28 Cdo 5048/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce Ing. D. J., zastoupeného Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Mánesova 864/19, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ:
000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr.
Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení
8.625.100,-- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 23 C 54/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 7. ledna 2009, č.j. 69 Co 525/2008-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,-- Kč k rukám JUDr. Miroslava Jansty, advokáta, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
odvolací soud změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že
rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1, odboru dopravy a životního prostředí
ze dne 13. 7. 2006, č.j. ÚMČ P1 034003/06/51R/ODŽ/533/KOČ3, bylo žalobci vydáno
povolení ke zvláštnímu užívání místní komunikace, chodníku před domem čp. 1 v
ulici M. o ploše 1 m2, za účelem umístění reklamního stojanu „typu A“. Žalobce
v rozporu s tímto povolením opakovaně na chodník před označeným domem umístil
stolek s transparentem S., okolo něhož rozmístil několik vozítek S. nabízených
k pronájmu a zabral tím plochu několikanásobně větší než povolený 1 m2. K
opakovaným stížnostem chodců na omezenou průchodnost chodníku v označené ulici
provedli pracovníci odboru dopravy a životního prostředí Úřadu městské části
Praha 1 a strážníci Městské policie hl. m. Prahy nejméně čtyři kontroly na
místě samém,
při nichž vždy zjistili porušení podmínek stanovených shora označeným
povolením. Vyzvali proto žalobce, aby uvedl skutečný stav do souladu se stavem
povoleným, žalobce ovšem výzvám ani v jediném případě nevyhověl. Tak tomu bylo
i při kontrole dne 9. 8. 2006, kdy strážníci městské policie pro důvodné
podezření z porušení § 47 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích (dále jen „zákon č. 200/1990 Sb.“) – po marné výzvě k odstranění
protiprávního stavu spočívajícího v neoprávněném záboru veřejného prostranství
– podle § 17 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen „zákon č. 553/1991 Sb.“) odejmuli zaměstnanci žalobce jedno vozítko S. K jeho vyzvednutí
byl žalobce vyzván již dne 18. 8. 2006, což ovšem odmítl s nedůvodným tvrzením,
že vozítko bylo poškozeno. Nyní žalobce tvrdí, že pronájmem odňatého vozítka za
dobu od 9. 8. 2006 do 9. 12. 2007 mohl dosáhnout zisku až 8.625.100,-- Kč a
zaplacení této částky se domáhá po žalovaném jako náhrady škody způsobené
nesprávným úředním postupem. Žalobcem uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku
odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona splněny nejsou. V postupu strážníka
Městské policie hl. m. Prahy při odejmutí vozítka S. neshledal nesprávný úřední
postup ve smyslu § 22 zákona č. 82/1998 Sb. Dovodil totiž, že strážník městské
policie je podle § 17 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. oprávněn věc odejmout,
lze-li mít důvodně za to, že v řízení o přestupku může být vysloveno její
propadnutí, nebo může-li být zabrána. Zjistil, že opakované protiprávní jednání
žalobce spočívající v neoprávněném záboru větší než povolené plochy veřejného
prostranství a nerespektování opakovaných výzev k odstranění protiprávního
stavu, bylo možné kvalifikovat jako přestupek podle § 47 odst. 1 písm. a) a g)
zákona č.
200/1990 Sb., přičemž k neoprávněnému záboru veřejného prostranství
(tj. ke spáchání přestupku) došlo právě i rozmístěním vozítek S. Proto mohlo
být v řízení o přestupku zvažováno i uložení sankce spočívající v propadnutí
této věci podle ustanovení § 15 zákona č. 200/1990 Sb. Strážník městské
policie přitom neporušil ani ustanovením § 17 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb.,
jelikož vzhledem k povaze přestupku – opakovanému porušení povinnosti a
nerespektování výzvy k odstranění protiprávního stavu, naplňující skutkovou
podstatu přestupku podle § 47 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., za který
bylo možno uložit pokutu až do 50.000,-- Kč – nebyla hodnota odejmuté věci v
nápadném nepoměru k povaze přestupku, za situace, kdy cena vozítka S. není
cenou obecně známou. Odvolací soud neshledal odpovědnost žalovaného za škodu
ani v žalobcem tvrzené skutečnosti, že se zaměstnanec žalovaného zavázal k
odbornému přezkoumání funkčnosti či poškození odňatého vozítka, neboť u tohoto
jednání chybí příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou škodou a tvrzeným
nesprávným úředním postupem. Krom toho uzavřel, že žalobci tvrzená majetková
újma (ušlý zisk) ani nevznikla, neboť v době, kdy mu bylo vozítko S. odejmuto a
kdy je nabízel k pronájmu, postrádal živnostenské oprávnění k pronájmu movitých
věcí, jež mu bylo vydáno až dne 27. 3. 2007. Neměl-li tedy oprávnění k
provozování této živnosti, nemohl v oboru legálně podnikat a dosahovat zisku. K učiněným závěrům odvolací soud dodal, že i v případě vzniku škody je
požadavek žalobce na její náhradu uplatňováním práva v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.),
jestliže mu předcházelo opakované porušování právních předpisů poškozeným
(žalobcem).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Na jeho přípustnost
usuzoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; tvrdil, že jde o
rozsudek, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, neboť okolnosti
významné pro rozhodnutí ve věci posoudily soudy obou stupňů rozdílně; poukázal
přitom i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2384/2006, 28 Cdo
3235/2007 a 22 Cdo 2903/2006. Současně dovozoval, že rozsudek odvolacího soudu
je rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť
otázka „nesprávného úředního postupu spočívajícího v zabrání vozítka S.“ nebyla
v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena a její řešení odvolacím soudem –
podle žalobcova názoru – odporuje hmotnému právu. Co do dovolacích důvodů
žalobce namítal, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Měl za to, že strážník městské policie nebyl
oprávněn mu vozítko S. odejmout, neboť jím žalobce nepáchal žádný přestupek. Jak z obsahu rozhodnutí o přestupku vyplývá, dopustil se jej žalobce pouze
tím, že namísto reklamního poutače „typu A“ umístil na chodník stánek s
transparentem, nikoliv i tím, že u stánku zaparkoval vozítka. Odkazuje na
stanovisko Ministerstva dopravy, tvrdí, že k parkování vozítek není třeba
zvláštního povolení a přestupkem nemůže být ani půjčování těchto vozítek. Za
nesprávný označil i závěr odvolacího soudu, že hodnota vozítka není v nápadném
nepoměru k povaze přestupku a namítal, že odvolací soud neuvedl, jaký přestupek
byl vozítkem páchán, a nezjišťoval přesnou hodnotu tohoto vozítka, která je ve
značném nepoměru k výši hrozící pokuty. Nesouhlasil ani se závěrem, že
odejmutím vozítka mu nemohla vzniknout škoda, pokud neměl živnostenské
oprávnění v oboru pronájmu a půjčování movitých věcí; dovozoval totiž, že
vozítka byl oprávněn pronajímat již jako živnostník s oprávněním k nákupu a
prodeji zboží. Za nesprávné označil i hodnocení provedených důkazů odvolacím
soudem a jeho skutková zjištění a také namítal, že se mu ze strany soudu
nedostalo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. a § 119a odst. 1 o. s. ř. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný označil napadený rozsudek za správný a navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto, případně – shledá-li je dovolací soud přípustným – zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst.
1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího
soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí
soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků,
případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu
prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp.
zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
52, ročník 1999).
Jestliže však posuzované věci odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně proto, že shodně uzavřel, že žalobce právo na náhradu škody nemá
(neboť není naplněn předpoklad nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního
postupu), pak sama skutečnost, že k tomuto závěru dospěl i na základě dalších
důvodů (pro absenci vzniku škody a posouzení uplatňování práva jako postupu
odporujícího dobrým mravům), nečiní jeho rozsudek – ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. – po obsahové stránce měnícím (mutatis mutandis srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 104/96,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 47, ročník 1998, nebo rozsudek ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo
2631/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 190, ročník 2003).
Uvedený závěr není v rozporu ani s dovolatelem citovanou judikaturou, v níž
Nejvyšší soud – s odkazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1999 – vždy posuzoval otázku přípustnosti
dovolání taktéž nikoliv podle formálního označení rozsudku, ale podle obsahu
rozhodnutí, docházeje k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. pouze tam, kde odvolací soud oproti rozhodnutí soudu prvního
stupně stanovil práva a povinnosti účastníků odlišně. O takový případ se v
posuzované věci nejedná.
Z řečeného vyplývá, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné není. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z
ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., již proto, že soudem prvního stupně
nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Proto může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat
jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími
důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné
(určující). V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že
odpovědnost žalovaného za škodu při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998
Sb. není dána, neboť není splněn předpoklad nesprávného úředního postupu ve
smyslu
§ 22 odst. 1 tohoto zákona. Odvolací soud přitom uzavírá, při odejmutí věci
žalobci konal strážník městské policie v souladu se zákonem, ustanovením § 17
zákona č. 553/1991 Sb., a současně dochází k závěru, že uplatňovaná škoda,
ušlý zisk, z popsaného jednání městské policie žalobci nevznikla. O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel
uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. územní celky v samostatné působnosti
odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním
postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání
rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odstavce
2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem
způsobena škoda. Odpovědnost územního celku za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
podle § 22 zákona č. 82/1998 Sb.
je dána pouze při současném (kumulativním)
splnění těchto podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Není-li
splněna byť jediná z těchto podmínek, nejsou (bez ohledu na podmínky další)
splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu a tento závěr sám obstojí jako
důvod zamítnutí žaloby. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu
však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost
spojenou s výkonem pravomocí svěřených samosprávným celkům zákonem v rámce
samostatné působnosti, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení
pravidel předepsaných právními normami pro počínání územního celku nebo k
porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (mutatis mutandis srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu – prostřednictvím uplatněných
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. nezpochybnitelných – plyne, že žalobce se opakovaně dopustil protiprávního
jednání, neoprávněného záboru veřejného prostranství (v rozporu s obsahem
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru dopravy a životního prostředí,
vydaného dne 13. 7. 2006) a nevyhověl ani výzvám k odstranění tohoto
protiprávního stavu. Pro popsané jednání byl rozhodnutím Úřadu Městské části
Praha 1, odboru dopravy ze dne 9. 10. 2006, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu
hl. m. Prahy ze dne 4. 12. 2006 uznán vinným ze spáchání přestupku
spočívajícího v porušení ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, za který mu byla uložena pokuta ve výši 5.000,-- Kč. K
neoprávněnému záboru veřejného prostranství – jak ze skutkových zjištění
odvolacího soudu dále vyplývá – došlo též rozmístěním vozítek S., kdy jednání
žalobce současně naplňovalo skutkovou podstatu přestupku
podle § 47 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., jak je předběžně
vyhodnotili i zasahující strážníci Městské policie hl. m. Prahy. Opodstatněně
usoudili, že v řízení o přestupku může být vysloveno i propadnutí této věci,
kterou byl přestupek spáchán (§ 15 zákona č. 200/1990 Sb.), a využili proto
oprávnění věc vlastníku odejmout (§ 17 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb.). Ač k
uložení trestu propadnutí věci v přestupkovém řízení později nedošlo a věc byla
žalobci vrácena, nelze za daných okolností kvalifikovat postup při odejmutí
věci jako nesprávný, nebylo-li také prokázáno, že hodnota věci není k povaze
přestupku v nepoměru, jež lze kvalifikovat jako nápadný (§ 15 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.). A to i s přihlédnutím k opakovanému porušení povinnosti žalobcem
a výši hrozící sankce (pokutě 50.000,-- Kč), v situaci, kdy cena odňaté věci
nebyla obecně známa. Není-li splněn předpoklad nezákonného rozhodnutí (vydaného územním celkem v
samostatné působnosti; § 20 zákona č. 82/1998 Sb.), ani nesprávného úředního
postupu při výkonu pravomocí svěřených územnímu celku zákonem v rámci
samostatné působnosti
(§ 22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), odpovědnost územního celku za tvrzenou
škodu dána není.
V takovém případě pozbývají své závažnosti i ostatní námitky
dovolatele upínající se k naplnění předpokladu vzniku škody, případně též k
závěru odvolacího soudu kvalifikujícího počínání dovolatele – jež se sám
prokazatelně dopustil protiprávního jednání – jako uplatňování práva v rozporu
s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v souladu s judikaturou a
neodporuje ani hmotnému právu; rozsudek odvolacího soudu proto není rozhodnutím
po právní stránce zásadního významu, ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z žalobcem namítaných vad řízení
(tvrzeného porušení ustanovení § 118a a § 119a o. s. ř.), které způsobilým
dovolacím důvodem nejsou, nejde-li v jejich případě o řešení „kvalifikované“
právní otázky (ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř.), týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na
rozhodnutí ve věci samé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo nález ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08,
případně též usnesení ze dne 28. 7. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Přitom platí, že k vadám řízení přihlíží dovolací soud
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Namítá-li
žalobce přes řečené,
že se mu ze strany soudu nedostalo poučení podle § 119a o. s. ř. (o koncentraci
řízení), jde o tvrzení obsahem spisu vyvrácené (viz protokol o jednání před
soudem prvního stupně konaném dne 20. 6. 2008, založený na čl. 89 až 92 spisu). Důvodné nejsou ani námitky žalobce o porušení principu předvídatelnosti
rozhodnutí (a z něj plynoucí poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř.),
jestliže důvod k zamítnutí žaloby v souzené věci nespočíval v neunesení
břemene tvrzení ani břemene důkazního. Zpochybňuje-li pak žalobce výsledek
hodnocení důkazů soudem a jím učiněná skutková zjištění, přehlíží, že tak lze
činit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
který mu však v daném případě, kdy dovolání není přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., k dispozici není. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v posuzované věci směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný
není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto,
povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné
výši. K nákladům žalovaného v dovolacím řízení patří odměna advokáta stanovená
paušální sazbou 20.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a §
15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená
o 50% na částku 10.000,-- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada
hotových výdajů advokáta 300,-- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,-- Kč odpovídající 20 % dani z
přidané hodnoty z odměny a z náhrad, celkem 12.360,-- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Ludvík David, CSc. předseda senátu