28 Cdo 4176/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o žalobě podle § 244 a násl. o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 289/2010, o dovolání hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2015, č. j. 24 Co 96/2015-280, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. března 2015, č. j. 33 C 289/2010-252, jímž bylo přerušeno řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013. Dovodil, že jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud u Okresního soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 210/2013 bude rozhodováno o určení dědice po JUDr. A. S.; jedná se o řízení, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci v situaci, v níž postavení závětního dědice má v hierarchii oprávněných osob přednostní postavení před postavením vnučky původního vlastníka. Jestliže tedy žalobkyně požaduje přerušení řízení s poukazem na řízení, v němž je řešena otázka jejího postavení závětní dědičky původního vlastníka, je namístě řízení přerušit.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo hlavní město Praha dovolání, jehož přípustnost dovozovalo z § 237 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatnilo
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle dovolatele přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zákonem konstruováno jako možnost, což nevylučuje, aby si soud o otázce řešené v jiném řízení učinil sám úsudek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3724/2013) s tím, že musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení dané věci. V řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013 však není řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci, neboť žalobkyně nemůže být (podle dovolatele) závětním dědicem po JUDr. A. S. ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) a b) zákona o půdě. Tím může být pouze její otec. Žalobkyně by mohla být pouze oprávněnou osobou pouze na základě ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, jakožto vnučka JUDr. A. S.. Výsledek řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013 je pro rozhodnutí v této věci zjevně irelevantní, a dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014. Přerušení řízení v dané věci je tedy neúčelné a nehospodárné. Navrhl proto změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Žalobkyně navrhuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání podle § 237 o. s. ř. nepřípustným.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
K obligatornímu přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud přistoupí v případě, že jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není oprávněn v daném řízení řešit. Typicky tak bývá řízení přerušeno do doby vyřešení otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů (viz § 135 o. s. ř.), nejde však o jediné situace, kdy přerušení řízení přichází v úvahu.
Odvolací soud své potvrzující rozhodnutí vystavěl na závěru, že otázka postavení žalobkyně jako závětní dědičky po JUDr. A. S. představuje pro toto řízení otázku zásadní, neboť postavení závětního dědice má v hierarchii oprávněných osob přednostní postavení před postavením vnučky; je-li tato otázka v řízení vedeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013 řešena meritorně, jsou dány podmínky pro přerušení tohoto řízení.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 o. s. ř. dává soudu možnost, nikoliv povinnost řízení přerušit. Důvody přerušení řízení jsou dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, dále zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Dovolací soud přitom úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumává pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). Hlavní důvod pro přerušení řízení pak spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
V dané věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval, neboť podrobně odůvodnil závěr, proč je otázka řešená ve zmíněném řízení sp. zn. 16 C 210/2013 podstatná pro toto řízení a jeho úvahy zcela jistě nelze považovat za nepřiměřené, nýbrž pro danou věc přiléhavé. Ostatně námitky dovolatele svědčí pro to, že jde o otázku spornou, kterou je lépe vyřešit meritorně.
Vyslovený závěr, že je namístě v projednávané věci řízení přerušit, neboť ve věci dříve zahájené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013 (vedené ohledně určení dědice po JUDr. A. S.) bude řešena otázka významná pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně v této věci, je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, které se fakticky držel i soud odvolací, a proto bylo namístě dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud tak učinil bez jednání v souladu s § 243a odst. 1, větou první, o. s. ř.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. srpna 2017
Mgr. Miloš Pól předseda senátu