ho, IČ 004 45 151, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, zastoupeného
Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za
účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s
adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C
16/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.
července 2018, č. j. 5 Co 9/2017-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu
na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 2. 2017, č. j. 35 C 16/2016-82, odmítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového
úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 15. 12. 2015 (výrok
I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že předmětné
rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 21. 12. 2015, ten ovšem svou žalobu,
podanou dne 19. 2. 2016, adresoval Krajskému soudu v Ostravě, jenž dotčené
podání postoupil Krajskému soudu v Brně. Jelikož však posledně uvedený soud
žalobu obdržel až 8. 4. 2016, uplynula procesní lhůta upravená v § 247 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), marně, a zmíněný návrh tak musel být v souladu s § 250g
o. s. ř. odmítnut. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 4. 2017, č. j. 5 Co 9/2017-99,
změnil usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce tak, že se žaloba
neodmítá. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení včasnosti návrhu bylo
určující, zda byl alespoň v poslední den lhůty podán u příslušného soudu nebo
odevzdán orgánu, který měl povinnost jej tomuto soudu doručit. Uzavřel nicméně,
že hovoří-li právní úprava v § 57 odst. 3 o. s. ř. o příslušném soudu, má tím
na mysli toliko příslušnost věcnou, a nikoli již místní, což dovodil z faktu,
že pokud by Krajský soud v Ostravě vzdor své místní nepříslušnosti pokračoval v
řízení, mohl by rozhodnout o věci samé. Pakliže tedy žalobce v dvouměsíční
lhůtě podal žalobu u věcně příslušného krajského soudu, jedná se o návrh
včasný, jenž odmítnut být neměl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2018, č. j. 28 Cdo 4113/2017-120, usnesení
vrchního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že
podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je lhůta k podání žaloby
ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, zakotvená v § 247 odst. 1,
větě první, o. s. ř. zákonnou lhůtou procesní, jež je zachována, byla-li žaloba
alespoň posledního dne lhůty podána u soudu příslušného k občanskému soudnímu
řízení nebo odevzdána orgánu, který má povinnost mu ji doručit (§ 57 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodovací praxe a relevantní komentářová literatura rovněž dovozují,
že adresuje-li účastník podání nepříslušnému soudu nebo podá-li je u
nepříslušného soudu, lze lhůtu pokládat za zachovanou, pouze pokud je podání
nepříslušným soudem ve lhůtě předáno soudu příslušnému nebo orgánu, který má
povinnost je příslušnému soudu doručit. Není přitom možné aprobovat názor, že
lze soudem ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. rozumět soud, u něhož je dána
příslušnost věcná, nikoli však již místní, neboť úprava místní příslušnosti
představuje závazný soubor pravidel pro určování zákonného soudu a soudce, jež
nelze a priori degradovat na normy nižší, toliko podmíněné relevance. Nejvyšší
soud tedy dospěl k závěru, že pro zachování lhůty k podání žaloby ve smyslu §
247 odst. 1 o. s. ř.
musí být návrh nejpozději posledního dne lhůty učiněn u
soudu věcně i místně příslušného, případně musí být předmětné podání alespoň
odevzdáno orgánu, který má povinnost je takto příslušnému soudu doručit. Vrchní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 13. 7. 2018, č. j. 5 Co
9/2017-131, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, konstatoval, že žaloba byla podána dne 19. 2. 2016 u místně
nepříslušného Krajského soudu v Ostravě a ke Krajskému soudu v Brně se dostala
až po uplynutí dvouměsíční lhůty počínající dnem 22. 12. 2015, jenž následoval
po dni, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí správního orgánu v dané věci.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované
stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 201/2011 a
usnesením sp. zn. 28 Cdo 2656/2008. Procesní otázka včasnosti podání žaloby dle
§ 244 o. s. ř. by pak Nejvyšším soudem měla být posouzena odlišně než v
usnesení sp. zn. 28 Cdo 4113/2017, které představuje ojedinělý judikatorní
exces nemající oporu v právní úpravě. Závěry vyslovené v posledně zmíněném
usnesení pokládá dovolatel za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, neboť je mu upíráno právo na přístup k soudu v restituční věci. Z § 247 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že zachování lhůty u žaloby podle části
páté občanského soudního řádu je vázáno na její podání k soudu, nikoli k soudu
místně příslušnému. Okolnost, že je návrh adresován soudu místně příslušnému,
je tak nerozhodná. Žalobce dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, která se váže k obsahově shodnému § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 150/2002 Sb.“), a podle které k zachování lhůty k podání správní žaloby není
nezbytné její zaslání věcně a místně příslušnému správnímu soudu. Dle žalobcova názoru je vůči § 57 o. s. ř. ve vztahu speciality § 82 o. s. ř.,
v souladu s nímž je řízení zahájeno dnem, kdy žaloba dojde jakémukoli civilnímu
soudu bez ohledu na věcnou či místní příslušnost, čemuž koresponduje výklad ve
všech dostupných komentářích. Úvahy dovolacího soudu opírající se o analogii s
lhůtami k uplatnění opravných prostředků jsou pomýlené, jelikož podávání žalob
je v § 82 reglementováno zvlášť. Z těchto důvodů dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v
Olomouci i Krajského soudu v Brně zrušil. K dovolání se vyjádřila Česká republika – Státní pozemkový úřad, jež navrhla
jeho odmítnutí. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce však přípustné není.
Jak již Nejvyšší soud vyložil ve svém předešlém usnesení v této věci (vydaném
pod sp. zn. 28 Cdo 4113/2017) procesní lhůta je v občanském soudním řízení
zachována, je-li procesní úkon před jejím uplynutím učiněn u příslušného soudu,
nebo je-li před jejím uplynutím podání alespoň odevzdáno orgánu, který má
povinnost je doručit (§ 57 odst. 3 o. s. ř.), přičemž adresuje-li účastník
podání nepříslušnému soudu nebo podá-li je u nepříslušného soudu, lze lhůtu
pokládat za zachovanou, pouze pakliže předá nepříslušný soud ve lhůtě podání
soudu příslušnému nebo orgánu, který má povinnost je příslušnému soudu doručit. Je možné podotknout, že shodný výklad se prosazuje též v doktríně a rozhodovací
praxi soudů Rakouské republiky (srovnej Fasching, H. W. Lehrbuch des
österreichischen Zivilprozeßrechts: Lehr- und Handbuch für Studium und Praxis. 2. Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1990. s. 286, a
Gitschthaler, E. In: Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 4. Aufl. Verlag
Österreich, 2014. s. 850). V argumentaci dovolatele je nepřiléhavě akcentováno ustanovení § 82 odst. 1 o. s. ř., které ovšem samo o sobě nijak nereguluje problematiku běhu či zachování
lhůt, nýbrž řeší otázku dne zahájení řízení. Žalobcem zdůrazňovaná premisa, že
řízení, včetně řízení probíhajícího v režimu části páté občanského soudního
řádu, je podle § 82 odst. 1 o. s. ř. zahájeno dnem doručení návrhu soudu
příslušnému k občanskému soudnímu řízení, aniž by se muselo jednat o soud věcně
a místně příslušný, jistě platí a panuje na ní shoda v judikatuře i komentářové
literatuře, jak připomíná dovolatel. Nijak z ní ovšem nevyplývá, že každé
zahájení řízení ve smyslu § 82 odst. 1 o. s. ř. postačuje k zachování zákonem
stanovené lhůty. K zodpovězení otázky zachování lhůty je zapotřebí vycházet z
ustanovení, jež tyto lhůty upravují. Jestliže je pro stavení běhu promlčecí
lhůty coby typické lhůty hmotněprávní určující samo zahájení soudního řízení
(srovnej § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, a § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů), pak je pochopitelné, že k jejímu zachování postačuje
podání návrhu u věcně či místně nepříslušného soudu, neboť i jím je iniciován
civilní sporný proces (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008,
sp. zn. 33 Odo 454/2006). Naproti tomu nelze obecně dovozovat, že k zachování procesních lhůt je vždy
postačující samo zahájení řízení ve smyslu § 82 odst. 1 o. s. ř. To je možné
ilustrovat na skutečnosti, že se právě citované ustanovení přiměřeně uplatní
též v řízení o odvolání či dovolání (§ 211 a § 243b o. s. ř.). Podání zmíněných
opravných prostředků u nepříslušného soudu nepochybně iniciuje odvolací,
potažmo dovolací řízení (dotčená podání musí být navzdory adresování
nesprávnému soudu projednána a musí o nich být rozhodnuto), to však
neimplikuje, že je rovněž zachována zákonem stanovená lhůta pro uplatnění
daného opravného prostředku.
Také otázku, zda je k zachování konkrétní lhůty
postačující podání návrhu u jakéhokoli civilního soudu, anebo zda se musí
jednat o soud věcně a místně příslušný, je totiž zapotřebí řešit na základě
ustanovení, jež příslušnou lhůtu upravují. Problematiku běhu procesních lhůt
přitom v obecné rovině reguluje právě § 57 odst. 3 o. s. ř., z něhož se v
souladu s ustáleným judikatorním i doktrinálním výkladem podává, že k zachování
lhůty je nutné učinit úkon u příslušného soudu, nebo jej alespoň předat k
přepravě takovému soudu. Dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28
Cdo 2656/2008, se pak plně v duchu právě provedeného výkladu zabývá pouze tím,
zda je občanské soudní řízení zahájeno podáním žaloby u místně nepříslušného
soudu. Odpověď na tuto otázku je sice nekontroverzně kladná, nemá však žádný
vliv na řešení posuzovaného problému zachování procesní lhůty k podání žaloby
podle části páté občanského soudního řádu, neboť to je determinováno odlišnými
normami obsaženými v § 57 a § 247 o. s. ř. Rovněž dovolatelem akcentované
pasáže stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
9. 11. 2011, sp. zn. Cpjn 201/2011, pouze vyjadřují závěr o procesním
charakteru lhůty zakotvené v § 247 o. s. ř. (z něhož vychází Nejvyšší soud i v
této věci) a dále reprodukují obsah § 82 odst. 1 o. s. ř., který ovšem právně
determinuje toliko okamžik zahájení řízení, nikoli otázku včasnosti žaloby, jíž
bylo toto řízení zahájeno, jak již bylo víckrát podotknuto výše. Scestná je
konečně úvaha o specialitě § 82 odst. 1 o. s. ř. vůči § 57 odst. 3 o. s. ř.,
neboť se jedná o ustanovení, která upravují odlišnou problematiku a věcným
rozsahem se nepřekrývají, pročež mezi nimi nemůže panovat vztah normy obecné a
zvláštní. Fakt, že Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi pokládá lhůtu pro
podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 72 zákona č. 150/2002 Sb. za zachovanou i v případě, že je návrh zaslán jinému než
příslušnému soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 8 As 2/2008-112, ze dne 23. 5. 2012, č. j. 1 As 72/2012-18, či ze
dne 12. 12. 2017, č. j. 7 Azs 341/2017-26), Nejvyšší soud bere na vědomí, ale
přestože uznává zásadu, že je nežádoucí klást na procesní postup žalobců v
řízení dle části páté občanského soudního řádu a v režimu soudního řádu
správního při srovnatelném znění právní úpravy odlišné požadavky, nenachází
přesvědčivé důvody, aby se odchýlil od výše nastíněného výkladu, a to i ve
světle zjištění, že sám Nejvyšší správní soud svůj náhled poněkud rozvolňuje
tím, že odlišně nahlíží na zachování lhůty pro učinění jiných procesních úkonů
soudního řízení správního než podání žaloby (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 8 Azs 245/2018-56). K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, potažmo
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv sluší se pak poznamenat, že v
odmítnutí žaloby pro její opožděnost lze jen stěží spatřovat zásah do práva na
přístup k soudu, jejž naznačuje dovolatel.
Jelikož je napadené usnesení v souladu s ustálenou (a bezrozpornou) judikaturou
dovolacího soudu, od níž se zdejší soud nemíní odchylovat, bylo zapotřebí
dovolání žalobce odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení vznikly České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady,
které dovolací soud – vzhledem k tomu, že nebyla zastoupena zástupcem ve smyslu
§ 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložila výši svých hotových výdajů – určil v
souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o
stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení,
ve výši 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu