28 Cdo 4936/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
ve věci žalobkyně JUDr. D. N., správkyně konkursní podstaty úpadce VM CAR
production s.r.o., IČ 60719125, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, U Malého lesa
10, proti žalovaným 1. R. M., bytem ve Ž., Haškova 56/12, zastoupenému JUDr.
Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, a 2. V. M., bytem
ve Ž., o zaplacení částky 598.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 230/2002, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. června
2010, č. j. 54 Co 739/2009-196, doplněného usnesením ze dne 13. 7. 2010, č. j.
54 Co 739/2009-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. 6.
2010, č. j.
54 Co 739/2009-196, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
598.500,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výrok II.). Doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 10 C 230/2002-167, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu. Meritornímu rozhodnutí předcházejícím usnesením ze dne 14. 7. 2008, č. j. 10 C
230/2002-125, nadepsaný soud řízení vůči 2. žalovanému zastavil, neboť
žalobkyně poté, co byl na majetek 2. žalovaného prohlášen konkurs, vzala žalobu
vůči tomuto žalovanému zpět. Žalovanou částku vymezila žalobkyně jako
bezdůvodné obohacení vzniklé na straně 1. žalovaného v důsledku toho, že
smluvní partner úpadce zaslal platbu za úpadcem dodané zboží na bankovní účet
1. žalovaného, coby syna jednatele úpadce V. M. (tj. 2. žalovaného). Okresní
soud konstatoval, že objednatel zboží od úpadce, OK STS Toužim, a. s., zaplatil
za dodané zboží na základě smluvního ujednání s úpadcem na účet 1. žalovaného,
což je třeba považovat za postup odpovídající § 335 a § 339 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Soud vzal dále za zjištěné, že prostředky z
účtu nebyly použity 1. žalovaným, jenž sice prostředky z účtu vybíral, předával
je však svému otci, resp. do pokladny obchodní společnosti VM CAR production
s.r.o. Nepoužil-li tedy tyto prostředky pro svou potřebu, na úkor úpadce se
neobohatil. S ohledem na tyto úvahy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Brně,
pobočka v Jihlavě, jenž je rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, č. j. 54 Co
739/2009-196, ve výroku I. co do částky 170.100,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ve zbylé části
výroku I. a ve výroku II. je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (výrok II.). Usnesením ze dne 13. 7. 2010, č. j. 54 Co
739/2009-204, pak Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, doplnil původní
rozsudek tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení i v části odpovídající výroku o náhradě nákladů státu. K
procesnímu postupu soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že s ohledem na
to, že prohlášením konkursu na majetek V. M. došlo v souladu s ustanovením § 14
odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, k přerušení
řízení vůči tomuto žalovanému ze zákona a za této situace nebylo možné řízení
zastavit, je třeba považovat rozhodnutí o zastavení řízení za neúčinné. Odvolací soud dále korigoval závěr soudu prvního stupně týkající se výkladu
ustanovení § 339 obch. zák., a uvedl, že splnění závazku na účet osoby odlišné
od věřitele nic nemění na tom, že na účet připsaná částka stále náleží
věřiteli. Majitel účtu je pak tuto částku povinen vrátit na požádání věřiteli,
není-li zde jiné dohody. Okamžikem odvolání souhlasu s tím, aby daná částka
byla ponechána na účtu, na nějž byla na pokyn věřitele zaslána, odpadá právní
důvod, na jehož základě zde byla tato částka uložena, a majitel účtu je povinen
ji poskytnout oprávněnému věřiteli. Odvolala-li žalobkyně souhlas s umístěním
prostředků na účtu 1. žalovaného, bylo jeho povinností je vrátit.
Tento závěr
se ovšem uplatní pouze za předpokladu, že společnost OK STS Toužim, a. s. plnila na účet 1. žalovaného skutečně dluh vůči úpadci. V daném případě však
nelze přehlédnout, že dle variabilních symbolů platebních transakcí nebyla část
plateb realizovaných společností OK STS Toužim, a. s. na účet 1. žalovaného
činěna na základě faktur vystavených společností VM CAR production s.r.o., ale
na základě faktur vystavených Vladimírem Matějkou coby podnikatelem – fyzickou
osobou. V. M. jako jednatel společnosti VM CAR production s.r.o. vystavil
dobropisy na původní faktury za dodávky palet společnosti OK STS Toužim, a. s. a posléze fakturoval této společnosti platby za dodané palety jako fyzická
osoba. Těmito zásahy do fakturace se přitom dopustil trestné činnosti, za niž
byl již pravomocně odsouzen. Odvolací soud tedy přihlédl k variabilním symbolům
jednotlivých plateb realizovaných na účet prvního žalovaného. Platby, jejichž
variabilní symboly neodpovídaly číslům faktur společnosti VM CAR production
s.r.o., ale číslům faktur vystavených V. M. jako fyzickou osobou, byly
bezpochyby zaplaceny právě V. M., a nikoliv společnosti VM CAR production
s.r.o. Nejde-li o platby zaslané úpadci, pak jej tento, respektive správkyně
konkursní podstaty, nemůže požadovat po majiteli účtu. Soud k tomu dále
podotknul, že část dodaných palet tedy nebyla dodavateli společností OK STS
Toužim, a. s. zaplacena. V částce 170.100,- Kč s příslušenstvím, odpovídající
platbám připsaným na účet 1. žalovaného na základě faktur vystavených
Vladimírem Matějkou – fyzickou osobou, odvolací soud zhodnotil v konečném
důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné, pročež je v tomto
rozsahu potvrdil. Ve zbývající části pak odvolací soud neshledal podmínky ani
pro potvrzení, ani pro změnu prvostupňového rozhodnutí, neboť ohledně částky
428.400,- Kč není za daného stavu dokazování možné posoudit, zda šlo o platby
realizované ve prospěch V. M. či úpadce, v této části, stejně jako v
navazujících nákladových výrocích, tedy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost je dle ní dána zásadním právním významem rozhodnutí
odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., zatímco důvodnost opírá o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka
zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a odmítla závěr odvolacího soudu, že
částky zaplacené na účet 1. žalovaného pod jinými čísly, než pod čísly faktur
vystavených úpadcem, úpadci nenáležely, a ona se tedy nemůže úspěšně domáhat
jejich vydání. Z provedeného dokazování je zřejmé, že úpadce zboží odběrateli
OK STS Toužim, a. s. dodal, vyfakturoval platby za toto zboží a až posléze
došlo k záměně účetních dokladů podvodným jednáním V. M. Šlo přitom nepochybně
o plnění poskytnuté na základě ústních smluv uzavřených mezi úpadcem a OK STS
Toužim, a. s., přičemž V. M. se za dodavatele prohlásil zpětně, po realizaci
smluveného obchodu. Pro posouzení dané věci je tedy rozhodné podvodné jednání
V. M., jenž v zájmu zajištění spolupráce s OK STS Toužim, a. s. přistoupil na
snížení původní ceny požadované úpadcem. Dovolatelka dále vytkla rozsudku
odvolacího soudu zmatečnost a nepřezkoumatelnost, jelikož z pokynu soudu
prvního stupně na doplnění dokazování nelze dovodit, z které fakturované a
žalované částky jí byl požadovaný nárok zamítnut, což představuje vadu, v níž
lze spatřovat příčinu nesprávného rozhodnutí ve věci. V dané věci je
nepochybné, že žalované pohledávky je třeba posuzovat a řešit ve vzájemné
souvislosti, a nelze rozhodovat pouze o jejich části, čímž je zastírána
nezákonnost jednání 1. žalovaného a jeho otce, tj. 2. žalovaného. Dle
dovolatelky je předpoklad zásadního právního významu napadeného rozhodnutí
naplněn i tím, že žalovaným je přiznáno právo ponechat si bezdůvodné obohacení,
jež získali podvodným jednáním 2. žalovaného. Nelze přitom přikládat jakýkoliv
význam tomu, zda v době výzvy dovolatelky vůči 1. žalovanému k vydání
bezdůvodného obohacení byly ještě předmětné platby na jeho účtu, či již byly 1. žalovaným nebo jinou osobou vybrány a spotřebovány. Připsáním peněz na účet 1. žalovaného došlo k neoprávněnému získání majetkové hodnoty, jež měla být vydána
do konkursní podstaty úpadce. K platbám na účet 1. žalovaného přitom došlo v
důsledku trestné činnosti 2. žalovaného V. M., což opět dokládá, že platby
připsané na účet 1. žalovaného je třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení
vzniklé na jeho straně. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší
soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a současně zrušil i v
odpovídající části rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k dovolání 1. žalovaný zpochybnil jeho opodstatněnost a
navrhl, aby je Nejvyšší soud zamítl, popřípadě odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou podle § 241 odst. 2 o. s. ř., se
zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož rozsudek odvolacího
soudu není v napadené části měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází
v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Jelikož se odvolací soud ve svých úvahách odchýlil od právních závěrů
obsažených v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, k jejichž zohlednění by
mělo dojít i v projednávané věci, je možno napadenému rozhodnutí přiznat
zásadní právní význam ve smyslu ustanovení výše uvedeného. Dovodil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalovaného nároku co do
částky 170.100,- Kč ze skutečnosti, že v této částce byly platby na účet 1. žalovaného realizovány podle variabilních symbolů odpovídajícím fakturám
vystavených V. M. jako podnikající fyzickou osobou a nikoliv jako jednatelem
úpadce, pak jeho právní posouzení věci nelze považovat za správné. Je třeba
vyzdvihnout, že sám odvolací soud v rozboru v řízení učiněných skutkových
zjištění uvedl, že zboží, jež svými platbami hradila OK STS Toužim, a. s., bylo
dodáno úpadcem, s nímž byla tato společnost ve smluvním vztahu,
a až pozdějšími nekalými machinacemi s účetními doklady došlo k záměně faktur.
Fakturu ovšem nelze považovat za titul zakládající právo na plnění. Přestože
předpokladem vystavení faktury bude zpravidla odpovídající smluvní ujednání,
samotná faktura (jako předně účetní doklad) bez dalšího není ztotožnitelná s
řádně sjednaným smluvním vztahem opírajícím se o ujednání stran odpovídající
zákonným požadavkům (srov. přiměřeně závěry vyslovené např. v usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 1995, sp. zn. 15 Co 551/95,
uveřejněném pod R 25, sešit. 4/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4232/2010). Fakturu
je možno považovat za výzvu k zaplacení dlužné částky, jež má význam pro
posouzení splatnosti dluhu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 688/2008), či za prostředek identifikace pohledávky
za závazkového vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6.
2008, sp. zn. 32 Odo 1535/2006) a platby, jíž má být tato pohledávka uhrazena,
nelze však s její pomocí popřít existenci řádně sjednaného závazku a
konstituovat závazkový vztah jiný, odpovídající údajům na faktuře uvedeným. Je
tedy třeba se zabývat jakému, řádně vzniklému, závazkovému vztahu odpovídala
pohledávka, k jejímuž uspokojení platba směřovala. Faktura v tomto směru může
být bezpochyby důležitým důkazním prostředkem, není však na místě přikládat jí
význam samostatného zavazovacího důvodu a bez dalšího akceptovat existenci
závazkového vtahu odpovídajícího údajům na faktuře zaznačeným. Za daného
skutkového stavu tedy nelze považovat za správný závěr odvolacího soudu
vylučující vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného R. M. na úkor
žalobkyně pouze s ohledem na variabilních symboly plateb odpovídající číslům
faktur vydaných osobou odlišnou od úpadce.
Jsou-li tedy právní závěry odvolacího soudu opírající se o srovnání čísel
faktur a variabilních symbolů provedených plateb nesprávné a bude-li je třeba
revidovat pod zorným úhlem výše uvedeného právního názoru dovolacího soudu,
ztrácí opodstatnění námitka dovolatelky týkající se nepřezkoumatelnosti
rozsudku odvolacího soudu, dle níž není zřejmé z jaké fakturované a žalované
částky byl nárok zamítnut. V dalším řízení bude
i tak na odvolacím soudu, aby se zabýval platbami při zohlednění širších
skutkových a právních okolností, a případné pochybení při ztotožnění plateb s
fakturami tedy za daného stavu řízení nemůže představovat vadu ohrožující
správnost rozhodnutí ve věci. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že zmíněná výtka
dovolatelky směřuje (dle své specifikace odkazem na faktury) spíše k
nejasnostem týkajícím se zrušujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, v části
týkající se výroku potvrzujícího se pak nejeví odůvodnění rozsudku co do
vymezení plateb, v nichž bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno,
nepřezkoumatelné či zmatečné.
Vyslovila-li dovolatelka dále názor, že není rozhodné, jak 1. žalovaný s
prostředky zaslanými na svůj účet naložil, pak je třeba podotknout, že odvolací
soud jí v tomto směru neoponoval. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je
zřejmé, že této skutečnosti odvolacím soudem v potvrzující části rozsudku
naopak nebyl při posouzení věci přikládán žádný význam. Není zde proto závěru
odvolacího soudu, který by měl být k námitce dovolatelky přezkoumáván, a není
tak důvodu, aby se jí dovolací soud zabýval, neboť dovolací přezkum je zákonem
směřován k přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoliv k řešení
teoretických otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004).
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu se však takovéto vady nepodávají,
odvolací soud naopak správně konstatoval, že k pochybení došlo na straně soudu
prvního stupně tím, že tento rozhodl o zpětvzetí žaloby vůči 2. žalovanému za
situace, kdy prohlášením konkursu na majetek 2. žalovaného došlo ze zákona k
přerušení řízení dle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. Uvedený závěr
plně odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu týkající se účinků
prohlášení konkursu na postavení úpadce v jiných soudních řízeních (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 92/2002,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 11, sešit 2/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn.
29 Cdo 2854/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 25
Cdo 2255/2006).
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažoval
za správné, přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst.
3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v naznačeném rozsahu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu