28 Cdo 4053/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. J. C., s.
k. p. ú. Ú. u. ř. (n. p. v l.), advokát, 2) D. a. s., zastoupenému advokátkou,
a 3) P. f. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, o
dovolání žalovaného 2) D., a. s. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
6. 4. 2009, č. j. 24 Co 325/2008-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni k rukám advokáta na náhradě
nákladů dovolacího řízení 1.814,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
4. 2008, č. j. 17 C 80/2003-145, vyslovil, že „rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 14. 2. 2003, č. j. PÚ 558/91, se ve
výroku II mění tak, že žalobkyně je vlastnicí (v tomto výroku označených)
pozemků v katastrálním území R., s tím, že v ostatních částech výroku II, jakož
i ve výrocích I a III zůstává (shora označené) rozhodnutí Ministerstva
zemědělství - Pozemkového úřadu P. nedotčeno“ (výrok I); současně soud prvního
stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že
pozemkový úřad rozhodnutím vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), určil, že žalobkyně není
vlastnicí pozemků označených ve výroku II rozhodnutí. Včas podanou žalobou
požádala žalobkyně soud o projednání této soukromoprávní věci účastníků v
řízení podle části páté občanského soudního řádu (o. s. ř.). V něm vzal soud
prvního stupně za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 4 odst.
1 zákona o půdě, která v zákonem stanovené lhůtě (výzvou ze dne 23. 9. 1991)
uplatnila nárok na vydání pozemků u pozemkového úřadu i u povinné osoby, Ú. u.
ř., n. p., která ke dni účinnosti zákona nemovitosti ve vlastnictví státu
držela (§ 5 zákona o půdě). Předmětné pozemky přešly v rozhodné době na stát
vyvlastněním za náhradu, na základě rozhodnutí Okresního národního výboru P 6,
odboru výstavby, ze dne 9. 10. 1978, č. j. Výst. 1630, 16299/P 859, 960, 990,
889 Ruz/78/Dr.Hr., ve spojení s rozhodnutím Národního výboru Hl. m. P. ze dne
7. 11. 1978, odboru výstavby, č. j. Výst./1-2795/78; účelem vyvlastnění byla
budoucí výstavba „areálu Ú. u. ř. J. I“ na vyvlastňovaných pozemcích. K účelu,
pro který byly vyvlastněny, však pozemky trvale neslouží. Uvažovaný areál
nebyl nikdy vybudován, z původně navrženého komplexu osmnácti funkčně
propojených staveb byly zhotoveny pouze některé, z nichž řada slouží k účelům
jiným, které s uměleckými řemesly nesouvisejí (sklady jiného zboží,
administrativní prostory, apod.). V takovém případě je naplněn důvod pro vydání
vyvlastněných nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Pozemky
označené ve výroku I, větě prvé rozsudku, nejsou zastavěny a jejich vydání
tudíž nebrání ani ust. § 11 písm. c) zákona o půdě. V případě pozemků
zastavěných soud prvního stupně vyslovil, že rozhodnutí pozemkového úřadu v
tomto rozsahu „zůstává nedotčeno“.
K dovolání žalovaného 2) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl, že
„rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění jen v tom, že se určuje, že
žalobkyně je vlastnicí pozemků v tomto výroků označených a v tomto rozsahu se
nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 14.
2. 2003, č. j. PÚ 559/91 a dále se mění v tom, že žaloba se zamítá, pokud se jí
žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí dalších pozemků uvedených
ve výroku II (označeného) rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového
úřadu P.“ (výrok I). Spolu s rozhodnutím o věci samé odvolací soud rozhodl též
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. I on dospěl k
závěru, že vyvlastněné pozemky trvale neslouží účelu, pro který byly
vyvlastněny (§ 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě). Za nerozhodnou pro výsledek
řízení označil i námitku žalovaného 2), že předmětné pozemky získal při
privatizaci státního majetku. Zjistil sice, že majetek státu, s nímž hospodařil
státní podnik D. P., byl privatizován, podle privatizačního projektu
schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne
20. 3. 1992. Na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28. 4. 1992
byl tento majetek, spolu s vyčleněnou částí majetku podniku Ú. u. ř. P., s. p.,
převeden na F. n. m. Č. r., který jej vzápětí vložil jako základní jmění do
nově založené společnosti D., a. s., druhého žalovaného (viz zakladatelská
listina vyhotovená ve formě notářského zápisu dne 28. 4. 1992). K uvedeným
zjištěním odvolací soud dodal, že převod majetku státu na jinou osobou při tzv.
velké privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 92/1991
Sb.“), nemůže být překážkou pro vydání tohoto majetku v restituci. Odkázal
přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 6/01 a III. ÚS 630/06 a v nich
uvedené závěry o „prioritě restitučních nároků“. Soudu prvního stupně vytkl
pouze nesprávnou formulaci výroku rozsudku, která nesleduje ustanovení
procesního práva a znění výroku (formou změny rozsudku) upřesnil pouze tak, že
při současném určení žalobkyně jako vlastnice pozemků (podle § 9 odst. 4 zákona
o půdě) v rozsudkem dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu (§
250j o. s. ř.); ohledně ostatních (zastavěných) pozemků žalobu zamítl (§ 250i
o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, ve kterém výslovně
uvedl, že rozsudek napadá v celém rozsahu. V otázce přípustnosti dovolání
odkázal na poučení uvedené v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu a
uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Konkrétně namítal, že v řízení nemohl náležitě bránit svá práva, neboť do
něj byl přibrán až v jeho průběhu. Rozhodnutím soudu se cítí být poškozen,
neboť přichází o část svého nemovitého majetku, aniž by tento stav zavinil.
Majetek - včetně předmětných pozemků, které byly dříve vlastnictvím Ú. u. ř.
P., s. p. - byl předmětem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.; po schválení
příslušného privatizačního projektu (dne 20. 3. 1992) majetek podle zákona
přešel na F. n. m. Č. r., který jej k 1. 5. 1992 převedl na nově vzniknuvšího
žalovaného 2). Dovolatel nemohl ovlivnit ani skutečnosti o vyvlastnění pozemků,
které nastaly v roce 1978. Na základě dostupné stavebně-technické dokumentace a
rozhodnutí stavebního úřadu neměl důvodné pochybnosti o existenci areálu Ú. u.
ř., jehož vybudování bylo účelem vyvlastnění. Na tom nic nemění ani skutečnost,
že areál nebyl oplocen. Jiný závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu je
založen na nesprávném hodnocení provedených důkazů, krom jiného i důkazu
posudkem znalce Ing. Z. M. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu ztotožnila.
Skutečnost, zda žalovaný 2) věděl o dříve uplatněném restitučním nároku, je i
podle jejího názoru pro posouzení věci nezávažná. Závěr, že nedošlo k
vybudování zamýšleného komplexu staveb, areálu Ú. u. ř., a tím i k naplnění
účelu vyvlastnění, je zřejmá z výsledků rozsáhlého dokazování. Navrhla, aby
dovolací soud „rozhodnutí soudů obou stupňů potvrdil“.
Jiní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání
rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009
Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§
241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se
tím, zda je přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a
povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod
pořadovým číslem 52).
O rozdílnost (diformitu) rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve
shora uvedeném smyslu se v posuzované věci zřetelně nejedná. Napadený rozsudek
odvolacího soudu, byť jej formálně odvolací soud označil jako měnící, se od
rozsudku soudu prvního stupně liší pouze formulací svého výroku, která lépe
vyhovuje ustanovením § 250i a 250j o. s. ř., aniž by odvolací soud práva a
povinnosti účastníků, jde-li o soudy rozhodovanou otázku určení vlastnictví
podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, posoudil odlišně. Nahlíženo z obsahového
hlediska jedná se tudíž o rozsudek potvrzující (§ 219 o. s. ř.). A jelikož zde
nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. (odvolacím soudem /z obsahového hlediska/ potvrzený rozsudek soudu
prvního stupně je prvním rozhodnutím tohoto soudu o věci samé), může být
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založena pouze ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí, tedy má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (jde-li
o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou
odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozdílně nebo řešenou v rozporu s
hmotným právem; § 237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1
o. s. ř.), nemůže být přípustnost dovolání založena ani nesprávným poučením
odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právním
posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo
7, ročník 2004, pod pořadovým číslem 132). Právní posouzení věci je tehdy
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitka dovolatele, že s ním soud nejednal od zahájení řízení a přibral jej do
řízení až v jeho průběhu, je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1
písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nelze. Konkrétní vada
řízení judikaturní přesah nemá a rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadně významným nečinní.
Nezávažné jsou i námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění
odvolacího soudu, která tento soud vedla k závěru o naplnění restitučního
důvodu podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení zákona
„oprávněným osobám budou vydány (i) nemovitosti, které přešly na stát nebo na
jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitosti
existují a trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny“. Jestliže
dovolatel namítá, že účel deklarovaný v rozhodnutí o vyvlastnění z roku 1978
byl naplněn, tedy že zamýšlený areál Ústředí uměleckých řemesel byl vystavěn,
jde zde o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, nikoliv s právním
posouzením věci. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných
skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního
hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9.
1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č.
19, svazek 2, ročník 1994).
Ostatními námitkami dovolatel nastoluje otázku, zda může být překážkou vydání
vyvlastněných pozemků okolnost, že tyto pozemky patřily k majetku, který
dovolatel nabyl v rámci privatizace majetku státu podle zákona č. 92/1991 Sb.
Řešení této právní otázky odvolacím soudem je ve svém výsledku správné, byť k
němu odvolací soud dospěl i na základě nikoliv zcela přiléhavých důvodů. Ze
skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnost dovolatel nenapadá a
účinně napadnout ani nemůže) je zde třeba připomenout, že restituční nárok byl
žalobkyní jako oprávněnou osobou prokazatelně uplatněn nejpozději 23. září
1991 (u osoby povinné, jakož i u pozemkového úřadu; § 9 odst. 1 zákona o půdě),
tedy před převodem tohoto majetku státu na žalovaného 2), k němuž mělo dojít
na základě rozhodnutí o schválení privatizačního projektu (vydaného příslušným
ministerstvem dne 20. 3. 1992), po vkladu majetku (spravovaného F. n. m. Č. r.)
do základního jmění nově vzniknuvšího akciové společnosti, druhého žalovaného
(viz notářský zápis o založení této společnosti ze dne 28. 4. 1992).
Podle § 3 odst. 2 zákona č. 91/1991 Sb. může být majetku, na jehož vydání může
vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito podle tohoto
zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo
byly zamítnuty. Podle § 5 odst. 3, věty první zákona o půdě povinná osoba je
povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí
řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich
součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; takové úkony jsou
neplatné.
Jestliže při privatizaci majetku státu mělo dojít i k převodu pozemků, jež měly
být vydány oprávněné osobě podle zákona o půdě, a stalo se tak v době, kdy o
včas uplatněném nároku oprávněné osoby nebylo rozhodnuto, došlo tím k porušení
jednak ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a současně i ustanovení § 5
odst. 3 zákona o půdě. Právní úkon, který porušuje zákon, je podle § 39
občanského zákoníku neplatný, přičemž v případě porušení ustanovení § 5 odst. 3
zákona o půdě jde o důsledek v tomto ustanovení výslovně vyjádřený. Jde o
důsledek, který nastává i tam, kde docházelo k převodu majetku v rámci tzv.
velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. (více k tomu srovnej kupř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005,
uveřejněný v Souboru (civilních) rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3773, sešit
3, ročník 2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS
571/99, nález ze dne 18.10.2001, sp. zn. III. ÚS 17/01, a mnohé další). Vydání
pozemků žalobkyni jako oprávněné osobě nebrání ani ust. § 14a zákona o půdě,
které se v posuzovaném případě neuplatní. Toto ustanovení - které bylo do
zákona o půdě včleněno až novelou provedenou zákonem č. 30/1996 Sb. a podle
něhož nelze vydat oprávněné osobě nemovitost, byla-li po 1. září 1993
nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této
věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci - se týká
pouze nároků vzniklých v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu, uveřejněného
ve Sbírce zákonů pod č. 29/1996, které v něm uvedená skupina oprávněných osob
nemohla uplatnit ve lhůtách dříve stanovených, pouze proto, že nesplňovala
podmínku trvalého pobytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 892/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
78, svazek 11, ročník 2002, popř. nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp.
zn. IV. ÚS 175/97).
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé založil (a s
nímž, krom nepřípustných námitek skutkové povahy, polemizoval žalovaný 2) v
dovolání), je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího v posuzované věci není proto rozhodnutím
po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti
němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c)
o. s. ř.).
V dovolacím řízení plně úspěšná žalobkyně má vůči dovolateli, žalovanému 2),
právo na náhradu nákladů tohoto řízení v plné výši (243b odst. 5, věta první, §
224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.). K nákladům na její straně patří odměna
advokáta 5.000 Kč (§ 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „vyhl.“), krácená při odmítnutí dovolání o polovinu, na částku 2.500
Kč (§ 14 odst. 1, § 15 vyhl.), sníženou dále o 50% na 1.225 Kč, jelikož v
dovolacím řízení učinil zástupce žalobkyně pouze jeden úkon právní služby (§ 18
odst. 1 vyhl.). Krom odměny patří k nákladům žalobkyně i paušální náhrada
hotových výdajů advokáta 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a částka
289,80 Kč odpovídající 19% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137
odst. 3 o. s. ř.), celkem 1.814,80 Kč. Ostatním účastníkům v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu