U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce
Odborového svazu pracovníků obchodu, IČ 60166762, se sídlem v Praze 1,
Senovážné náměstí 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti žalované Majetkové, správní a
delimitační unii odborových svazů, IČ 00469483, se sídlem v Praze 3, náměstí
Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Chodská 30, o 363.923,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 148/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 68 Co
374/2013-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.196,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Mikyska do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
částku 363.923,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Žalobce, jako jeden z členů žalované, jsa stejně jako
žalovaná občanským sdružením ve smyslu § 9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, se domáhal uvedené částky z titulu svého nároku na doplacení podílu z
majetku žalované za rok 2010, neboť mu byla poskytnuta pouze částka
odpovídající výši podílu 10,062 %, který měl správně činit 10,773 %. O
přerozdělení prostředků v souhrnné výši 50 mil. Kč bylo rozhodnuto dne 17. 12. 2010 valnou hromadou žalované, na což navazovala faktická výplata těchto
prostředků, jež v případě žalobce odpovídala výši ideálního podílu 10,062 %
schváleného spolu s výší podílů ostatních členů valnou hromadou dne 20. 6. 2008. Byť žalobce rozhodnutí valné hromady nenapadl žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., s takto určenou výší podílů nesouhlasí, neboť má za to, že klíčem
ke stanovení výše podílů má být i nadále počet členů jednotlivých odborových
svazů. Soud na základě provedeného dokazování shledal, že na žalobu nelze
pohlížet jako na důvodně podanou. Výše plnění poskytnutého žalobci za rok 2010
odpovídá podílu 10,062 %, jenž byl naposledy určen rozhodnutím valné hromady
žalované, které nebylo zpochybněno podáním žaloby podle § 15 zákona č. 83/1990
Sb., výše podílu se tedy dosud nezměnila. Rozhodnutí o výši podílu přitom nelze
přezkoumávat mimo rámec řízení zahájeného dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb.,
pročež nelze ani přihlížet k námitkám žalobce vzneseným v rámci řízení o
plnění. Soud zrekapituloval jednotlivá rozhodnutí valné hromady týkající se
výše podílů členů žalované a zdůraznil, že úspěch žalobce ve dvou soudních
řízeních, v nichž žalobou směřoval ke zpochybnění rozhodnutí valné hromady o
výši svého podílu, nemůže ovlivnit rozhodnutí v nyní projednávané věci. Soudem
naposledy shledané za nezákonné rozhodnutí valné hromady žalované o výši podílů
jejích členů (tedy i žalobce) ze dne 17. 12. 2004 mělo totiž dopad na poměry
žalobce pouze v období do 20. 6. 2008, kdy bylo opět rozhodnuto o výši těchto
podílů. Dané rozhodnutí nebylo žalobcem napadeno a po marném uplynutí lhůty
stanovené § 15 zákona č. 83/1990 Sb. je již nelze přezkoumávat. Soud dále
zdůraznil, že dle závěrů vyslovených v judikatuře Nejvyššího soudu je na
žalobci, aby se v případě, že nesouhlasí s výší svého ideálního podílu, domáhal
nápravy rozhodnutí valné hromady o určení výše ideálních podílů členů,
případně, domnívá-li se, že byl zkrácen o určitou částku, se domáhal nápravy
žalobou na plnění, přičemž cestou k nápravě není napadení tzv. delimitačního
rozhodnutí valné hromady, jímž se rozhoduje pouze o celkové výši
přerozdělovaných finančních prostředků, neboť takovýmto rozhodnutím valné
hromady není bezprostředně zasaženo do poměrů žalobce. Z uvedeného je zřejmé,
že podal-li žalobce žalobu proti delimitačnímu rozhodnutí, je na ni třeba
pohlížet jako na nadbytečnou a není důvodu, aby soud vyhověl návrhu žalobce a
řízení přerušil do skončení řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 5/2011, jehož
předmětem je projednání žaloby proti rozhodnutí valné hromady ze dne 17. 12.
2010 o vyčlenění částky 50 mil. k přerozdělení členům žalované. Tímto
rozhodnutím byla schválena pouze částka určená k přerozdělení mezi členy
žalované a není zřejmé, jak by v případě určení jeho nesouladu se zákonem a
statutem mělo být rozhodnutí měněno. Delimitační rozhodnutí nelze pokládat za
rozhodnutí ve smyslu § 15 zák. č. 83/1990 Sb., neboť se jedná spíše o
vyrozumění o tom, jak se vůči žalobci projeví spojení dvou skutečností (výše
částky určené k přerozdělení a jeho podíl). Žaloba na plnění by byla na místě
pouze za předpokladu, pokud by se týkala roku, za nějž doposud nebyla dořešena
otázka výše podílů členů, neboť by rozhodnutí valné hromady bylo napadeno
žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., což však v projednávané věci nenastalo. Soud dále zmínil skutkově obdobnou věc vedenou pod sp. zn. 8 C 353/2010, v níž
bylo v podstatě shodné rozhodnutí potvrzeno odvolacím soudem. Neshledal rovněž
ani důvodu pro přerušení řízení do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod
sp. zn. 9 C 9/2010, v němž se žalobce domáhá nápravy rozhodnutí valné hromady
žalované ze dne 18. 12. 2009, jímž byl zamítnut návrh na určení výše jeho
podílu v rozsahu 10,773 %. V případě úspěchu v řízení by se žalobce mohl domoci
pouze zrušení zamítavého usnesení, aniž by tím však byla dotčena dříve
stanovená velikost podílu. Napadeným rozhodnutím nebylo konstitutivním způsobem
zasaženo do práv žalobce a naopak toto rozhodnutí směřovalo k zachování
dosavadního stavu. Postup žalobce spočívající v předložení návrhu valné hromadě
k projednání a následném napadení rozhodnutí valné hromady se naopak jeví jako
obcházení ustanovení § 15 zákona č. 83/1990 Sb. V dané situaci tedy není důvodu
vyčkávat rozhodnutí ve věci sp. zn. 9 C 9/2010. Předestřel-li žalobce i
eventuální právní kvalifikaci peněžitého nároku jako škody vzniklé protiprávním
jednáním žalované spočívajícím v tom, že se při výplatě řídila nesprávně
vypočteným podílem, je třeba tuto argumentaci odmítnout, neboť vyplacená částka
se odvíjela od výše podílu schváleného žalobou nenapadeným rozhodnutím valné
hromady ze dne 20. 6. 2008. Předestřené úvahy tedy vedly soud k zamítnutí
žaloby jako nedůvodné. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 68 Co 374/2013-49, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutkové
závěry i právní posouzení věci soudu prvního stupně správné. Zdůraznil, že si
je vědom odlišných závěrů vyslovených ve svém rozhodnutí ze dne 2. 4. 2013, č.
j. 16 Co 82/2013-707, úvahy však zaměřil jiným směrem. Má za to, že v
posuzované věci je nutno dbát v co nejširší míře na zachování spolkové
autonomie a dodržování principu odloučenosti spolků od státu i principu členské
samosprávy, do níž stát nesmí s ohledem na ústavní zásadu odluky
soukromoprávních korporací od státu nikterak zasahovat, stejně jako principu
práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu sdružení, jež je v
rozporu se zákonem, stanovami či jiným vnitřním předpisem. Spolková autonomie
si žádá, aby soud nezasahoval do činnosti občanských sdružení jiným způsobem,
než výslovně dovoluje zákon. Ze zákona č. 83/1990 Sb. se přitom podává, že jiná
než určovací žaloba postrádá oporu v hmotném právu. V projednávaném případě
byla suma, jíž se žalobci v rámci delimitace dostalo, určena žalobou
nenapadeným rozhodnutím valné hromady žalované ze dne 20. 6. 2008, přičemž o
celkovém objemu prostředků určených k přerozdělení mezi členy žalované bylo
rozhodnuto valnou hromadou žalované dne 17. 12. 2010. Za těchto okolností je
tedy na místě přitakat soudu prvního stupně, že mu nepřísluší jakkoliv
přezkoumávat správnost výše podílu žalobce na rozdělení majetku žalované v roce
2010. Není důvodu ani pro přerušení řízení do pravomocného skončení řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 5/2011 a sp. zn. 9 C
9/2010, neboť v něm řešené otázky nemohou mít vliv na rozhodnutí v projednávané
věci (§ 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). S ohledem na uvedené tedy odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za splněné
předpoklady přípustnosti dovolání požadované § 237 o. s. ř. a spočívající v
otázce řešené v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem odchylně od rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jakož i v otázce, jež v rámci rozhodování dovolacího
soudu doposud řešena nebyla. Za rozdílně řešenou pokládá dovolatel otázku, zda
může být zhojena či odstraněna soudy již po dvakráte konstatovaná nezákonnost
rozhodnutí valné hromady žalované o výši podílů jejích členů (prvé přijaté dne
25. 9. 1998 a druhé dne 17. 12. 2004) tím, že žalovaná následně přijme nové
rozhodnutí o výši ideálních podílů, aniž by soudy konstatovanou nezákonnost
jakkoliv odstranila a aniž by takové rozhodnutí bylo napadeno žalobou dle § 15
zákona č. 83/1990 Sb. Úvaha odvolacího soudu, dle níž je bez významu, zda
žalovaná odstranila soudy konstatovanou nezákonnost svého předchozího
rozhodnutí, je v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, neb nelze následnými žalobami nenapadenými rozhodnutími
konvalidovat soudy konstatovanou nezákonnost rozhodnutí, na které tato
rozhodnutí obsahově navazují. Dovolací soud v odkazované věci shledal, že
rozhodnutí o výši podílu člena žalované vycházející z předchozího nezákonného
rozhodnutí o výši ideálních podílů je taktéž třeba mít za nezákonné. Z tohoto
závěru je dle dovolatele třeba vycházet i při posuzování následujících
rozhodnutí valné hromady zatížených týmž nedostatkem, tedy i rozhodnutí ze dne
20. 6. 2008, podle nějž bylo provedeno majetkové vypořádání za rok 2010. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se nikterak nevypořádal s otázkou, zda je
uvedené rozhodnutí možno pokládat za nezákonné, přičemž má za to, že dokud
žalovaná soudy konstatovanou nezákonnost neodstraní, budou všechna její další
rozhodnutí v rozporu se zákonem a statutem. Za další otázku, stěžejní pro posouzení věci odvolacím soudem a současně
odlišně rozhodovanou dovolacím soudem, pokládá dovolatel to, zda je důvodem pro
zásah soudu do spolkových práv skutečnost, že žalovaná nerespektovala
pravomocné rozhodnutí soudu a nikdy nenahradila své zrušené rozhodnutí ze dne
25. 9. 1998, jímž byl stanoven podíl jednotlivých členů na jejím majetku. Dovolatel přitom upozornil, že z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2993/2013 se v tomto směru podává důraz na nutnost respektovat pravomocná
soudní rozhodnutí při posuzování otázky stanovení výše zmíněných ideálních
podílů. Dovolatel dále vytkl soudům nižších stupňů, že řízení zatížily vadou ohrožující
správnost rozhodnutí ve věci, neshledaly-li důvody pro přerušení řízení do
pravomocného skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C
9/2010, třebaže je v uvedeném řízení rozhodováno o žalobě dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. na určení, že rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 18. 12. 2009, kterým se zamítá změna ideálního podílu Odborového svazu pracovníků
obchodu na majetku MSDU OS ve výši 10,773 %, není v souladu se zákonem a
statutem žalované.
Toto rozhodnutí valné hromady žalované je posledním
rozhodnutím o ideálním podílu dovolatele na majetku žalované před majetkovým
vypořádáním za rok 2010 a současně posledním rozhodnutím o výši ideálního
podílu dovolatele. Uvedené řízení bylo přitom přerušeno do skončení dovolacího
řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2993/2013. Odvolací soud
neobjasnil, proč nemá uvedené rozhodnutí za významné pro projednávanou věc,
stejně jako nevysvětlil, proč má naopak za relevantní rozhodnutí valné hromady
žalované ze dne 20. 6. 2008, jež však není posledním rozhodnutím o ideálních
podílech. V daném případě tak nelze vyloučit vznik situace, že byť bude soudem
posléze rozhodnuto o nezákonnosti rozhodnutí o výši ideálních podílů, bude
žaloba týkající se majetkového vypořádání zamítnuta. Za neřešenou má dovolatel i otázku, zda mohou být námitky člena brojícího proti
nesprávné výši svého ideálního podílu zohledněny i v řízení o žalobě na
zaplacení dluhu na majetkovém vypořádání nebo pouze v řízení o žalobě dle § 15
zákona č. 83/1990 Sb. o určení nesouladu rozhodnutí valné hromady se zákonem a
stanovami. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3910/2009 zaujal
názor, dle nějž námitky proti rozhodnutí valné hromady ohledně výše ideálních
podílů je možno zohledňovat v řízení o žalobě dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb.,
aniž by se dále zabýval otázkou, zda takovéto námitky mohou být zohledněny i v
řízení o žalobě, jíž se člen sdružení domáhá doplatku na svém majetkovém
vypořádání. Dovolatel rovněž vyzdvihl skutečnost, že v rozhodnutích sp. zn. 28
Cdo 2916/2006 či sp. zn. 28 Cdo 2306/2008 Nejvyšší soud připustil podání žaloby
ve spolkové věci s jiným petitem než formulovaným dle § 15 zákona č. 83/1990
Sb., vyhovuje-li restriktivně vyloženým kritériím pro její projednání, jež lze
mít v dané věci za splněná. Žalovaná se dopustila pravomocnými rozhodnutími
soudů konstatovaného protiprávního jednání spočívajícího v přijetí nezákonných
rozhodnutí, zdráhá se tuto nezákonnost odstranit, a současně je dán i
společenský zájem na projednání věci, neboť ač je žalovaná občanským sdružením,
fakticky funguje jako subjekt, jehož výlučnou činností je správa majetku
bývalého ROH a podnikání s tímto majetkem za účelem vytvoření zisku pro své
členy. Toto je třeba zohlednit i při aplikaci čl. 20 odst. 3 Listiny,
vyslovujícího odluku občanských sdružení od státu, jelikož žalovaná je svou
povahou blíže společnosti s ručením omezeným nebo zájmovému sdružení, a proto
je odůvodněn i zásah soudu do jejích vnitřních poměrů. Újma vzniklá dovolateli
na majetkovém vypořádání za jednotlivé roky přitom čítá několik miliónů korun. S odkazem na úvahy prezentované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
1018/2005 dovolatel vyslovil názor, že pokud je delimitační rozhodnutí ze dne
17. 12.
2010 pouze rozhodnutím o celkové částce, kterou mají být členové
vypořádáni za rok 2010, a žalovaná odmítla nezákonnost svých rozhodnutí o výši
ideálních podílů, je žaloba na zaplacení rozdílu mezi částkou, na níž měl
nárok, a částkou, jíž obdržel, jediným nástrojem k dosažení řádného majetkového
vypořádání dovolatele. V rozhodovací praxi dovolacího soudu rovněž doposud
nezodpovězenou otázkou je, zda neuplatnění žaloby dle § 15 zákona č. 83/1990
Sb. do rozhodnutí o výši ideálních podílů má za následek prekluzi či ztrátu
nároku člena sdružení na řádné majetkové vypořádání či náhradu škody v rámci
každoročních delimitací v budoucích letech či jednou provždy, pokud by již k
dalšímu rozhodnutí o výši ideálních podílů nedošlo. Dovolatel pokládá za
nepřípustně tvrdé, aby člen sdružení ztratil nárok na řádné majetkové
vypořádání, nepodá-li žalobu dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. v zákonem stanovené
lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl, nejpozději do šesti měsíců. Soudy přitom zhodnotily napadení rozhodnutí valné hromady ze dne 18. 12. 2009,
jímž bylo zamítnuto stanovení ideálního podílu dovolatele ve výši 10,773%, jako
irelevantní z hlediska řádného majetkového vypořádání. Nabízí se tedy otázka,
jak se má člen sdružení za výše popsaných okolností domáhat nápravy rozhodnutí
o výši ideálního podílu. Je navíc nepřípustné, aby soudy trpěly ignoranci svých
rozhodnutí ze strany účastníka řízení a nechaly bez povšimnutí nerespektování
právního principu, dle nějž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či
protiprávního činu, jakož i stavu, jež vyvolal a nad nímž má kontrolu. V
právním státě je nemyslitelné, aby soudní ochrana byla omezena pouze na
konstatování nezákonnosti rozhodnutí orgánu občanského sdružení, aniž by
zajistila nápravu újmy takto způsobené členu sdružení. Předestřená argumentace
vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty dovolatele,
poukázala na rozhodnutí vynesená v obdobných sporech mezi účastníky a navrhla,
aby bylo dovolání odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V daném případě však na přípustnost podaného dovolání ve smyslu uvedených
ustanovení usuzovat nelze. Dovolatelem předestřené otázky vychází zjevně
především z poněkud mylné interpretace rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
týkající se předmětné problematiky. Má-li dovolatel za dovolacím soudem
rozdílně posuzovanou otázku, zda může být zhojena soudy již po dvakráte
konstatovaná nezákonnost rozhodnutí valné hromady žalované o výši podílů jejích
členů přijetím nového rozhodnutí o výši ideálních podílů, aniž by byla soudy
stanovená nezákonnost jakkoliv odstraněna, jakož i otázku, zda je důvodem pro
zásah soudu do spolkových práv skutečnost, že žalovaná nerespektovala
pravomocné rozhodnutí soudu, poukazuje sice správně na závěry obsažené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, leč
poněkud pomíjí odlišný předmět tohoto řízení oproti řízení, k němuž se
vztahovaly závěry vyslovené ve zmiňovaném rozhodnutí. Nejvyšší soud v
citovaném rozsudku dovodil, že nerespektovala-li žalovaná pravomocné rozhodnutí
soudu stran nezákonnosti rozhodnutí její valné hromady a promítla-li soudem
vytýkaný nedostatek i do svého rozhodnutí následného, nemůže být na toto
rozhodnutí v rámci soudního přezkumu pohlíženo jako na zákonné. Současně však
vyslovil úvahu, že nedomáhají-li se členové sdružení v zákonné lhůtě soudní
ochrany, pak je třeba mít toto rozhodnutí za závazné pro ně i žalovanou. Za
situace, v níž přezkum správnosti sporovaného rozhodnutí o výši ideálních
podílů nebyl předmětem řízení, zde tedy nebylo prostoru pro aplikaci závěrů
vztahujících se k otázce nezákonnosti rozhodnutí valné hromady občanského
sdružení spočívající v nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí, a v
úvahách soudů nižších stupňů nelze spatřovat odchýlení se od rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu. Taktéž otázka týkající se možnosti přezkumu námitek člena sdružení proti
usnesení o určení výše ideálního podílu v rámci řízení o žalobě na zaplacení
dluhu není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi vychází z názoru, že rozhodnutí sdružení je možno
přezkoumávat pouze v rámci řízení o žalobě podané dle § 15 zákona č. 83/1990
Sb., přičemž uplynutí prekluzivních lhůt zde stanovených vylučuje možnost
následného soudního přezkumu tohoto rozhodnutí, a to i jako otázky předběžné
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo
208/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007).
Nejvyšší soud současně již v řadě obdobných sporů (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3909/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4333/2009, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005) zaujal
stanovisko (akceptované i Ústavním soudem – srov. např. usnesení ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2437/09, ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 3264/12, či
ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1646/10), že skutečností rozhodující pro
posouzení možného vzniku újmy na straně žalobce je usnesení stanovící výši
ideálních podílů členů žalované. V řízení o žalobě zpochybňující správnost výše
vyplacené částky přitom není možné dosíci nápravy případně nesprávně stanovené
výše těchto podílů, neboť soudy by pak zcela v rozporu s ústavně garantovanou
zásadou odloučenosti spolků od státu suplovaly autonomní rozhodovací činnost
sdružení a svými rozhodnutími by v podstatě nahrazovaly rozhodnutí sdružení o
určení výše podílů. Předestřené závěry nikterak nekolidují s úvahami vyslovenými v dovolatelem
zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, byla zdůrazněna nutnost vykládat kritéria přezkumu
rozhodnutí orgánů občanských sdružení pokud možno restriktivním způsobem. V
rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006, vyslovujícím se k
výkladu vnitřních pravidel vážících členy sdružení, Nejvyšší soud shledal, že
žalobu podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. je možno podat i s jiným petitem, než
je dikci zákona plně respektující požadavek na vyslovení rozporu rozhodnutí
orgánu občanského sdružení se zákonem nebo stanovami. Současně však neopomněl
připomenout, že takováto žaloba musí vyhovovat restriktivně pojímaným
předpokladům jejího projednání (protiprávnost jednání, společenský zájem na
projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a výrazná újma potenciálně
utrpěná žalobcem), jež nadto musí být naplněny s určitou intenzitou. Nedovodil
rozhodně, že by tímto způsobem bylo možno popřít důsledky rozhodnutí občanského
sdružení, jež jako takové nebylo soudně napadeno, a je tudíž pro sdružení a
jeho členy závazné. Naznačeným postupem by ostatně bylo zásadním způsobem
zasaženo do právní jistoty všech zúčastněných osob, jež ze závaznosti
rozhodnutí vycházely, což by mimo jiné bylo možno pokládat i za zcela
vylučující společenský zájem na projednání takovéto žaloby. Rovněž v dalším usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3910/2009, dovolatelem uváděném na podporu své argumentace, nebyly vysloveny
úvahy, v jejichž světle by rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo obstát jako
správné. Má-li snad žalobce na mysli připuštění možnosti, aby se domáhal
ochrany svých majetkových práv, do nichž mělo být zasaženo jednáním žalované,
žalobou na plnění, pak je třeba říci, že to nepopírá ani odvolací soud.
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí, stejně jako odvolací soud v dovoláním
napadeném rozsudku, zdůraznil, že pokud se nesouhlas žalobce s počínáním
žalované odvíjí od určení výše jeho ideálního podílu, je třeba, aby se domáhal
nápravy rozhodnutí valné hromady o určení výše ideálního podílu na
delimitovaných prostředcích, přičemž ani ve zmiňovaném usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, nebyla připuštěna možnost
přezkoumávat závazné a žalobou nenapadené rozhodnutí valné hromady v rámci
řízení o zaplacení částky z majetkového vypořádání. Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (dovolatelem v podstatě nikterak
nezpochybněných) byly peněžní prostředky v žalovaném období členům sdružení
vypláceny na základě usnesení valné hromady žalované ze dne 17. 10. 2010 o
delimitaci finančních prostředků, pro něž bylo určující předcházející
rozhodnutí o výši ideálních podílů členů žalované (naposledy dne 20. 6. 2008). Je tedy zjevné, že byť nebylo rozhodováno zvláště o částce, jež má být
vyplacena dovolateli, bylo plnění žalovanou poskytováno právě na základě
uváděných rozhodnutí. Nesouhlas dovolatele se stanovením výše jeho ideálního
podílu přitom mohl, jak bylo naznačeno výše, najít svůj odraz právě v soudním
zpochybnění správnosti rozhodnutí orgánu sdružení o této otázce. Taktéž otázka dopadů neuplatnění žaloby podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. byla
již ve své podstatě zodpovězena, a pro stručnost tedy lze odkázat na výše
předestřené úvahy a odkazovaná rozhodnutí, v nichž byla tato problematika
řešena. Je však vhodné podotknout, že zdůrazňuje-li dovolatel fatálnost
následků nepodání žaloby v zákonné lhůtě, poněkud opomíjí, že majetkové vztahy
mezi žalovanou a jejími členy jsou především otázkou jejího vnitřního
uspořádání a úpravy majetkových poměrů. Je na žalované a jejích členech, aby v
rámci svých interních procesů docílili případné změny stanovení výše ideálních
podílů, popřípadě takové změny vnitřně závazných pravidel, jež by umožnila nově
stanovit jejich výši. Autoritativní suplování těchto procesů rozhodnutím soudu
by jen stěží mohlo být pokládáno za slučitelné se zásadou nezávislosti spolku
(srov. čl. 20 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, či § 2
zákona č. 83/1990 Sb.), jímž žalovaná z pohledu právního řádu bezpochyby je,
jakož i s výše zmiňovanou právní jistotou zúčastněných osob, jejíž význam v
rámci úpravy práv a povinností členů občanského sdružení je zdůrazněn právě
krátkou zákonnou lhůtou danou členům ke zpochybnění rozhodnutí sdružení. Poukazuje-li dovolatel na bezvýchodnost situace, v níž jsou rozhodnutí žalované
opakovaně zatížena touž nezákonností, jaká byla shledána soudem již při
přezkumu jejího předchozího rozhodnutí, pak je zapotřebí zmínit, že postup
určitého subjektu, jenž je zjevně v rozporu s právním řádem, by bylo možno
hodnotit jako důvod pro vznik odpovědnosti za škodu.
Případnou škodu takto
vzniklou by však jen stěží bylo možné bez dalšího ztotožňovat s částkou, již
dovolatel pokládá za svůj podíl na delimitovaných prostředcích, zvláště
nebylo-li by zde rozhodnutí příslušného orgánu o stanovení výše ideálního
podílu odpovídajícího této částce (požadavek na náhradu škody by tedy musel být
v daném případě doložen uvedením takových skutkových okolností, jež by
dokládaly, že v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované
prokazatelně vznikla žalobci škoda právě v požadované výši). Nárok na náhradu
škody vzniklé opakovaným zatížením rozhodnutí žalované touž soudem
konstatovanou nezákonností však není předmětem tohoto řízení, a jak již bylo
vícekrát zopakováno, není jím ani přezkum správnosti rozhodnutí žalované
určujícího výši ideálního podílu. Má-li dovolatel za mylné úvahy soudů nižších stupňů hodnotící zjevně jako
irelevantní skutečnost, že naposledy bylo o výši jeho ideálního podílu
rozhodováno usnesením valné hromady ze dne 18. 12. 2009, jímž byl zamítnut
návrh na změnu výše jeho podílu, přehlíží, že ani soudně konstatovaný rozpor
zmiňovaného zamítavého rozhodnutí valné hromady žalované se zákonem a stanovami
by nebyl způsobilý založit nárok žalobce na plnění ve výši částky, na niž by
měl mít v rozhodném období dle svého názoru právo jako na podíl z majetku
žalované, neboť závaznost rozhodnutí ze dne 20. 6. 2008, na základě něhož byla
dle jinak nezpochybněných skutkových závěrů soudů nižších stupňů stanovena
částka, jež měla být žalobci vyplacena, by tímto narušena nebyla. Dovolateli
tedy nelze přitakat v názoru, že mělo být řízení přerušeno až do pravomocného
skončení řízení o žalobě proti rozhodnutí valné hromady ze dne 18. 12. 2009,
jímž byl zamítnut návrh na změnu výše ideálních podílů. Vyčkání na vyřešení
otázky zákonnosti rozhodnutí žalované pravomocným rozsudkem soudu by s ohledem
na její nezpůsobilost ovlivnit rozhodnutí v nyní projednávaném sporu bylo zcela
nadbytečné. Modifikovat posuzovaný nárok žalobce by bylo v zásadě způsobilé
pouze takové rozhodnutí valné hromady, jež by zpětně (tj. za žalované období)
stanovilo jeho podíl v požadované výši, ovšem přerušení řízení do doby než
nastane nejistá budoucí skutečnost (v daném případě vydání nového rozhodnutí
valné hromady žalované) by bylo zcela v rozporu s procesní úpravou ukládající
soudu postupovat tak, aby jím poskytovaná ochrana práv byla rychlá a účinná
(srov. § 6 o. s. ř.). Zcela na okraj je vhodné podotknout, že k dosažení
materiální spravedlnosti v případě, že po pravomocném rozhodnutí soudu se
objeví skutečnost, již účastník řízení nemohl bez své viny uplatnit v původním
řízení, slouží institut žaloby na obnovu řízení. Žalobce tedy nelze pokládat za
zcela zbaveného možnosti domoci se soudní ochrany svých práv, a to ani v
případě, že v době rozhodování soudu nemůže doložit veškeré relevantní
skutečnosti. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku, pro
niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s
účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba
odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.780,- Kč,
společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,-
Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH
podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 12.196,80 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.