28 Cdo 3781/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce
Fotbalového klubu Bohemians Praha a.s., IČ 27244903, se sídlem v Praze 1,
Politických vězňů 1511/5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, proti žalované Fotbalové asociaci
České republiky, IČ 00406741, se sídlem v Praze 6, Diskařská 2431/4, zastoupené
Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o
určení rozporu rozhodnutí žalované se zákonem a stanovami, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 352/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, č. j. 58 Co 1/2014-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, č. j. 11 C 352/2010-200,
zamítl žalobu o určení, že usnesení Odvolací a revizní komise Českomoravského
fotbalového svazu, o. s. ze dne 6. 9. 2010, č. j. 15/10, (dále jen „napadené
usnesení ORK“), kterým bylo rozhodnuto, že „Rozhodnutí DK ČMFS [Disciplinární
komise žalované] se mění a to tak, že ORK [Odvolací a revizní komise] snižuje
trest odebrání dvaceti soutěžních bodů družstvu FK Bohemians Praha a. s. na 15
bodů; Dále ORK ruší trest pro FK Bohemians Praha a. s. uhradit škodu ČMFS,
která zatím s určitostí nevznikla, nicméně pokud v budoucnu tato škoda bude
vyčíslena, lze náhradu škody vymáhat v souladu s pravidly spolku a dle právních
předpisů. Stejně tak nemusí FK Bohemians Praha a. s. hradit náhradu škody vůči
Bohemians 1905 a. s. z důvodu její nedostatečné specifikace; ORK ČMFS dále
zamítla odvolání v té části, která se týká zaplacení pokuty 6 000 000 Kč z
důvodu jejího nezaplacení jako podmínky projednání dle čl. 11 odst. 2 Statutu
ORK ve spojení s čl. 25 odst. 8. písm. g) Disciplinárního řádu; Odvolací
poplatek se vrací odvolateli,“ je v rozporu se zákonem (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Napadeným usnesením ORK rozhodovala o
odvolání žalobce proti rozhodnutí Disciplinární komise ukládající mu
disciplinární postih. Podle soudu prvního stupně však do postavení a činnosti
občanského sdružení mohou státní orgány zasahovat pouze v mezích zákona, tj. §
15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Soud je nadán pouze pravomocí
zhodnotit, zda vydané a vnitrospolkovými prostředky nenapadnutelné rozhodnutí
sdružení je nesouladné buď se zákonem, nebo se stanovami sdružení a vzhledem k
tomu, že žádné ze žalobních tvrzení nezaložilo rozpor napadeného usnesení ORK
se zákonem či stanovami, žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 58 Co 1/2014-251,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že napadené
usnesení ORK je v části o zamítnutí odvolání žalobce do výroku o uložení pokuty
ve výši 6 000 000 Kč v rozporu se zákonem, jinak jej potvrdil (výrok I.), a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.). Odvolací soud přisvědčil námitce, kterou žalobce brojil
proti postupu, kdy jeho odvolání bylo zamítnuto z důvodu, že uloženou pokutu
před podáním odvolání nezaplatil. Skutečnost, že opravný prostředek nemá
odkladný účinek, znamená, že po uplynutí lhůty k plnění lze uloženou povinnost
vymáhat bez ohledu na to, že probíhá řízení o opravném prostředku a nikoliv to,
že v důsledku nesplnění rozhodnutím uložené povinnosti nebude opravný
prostředek projednán. Pakliže disciplinární řád takový postup umožňuje, je v
rozporu s právními principy a obecnými právními zásadami (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1981/2010).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v části týkající se uložení pokuty
ve výši 6 000 000 Kč, v níž odvolací soud konstatoval rozpor napadeného
usnesení ORK se zákonem, jakož i proti výroku II. tohoto rozsudku, podala
žalovaná dovolání s tím, že dosud nebyla vyřešena otázka, zda je v rámci
spolkového rozhodování nepřípustné stanovení podmínky k projednání odvolání
spočívající v tom, že před projednáním odvolání musí být rozhodnutím uložená
pokuta uhrazena, přičemž v opačném případě nebude odvolání věcně projednáno;
případně související otázka, zda musí být rozhodování spolku obligatorně
dvojinstanční, resp. zda může zamítnutí odvolání bez jeho věcného projednání
pro nezaplacení uložení pokuty, vyvolat nezákonnost rozhodování spolku. Za
nesprávné právní posouzení považuje závěr odvolacího soudu, že napadené
usnesení ORK porušuje v části týkající se uložení pokuty 6 000 000 Kč právo
žalobce na spravedlivý proces, protože jeho odvolání bylo zamítnuto z důvodu
nezaplacení pokuty před podáním odvolání. Články 6 odst. 8 a 25 odst. 8 písm.
g) disciplinárního řádu nemohou vyvolat rozpor se zákonem o sdružování občanů,
který nevylučuje jednoinstanční rozhodování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3345/2012). K doplnění dovolání podanému dne 8. 7.
2015, tedy po zákonné lhůtě, dovolací soud nepřihlížel.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro
dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal
Nejvyšší soud, zda lze dovolání považovat za přípustné podle § 237 o. s. ř. a
dovodil, že nikoli, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud předně (v obecné rovině) poukazuje na to, že právní úprava práva
na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti soukromoprávních
korporací od státu a na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak
zasahovat, ale též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí
orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným
vnitřním předpisem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3909/2011, obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 1618/2006). Připuštění určité intervence státu do spolkové
autonomie je nutné proto, aby nedocházelo ke svévolnému rozhodování orgánů
sdružení a tím i k výraznému porušování práv fyzických či právnických osob
(členů sdružení), kterým by takto mohla být způsobena majetková či nemajetková
újma. Možnost soudu zasahovat do spolkové autonomie se vztahuje toliko na
případy, kdy rozhodnutí spolkového orgánu odporuje zákonu, stanovám, popřípadě
jiným interním předpisům sdružení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4380/2011, a přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3009/2013). Kvůli uvedenému musí být vyklad
právní úpravy spolků pokud možno restriktivní; restriktivními kritérii se
rozumí – a to při dostatečně vysokém stupni intenzity jejich naplnění –
protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany (v podobě rozporu se zákony či
interními normami spolku), dále pak společenský zájem na projednání věci,
vyčerpání smírčích instrumentů a v neposlední řadě výrazná újma (materiální či
osobnostní) potenciálně utrpěná žalobcem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, přiměřeně srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1075/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2094/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011). Má-li se člen
sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany proti rozhodnutí spolku, je především
třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv; intenzitu zásahu je nutné
posuzovat vzhledem k zásadě spolkové autonomie velmi zdrženlivě, a to se
zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. Při minimálním, málo intenzivním
konfliktu rozhodnutí orgánu občanského sdružení s dílčím členským právem musí
člen vzít v úvahu skutečnost, že do sdružení vstoupil dobrovolně a že součástí
vnitrospolkové demokracie je též podrobení se rozhodnutí spolkového orgánu
včetně případně uložených sankcí a taktéž respektování procedurálních pravidel
sdružení. Občanská sdružení, resp. spolky totiž nejsou nucenými svazky, členové
se v nich sdružují dobrovolně a soudní zásah proto musí být výjimečný (avšak
možný). Současně je žádoucí, aby podstatná část běžných provozních rozhodnutí
činěných spolkovými orgány při uskutečňování zásady smluvní autonomie členské
základny sdružení, zůstala z důvodu právní jistoty uvnitř sdružení zachována
bez ingerence soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3909/2011 cit.
výše pak vyplývá, že předpokladem oprávněnosti žaloby podle § 15 odst. 1 zákona
o sdružování občanů je, aby dopad rozhodnutí orgánu sdružení do práv osoby,
které je rozhodnutí adresováno, byl významný.
Shora uvedené obecné závěry, jež upřednostňují s ohledem na respekt ke spolkové
autonomii restriktivní výklad ustanovení § 15 odst. 1 ZSO, a které lze
nepochybně vztáhnout i na posuzování úpravy procesních podmínek stanovených pro
věcné projednání opravného prostředku se nepochybně uplatní i v dané věci, kde
s ohledem na intenzitu zásahu do práv žalobce a s přihlédnutím ke konkrétní
úpravě odvolacího řízení v Disciplinárním řádu jsou kritéria pro ingerenci
soudu do rozhodování žalované zcela jistě naplněna.
Je faktem, že zákon předpokládá, že řízení před orgány spolku bude
dvojinstanční (viz § 15 odst. 1 ZSO: „Považuje-li člen sdružení rozhodnutí
některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný
prostředek…“), ovšem výslovně nestanoví, že by tomu tak skutečně muselo být v
každém případě. Nebylo totiž vyloučeno ani jednoinstanční rozhodování
spolkového orgánu, které mohlo být soudně přezkoumatelné (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3345/2012). V takovém
případě logicky platí, že již po rozhodnutí v jednom stupni může člen (dotčený
rozhodnutím spolkového orgánu) uplatnit své právo soudní cestou, podle § 15
odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. V případě dvojinstančního disciplinárního řízení
(jako v dané věci) má člen možnost domáhat se určení, zda je rozhodnutí
příslušného orgánu ve shodě se zákonem či stanovami teprve po využití opravného
prostředku (odvolání), který mu poskytují stanovy, přičemž logicky platí, že
využití opravného prostředku musí být každému členu stejně dostupné. Pakliže
však vnitřní předpisy stanoví jako podmínku věcného projednání opravného
prostředku proti rozhodnutí disciplinární komise o uložení pokuty její
zaplacení ještě před projednáním opravného prostředku, jde fakticky o úpravu,
která vylučuje (může vyloučit) v případě vysoké pokuty, jejíž zaplacení je mimo
finanční možnosti člena sdružení, aby dotčený člen reálně splnil jednu z
podmínek projednání opravného prostředku. Takováto úprava stanov také zároveň
může člena sdružení diskvalifikovat z možnosti uplatnit své právo soudní cestou
podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., neboť mu brání stanovami poskytnutý
opravný prostředek skutečně využít. Z naznačených hledisek je třeba nahlížet na
podmínku zaplacení pokuty uložené spolkovým orgánem jakožto podmínku projednání
odvolání proti rozhodnutí Disciplinární komise, kdy nezaplacení uložené pokuty
vedlo odvolací orgán k zamítnutí odvolání, aniž by je věcně projednal. Jestliže
za popsaného stavu dospěl odvolací soud k závěru o nezákonnosti rozhodnutí ORK
žalované, pak takový závěr nutno považovat za souladný i s ustálenou
judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního. Ze zmíněné judikatury
totiž vyplývá, že pokud je člen připraven o (faktickou) možnost uplatnění
opravného prostředku (v daném případě díky úpravě stanov či např. jednáním
některého orgánu sdružení), mohl uplatnit své právo soudní cestou podle § 15
odst. 1 zmíněného zákona (dnes podle § 258 o. z.) i bez vyčerpání opravného
prostředku, resp. bez jeho věcného projednání, je-li uplatněn, ale neprojednán
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2643/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 3486/10). Logicky pak platí, že úprava, která sice zakládá dvojinstančnost řízení, ale
fakticky některého člena, který podmínku zaplacení pokuty nedokáže splnit, z
uplatnění opravného prostředku vylučuje, porušuje jeho právo na spravedlivý
proces.
Zneužití procesních předpisů k zabránění využití opravného prostředku
je podle dovolacího soudu v rozporu se zákonem a rozhodnutí, jež z takové
úpravy vzešlo, nutno považovat za rozporné se zákonem. Odvolací soud tedy
nepochybil, pokud dovodil, že podmínky pro zásah do spolkové autonomie
dovolatelky byly naplněny. Rozhodnutí ORK totiž mohlo vést k závažným
(nepřiměřeným) právním následkům, jinak řečeno lze konstatovat dostatečně
vysoký stupeň intenzity, jakou by rozhodnutí dovolatelky bylo schopno zasáhnout
do práv žalobce a způsobit mu potenciálně výraznou újmu. Právě uvedené závěry
jsou zcela souladné s těmi, na nichž vystavěl svůj shora uváděný nález sp. zn. I. ÚS 3486/10 i Ústavní soud.
Z uvedeného je patrné, že dovolání žalované není přípustné, a proto je Nejvyšší
soud odmítnul (§ 243c odst. 1 o. s. ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem,
a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné
účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu