobkyni je nepředala. Jednu z místností využívala k
uskladnění knih a v další měla umístěn tiskařský stroj. Žalobkyně vyzývala
žalovanou k vyklizení a předání objektu dopisy ze dne 22. 8. 2001 a 19. 9. 2001. Ve dnech 28. 8. 2001 a 15. 3. 2002 proběhla mezi účastnicemi jednání, při
nichž obě strany vůči sobě navzájem uplatňovaly různé nároky. Tato jednání
vyústila v sepsání protokolu dne 17. 4. 2002 obsahující dohodu účastnic, že
žalovaná uhradí žalobkyni do 30. 6. 2002 částku 161.018,- Kč představující
součet částek 55.634,- Kč (za výměnu mrazem zničených radiátorů), 36.215,- Kč
(za zničené PVC), 34.930,- Kč (za spotřebovaný koks) a 51.729,- Kč (úhrada za
pronájem nebytových prostor od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2002). Žalobkyně přitom ve
prospěch žalované započetla částku 17.490,- Kč (za zabudování dvou požárních
dveří, žaluzií a dvoukřídlých dveří). Protokol za žalovanou podepsal její
jednatel J. V., který při jeho sepisování nejednal v omylu, který by vyvolala
žalobkyně, popř. o něm věděla. Soud prvního stupně na základě provedeného
dokazování nevzal za prokázané tvrzení žalované, že bývalý starosta žalobkyně
R. Z. jí dal souhlas, aby po skončení nájmu nechala v objektu tiskařský stroj. Z výpovědi tohoto svědka naopak zjistil, že při neformálním jednání se zástupci
žalované uváděl, že nemůže za žalobkyni jednat. Účastnice po 1. 7. 2001 další
nájemní smlouvu neuzavřely; žalobkyně dne 1. 12. 2001 uzavřela nájemní smlouvu
se společností T. s. r. o., která měla v budově uskladněny ponožky. Na základě
takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že dohoda
účastnic ze dne 17. 4. 2002 není neplatným právním úkonem pro omyl jednajícího
(§ 49a obč. zák.) a že žalobci přísluší náhrada za zničené PVC ve výši 36.215,-
Kč, za spotřebovaný koks ve výši 1.207,50 Kč (částku 24.150,- Kč již žalovaná
uhradila) a za výměnu radiátorů ve výši 55.634,- Kč. Nárok na nájemné za období
od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2002 ve výši 41.729,- Kč žalobci nepřiznal, neboť po 1. 7. 2001 mezi účastnicemi neexistoval nájemní vztah a od 1. 12. 2001 užívala
část objektu společnost T. s. r.
o.; žalobkyni by sice náležel nárok na náhradu
za užívání nebytových prostor žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení, ovšem
pouze za předpokladu přezkoumatelnosti výše požadované náhrady.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. května 2006,
č. j. 12 Co 872/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku
I. ohledně částky 73.056,50 s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do
zaplacení potvrdil, v zamítavém výroku II. jej změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 43.811,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od
1. 7. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vzal za prokázané, že v
druhé polovině roku 2001 v souvislosti s ukončením nájmu začalo mezi
účastnicemi docházet
ke sporům; žalobkyně uplatňovala vůči žalované nároky za tvrzené poškození
pronajatého objektu, požadovala úhradu za jeho užívání po 1. 7. 2001 a náhradu
za spotřebovaný koks. Žalovaná požadovala po žalobkyni náhradu za investice,
které vynaložila na úpravu objektu v době jeho užívání. Odvolací soud vyložil
ujednání v protokolu ze dne 17. 4. 2002 tak,
že obsahuje projev vůle účastnic narovnat mezi nimi práva a povinnosti
související
se skončením pronájmu nebytových prostor, která jsou mezi nimi sporná. Listina
sice není označena jako dohoda o narovnání a není v ní výslovně uvedeno, že se
jedná o úpravu sporných práv a povinností, avšak odvolací soud z listinných
důkazů (zápisů o jednání ze dne 20. 8. 2001 a 15. 3. 2002) a z výpovědí
samotných jednatelů žalované J. V. a D. R. zjistil, že v souvislosti s
ukončením nájmu objektu probíhala mezi účastnicemi jednání za účelem řešení
sporných záležitostí. Ta vyústila v uzavření dohody obsažené v části protokolu
ze dne 17. 4. 2002, kterou odvolací soud posoudil jako dohodu o narovnání ve
smyslu § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále
též „obč. zák.“), v níž se strany dohodly na způsobu narovnání sporných práv
vzniklých mezi nimi v souvislosti se skončením nájmu objektu žalobkyně. Dohodu
o narovnání shledal platným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.,
neboť byla uzavřena vážně a též svobodně. Žalovaná své tvrzení, že její
jednatel J. V. podepsal protokol ze dne 17. 4. 2002 pod nátlakem a tedy
nesvobodně, neprokázala. Sama okolnost, že za žalovanou jednal J. V. sám,
kdežto za žalobkyni se jednání účastnilo více osob, ještě o nesvobodné vůli
nesvědčí; obdobně je tomu s (neprokázanými) tvrzeními, že atmosféra jednání
byla nepřátelská a že jednatel žalované byl přesvědčován o tom, že nájemní
vztah trvá. Odvolací soud vyslovil názor, že namítanou neplatnost nelze dovodit
ani v souvislosti s tvrzeným omylem, do něhož měl být jednatel žalované
žalobkyní uveden. Pokud jde o vymezení toho, co je mezi stranami z hlediska
jejich práv sporným či pochybným, mohl být relevantním ve smyslu § 586 odst. 1
věty druhé obč. zák. pouze omyl vyvolaný lstí žalobkyně, který však zjištěn
nebyl. Odvolací soud neshledal dohodu neplatnou ani podle § 49a obč. zák.,
neboť i kdyby bylo prokázáno, že jednatel žalované jednal v omylu a že
žalobkyně tento omyl vyvolala či o něm musela vědět, nemohlo jít na straně
jednatele o omyl omluvitelný. Jednatel se totiž mohl tvrzenému omylu vyhnout
ověřením skutečností rozhodných pro uskutečnění právního úkonu. Protože si však
jednatel žalované tvrzení žalobkyně o výši nákladů na opravu topení a PVC, o
množství spotřebovaného koksu a o „právním stavu“ neověřil, ač mu v tom nic
nebránilo, nemohl jednat v omluvitelném omylu. Sám připustil, že vše neuvážil a
„protivníka“ podcenil. V tomto ohledu odvolací soud poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002. Oproti soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že ač se v protokolu ze dne 17. 4. 2002 hovoří
o náhradě „za pronájem“ předmětných nebytových prostor v období po červnu 2001
do března 2002, nelze pouze z důvodu nepřiléhavé právní kvalifikace žalobkyni
její nárok nepřiznat; jednou ze sporných skutečností mezi účastnicemi bylo i
to, zda nájem objektu trvá či nikoli, zda objekt byl žalovanou obsazen a
využíván a zda v té souvislosti má být žalobkyni žalovanou placena náhrada.
Jestliže účastnice dohodou vyřešily i tento sporný vztah, byť jej nesprávně
právně pojmenovaly, nastaly účinky předpokládané § 585 obč. zák.
Proti části potvrzujícího výroku (v rozsahu 55.534,25 Kč, která se týká nákladů
na opravu topení) a proti celému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. a/
o. s. ř. a důvodnost
o § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že dohodu
zachycenou
v protokolu ze dne 17. 4. 2002 právně kvalifikoval jako dohodu o narovnání
podle § 585
obč. zák., aniž se vypořádal s její argumentací, že se jedná o smíšenou smlouvu
obsahující dohodu o splatnosti nájemného za období od 3. čtvrtletí 2001 do
března 2002, dohodu
o ukončení nájemního poměru a dohodu o náhradě škody za poškozené topení a PVC.
Má zato, že dohoda o narovnání musí obsahovat projev vůle smluvních stran
takový právní úkon uzavřít a vymezení sporných a pochybných práv. Tyto
náležitosti dohoda ze dne 17. 4. 2002 nesplňuje. Žalovaná i nadále tvrdí, že v
období od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2002 objekt
či jeho nebytové prostory pronajaty neměla a ani je neužívala. Připouští, že
mezi účastnicemi probíhala opakovaná jednání týkající se řešení vzájemných
nároků v souvislosti s ukončením nájmu, odvolací soud však nevzal v potaz
časové souvislosti, neboť nájemné za březen 2002 nemohlo být předmětem jednání
v srpnu 2001. Okolnost, že její jednatel se jednání zúčastnil sám proti čtyřem
zástupcům žalobkyně, považuje za právně významnou při úvaze, zda lze omyl
jejího jednatele posoudit jako omluvitelný. Namítá, že žalobkyně náklady na
topení při jednání záměrně nadhodnotila. Kdyby odvolací soud k tomuto tvrzení
přihlédl a doplnil v tomto směru dokazování, bylo by namístě zvážit, zda výkon
práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Protokolu ze dne 17. 4. 2002 její jednatel nepřikládal nikdy jiný význam než
ten, že jde o soupis požadavků žalobkyně. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4.
2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.). Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
popř. jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
dovolací soud nejprve přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku.
Žalovaná v dovolání netvrdí, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229
odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence
těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval
dovolacími námitkami, jak je žalovaná závazně
po obsahové stránce vymezila (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Námitky, jimiž žalovaná zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že
účastnice uzavřením dohody sledovaly odstranění spornosti jejich vzájemných
práv souvisejících s ukončením nájmu, že i v době po 1. 7. 2001 užívala objekt
žalobkyně a že její jednatel měl možnost si ověřit údaje, které zástupci
žalobkyně uváděli při jednání dne 17. 4. 2002, naplňují dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě odvolací soud založil právní závěr, že účastnice uzavřely
dohodu
o narovnání podle § 585 obč. zák., na skutkovém zjištění, že žalovaná i po 30.
6. 2001 nebytové prostory dříve pronajatého objektu nevyklidila, žalobkyni je
nepředala a měla v nich uskladněny věci. Žalobkyně opakovaně žalovanou vyzývala
k jejich vyklizení a předání.
Ve dnech 28. 8. 2001 a 15. 3. 2002 proběhla mezi účastnicemi jednání, při nichž
žalobkyně uplatňovala vůči žalované nároky vyplývající z tvrzeného poškození
pronajatého objektu, úhradu za jeho užívání po 1. 7. 2001 a náhradu za
spotřebovaný koks. Žalovaná požadovala po žalobkyni náhradu za investice, které
vynaložila na úpravu objektu. Spornými mezi nimi byly i otázky existence
nájemního vztahu a úhrady za užívání objektu. Tato jednání byla završena dne
17. 4. 2002 sepsáním protokolu (obsahujícího dohodu účastnic), jenž byl
projevem vůle účastnic odstranit mezi nimi sporná práva a povinnosti
související
se skončením nájmu objektu. Konkrétně se dohodly, že žalovaná uhradí žalobkyni
do 30. 6. 2002 částku 161.018,- Kč, když žalobkyně uznala investice žalované v
částce 17.490,- Kč.
Za žalovanou jednal Josef Vávra, který si údaje uváděné zástupci žalobkyně
neověřil,
ač tak učinit mohl. Tato skutková zjištění čerpal odvolací soud z listinných
důkazů
(tj. z korespondence ze dne 22. 8. 2001 a 19. 9. 2001, ze zápisů o jednání z
20. 8. 2001
a z 15. 3. 2002 a z protokolu ze dne 17. 4. 2002), z výpovědí starosty
žalobkyně K. R. a svědka R. Z. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve
zmíněných důkazech oporu. Nic z obsahu spisu nenasvědčuje tvrzení žalované, a
to ani obsah výpovědí jejích jednatelů J. V. a D. R., že protokol ze 17. 4.
2002 byl z její strany chápán jako pouhý výčet požadavků žalobkyně a že J. V.
dne 17. 4. 2002 jednal v omluvitelném omylu. Sám J. V. v rámci své účastnické
výpovědi uvedl, že žalobkyni coby protivníka podcenil a že správnost vyčíslení
jejích požadavků ověřoval až po podepsání protokolu. Konečně žalovaná ani v
dovolání neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že
uvedená skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného je zřejmé, že výhrady proti skutkovým závěrům odvolacího soudu
nejsou opodstatněné a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto není
naplněn.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalovaná vytkla nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že účastnice
uzavřely podle § 585 obč. zák. dohodu o narovnání, která je zachycena v
protokole ze dne 17. 4. 2002.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud použil jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Podle § 585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi
nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena
veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Byl-li
dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena
písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.
Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou
účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím,
že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen
závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi
účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv ve
smyslu § 585 obč. zák. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků
na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém
rozsahu, má být plněno, kdy apod.) Stačí, že jedné ze stran se určité právo,
které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na
to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy,
jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i
právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence
původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srovnej
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000,
publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20, svazek 18,
str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo
1/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1908, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo
371/2002, uveřejněné
v Souboru pod C 1359, a ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003,
uveřejněné v Souboru pod C 3008, jakož dílo Jehlička, O., Švestka, J., Škárová,
M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck 2003).
Účelem narovnání není zjistit, jak se věci
ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že
původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem
novým. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných
práv a povinností účastníků. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím
důvodem.
Odvolací soud nepochybil, posoudil-li ujednání účastnic obsažené v protokolu ze
dne 17. 4. 2002 jako dohodu o narovnání podle § 585 obč. zák. Zjištěné
okolnosti, jež dohodě předcházely a za nichž byla dohoda uzavřena, totiž
jednoznačně nasvědčují tomu, že uzavřená dohoda je shodným projevem vůle
účastnic upravit vzájemná práva související s nájmem objektu žalobkyně, resp.
jeho ukončením, která byla mezi nimi dosud sporná. Účastnice touto dohodou
odstranily pochybnosti, které mezi nimi panovaly ohledně výše nároku žalobkyně
na náhradu škody, na úhradu za spotřebované palivo a za užívání objektu
žalovanou
po skončení nájmu (odvolací soud správně nepovažoval za relevantní, že
účastnice tento nárok v dohodě označily mylně jako nájemné), jakož i ohledně
výše nároku žalované
na náhradu za investice vložené do objektu. V dohodě si upravily též způsob,
jakým měla být náhrada zaplacena; dohoda o narovnání proto založila závazek
žalované poskytnout žalobkyni plnění. Tvrzení žalované, že nárok žalobkyni
nesvědčil, je ve světle konstantní judikatury (shora rozvedené) bezvýznamný.
Ani argumentace žalované, že dohoda o narovnání je neplatná, neboť byla z její
strany uzavřena v omylu ve smyslu § 49a obč. zák., se nemůže prosadit. Závěr
odvolacího soudu,
že důvody neplatnosti právního úkonu podle § 49a obč. zák. dány nejsou,
odpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci, jsou v souladu s hmotným právem a
ustálenou soudní praxí. Odvolací soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, v němž byl zaujat názor,
že ustanovení § 49a obč. zák. pojednávající o omylu jednající osoby není možno
vykládat tak, že na jeho základě je osoba, která se omylu dovolává, zbavena
povinnosti podle okolností konkrétního případu sama
si zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp.
skutečnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního
úkonu. To se zvýrazňuje především v případech, kdy jde např. o skutečnost
(resp. skutečnosti) odborného charakteru, v níž jednající osoba příslušné
odborné znalosti nemá. Zanedbání požadavku okolnostem přiměřené péče jednající
osoby zajistit si odpovídající objektivní informace pro posouzení existence
předpokladů, které jsou pro ni z hlediska uvažovaného právního úkonu významné
(resp. rozhodné), je proto způsobilé zpochybnit možnost účinně se ve smyslu §
49a obč. zák. dovolat tímto počínáním ovlivněného omylu. O omluvitelný omyl,
kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností
(error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její
nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění
zamýšleného právního úkonu. Jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde
tehdy, měla-li jednající (a omylu se pak dovolávající) osoba možnost
se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností
rozhodujících
pro uskutečnění právního úkonu. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možno se
účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by
omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující
možnost přesvědčit se o pravém stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku
nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o
vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu. Žalovaná, resp. její jednatel
J. V. nemohl být uveden žalobkyní v omyl, jestliže již při jednání dne 15. 3.
2002 byl seznámen s tím, že žalobkyně bude nárokovat náhradu škody, která jí
vznikla v souvislosti s poškozením PVC a radiátorů, jež bude vyčíslena, a že
bude požadovat jak náhradu za 70 q spotřebovaného koksu, tak úhradu „nájemného“
do 31. 3. 2002. Žalovaná měla možnost (při pečlivém přístupu) připravit se na
jednání dne 17. 4. 2002 a opatřit si údaje rozhodující pro uzavření dohody o
narovnání. Jestliže tak neučinila, nemůže se úspěšně dovolávat neplatnosti
uzavřené dohody, neboť ji neuzavřela v omluvitelném omylu. Kromě toho jednateli
žalované nic nebránilo, aby podpis dohody odložil za účelem ověření si
rozhodných skutečností, které by mu umožnily poznat skutečný stav věci.
Lze uzavřít, že žalované se nepodařilo prostřednictvím uplatněných námitek
zpochybnit správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn
rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto dovolání mířící proti tomuto
výroku zamítl
(§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl (částečně) potvrzen v
pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, může být dána jen za podmínek
uvedených
v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu
je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
K námitkám, jimiž žalovaná vytýká odvolacímu soudu nesprávnost, resp. neúplnost
zjištěného skutkového stavu věci, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jsou
uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno
(navíc se s těmito námitkami dovolací soud vypořádal v rámci posouzení
důvodnosti dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu).
Jelikož žalovaná uplatnila proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí
tytéž výhrady, kterými napadla správnost právního posouzení věci, na němž je
založen měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, pak nelze než konstatovat, že k
řešení zpochybňovaných právních otázek (jež odvolací soud, jak bylo výše
vysvětleno, správně vyřešil) nelze dovolání přiznat přípustnost podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání mířící proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo částečně potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni
v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla
vůči žalované právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu