28 Cdo 4487/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců:
a) M. V., N., a b) N. W., A., obou zastoupených Mgr. Janem Holáskem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, za účasti Tělovýchovné jednoty
Bohemians Praha, IČ: 15887456, spolek se sídlem v Praze 10, Izraelská 6,
zastoupen Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní
58/110, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 209/2009, o dovolání účastníka Tělovýchovné jednoty
Bohemians Praha proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince
2013, č. j. 24 Co 102/2013-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. října 2012, č. j. 17 C 209/2009-71,
tak, že „žalobci a) a b) jsou vlastníky (každý jednou polovinou) pozemku parc. č. 1344/10 a nejsou vlastníky pozemku parc. č. 1344/1 a parc. č. 1344/11
vzniklých rozdělením pozemku parc. č. 1344/1 zapsaného v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, kat. pracoviště Praha na LV č. 3123 pro
kat. území S. geometrickým plánem Ing. P. V. ze dne 10. 2. 2012 č. 3363-3/2012;
tím se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy z 13. 11. 2002, č. j. PÚ 4706/92/3, ve výroku I ohledně parc. č. 1344/1 v kat. území S.“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník Tělovýchovná jednota
Bohemians Praha dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním
označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není
důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (srov. § 237 o. s. ř.). Ačkoliv dovolatel v dovolání uvádí, že rozsudek napadá „v celém rozsahu“, z
obsahu dovolání lze dovodit, že tím míní výrok, jímž byli žalobci určeni za
vlastníky pozemku parc. č. 1344/10, nikoliv již výrok negativní (stran něhož by
účastník postrádal subjektivní legitimaci k podání dovolání), případě výroky
nákladové (pod body II a III rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu k nimž
dovolání jakoukoliv dovolací argumentaci postrádá. Jde-li pak o řešení otázky (dovoláním vymezené), zda v případě pozemku
parc. č. 1344/10 je dána překážka vydání oprávněným osobám (žalobcům) podle §
11 odst. 1 písm. e), popřípadě podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), odvolací soud respektoval
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. v této věci vydaný rozsudek
Nejvyššího soudu 28. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010), jíž byl
formulován a odůvodněn závěr, že „pro účely posouzení existence překážky pro
vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. je
rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení
na oprávněnou osobou požadovaném pozemku; sportovní nebo tělovýchovné zařízení
(či jeho část) musí být na požadovaném pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek
musí být za účelem jeho provozu užíván, případně musí jít o pozemek, bez něhož
by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný“. Co do
konkrétních skutkových okolností (jež vzal za prokázané i odvolací soud a jež
nelze podrobit dovolacímu přezkumu) sluší se odkázat na zjištění, že na
předmětném pozemku parc. č. 1344/10 (vzniklého rozdělením parc. č. 1344/1)
žádné sportoviště zřízeno není a i bez tohoto pozemku bude zachována funkčnost
sportovního areálu ve vlastnictví dovolatele.
Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu sleduje rozhodnutí
odvolacího soudu i v otázce zastavěnosti pozemků coby překážky vydání oprávněné
osobě (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), jíž může být bezesporu i funkční
souvislost pozemků se stavbou, tedy že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden
funkční celek; pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek,
popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří
se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení“ (srov. např. rozsudek
Nejvyššího ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010 – všechna
rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz). Ostatně právě z těchto důvodů odvolací soud z okruhu žalobci
nárokovaných pozemků vyjmul pozemky parc. č. 1344/1 a 1344/11; na předmětném
pozemku parc. č. 1344/10 stavba v občanskoprávním smyslu není, přičemž nejde o
pozemek tvořící s objekty stavby jeden funkční celek. Nejvyšší soud také nenachází důvody, pro které by se měl v dané věci odchýlit
od závěru formulovaného ustálenou judikaturou, že parkoviště – představované
pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování
automobilů – není z hlediska občanskoprávního stavbou (vysloveného a
odůvodněného již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2
Cdon 1414/97, publikovaném v časopise Právní rozhledy, sešit 1/2000, str. 35;
dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2005, sp. zn. 30
Cdo 821/2005; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 17. dubna 2002,
sp. zn. IV. ÚS 42/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 26, pod č. 48, nebo nález ze dne 23. října 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01,
uveřejněný tamtéž ve svazku 31, pod č. 123, oba dostupné též na http://nalus
.usoud.cz). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rovněž
závěr o právní povaze účelové komunikace, jež není stavbou ve smyslu občanského
práva, ale součástí pozemku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1765/2013); jiný názor lze označit za interpretační
praxí již překonaný, nehledě na to v dané věci nebylo tvrzeno a prokázáno, že
sporná část pozemku se zpevněným povrchem splňuje zákonem stanovené znaky
účelové komunikace (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích), včetně atributu uspokojování nutné a ničím nenahraditelné
komunikační potřeby (na níž je vázáno právo obecného užívání účelové
komunikace). K argumentaci dovolatele „ztrátou parkovacích míst“ (v případě
vydání pozemků oprávněným osobám), lze znovu odkázat na již shora citovanou
judikaturu, která – z hlediska výluky dle § 11 odst. 1 písm.
e) zákona o půdě –
žádá prokázanou existenci sportovního zařízení na požadovaném pozemku, v poměru
k předmětnému pozemku tedy i zjištění, že bez něj nebyl by provoz sportovního
zařízení bez neodůvodněných obtíží možný; takové skutkové zjištění odvolací
soud nečinní; nejde zde proto ani o kontradikci právních závěrů odvolacího
soudu s dovolatelkou citovanými rozhodnutími – Nejvyšším soudem v dané věci
vydaným kasačním rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008,
resp. nálezem Ústavního soudu ze dne 14. července 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98,
jež pojednává o souboru nemovitostí tvořící ucelený sportovní areál (Tyršovo
hřiště) jako jediném vlastnickém celku. Není-li totiž předmětný pozemek z
hlediska svého funkčního začlenění součástí takového areálu (jak uzavírá
odvolací soud, zdůrazňuje zbytnost tohoto pozemku pro další fungování
sportovního zařízení), překážka pro jeho vydání oprávněným osobám podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě dána není. Konečně i k otázce důsledků přechodu nemovitosti z majetku státu do
vlastnictví jiných osob, k němuž došlo ze zákona (v posuzované věci jde o
přechod do vlastnictví dovolatelky podle ustanovení § 14 zákona č. 290/2002
Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje
a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o
souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých
věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb.,
a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů) na
restituční nároky uplatněné oprávněnými osobami lze zásadně odkázat na princip
již dříve formulovaný judikaturou, že věci (jež nebyly z přechodu vyloučeny
právě z důvodu uplatnění restitučního nároku – srov. např. § 4 odst. 2 zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů), přecházejí z majetku státu do
vlastnictví jiné osoby se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku
vztahují, včetně případné povinnosti tyto věci vydat (mutatis mutandis srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96,
publikovaný pod č. 4/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek ze dne 24. dubna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2599/2000, řešící obdobnou
otázkou v souvislosti s přechodem věcí ex lege z majetku státu do vlastnictví
obcí). Dovolatelem zastávaný názor, že restituční nárok uplatněný oprávněnými
osobami se v případě převodu či přechodu věci z majetku státu do vlastnictví
jiné osoby již neprosadí, je v rozporu též s rozhodovací praxí Ústavního soudu
– srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 1997, sp. zn. IV. ÚS
195/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 161,
svazek 9, ročník 1997, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, publikovaný tamtéž pod č. 3, svazek 25, ročník 2002.
Jelikož dovolání není přípustné, je pak nezávažná ostatní argumentace
dovolatele o tom, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám řízení, jakož i ke zmatečnostem
dovolací soud přihlíží právě jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. za situace, kdy (oprávněným) žalobcům v tomto řízení účelně vynaložené
náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.