28 Cdo 4129/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) Ing. P. M., P., b) H. Š., Z., a c) S. B., Ch., zastoupených Mgr.
Janem Matesem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Velvarská 1701/25, proti
žalované Občanské demokratické straně, IČO: 16192656, se sídlem v Praze 1,
Truhlářská 1106/9, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze
2, Trojanova 2022/12, o určení, že rozhodnutí orgánu politické strany je v
rozporu se zákonem a stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 60 C 380/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 25. listopadu 2014, č. j. 14 Co 423/2014-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 18. června 2014, č. j. 60 C 380/2013-78, jímž byla zamítnuta
žaloba na určení, že označené rozhodnutí orgánu politické strany – vnitřní
usnesení výkonné rady žalované ze dne 28. února 2013 ve znění jeho přílohy z
téhož dne, kterým se v bodě 4 ruší licence všem místním sdružením působícím v
oblastním sdružení ODS Praha-západ, a v bodě 5 se schvaluje zánik oblastního
sdružení Praha-západ a navazující rozhodnutí smírčího výboru žalované ze dne
22. března 2013, č. j. SV-011/2013 – nejsou v souladu se zákonem a stanovami
žalované. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl
podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí
nepatří do okruhu usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. a
přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
označené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí,
odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
a Nejvyšší soud také neshledal důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím
soudem již vyřešených otázek. Ze své rozhodovací praxe Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na usnesení ze dne
20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4379/2014 (spolu s další jím rekapitulovanou
judikaturou), jímž byly dovolateli nastolené otázky řešeny za obdobných
skutkových okolností a ve vztahu k týmž rozhodnutím žalované a v němž Nejvyšší
soud také vyložil, že předestřeným nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011,
sp. zn. II. ÚS 1969/10, došlo k rozšíření okruhu rozhodnutí, jež podléhají
soudnímu přezkumu, nikoliv však k prohloubení soudní ingerence do činnosti
politických stran; v uvedeném směru odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2683/13, v němž byl vysloven závěr
obdobný. Tyto závěry odvolací soud zohlednil i při rozhodování o žalobě v této věci
(navzdory tomu, že dovolatelé jsou jiného mínění), přistoupil-li k přezkumu
rozhodnutí orgánu politické strany, jež se nedotýká skutečností vyznačovaných v
rejstříku stran a hnutí. Maje na zřeteli i rozhodovací praxi soudů ve věcech
občanských sdružení (spolků) dovolací soud také vyložil, že i soudní ingerence
do autonomie politických stran musí být omezená a není úkolem soudu v intencích
§ 16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v
politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, vymezovat pravidla pro
zajištění řádného chodu politické strany, ale toliko posuzovat soulad
rozhodnutí se zákonem či stanovami, je-li jím zasahováno významným způsobem do
sféry určitého člena politické strany.
Stejně tak jako ve shora odkazované věci i nyní Nejvyšší soud znovu připomíná,
že závěr soudů nižších stupňů o obsahu stanov žalované (politické strany),
dovolateli takto současně kritizovaný, patří ke skutkovým zjištěním, jež nelze
účinně zpochybnit dovoláním (které lze podat toliko z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; § 241a odst. 1
o. s. ř.). Uvedené platí i ve vztahu ke zjištění, že stanovy žalované v
rozhodné době nepodmiňovaly rozhodnutí výkonné rady o zrušení licence místnímu
sdružení návrhem či podnětem jiného orgánu či člena strany; rovinu skutkových
závěrů v zásadě neopouští ani argumentace dovolatelů o nedodržení procedury pro
zrušení licencí místním sdružením. Rozpor s výslovným zněním zákona nebyl pak dovolateli ani zde formulován. Odkazuje přiměřeně i na judikaturu ve věcech spolkových (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3781/2014), Nejvyšší soud
již dříve také uvedl, že apriori jistě nelze vyloučit posouzení stanov
politické strany též prizmatem obecných právních principů, kdy ve výjimečných a
odůvodněných případech lze pak přistoupit ke zrušení rozhodnutí založených na
takto „vadných“ vnitřních předpisech, ovšem s tím, že k soudní ingerenci do
rozhodovacích procesů politické strany z důvodu nedemokratičnosti stanov je
třeba přistupovat výjimečněji než v případě spolků (občanských sdružení),
podléhá-li demokratičnost stanov politické strany kontrole již při její
registraci. Jistou závažnost mohly by tak mít námitky ohledně nedemokratičnosti stanov
politické strany, na nichž jsou pak založena rozhodnutí jejích orgánů. I v nyní
posuzované věci nicméně dovolací soud odkazuje na již dříve vyslovený závěr, že
napadená rozhodnutí objektivně nezasáhla významným způsobem do práv žalobců. Naopak je tento zásah třeba vnímat v intencích výše rozvedené zásady autonomie
politické strany zahrnující také povinnost členů podrobit se rozhodnutím orgánů
strany. Napadenými rozhodnutími (kdy námitky dovolatelů směřují výlučně k
usnesení výkonné rady) nedošlo k vyloučení členů, kteří měli možnost
„přeregistrovat se“ do jiného místního sdružení, či opětovně založit místní
sdružení (a kdy nelze ztrácet ze zřetele ani odvolacím soudem současně
akcentované zjištění o důvodném podezření, že v dané oblasti (Praha-západ)
docházelo při činnosti žalované „ke spekulování s mrtvými dušemi“, tzv. „velrybaření“). Brojí-li pak dovolatelé proti stanovené podmínce trvalého pobytu zakládajících
členů při opětovném založení místního sdružení, odkazuje se i v tomto směru na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4379/2014, v
němž bylo oprávnění výkonné rady ke stanovení této podmínky ve vztahu k
zakládajícím členům místního sdružení shledáno souladné se stanovami, kdy šlo o
diskreci příslušného orgánu žalované, jímž byly veškeré podmínky stanoveny
transparentně předem.
Ani námitka dovolatelů, že došlo k faktickému vyloučení „nepohodlných“ členů
žalované jejich nepřijetím do jiného místního sdružení, nemůže vést k soudní
ingerenci do napadeného rozhodovacího procesu žalované (a nemůže založit
přípustnost dovolání), jestliže – jak odvolací soud poznamenal i v této věci –
není přezkum rozhodnutí (či nečinnosti) místních sdružení předmětem tohoto
řízení (a kdy v dané věci napadené rozhodnutí výkonné rady naopak umožňovalo
žalobcům a jiným členům žalované, jejichž místnímu sdružení byla licence
zrušena, zaregistrovat se ve stanovené lhůtě v jiném místním sdružení, či
místní sdružení – za předem stanovených podmínek – opětovně založit). Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů, jimiž se vymezují
vůči právnímu názoru, dle nějž nelze rozhodnutí politické strany posuzovat v
rovině hmotněprávní, neboť na takovém závěru (názoru) rozhodnutí odvolacího
soudu založeno není (kdy se odvolací soud i v nyní posuzované věci zabýval
nejenom záležitostmi procedurálními, ale akcentoval i obsah rozhodnutí
žalované, v kontextu pravomocí její výkonné rady, a v neposlední řadě měl na
zřeteli i to, došlo-li k zásahu do základních práv žalobců). Konečně, přípustnost dovolání nezakládá ani dovolateli vznesená kritika postupu
soudů nižších stupňů v řízení, jež zde vystihuje nanejvýše vady řízení, k nimž
však dovolací soud – v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – přihlíží jen v případě přípustného dovolání. To se týká i dovolateli
kritizovaného postupu soudu, pokud neprovedl některé z navrhovaných důkazů. K
této naposled uvedené námitce sluší se snad připomenout, že soud není vázán
důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené
důkazy; soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom,
které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je
nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006),
což odvolací soud v posuzované věci – s logickým a srozumitelným zdůvodněním
nadbytečnosti dalších navržených důkazů – ve stručnosti učinil. Přestože pak dovolatelé uvádějí, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího
soudu v jeho celém rozsahu, jenž zahrnuje i výroky o náhradě nákladů řízení, ve
vztahu k nim již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání
nevznášejí. Proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost dovolání tak či onak vyloučena
již ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
v situaci, kdy
dovolání žalobců bylo odmítnuto v celém rozsahu a kdy náklady žalované, spojené
s podáním obsahově skromného vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě
považovat za účelně vynaložené. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.