U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: Odborový svaz pracovníků obchodu, se sídlem v Praze 1, Senovážné
náměstí 23, zastoupen JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem v Praze 1, Senovážné
nám. 23, proti žalované: Majetková, správní a delimitační unie odborových
svazů, se sídlem v Praze 3, Winstona Churchilla 1800/2, zastoupena Mgr. Petrem
Jahodou, advokátem v Praze 3, Plavínová 2796/12, o určení, že rozhodnutí valné
hromady není v souladu se zákonem a statutem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 26/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, č. j. 70 Co 186/2011-109, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejího advokáta Mgr. Petra Jahody.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 11. 2010, č. j. 18 C
26/2009-72, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že rozhodnutí valné hromady
žalované ze dne 19. 12. 2008, kterým se schvaluje delimitace finančních
prostředků členům žalované z jejího majetku za rok 2008 v celkové výši
60.000.000,- Kč, není v souladu se zákonem a statutem žalované. Soud ve výroku
I. rozsudku současně změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku II. o
nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že výše nákladů činí 13.800,-
Kč; v dalším výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně nákladů
odvolacího řízení bylo odvolacího soudem rozhodnuto tak, že žalobci byla
uložena povinnost zaplatit žalované na jejich náhradě částku ve výši 12.720,-
Kč.
Odvolací soud ve věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým
byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, který poukazoval zejména na skutečnost, že napadeným rozhodnutím valné
hromady žalované ze dne 19. 12. 2008 bylo rozhodnuto pouze o celkové výši
částky určené k delimitaci. Předmětné rozhodnutí valné hromady neobsahuje
určení výše ideálních podílů členských odborových svazů a ani způsob rozdělení
celkové částky mezi jednotlivé odborové svazy. Tento tzv. klíč k delimitaci pro
rok 2008 je obsažen v jiném rozhodnutí valné hromady, a to ze dne 20. 6. 2008.
Žalobce v žalobě nijak nebrojil proti celkové výši finančních prostředků
určených k delimitaci za rok 2008 a napadal pouze stanovení svého ideálního
podílu. Právní zástupce žalobce navíc v průběhu řízení před soudem prvního
stupně potvrdil, že rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008 nebylo napadeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že
právní otázka týkající se povahy delimitačních rozhodnutí je soudy rozhodována
rozdílně. Konkrétně vymezil právní otázku, o jejíž tvrzený zásadní právní
význam opíral přípustnost dovolání, zda je delimitační rozhodnutí pouze
rozhodnutím o celkové částce určené k rozdělení mezi členy sdružení, nebo zda
je jím současně rozhodováno o výši částky určené jednotlivým členům. Dodal, že
právně významnou je též odpověď na otázku, jaké rozhodnutí valné hromady má
jako relevantní dovolatel napadat v rámci žaloby podle § 15 zákona č. 83/1990
Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Na závěr navrhl zrušení
rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Ztotožnila se v něm s právní
argumentací soudů obou nižších instancí a navrhla dovolání žalobce odmítnout a
přiznat žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a
dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro
vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a též
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve věci poukazuje na relevantní judikaturu dovolací
instance a Ústavního soudu, a to především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, a navazující nález Ústavního soudu ze
dne 12. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 90/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
ÚS, sv. 43, nález č. 223, s. 497.
V usnesení sp. zn. 28 Cdo 1018/2005 se Nejvyšší soud zabýval povahou
žaloby uplatněné podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Dospěl k závěru, že
žaloba podle § 15 odst. 1 cit. zákona není obvyklou žalobou určovací, ale
zvláštním druhem žaloby, upraveným přímo zákonem. Předpokladem oprávněnosti
této žaloby je z obecného pohledu dopad rozhodnutí orgánu sdružení na práva
osoby, které je rozhodnutí adresováno. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu zamítl
ústavní stížnost, která směřovala mj. právě vůči citovanému usnesení Nejvyššího
soudu. Uvedl, že právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na
principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát
nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky
soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva
člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu
se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem.
V projednávané věci žalobce žaloval na určení, že rozhodnutí valné
hromady žalované není v souladu se zákonem a statutem žalované, čímž dodržel
procedurální postup vymezený ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.
Žaloba však směřovala proti rozhodnutí valné hromady ze dne 19. 12. 2008,
kterým nedošlo k porušení jeho práv. Napadené rozhodnutí valné hromady žalované
ze dne 19. 12. 2008 pouze určilo celkovou částku k delimitaci – tj. byl určen
způsob, v jakém poměru se budou jednotliví členové žalované podílet na celkové
delimitované částce finančních prostředků, nikoliv přímo výše těchto podílů.
Proti celkové výši finančních prostředků určených k delimitaci za rok 2008
žalobce nebrojil (rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008) a napadal pouze
stanovení svého podílu. Ve věci tudíž není naplněn předpoklad bezprostředního
zásahu do práv žalující strany (k uvedené problematice srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3910/2009, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4333/2009).
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako
správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro přípustnost v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a proto je jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Úspěšné žalované vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady
představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k
dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 10.000,- Kč, a to podle § 5 písm. d)
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však
bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný
úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.).
Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 3.750,-
Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 20 % DPH činila konečná výše
nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu