28 Cdo 2993/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce
Odborového svazu pracovníků obchodu, IČ 60166762, se sídlem v Praze 1,
Senovážné náměstí 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalované Majetkové, správní a
delimitační unii odborových svazů, IČ 00469483, se sídlem v Praze 3, nám.
Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Petrem Jahodou, advokátem se sídlem
v Praze 3, Plavínová 2796/12, o určení, že rozhodnutí žalované nejsou v souladu
se zákonem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 8/2005, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2013,
č. j. 16 Co 82/2013-707, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2013, č. j. 16 Co
82/2013-707, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 12. 2012, č. j. 19 C 8/2005-664,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud určil, že rozhodnutí valné
hromady žalované, kterým se schvaluje delimitace finančních prostředků
odborovým svazům z majetku MSDU OS v celkové výši 50 miliónů Kč, ze dne 17. 12.
2004, a to jako usnesení č. 10, není v souladu se zákonem a statutem žalované
(výrok I.), vyhověl žalobě na určení, že rozhodnutí valné hromady žalované,
kterým se schvaluje ideální podíl Odborového svazu ECHO na majetku MSDU OS ve
výši součtu podílů zaniklého OS Energetiků a OS Chemie České republiky, což
činí 3,999%, ze dne 17. 12. 2004, a to jako bod III. písm. b) usnesení č. 3,
není v souladu se zákonem a Statutem žalované (výroky II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení účastníků (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Uvedeného
určení se žalobce dožadoval především s poukazem na to, že se žalovaná, jsoucí
stejně jako žalobce občanským sdružením ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů, doposud nevypořádala s pravomocným rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 19 C 353/98, jímž bylo zrušeno
rozhodnutí výroční valné hromady žalované ze dne 25. 9. 1998 o tom, že uvolněný
podíl vystoupivšího člena Českomoravského odborového svazu pracovníků školství
byl rozdělen pouze mezi 14 z více členů žalované. Nezákonný stav v rozdělení
ideálních podílů tak nebyl odstraněn a přetrvává, což dokládá, že nezákonně
jsou nastaveny výše ideálních podílů jednotlivých členů žalované, včetně
žalobce. Žalovaná přitom nezohlednila zrušení předchozího rozhodnutí valné
hromady ani v rámci usnesení, jímž byl určen podíl nově vzniklého Odborového
svazu ECHO, a jež je tedy taktéž zatíženo uvedeným nedostatkem. Obvodní soud se nejprve zabýval posouzením souladu rozhodnutí valné hromady o
delimitaci finančních prostředků odborovým svazům (dále též jen „OS“) z majetku
žalované v celkové výši 50 mil. přijatého dne 17. 12. 2004 se statutem a
zákonem. Zdůraznil, že si je vědom vázanosti právním názorem odvolacího soudu
(vysloveným v rozhodnutí č. j. 16 Co 361/2007-168, jímž bylo jeho první
rozhodnutí v této věci zrušeno), dle nějž je nezákonnost uvedeného usnesení
vyloučena tehdy, pokud jím byla stanovena pouze částka určená k delimitaci,
avšak rozhodnutí o jejím rozdělení bylo přijato později. Odvolací soud přitom
vyšel ze závěru vysloveného v rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 15 Co 188/2004, že
rozhodnutí žalované může být nezákonné tehdy, je-li v rozporu se zákonem či
statutem rozhodnuto o výši podílů jednotlivých odborových svazů na majetku
žalované, a to i v případě, je-li rozhodováno o rozdělení částky dle ideálních
podílů, jejichž výše vychází ze soudem zrušeného rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 1998. Měl současně za prokázané, že zmíněným usnesením nedošlo pouze k
určení finanční částky, ale i k rozhodnutí o provedení delimitace dle
stanovených podílů. Obvodní soud oproti tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu (vydaná až po vyslovení uvedeného názoru odvolacím soudem a týkající se
skutkově obdobných sporů týchž účastníků), v nichž byly vysloveny názory
směřující opačným směrem, od nichž přitom není důvodu se v projednávané věci
odchylovat (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4333/2009, 28 Cdo 3909/2011 či 28
Cdo 4019/2011). Nejvyšší soud ve zmíněných rozhodnutích akcentoval, že
předpokladem úspěšnosti žaloby na posouzení souladu rozhodnutí orgánu sdružení
se stanovami a zákonem dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. je dopad předmětného
rozhodnutí do práv osoby, jíž je adresováno. Nebylo-li usnesením valné hromady
č. 10 ze dne 17. 12. 2004 rozhodováno o klíči k rozdělení celkové částky – tedy
o stanovení výše ideálních podílů, pak tímto rozhodnutím nebylo zasaženo do
práv žalobce, a žalobu je třeba v tomto rozsahu zamítnout.
Soud se dále zabýval požadovaným určením, že rozhodnutí valné hromady žalované
ze dne 17. 12. 2004 (bod III. písm. b) usnesení č. 3), jímž se schvaluje
ideální podíl OS ECHO na majetku žalované ve výši součtu podílů zaniklého OS
energetiků a OS chemie ČR, tj. 3,999%, není v souladu se zákonem a statutem. Shledal, že po vydání rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 19
C 353/1998 nedošlo ze strany žalované k přepočtu podílů, což dokládá, že podíl
OS ECHO není stanoven správně, neboť vychází (stejně jako jiné změny podílů na
majetku žalované) ze soudem zrušeného usnesení žalované č. 1 bod V. ze dne 25. 9. 1998. Usnesení č. 3 ze dne 17. 12. 2004, jímž bylo rozhodováno o výši podílu
nově vzniklého odborového svazu ECHO, se ve své podstatě dotklo práv žalobce,
neboť odborový svaz ECHO vznikl sloučením OS energetiků a OS chemie, přičemž
Odborový svaz energetiků byl jedním z odborových svazů, jemuž přirostl podíl na
základě rozdělení podílu vystoupivšího odborového svazu pracovníků školství, a
to na základě usnesení ze dne 25. 9. 1998, soudem následně zrušeného pro
nezákonnost. Tato skutečnost přitom dokládá, že podíl žalobce na majetku
žalované by měl být vyšší, než jak byl stanoven. Usnesením mimořádného všeodborového sjezdu o ukončení existence ROH a právním
nástupnictví žalované byla stanovena zásada týkající se dělení majetku, dle níž
se měl majetek ROH převzatý MSDU OS dělit podle počtu členů jednotlivých
odborových svazů ke dni 31. 12. 1989. Tato zásada, jejíž změna nebyla ani
tvrzena, byla následně zakomponována do statutu žalované stanovícího v čl. XV
odst. 1 písm. a), že rozdělení delimitovaných prostředků probíhá podle poměru
ideálních podílů jednotlivých svazů k celku. Vychází-li přitom napadené
usnesení žalované z jejího předchozího rozhodnutí soudem shledaného nezákonným
pro rozpor se stanovami, je taktéž v rozporu s výše zmiňovaným čl. XV odst. 1
statutu žalované. Soud dále pro úplnost uvedl, že usnesení č. 3 ze dne 17. 12. 2004 je v rozporu
i s ustanoveními § 113 a § 120 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“), jelikož usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 361/2007 byl vysloven závazný právní názor, dle něhož je v souladu s §
113 až § 120 obch. zák. nepřípustné, aby ideální podíly jednotlivých členů
stanovené při vzniku právnické osoby byly měněny pouze většinovým rozhodnutím. Valná hromada nemůže rozhodnout většinou počítanou dle ideálních podílů o
převodu ideálního podílu vystoupivšího člena jen na některé společníky, neboť
tímto postupem se snižuje ideální podíl zbývajících společníků daný při vzniku
sdružení. O zpochybňované změně nastavení podílů bylo rozhodnuto prostou
většinou, pročež je na ni třeba v souladu se závazným názorem odvolacího soudu
nahlížet jako na neplatnou pro rozpor se zákonem (§113 - § 120 obch. zák.). Namítala-li žalovaná, že o ideálních podílech bylo rozhodováno i dalšími
usneseními, žalobcem nenapadenými, čímž byl zhojen závadný stav, přehlíží, že
nečinnost žalobce není způsobilá nastalý stav jakkoliv zhojit.
Tyto úvahy tedy
vedly obvodní soud k vyslovení nesouladu předmětného usnesení se statutem a
zákonem. K odvolání žalobce i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 2. 4. 2013, č. j. 16 Co 82/2013-707, změnil ve
výroku I. tak, že určil, že rozhodnutí valné hromady žalované, kterým se
schvaluje delimitace finančních prostředků odborovým svazům z majetku MSDU OS v
celkové výši 50 miliónů, přijaté dne 17. 12. 2004, a to jako usnesení č. 10,
není v souladu se zákonem a statutem žalované (výrok I.), ve vyhovujícím výroku
II. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok
III.) i státu (výrok IV.). Odvolací soud po rekapitulaci stěžejních skutkových
zjištění, jakož i závěrů vyslovených v souvisejících soudních řízeních,
přitakal názoru soudu prvního stupně, že žalovaná při svém rozhodování na valné
hromadě v roce 2004 nerespektovala pro ni závazný rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 3, jímž bylo zrušeno rozhodnutí přijaté na valné hromadě dne 25. 9. 1998,
dle nějž byl majetkový podíl vystoupivšího ČMOS PŠ rozdělen mezi 14 odborových
svazů z celkových 32. Nezákonnost tohoto rozhodnutí přitom nebyla zhojena, jak
správně ve svém rozhodnutí rozebral soud prvního stupně. Rozhodnutí soudu bylo
pro účastníky závazné a z povahy tohoto rozhodnutí jako rozhodnutí kasačního
plyne, že žalovaná nebyla vázána pouze výrokem, ale per analogiam i nosnou
částí odůvodnění, neboť jinak by zrušující rozhodnutí postrádalo smysl. V
nerespektování závazného rozhodnutí soudu je pak třeba spatřovat postup
rozporný se zákonem. Již tato skutečnost je argumentem pro soudní přezkum následného rozhodnutí
orgánu občanského sdružení, v projednávaném sporu lze přitom pokládat za v
dostatečné intenzitě naplněné i další judikaturou formulované předpoklady
soudního přezkumu rozhodnutí občanského sdružení – protiprávnost tvrzeného
jednání, společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a
výrazná újma utrpěná žalobcem. Přetrvávání stavu, v němž je podíl na zisku Unie
rozdělován v roce 2004 v závislosti na zrušeném rozhodnutí z roku 1998, lze
pokládat za protiprávní, aniž by námitkám žalované obhajujícím její postup bylo
možno přiznat nějakou relevanci. Přihlédnutí k povaze a zaměření činnosti
žalované, jež je sice občanským sdružením, má však blíže ke společnosti s
ručením omezeným nebo zájmovému sdružení, odvolací soud vedlo k závěru, že v
daném případě je na projednání věci společenský zájem. Dle okolností sporu
nelze očekávat jeho smírné řešení. Soud dále dodal, že požadované zvýšení
ideálního členského podílu by mělo za následek zvýšení podílů na zisku o
200.000,- Kč, což je pro odborový svaz nezanedbatelná částka. Za rozporná se
statutem a zákonem pak označil obě žalobou napadená rozhodnutí valné hromady
žalované ze dne 17. 12. 2004, tj. usnesení č. 10 a č. 3. Odvolací soud dále podotknul, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí
sp. zn. 28 Cdo 4333/2009, sp. zn. 28 Cdo 3909/2011 a sp. zn.
28 Cdo 4019/2011)
se nezaobírala skutkovými zjištěními a zodpovězením otázky, zda právě
rozhodnutí o delimitaci finančních prostředků je rozhodnutím o rozdělení
dosaženého zisku mezi jednotlivé odborové svazy dle jejich členských podílů. V
daném případě není zřejmé, jakým jiným rozhodnutím, mimo usnesení č. 10, mělo
být rozhodnuto o delimitaci dle členských podílů, jejichž stanovení vychází
mimo jiné i ze zrušeného rozhodnutí valné hromady žalované z roku 1998. Zásada
o provádění delimitace dle členských podílů vyplývá již ze statutu, rozhodnutí
o tom, že takto se bude delimitace provádět i v roce 2004, vůbec nebylo
přijímáno a s výjimkou nově vzniklého OS ECHO nebylo na valné hromadě
rozhodováno ani o výši členských podílů. Členské podíly nebyly určeny ani
usnesením č. 3, jímž byl stanoven pouze ideální podíl u Odborového svazu ECHO,
přičemž bylo předpokládáno, že tento svaz vznikl sloučením dvou stávajících
členů. Právě usnesení č. 10 vykazuje největší souvztažnost se zásahem do práv
žalobce, pročež je dána příčinná souvislost mezi ním a tímto zásahem. Nemá-li
být žalobci odepřeno právo na soudní ochranu, je na místě toto usnesení
podrobit soudnímu přezkumu, přičemž žalobu je i v tomto směru třeba pokládat za
důvodnou. Odvolací soud tedy změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně a žalobě i v tomto rozsahu vyhověl. Městský soud se dále zabýval přezkumem rozhodnutí soudu prvního stupně v části,
jíž bylo vyhověno požadavku na určení neplatnosti usnesení valné hromady č. 3. Odkázal na úvahy výše předestřené rovněž na závěry soudu prvního stupně, z
nichž plyne, že i v tomto případě jsou splněny podmínky pro přezkum uvedeného
rozhodnutí a pro vyhovění žalobou požadovanému určení, pročež v této části
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež je měla za
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jenž se již dříve opakovaně
zabýval skutkově a právně téměř totožnými spory, a to výslovně v rozhodnutích
sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, sp. zn. 28 Cdo 1061/2009, sp. zn. 28 Cdo 1521/2009,
sp. zn. 28 Cdo 3910/2009, sp. zn. 28 Cdo 4333/2009, sp. zn. 28 Cdo 3909/2011 a
sp. zn. 28 Cdo 4019/2011. Důvodnost dovolání pak má za danou nesprávným právním
posouzením věci. Dovolatelka odmítla, že by v daném případě přetrvával
protiprávní stav, a zpochybnila správnost závěrů vyslovených v rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001, č. j. 19 C 353/98-87,
opírajících se o nepřípadnou aplikaci obchodního práva a jsoucích v rozporu s
názorem dovolacího soudu vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
1061/2009, jenž koresponduje i se závěry vyslovenými v řízení vypracovaném
znaleckém posudku zmiňujícím se o tom, že ideální podíly jsou schvalovány
valnou hromadou. Dovolatelka ocitovala příslušné články jejího statutu hovořící
o schvalování ideálního podílu valnou hromadu a zdůraznila, že neexistenci
explicitní úpravy stanovení výše ideálních podílů jednotlivých členů je
nepřípustné nahrazovat jakoukoliv analogií práva, neboť takovýto postup by byl
v rozporu s ústavní zásadou zákazu ingerence státu do vnitřního života
občanského sdružení. Dovolatelka dále poukázala na to, že o změně výše ideálních podílů bylo před
vydáním žalobou napadeného rozhodnutí valné hromady od doby právní moci
odkazovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 opakovaně rozhodováno valnou
hromadou, aniž by však žalobce tato usnesení zpochybnil podáním žaloby. Je toho
názoru, že pokud žalobce nenapadl žalobou předchozí rozhodnutí měnící výši
ideálních podílů, jsou tato rozhodnutí závazná a bylo by nepřípustnou ingerencí
státu do vnitřních záležitostí sdružení, byla-li by správnost těchto rozhodnutí
následně zpochybněna soudem. Zpětné rozhodnutí o uvolněném ideálním podílu po
vystoupivším ČMOS PŠ není možné, neboť na valné hromadě by hlasovala jiná
členská základna než v roce 1998 (některé odborové svazy mezitím ze žalované
vystoupily), a není rovněž jasné, komu a v jakém poměru by byl tento uvolněný
podíl rozdělen. Dovolatelka také poukázala na zatím poslední usnesení o změně
ideálních majetkových podílů z roku 2008, jakož i na usnesení valné hromady z
roku 2009, jímž byl zamítnut návrh žalobce na zvýšení jeho ideálního podílu, a
vyjádřila názor, že žalobci nesvědčí nárok na to, aby jeho návrh byl na valné
hromadě schválen. K tvrzené protiprávnosti usnesení č. 3 ze dne 17. 12. 2004 uvedla, že tímto
usnesením bylo rozhodnuto o přijetí OS ECHO za člena MSDU OS a schválen jeho
ideální podíl určený součtem podílů dvou zaniklých svazů, a není tak naplněn
předpoklad bezprostředního zásahu do práv žalobce, jelikož uvedeným rozhodnutím
nebyla měněna výše jeho ideálního podílu. Rovněž usnesením č.
10 z téhož dne
nebylo zasaženo do práv žalobce, neboť tímto rozhodnutím byla stanovena pouze
celková výše přerozdělovaných finančních prostředků, nikoliv výše ideálního
podílu žalobce. Dovolatelka dále odmítla, že by na požadovaném rozhodnutí byl dán společenský
zájem, neboť napadený rozsudek naopak přináší nežádoucí právní nejistotu
ohledně řádného členství OS ECHO i toho, zda u některých svazů nedošlo k
bezdůvodnému obohacení, přičemž žalovaná se ve svých názorech opírá o řadu
soudních rozhodnutí vyznívajících v její prospěch a potvrzujících správnost
jejího pohledu na věc. S ohledem na princip právní jistoty a předvídatelnosti
soudních rozhodnutí přitom měla být odvolacím soudem zohledněna potvrzující
rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž je obsaženo vodítko pro další rozhodování
soudů nižší instance. V souvislosti s otázkou újmy vzniklé žalobci poukázala na jeho možnost z unie
odborových svazů vystoupit a obdržet vypořádací podíl, jakož i na právo
žalované upravit statutem právo členů na podíl na majetku sdružení. Rozhodování
o výši ideálních majetkových podílů soudem by bylo nepřípustným zásahem do
spolkové autonomie, přičemž soud tuto otázku nemůže řešit ani jako otázku
předběžnou. Za těchto okolností pak není zřejmé, jak mohl odvolací soud
dovodit, že by žalobci vznikla výrazná újma. Dovolatelka zrekapitulovala základní okolnosti svého vzniku a zdůraznila, že
usnesení ROH ze dne 2. 3. 1990, jímž byla stanovena zásada dělení majetku dle
počtu členů jednotlivých odborových svazů ke dni 31. 12. 1989, není právně
závazným dokumentem. Uplatnění této zásady nemohlo zůstat zachováno s ohledem
na změny počtu odborářů v jednotlivých svazech, přičemž v žádném interním
dokumentu žalované není stanovena metodika určení výše podílů jednotlivých
svazů, a takové rozhodování je statutem svěřeno výhradně do kompetence valné
hromady. Svou další námitku dovolatelka zaměřila na procesní postup soudů obou
stupňů. Odvolacímu soudu vytkla, že neprovedl žádné dokazování stran údajného
společenského zájmu na projednání věci a výrazné újmy žalobce. Odvolací soud se
rovněž opomněl zabývat její námitkou poukazující na to, že soud prvního stupně
nerespektoval závěry vyplývající ze znalecké expertízy, interpretoval je
nepřípustným způsobem a nepřipustil žalovanou navrhovaný důkaz výslechem
znalce. Odvolací soud pak změnil rozsudek soudu prvého stupně prakticky na
základě stejně zjištěného skutkového stavu jako za situace, v níž prvostupňové
rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, čímž
způsobil zbytečné průtahy řízení, jež s sebou přinesly dlouhotrvající právní
nejistotu. Závěrem dovolatelka předestřela výčet sporů týkajících se delimitace majetku
žalované mezi její členy a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu, případně i soudu prvého stupně, a věc vrátil příslušnému
soudu k dalšímu řízení. V posléze zaslaném doplnění dovolání pak poukázala na
závěry soudu prvního stupně v jiném řízení, jež argumentačně doplňují jí
zastávaný právní názor.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumenty žalované a navrhl,
aby bylo dovolání odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podané dovolání lze pokládat za přípustné. Ač se Nejvyšší soud možností
přezkumu otázek spojených s delimitací majetku žalované mezi její členy ve své
rozhodovací praxi opakovaně zabýval, nečinil tak za situace, v níž je žalobou
zpochybněno usnesení o výši ideálního podílu jiného člena. V části, v níž návrh
směřuje proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o částce určené k delimitaci, lze
pak dovolání pokládat za přípustné s ohledem na odlišnost názoru vysloveného
odvolacím soudem od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud
se tedy zabýval důvodností podaného dovolání v rámci jediného zákonem
připuštěného dovolacího důvodu – nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází z názoru, že
rozhodnutí sdružení je možno přezkoumávat pouze v rámci řízení o žalobě podané
dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., přičemž uplynutí prekluzivních lhůt zde
stanovených vylučuje možnost následného soudního přezkumu tohoto rozhodnutí, a
to i jako otázky předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 704/2007). Nejvyšší soud současně již v řadě obdobných sporů
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3909/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4333/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo
1018/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3909/2011) zaujal stanovisko (akceptované i Ústavním soudem – srov. např. usnesení ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2437/09, ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 3264/12, či ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1646/10), že
skutečností rozhodující pro posouzení možného vzniku újmy na straně žalobce je
usnesení stanovící výši ideálních podílů členů žalované. V řízení o žalobě
zpochybňující správnost výše vyplacené částky či o rozhodnutí, jímž byla
stanovena pouze výše delimitovaných prostředků, přitom není možné dosíci
nápravy případně nesprávně stanovené výše těchto podílů, neboť soudy by tak
zcela v rozporu s ústavně garantovanou zásadou odloučenosti spolků od státu
suplovaly autonomní rozhodovací činnost sdružení a svými rozhodnutími by v
podstatě nahrazovaly rozhodnutí sdružení o určení výše podílu. Je-li však zpochybněno rozhodnutí o stanovení výše ideálního podílu, je na
situaci třeba nahlížet odlišně, neboť, jak plyne i z odkazované judikatury,
právě tímto rozhodnutím může být dotčen člen žalované, jehož majetková práva
vůči žalované se odvíjí od stanovení výše ideálního podílu. Poukazuje-li
dovolatelka, že napadené usnesení č. 3 ze dne 17. 12. 2004 určovalo pouze výši
ideálního podílu nového člena, jež odpovídala podílům odborových svazů, jejichž
sloučením tento svaz vznikl, je třeba říci následující. Je-li celek rozčleňován
na jednotlivé díly, pak se jeví logickým, že určení výše jednoho dílu
ovlivňuje, jaká zbylá část může být rozdělena mezi zbývající osoby mající nárok
na určitý podíl. Snížení či zvýšení části, jež může být dále přerozdělována, je
tedy způsobilé promítnout se do práv osob, jež si tyto části nárokují. Pokud
přitom výše ideálního podílu nového člena byla stanovena součtem dvou podílů,
přičemž přinejmenším stanovení výše jednoho z nich bylo zatíženo pravomocným
rozsudkem soudu konstatovanou nezákonností, pak je touž nezákonností stiženo i
určení výše podílu nově vzniklého svazu.
Tato nezákonnost ovlivňující, jaká
část z celku může být přiřčena jiným členům žalované, je tedy způsobilá mít
dopad do práv žalobce, jakož i jiných členů sdružení. Okolnost, že v mezidobí se žalovaná usnesla na dalším určení výše ideálních
podílů, přitom není způsobilá zvrátit skutečnost, že nerespektovala závazné
rozhodnutí soudu vyslovující se k otázce jejich řádného stanovení. Je zcela na
členech sdružení, rozhodnou-li se dovolávat soudní ochrany svých práv
plynoucích ze členství v občanském sdružení. Nevyužijí-li ve stanovené
prekluzivní lhůtě zákonem dané možnosti, pak je na dané rozhodnutí bez dalšího
třeba pohlížet jako na vážící členy sdružení a stojící mimo možnost soudního
přezkumu, a to i v podobě otázky předběžné. Rozhodnou-li se členové sdružení po
delší dobu respektovat rozhodnutí, u nichž lze mít za to, že by na ně mohlo být
pohlíženo jako na nezákonná, není tato okolnost ovšem důvodem pro to, aby byl
daný nedostatek považován za zhojený. Běh času se odráží především v zániku či
promlčení práv, nikoliv však v zániku nezákonnosti. Třebaže řada rozhodnutí
následujících po rozhodnutí soudem prohlášeného za nezákonné nebyla soudem
přezkoumávána, nemohl tím být v podstatě konvalidován předchozí nedostatek. Opačný závěr by ve svém důsledku podrýval závaznost a autoritativnost soudních
rozhodnutí představujících i v rámci omezené ingerence veřejné moci do
vnitřních záležitostí občanských sdružení garanci zachování základních zásad
právního státu při realizaci ústavně zaručeného sdružovacího práva. V souladu s ustanovením § 159a o. s. ř. je přitom výrok pravomocného
rozhodnutí soudu závazný, jak pro účastníky řízení, tak pro všechny orgány. Nebylo-li tedy pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 19 C 353/98, vyslovující se k rozhodnutí o výši ideálních podílů
žalovanou respektováno (což žalovaná nijak nevyvrací), pak je možno přisvědčit
soudům nižších stupňů, že touto nezákonností je zatíženo i nyní přezkoumávané
usnesení valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004. Polemizuje-li dovolatelka
se správností právních úvah obsažených v tomto rozhodnutí, přehlíží, že
dovolacímu soudu zde nepřísluší přezkoumávat správnost jiných rozhodnutí než
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolacím soudem aprobované
úvaze soudu prvního stupně, dle níž je nezákonnost přezkoumávaného usnesení
dána především nerespektováním pravomocného rozhodnutí soudu, pak není důvodu
cokoliv vytýkat (jak bylo naznačeno výše, dovolatelka s argumenty v tomto směru
nepřichází). Bylo na dovolatelce, aby se v případě nesouhlasu se správností
závěrů vtělených do rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001,
sp. zn. 19 C 353/98, domáhala jeho změny příslušnými opravnými prostředky. Zmínil-li soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (na něž odkázal
soud odvolací) i ustanovení zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, pak je
třeba říci, že tyto úvahy byly učiněny pouze nad rámec, aniž by na nich soud
prvního stupně založil své rozhodnutí, a není tak důvodu, aby se jimi zaobíral
v rámci dovolacího přezkumu Nejvyšší soud, neboť posouzení jejich správnosti
není způsobilé ovlivnit výsledné rozhodnutí projednávaného sporu (k tzv. teoretickým otázkám v dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Tvrdí-li dovolatelka, že zásada, dle níž měl být majetek ROH převzatý žalovanou
dělen podle počtu členů jednotlivých svazů, není obsažena v žádném z jejich
závazných dokumentů, pak tímto opět nepopírá stěžejní úvahu soudů nižších
stupňů týkající se otázky stanovení výše ideálních podílů, jež vychází z
nutnosti respektovat pravomocné soudní rozhodnutí. Své tvrzení, oponující
závěrům soudů nižších stupňů učiněným v souladu s relevantními skutkovými
zjištěními, navíc nedoprovází žádnými argumenty vyvracejícími hodnocení této
zásady soudy v tomto i v předchozím řízení (i žalovanou označenou za
akceptovanou na valné hromadě MSDU OS dne 19. 9. 1990) jako právně závazné. K poukazu dovolatelky na obtížnost zpětného zjednání nápravy usnesení soudem
označeného za nezákonné s ohledem na proměnlivost členské základny je možno
uvést, že dikce zákona, zjevně akcentující spolkovou autonomii a dávající soudu
právo pouze autoritativně určit nesoulad napadeného rozhodnutí se zákonem a
statutem, poskytuje občanským sdružením prostor, aby si své vnitřní poměry
uspořádala způsobem odpovídajícím jejich potřebám a možnostem, avšak souladným
se zákonem a stanovami. Je tedy na dovolatelce, aby zvolila takový způsob
organizace svých záležitostí a rozhodovacích procesů, jímž by odstranila soudy
vytčenou nezákonnost. Zpochybňuje-li dovolatelka existenci společenského zájmu na projednání věci s
ohledem na právní nejistotu ohledně členství OS ECHO a možného vzniknu
bezdůvodného obohacení, přehlíží, že právní nejistota vznikla především v
důsledku toho, že sama nerespektovala závazné soudní rozhodnutí. Právě potřeba
zachovávat v právních vztazích určitou míru jistoty si žádá, aby byla
dodržována pravomocná soudní rozhodnutí. Rovněž námitka, že by měla být
zachována rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je v tomto neopodstatněná, neboť,
jak již bylo osvětleno výše, právní otázky, na nichž spočívá rozhodnutí
odvolacího soudu, jsou odlišné od otázek již zodpovězených judikaturou
Nejvyššího soudu. K taktéž sporovanému hodnocení potenciální újmy vzniklé žalobci jako výrazné
doprovázenému poukazem na to, že soud nemůže vyřešit ani jako prejudiciální
otázku výše ideálních podílů, je záhodno uvést následující. Hodnocení možné
újmy představuje otázku, jíž lze do značné míry zodpovědět pouze hypoteticky, a
to i s ohledem na omezené možnosti soudu v řízení o žalobě dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. ovlivnit, jak ve své konečné podobě budou upravena práva a
povinnosti účastníků.
Závěr odvolacího soudu mající podobu nikoliv striktního
konstatování, nýbrž úvahy o možném dopadu daného rozhodnutí do práv a
povinností, se jeví být zcela korektním a odpovídajícím dikci zákona i dané
procesní situaci. Zmínka dovolatelky o dobrovolnosti členství a o právu na
vystoupení ze sdružení doprovázenému právem na vypořádací podíl pak nijak
nepopírá, že delimitace majetku žalované mezi její členy proběhla v daném
období způsobem, jenž se negativně promítl do majetkových práv žalobce. Jelikož podané dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným, přihlížel v souladu s
§ 242 odst. 3 o. s. ř. i k vadám řízení ve smyslu tohoto ustanovení, žádné však
neshledal. K tvrzené nepodloženosti závěrů o vzniku újmy a společenském zájmu
na projednání věci je možno uvést, že odvolací soud své úvahy v tomto směru
zdůvodnil okolnostmi zřejmými z průběhu řízení, jež lze přitom za dané situace
pokládat za postačující, neboť zhodnocení významu zmíněných skutečností v
projednávané věci vychází z povšechného hodnocení situace, jež si nežádá zcela
pregnantního zjištění veškerých dílčích okolností. Výtka dovolatelky proti
postupu odvolacího soudu, jenž se nezaobíral její námitkou směřující proti
hodnocení v řízení vypracovaného znaleckého posudku soudem prvního stupně a
neprovedení výslechu znalce, taktéž není způsobilá poukázat na vadu, pro niž by
rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo obstát jako správné. Odvolací soud
předestřel v odůvodnění rozsudku svůj náhled na to, jaké významné skutečnosti
je možno zjistit ze znaleckého posudku, čímž v podstatě vyvrátil odvolací
námitku dovozující závěry odlišné. Zjevně také neshledal důvodu vytýkat cokoliv
řádně odůvodněné úvaze soudu prvního stupně, že za dané situace je v souladu §
127 odst. 1 o. s. ř. možno upustit od výslechu znalce. Zcela nepřípadný je poukaz na zbytečnost vydání předchozího zrušujícího
rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tento nikterak nedokládá tvrzenou
nesprávnost přezkoumávaného rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost
rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém jím bylo potvrzeno určení
nesouladu usnesení valné hromady žalované ze dne 17. 12. 2004, označené jako
bod III písm. b) č. 3, se statutem a zákonem soudem prvního stupně, pročež
Nejvyšší soud dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu jako
nedůvodné dle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Třebaže závěry soudů nižších stupňů o nezákonnosti usnesení č. 3 přijatého
valnou hromadou žalované dne 17. 12. 2004 obstojí, nelze v daném případě
přisvědčit úvaze odvolacího soudu, že jsou splněny podmínky pro soudní přezkum
usnesení č. 10 přijatého žalovanou téhož dne, neboť zde chybí bezprostřední
zásah do práv žalující strany. Tímto rozhodnutím nebyla měněna výše ideálního
podílu žalobce, nýbrž pouze stanovena celková výše prostředků, jež měly být
dále přerozděleny mezi jednotlivé členy žalované. Proti takto určené výši
prostředků přitom žalobce žádné námitky nevznáší a předmětem usnesení nebyla
ani výše ideálních podílů dalších členů sdružení na majetku žalované.
Jedná se
tedy zjevně o situaci, v níž je určitým subjektem pouze určena částka, která
bude později rozdělena, přičemž toto určení celkové částky postrádá jakákoliv
kritéria pro pozdější rozdělování. Není proto možné brojit proti zmíněnému
rozhodnutí s argumentací zaměřenou proti v něm absentujícím kritériím
rozdělování. Přijetím tohoto usnesení tak nemohlo být zasaženo do práv žalobce,
pročež lze mít žalobu v tomto rozsahu s ohledem na neexistenci příčinné
souvislosti mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným zásahem do práv strany
žalující za nedůvodnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4019/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 3910/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3909/2011). Prohlášení usnesení valné hromady žalované č. 10 ze dne
17. 12. 2004 za nesouladné se statutem a zákonem tedy nelze mít za těchto
okolnosti za správné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud v části odpovídající
měnícímu výroku I. založené na nesprávném právním posouzení věci, přičemž
uvedené nedostatky nelze zhojit změnou rozhodnutí dle § 243d písm. b) o. s. ř.,
přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu v tomto rozsahu, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě
nákladů řízení, a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, první věty, o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.