28 Cdo 4267/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: Harvardský průmyslový holding, a.s. – v likvidaci, IČO: 44269595, se sídlem v Praze 4, Ohradní 65, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti žalované: Victoria Security Printing, a.s., IČO: 15891089, zastoupené Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, o zaplacení částky 25.968.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 275/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2015, č. j. 12 Co 248/2015-309, takto:
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná dovoláním napadla v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. května 2015, č. j. 38 C 275/2010-297, kterým tento soud přerušil řízení do pravomocného skončení řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 277/2004 (odkazuje přitom na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné. Dovolání nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených v § 238a o. s. ř. a není naplněn ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. hlediska tam uvedená). Řešení relevantní otázky procesního práva napadeným rozhodnutím (otázka výkladu a aplikace ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. – fakultativní přerušení řízení v závislosti na jiném řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci) nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013), podle níž smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení. Současně Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014,
sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015; všechna citovaná rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz). V posuzované věci se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, jehož vznik spatřuje v tom, že žalovaná bez právního důvodu užívala po určenou dobu nemovitosti, o nichž žalobce tvrdí, že jsou jeho vlastnictvím. Je-li otázka vlastnictví mezi stranami sporná a probíhá-li o ní – za účasti těchže procesních stran – jiné řízení (jehož výsledky – rozhodnutí v něm vydané – budou pro obě strany závazné; § 159a odst. 1 o. s.
ř.), není přerušení řízení v
rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (může-li být otázka vlastnictví určující i pro rozhodnutí dané věci, a to i pro posouzení, je-li žalobce ve sporu vůbec aktivně věcně legitimován). Úvaha odvolacího soudu o přerušení řízení v poměrech projednávané věci proto nepřiměřená není. A to i s přihlédnutím k tomu, že o dalších relevantních okolnostech, k nimž se nyní kriticky vyjadřuje žalovaná (zda a v jakém rozsahu užívala předmětné nemovitosti či brala-li z nich užitky), nebylo dosud provedeno vyčerpávající dokazování. Lze proto uzavřít, že nastolenou právní otázku procesního práva, na níž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a tedy že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněn není. Protože rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.