28 Cdo 5278/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobce: JUDr. M. D., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným: 1) P. f. České republiky, 2) L. České republiky, s. p., o uložení
povinnosti uzavřít smlouvu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 2/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2007, č. j. 28 Co 428/2007-136 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu domáhající se uložení povinnosti druhému žalovanému uzavřít smlouvu o
vydání náhradních pozemků blíže specifikovaných v žalobním návrhu eventuálně
uložení povinnosti žalovaným, případně jen jednomu z nich, a to do 3 dnů od
právní moci tohoto rozsudku, uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu nemovitostí.
Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního
stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy potřebné pro rozhodnutí
řádně vyhodnotil, jeho skutkové i právní názory jsou správné a odvolací soud se
s nimi ztotožnil. Žalobce, jenž v souzeném sporu vystupuje jako postupník, na
nějž byla původními oprávněnými osobami postoupena práva zakotvená v § 11 odst.
2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění platném a účinném do 13. 4. 2006 (dále jen
„zákon o půdě“), se domáhal uložení výše uvedených povinností žalovaným podle
téhož právního předpisu. Avšak žaloba nemohla být úspěšná především s odkazem
na zákon č. 253/2003 Sb. a jeho článek VI., jenž stanovil tzv. restituční tečku
a s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2005, sp. zn.
Pl. ÚS 6/05, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005. Citovaným nálezem
byla sice zrušena lhůta pro vypořádání restitučních nároků (tedy tzv.
restituční tečka), avšak pouze pro tzv. přímé oprávněné a jejich dědice,
nikoliv pro postupníky, mezi něž náleží v daném případě i žalobce. Jeho nárok
zanikl uplynutím prekluzivní lhůty pro vypořádání nároku převodem pozemků ve
vlastnictví státu ke dni 31. 12. 2005.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu
pokládá za zásadně právně významné z toho důvodu, že jím byly porušeny obecně
závazné právní předpisy, zejména pak Ústava České republiky, Listina základních
práv a svobod a také předpisy civilního procesního práva zejména v podobě
zásady rovnosti účastníků a zásady legality a že o stejné nebo alespoň skutkově
a právně podobné věci nebylo Nejvyšším soudem České republiky dosud judikováno.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce byl v předmětném soudním řízení poškozen na svém základním právu
rovného postavení, resp. zákazu diskriminace, neboť soudy v rámci svého
rozhodování vycházely z rozlišování rozdílného postavení dvou okruhů subjektů
ve vztahu k zákonu o půdě, když diferencovaly postavení tzv. přímých
oprávněných a jejich dědiců na straně jedné a postupníků na straně druhé.
Citované rozhodnutí Ústavního soudu pokládá za diskriminační. Je vlastníkem
lesních pozemků v katastrálním území M., obec Š., kdy tyto jeho pozemky ze
všech čtyř stran obklopují pozemek, který chtěl získat za účelem scelení
lesního prostoru a řádné péče o něj. Žalovaný č. 2 mu sdělil, že nesmí prodávat
pozemky, neboť musí předně uspokojovat osoby oprávněné dle zákona č. 229/1991
Sb. a doporučil mu, aby získal postoupením nárok na vydání pozemků a stal se
tak osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Na základě výše
uvedeného doporučení se dovolatel stal postoupením pohledávky uzavřené mezi ním
a P. Z. osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Má tedy dle jeho
názoru nárok na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu. Tento nárok
řádně a včas uplatnil a vyvinul značné úsilí směřující k zisku lesních pozemků,
o něž měl z důvodu výše uvedeného zájem. Uvádí, že nemohl nijak ovlivnit délku
soudního řízení a nemůže nést negativní důsledky vyplývající z délky soudního
řízení. S ohledem na výše uvedené má za to, že se soudy rozhodující v této věci
nedostatečně vypořádaly s provedenými důkazy a se skutečnostmi, které vyšly v
řízení najevo a že nedostatečně posoudily povahu restituční tečky. Domáhá se
zrušení rozhodnutí jak soudu odvolacího, tak soudu prvního stupně, a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 o. s. ř. Dále se
proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním
žalobce nesplňuje, neboť odvolací soud v souzeném sporu rozhodl zcela v souladu
s hmotným právem i s konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Je
předně nutné upozornit na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně i
soudu odvolacího je založeno na právních závěrech přijatých v nálezu pléna
Ústavního soudu citovaného výše. Ústavní soud tímto nálezem sice zrušil § 13
odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI
zákona č. 253/2003 Sb., avšak ratio decidendi změnil v tom smyslu, že derogační
účinky tohoto nálezu nedopadají na postupníky práv zakotvených v § 11 odst. 2
zákona o půdě.
Uvedené závěry pak ve své judikatuře zohlednil i Nejvyšší soud. V tomto směru
je možné poukázat zejména na rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo
2259/2006, schválené Občanskoprávním a obchodním kolegiem dne 18. 2. 2008 k
uveřejnění ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS ČR s tím, že „postupník práva
na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez
zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“. Na toto rozhodnutí
pak navázala i další (srov. zejména rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28
Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a ze dne 19. 4.
2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007).
Vzhledem k tomu, že právě a jedině na tomto závěru je rozhodnutí odvolacího
soudu založeno, přičemž dovolací soud se touto právní otázkou již opakovaně
zabýval a dospěl ke shodnému závěru, nebylo zapotřebí věnovat se dalším
námitkám dovolatele, neboť by ani v případě jejich akceptace nemohlo být ničeho
změněno na výsledku předmětného řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že se dovolateli nepodařilo uplatnit takové
argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost
dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu