28 Cdo 491/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce VELEHRADINVEST s. r. o., IČ: 60709014, se sídlem ve
Velehradě, Na Hrádku 4, zastoupeného JUDr. Drahomírem Fusem, advokátem se
sídlem ve Zlíně, Kvítková 4703, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr.
Ludmilou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Boršicích 428, o zaplacení částky
589.287,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9
C 260/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně, ze dne 16. září 2009, č. j. 59 Co 447/2008-193, ve znění
opravného usnesení ze dne 6. října 2009, č. j. 59 Co 447/2008-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.a
IV.). Žalobce se po žalovaném původně domáhal zaplacení částky 714.750,- Kč
představující dlužné nájemné za užívání objektu hotelu v letech 2002 a 2003,
který žalobce žalovanému pronajímal, později za řízení částečně omezil žalobu
po zpětvzetí částky 63.000,- Kč. Soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném
případě šlo o nájem nemovitosti podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen obč. zák.), a byla-li nájemní smlouva ze dne 11. 8. 1997
uzavřena podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor
(dále jen zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor), je tato smlouva
neplatná, a proto posuzoval dále nárok žalobce jako nárok z bezdůvodného
obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu. Soud porovnal výši
obohacení žalovaného za dobu užívání nemovitosti od října 2002 do února 2003
(vyjma prosince 2002) stanovenou na základě znaleckého posudku a částku, kterou
již žalovaný žalobci zaplatil, a určil v souladu s ustanovením § 457 obč. zák.
výslednou platební povinnost žalovaného vůči žalobci.
K odvolání žalovaného proti výrokům I., III. a IV. přezkoumal rozhodnutí soudu
I. stupně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, a rozsudkem ze dne 16. 9.
2009, č. j. 59 Co 447/2008-193 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2009,
č. j. 59 Co 447/2008-200), potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně v
napadených výrocích I. a IV. (výrok I.), změnil jeho výrok III. (výrok II.) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti nájemní smlouvy, konstatoval
však, že neplatnost nevyplývá z toho, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva
podle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor a nikoliv smlouva o nájmu
nemovitosti podle § 663 obč. zák., neboť uzavřená smlouva obsahovala všechny
náležitosti vyžadované občanským zákoníkem, ale ze skutečnosti, že před
uzavřením smlouvy nebylo požádáno o souhlas příslušného správního orgánu ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve
znění účinném k datu uzavření nájemní smlouvy. Způsob stanovení výše
bezdůvodného obohacení pak shledal odvolací soud správným, ztotožnil se i se
závěry učiněnými na základě znaleckého posudku a potvrdil správnost určené výše
bezdůvodného obohacení.
Proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, podal
žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu
rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
důvodnost je podle něj dána nesprávným právním posouzením věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zpochybňuje správnost znaleckého posudku, z
něhož při svém rozhodování vycházely soudy obou stupňů a proti němuž opakovaně
vznášel námitky podpořené předloženým ekonomickým rozborem, přičemž soudy
rovněž pochybily, když nevyhověly jeho návrhu na vypracování a provedení
revizního znaleckého posudku. Při stanovení výsledné výše bezdůvodného
obohacení měly navíc soudy obou stupňů přihlédnout i k neúměrnému bezdůvodnému
obohacení žalobce za období, které nebylo předmětem žaloby. Nesprávným je podle
dovolatele i závěr odvolacího soudu, podle nějž v odvolacím řízení nebyly
splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., pro které by bylo možno nepřiznat
náhradu nákladů řízení, ač dovolatel poukazoval na to, že žalobce zavinil
neplatnost smlouvy a svými přehnanými nároky na nájemné pak vyčerpal finanční
prostředky dovolatele, který navíc trpí zdravotními problémy. S ohledem na
uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009
Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12
přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
V projednávané věci však dovolání přípustné není. Zpochybňuje-li dovolatel
znalecký posudek, na jehož základě byla stanovena výše jeho bezdůvodného
obohacení, napadá tak správnost hodnocení důkazů, které přitom není otázkou
právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), a které lze zpochybnit pouze
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., ten je ovšem možné uplatnit
pouze v případech, je-li dovolání již jinak - podle § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o. s. ř. - přípustné, je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění
skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Nebylo-li vyhověno návrhu dovolatele na vypracování revizního znaleckého
posudku, neboť podle odvolacího soudu ze skutečností v řízení zjištěných
vyplynulo, že tento posudek je pro další řízení nepotřebný, jde opět o námitku
týkající se skutkových zjištění (tedy námitku naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř neumožňující závěr o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí), která navíc pomíjí skutečnost, že soud není vázán důkazními návrhy
účastníků a nemusí provést všechny navrhované důkazy. V souladu s ustanovením §
120 odst. 1 o. s. ř. je na úvaze soudu, jak posoudí důkazní návrhy a které z
nich provede. Pokud soud nedospěje k závěru, že posudky obsahují relevantní
nedostatky, nemusí přistoupit k jejich přezkoumání posudkem jiného znalce (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2210/2008).
Ani tvrzení dovolatele, že soud měl přihlédnout i k obohacení, jež na jeho úkor
získal žalobce hrazením nájemného za jiné období, než které bylo předmětem
žaloby, nemůže zpochybnit správnost právního posouzení dané věci a vést k
závěru o přípustnosti dovolání, neboť zásada vázanosti soudu žalobním návrhem
(vyplývající z § 153 odst. 2 o. s. ř.) mimo jiné neumožňuje, aby soud přihlédl
k jinému než žalobou vymezenému období a pozměnil tak žalobou daný skutkový
základ rozhodný pro autoritativní posouzení práv a povinností účastníků v
projednávané věci. Chtěl-li dovolatel, aby soudy přihlédly i k plnění, které od
něj bez právního důvodu obdržel žalobce nad rámec žalovaného období, mohl
využít institutů námitky započtení popřípadě vzájemného návrhu, které
účastníkům pro tyto případy poskytuje občanský soudní řád (srov. § 97 a § 98 o.
s. ř.).
Bylo-li dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno nepřípustným, pak podle
ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani dovolání proti části
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22
Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002).
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze považovat za zásadně právně významné ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud proto
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce žádné náklady
nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu