28 Cdo 5060/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobce Ing. A. L., zastoupeného JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v
Praze 10, Švehlova 1900/3, proti žalovanému Českému volejbalovému svazu, IČ
00540285, se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, zastoupenému Mgr. Lukášem
Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky
60.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
4 C 42/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. června 2014, č. j. 70 Co 232/2014-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud shledal požadavek žalobce na vyplacení odměny za výkon funkce předsedy
Českého volejbalového svazu (dále též jen „ČVS“) v žalovaném období
neopodstatněným. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, č. j. 51
Co 253/2013-126, bylo konstatováno, že žalobce byl rozhodnutím příslušného
orgánu žalovaného dne 16. 5. 2010 řádně odvolán z funkce předsedy ČVS, pročež
mu nemůže svědčit nárok na vyplacení odměny za výkon této funkce v období od
17. 5. 2010 do 22. 5. 2011.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 70 Co 232/2014-44, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
akcentoval, že byť bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 3.
2011, č. j. 27 C 226/2010-25, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 29. 11. 2011, č. j. 15 Co 389/2011-82, dovozeno, že žalobce nebyl
závěrečným usnesením přijatým na zasedání výboru ČVS dne 16. 5. 2010 a
přezkoumávaným v uvedeném řízení řádně odvolán z funkce předsedy ČVS, nelze
uzavřít, že by k odvolání nedošlo na základě rozhodnutí odlišného. Jak bylo
naopak připomenuto v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, č. j.
51 Co 253/2013-126, rozhodnutí přijatá na zasedání výboru ČVS, jež předcházela
přijetí přezkoumávaného závěrečného usnesení a jimiž bylo mimo jiné rozhodnuto
o odvolání žalobce z funkce předsedy ČVS, se předmětem soudního přezkumu
nestala. Neobstojí současně námitka, že žalobce mohl brojit podáním žaloby
pouze proti zveřejněnému závěrečnému usnesení, neboť žalobce byl přítomen
průběhu celého jednání výboru ČVS dne 16. 5. 2010 a vznášel i konkrétní
připomínky. Úprava soudní ochrany členů sdružení zakotvená v § 15 zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, si nežádá zveřejnění či oznámení rozhodnutí a
členům dává lhůtu třiceti dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděli, nejdéle
pak šesti měsíců od rozhodnutí, aby se proti němu bránili žalobou. Nedojde-li k
podání žaloby, nelze řádnost rozhodnutí sdružení přezkoumávat v dalším řízení
jako otázku předběžnou. Jelikož na základě včasně podané žaloby bylo soudnímu
přezkumu podrobeno toliko závěrečné usnesení přijaté na zmiňovaném zasedání
výboru ČVS pod bodem 15., a nikoliv rozhodnutí o odvolání žalobce přijaté na
témže zasedání pod bodem 6., nelze než uzavřít, že o odvolání žalobce z funkce
předsedy ČVS bylo řádně rozhodnuto a v tomto řízení není možné se nastíněnou
otázkou zabývat. Není-li zde prostoru pro zpochybnění rozhodnutí o odvolání
žalobce ke dni 16. 5. 2010, je nasnadě, že je nutno přitakat zamítavému
rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost má za
danou nesprávným právním posouzením věci a jehož přípustnost spatřuje v
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí spočívajícího na doposud
nevyřešené otázce výkladu § 15 zákona č. 83/1990 Sb., a sice zda se soudní
přezkum rozhodnutí sdružení dle uvedeného ustanovení týká rozhodnutí
zveřejněných či veřejně nedostupných, s nimiž je obeznámena pouze hrstka osob
ve vedení sdružení. Dovolatel vyslovil názor, že předmětem soudního přezkumu by
mělo být jen řádně zveřejněné usnesení, přístupné jak funkcionářům, tak členské
základně, jež je stěžejním dokumentem, jímž se sdružení řídí a jenž souhrnně
zachycuje výsledky jednání jeho orgánů. Toto usnesení může být na rozdíl od
rozhodnutí obsaženého v neveřejném zápisu napadeno žalobou dle § 15 zákona č.
83/1990 Sb. Žalobce se domnívá, že soudem je občanským sdružením podsouváno,
jakými rozhodnutími se mají řídit, a zdůrazňuje význam řádného zveřejnění
rozhodnutí pro dosažení soudní ochrany člena sdružení. Petit žaloby, jíž
zpochybnil rozhodnutí o svém odvolání, označil dovolatel za odpovídající dikci
§ 15 zákona č. 83/1990 Sb. a rozporoval dále konstatování odvolacího soudu, dle
nějž byl po celou dobu přítomen na jednání výboru. Odvolací soud zmíněné
tvrzení nepodpořil důkazy, pročež je na ně třeba pohlížet jako na nesprávné
skutkové zjištění. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel
završil návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a uložil
žalovanému zaplatit žalovanou částku i nahradit náklady řízení, případně aby
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu citovaného ustanovení ovšem dovolatel Nejvyššímu soudu
nepokládá. Nastíněnou problematikou povahy rozhodnutí sdružení podléhajícího
soudnímu přezkumu dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. se Nejvyšší soud zaobíral již
ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1050/2014 (a částečně i v
rozhodnutích v tomto rozsudku odkazovaných), na nějž lze v bližším pro
stručnost odkázat. Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí neshledal, že by
formální stránka rozhodnutí sdružení či jeho zveřejnění měly být nezbytnými
zákonnými předpoklady případného soudního přezkumu, pročež není sebemenšího
důvodu odvolacímu soudu vytýkat, pojal-li za východisko svých úvah zjištění o
existenci žalobou nenapadeného rozhodnutí o odvolání žalobce, jež se odlišovalo
od žalobou úspěšně zpochybněného závěrečného usnesení a jež bylo učiněno v jiné
než v žalobcem dožadované formě. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu současně
plně konvenuje i navazující a dovolatelem v podstatě nezpochybněná úvaha
odvolacího soudu, dle níž nebylo-li rozhodnutí sdružení v zákonné prekluzivní
lhůtě zpochybněno žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., není možné se
souladem rozhodnutí sdružení se zákonem či stanovami zabývat v odlišném řízení
jako otázkou předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4.
2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 9. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 1302/2014). Posouzení, proti jakému rozhodnutí žalovaného směřoval
žalobní petit v předešlé soudní při, přitom bylo na úvaze soudu, jež byla
posléze vtělena do závazného výroku (§ 159a o. s. ř.) jeho rozhodnutí ve
zmiňovaném řízení. Zcela lichou je výtka poukazující na to, že konstatování
odvolacího soudu, dle nějž byl dovolatel po celou dobu přítomen na zasedání
výboru žalovaného dne 16. 5. 2010, nebylo adekvátně důkazně podpořeno. Nejenže
tato námitka zcela postrádá provázanost s právní otázkou ve smyslu § 237 o. s.
ř., ale je jí opomíjeno, že odvolací soud na jednání zopakoval důkaz zápisem z
předmětného zasedání, v němž, jak je zřejmé i z obsahu spisu, byl zachycen jeho
průběh včetně účasti žalobce. Sporovanému tvrzení odvolacího soudu tedy není
důvodu vytýkat nepodloženost.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalovaného, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu