28 Cdo 4449/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Janem Hejdou, advokátem se sídlem v
Litvínově, Náměstí Míru 212, proti žalovanému Ing. J. Č., zastoupenému JUDr.
Ivanou Zamazalovou, advokátkou se sídlem v Jirkově, Jiráskova 425, o zaplacení
částky ve výši 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě
pod sp. zn. 17 C 2/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 14 Co 586/2009-97, takto:
Dovolání se zamítá.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. 1. 2008 domáhala po žalovaném zaplacení
částky 80.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání ze dne 16.
10. 2008, č.j. 17 C 2/2008-25, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 80.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze
zjištění, že žalovanému byla žaloba doručena na dresu trvalého pobytu, kde však
nebyl zastižen, dále že uvedená zásilka byla uložena dne 18. 8. 2008 na poště a
v důsledku jejího nevyzvednutí se dne 28. 8. 2008 stala doručenou náhradním
způsobem. Obdobně bylo žalovanému na místo jeho trvalého pobytu zasláno
předvolání k jednání, když toto bylo uloženo dne 15. 9. 2008 a náhradně
doručeno dne 25. 9. 2008. Protože se žalovaný bez včasné a důvodné omluvy k
nařízenému jednání dne 16. 10. 2008 nedostavil, dospěl soud prvního stupně k
závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání stanovené v §
153b o. s. ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č.j. 14 Co 586/2009-97, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává. V odůvodnění svého
rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle tvrzení žalovaného a svědecké výpovědi
manželů B. bylo zjištěno, že žalovaný pobýval v období od 15. 8. 2009 do 15. 9.
2008 na dovolené ve Slovenské republice a tudíž se v místě svého trvalého
pobytu nezdržoval. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací
soud k závěru, že v souladu s § 46 odst. 6 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 6.
2005 do do 30. 6. 2009) bylo náhradí doručení žaloby i předvolání neúčinné,
takže nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jak
předpokládá ustanovení § 153b o. s. ř.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným
rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako
dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dále že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že jak v případě žaloby, tak v případě
předvolání k jednání byla v poštovní schránce ponechána výzva k vyzvednutí
zásilky, takže o uložení zásilek byl žalovaný informován paní K., která mu
přebírala poštu. Za této situace žalovanému nebránilo se na zásilky informovat
a jednání se zúčastnit a případně se omluvit. Dále namítla, že držitel poštovní
licence prokazatelně ve věci doručoval v souladu s právními předpisy a že
manželé B. jsou blízkými známými žalovaného, na což měl odvolací soud vzít
zřetel. Z uvedených důvodů měla za to, že žalovanému byly žaloba i předvolání k
jednání řádně doručeny.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé, je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se tak
dále zabýval důvodností dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Dovolací soud předesílá, že je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán
uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v
dovolání. Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že dovolání žalobkyně
neobsahuje žádnou právní argumentaci, neboť pouze rekapituluje dosavadní průběh
řízení, přičemž žalobkyně setrvává na přesvědčení, že žalovaný se mohl s
obsahem obou soudních zásilek (tj. žaloby i předvolání) seznámit a mohl se tak
při dostatečné součinnosti zúčastnit nařízeného jednání. Z uvedeného pak bez
dalšího vyvozuje, že žalovanému bylo řádně doručeno a byly tak naplněny
podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.
2. K žalobkyní zpochybněné věrohodnosti výpovědi manželů Bendíkových
dovolací soud uvádí, že polemizovat se samotným hodnocením důkazů v dovolání
nelze. Vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. z logiky věci nemůže
být výsledek myšlenkového postupu soudu při hodnocení důkazů, nýbrž toliko
porušení příslušných procesních předpisů soudem při dokazování (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 07. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2137/2007, shodně též
Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §
201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1918). Nemožnost napadení
samotného hodnocení důkazů (tedy i věrohodnosti svědecké výpovědi) pak vyplývá
ze zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v ustanovení § 132 o. s. ř. Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení
provedl, zejména zda se při něm nedopustil logického rozporu a zda výsledek
hodnocení důkazů odpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 - § 135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8/1994
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2005, sp. zn. 33 Odo 582/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11.
2005, sp. zn. 32 Odo 278/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006,
sp. zn. 32 Odo 32/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 07. 2009, sp.
zn. 23 Cdo 2137/2007). Žádné takové pochybení při hodnocení důkazů však
dovolatelka v posuzované věci soudům nižších stupňů nevytkla.
3. Dovolací soud se dále zabýval tvrzením žalobkyně, že odvolací soud
věc nesprávně právně posoudil. Napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro
zmeškání, neboť žalovanému nebylo doručeno předvolání k jednání, při kterém byl
rozsudek pro zmeškání vydán, a nebyla mu doručena ani žaloba, přičemž
dovolatelka uvedený závěr zpochybňuje a namítá, že žalovanému byly obě zásilky
řádně doručeny.
4. Právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
5. Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009)
platí, že „[z]mešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních
rukou (§ 45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech
uvedených v § 118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a
který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první
jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k
jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových
okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud
rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.“
6. Ustanovení § 46 odst. 6 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2005 do 30. 6.
2009) stanoví, že „[b]yla-li písemnost doručována na adrese, která je vedena
podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, nebo na
adrese, kterou fyzická osoba sdělila soudu a požádala o doručování na ni
(odstavec 1), anebo na adrese, kterou fyzická osoba jinak označila soudu jako
místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako místo,
kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je uložení písemnosti, kterou
si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena
do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba
soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla
zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena
do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.“
7. V dané věci lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaný se v
rozhodné době na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu
jako místo jeho pobytu, nezdržoval. Jeho závěr vychází ze skutečností
vyplývajících z obsahu spisu, z výslechu žalovaného i svědecké výpovědi manželů
B. Podle názoru dovolacího soudu vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul žádné rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil
se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika dovolatelky se
skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů
(zejména věrohodnosti účastnické výpovědi žalovaného a svědecké výpovědi
manželů B.), a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu
věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení
důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, z nichž
vychází dovoláním napadené rozhodnutí. Obstojí-li skutkové závěry odvolacího
soudu, je s ohledem na výslovné znění citovaného ustanovení § 46 odst. 6 o. s.
ř. (ve znění od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009) správný i jeho právní závěr, že v
dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání předvídané v
§ 153b odst. 1 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009).
Protože dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř., zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím,
jímž se řízení končí, nerozhodoval dovolací soud o nákladech dovolacího řízení.
O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.zn. 20 Cdo
970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu