U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobkyně E. S., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení 11.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 11 C 18/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 28. dubna 2011, č. j. 53 Co 591/2010-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 2. 3.
2010 domáhá náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v
důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, které
jí vydaly peněžní prostředky zajištěné v trestním řízení ve výši 5.592.143,80,-
Kč teprve na základě usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/96, jež
nabylo právní moci dne 6.1.2006, ačkoliv nejpozději od 17.12.1996, kdy bylo
vydáno usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 2 T 11/96-4788, přiznávající
právo na vyplacení zajištěných peněz žalobkyni, nemělo být pochyb o existenci
jejího nároku. V důsledku nepřiměřené délky řízení o vydání zajištěných
peněžních prostředků měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši 10.630.168,- Kč
odpovídající zákonným úrokům z prodlení z částky 5.592.143,80,- Kč za dobu od
18. 12. 1996 do 6. 1. 2006 a imateriální újma ve výši 369.832,- Kč.
Se zřetelem k okolnosti, že žaloba byla podána 2. 3. 2010, soud prvního stupně
dovodil, že marným uplynutím doby tří let, jež počala běžet dnem 6. 1. 2006,
kdy nabylo právní moci usnesení, na jehož základě žalobkyni byly vydány
zajištěné peněžní prostředky, a kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniklé škodě i o
tom, kdo za ni odpovídá, došlo k promlčení uplatněného nároku na náhradu škody
(§ 22 odst. 1, věta první zákona č. 58/1969 Sb., § 32 odst. 1, věta první
zákona č. 82/1998 Sb.). Promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení pak nastalo uplynutím doby šesti měsíců ode dne 6.
1. 2006, kdy řízení o vydání zajištěných peněžních prostředků skončilo (§ 32
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Promlčení přitom nastalo i přesto, že promlčecí
doby ode dne 30. 12. 2008, kdy žalobkyně svůj nárok uplatnila u Ministerstva
spravedlnosti, po dobu šesti měsíců neběžely (§ 35 zákona č. 82/1998 Sb.). K
námitce promlčení vznesené v průběhu soudního řízení žalovanou proto soud
prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně a rozsudek potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Aniž argumentovala,
v čem spatřuje zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní, namítala
nesprávné právní posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí doby (§ 241a odst.
2, písm. b/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Uváděla, že ke dni
6. 1. 2006, kdy nabylo právní moci usnesení, na jehož základě jí byly zajištěné
peněžní prostředky v trestním řízení vydány, se „s definitivní platností“ o
vzniku škody nedozvěděla. Povědomost o způsobení škody měla nabýt teprve k
11.6. 2008, kdy jí Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 2 T 11/96 vrátil
úroky ze zajištěné částky 5.592.143,80,- Kč za dobu od 23. 10. 1990 do 24. 5.
2004 a od 6. 12. 2004 do 30. 1. 2006 ve výši 557. 082,85,- Kč. Promlčecí doba
stran uplatněných nároků tudíž měla počít běžet až od 11. 6. 2008, eventuelně
od října 2008, kdy úroky přiznané výše označeným rozhodnutím byly žalobkyni
skutečně vyplaceny. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako dovolací důvod
uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním
závěru, že promlčecí doba stran uplatněných nároků na náhradu materiální a
imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o vydání peněžních
prostředků zajištěných v trestním řízení počala běžet dnem právní moci
usnesení, na jehož základě byla zajištěná peněžní částka vyplacena žalobkyni.
Poněvadž tvrzená škoda vyvolaná nesprávným úředním postupem (nedůvodným
zadržováním zajištěných peněžních prostředků) orgány činnými v trestním řízení
v době od 18. 12. 1996 do 6. 1. 2006 měla vznikat před i po účinnosti zákona č.
82/1998 Sb. (zákon nabyl účinnosti 15. 5. 1998), řídí se počátek a délka
promlčecí doby ohledně nároku na náhradu škody způsobené do 14. 5. 1998
ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a ohledně nároku na náhradu
škody vznikající počínaje dnem 15. 5. 1998 ustanovením § 32 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb. (srov. § 36 zákona č. 82/1998 Sb.).
Podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto
zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li
podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží
promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.
Podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto
zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o
tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody
zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí.
Jelikož řízení o vydání zajištěných peněžních prostředků pravomocně skončilo 6.
1. 2006, to znamená v době, kdy do účinnosti novely zákona č. 82/1998 Sb.
provedené zákonem č. 160/2006 Sb. (úprava účinná od 27. 4. 2006) nezbývala doba
delší šesti měsíců, řídí se úprava promlčení nároku na náhradu imateriální újmy
způsobené nepřiměřenou délkou řízení ustanovením § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1269/2009).
Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy
podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o
vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala
právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li
nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a
třetí nebo § 22 odst. 1věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za
6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (ať již podle ustanovení §
22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či dle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb.) a nároky na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb.), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové
újmě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich
vzniku. K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši
majetkové či nemajetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu
újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího
dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3512/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3005/2010). O výši nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení
posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 1529/2011).
Právní závěry odvolacího soudu, jenž počátek běhu promlčecích dob, v nichž
žalobkyně své nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy měla uplatnit u
soudu, ztotožňuje s okamžikem pravomocného skončení řízení o vydání zajištěných
peněžních prostředků, korespondují s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Žalobkyni, jež výši uplatňované náhrady škody odvozuje od úrokových sazeb
vyhlášených Českou národní bankou v období od 18. 12. 1996 do 6. 1. 2006, totiž
existence i rozsah újmy, jejíž náhrady se v řízení domáhá, jakož i odpovědný
subjekt (stát), musely být ke dni 6. 1. 2006, kdy řízení skončilo, již
nepochybně známy. Ke stejnému datu se upíná též získání vědomosti o výši
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Ke dni zahájení soudního
řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (nepřiměřená délka
řízení) a o náhradu nemajetkové újmy vyvolané přílišnou délkou řízení (2. 3.
2010) tudíž byly uplatněné nároky v důsledku uplynutí tříleté (v případě nároku
na náhradu škody) a šestiměsíční (v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy)
doby již promlčeny (§ 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., § 32 odst. 1, 3 zákona
č. 82/1998 Sb.). Z uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst.
1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první
o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z
účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části
věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu