28 Cdo 607/2025-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Croft s.r.o., IČO 258 93 947, se sídlem v Ostravě, Na Náhonu 1123/20, zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Umělecká 305/1, proti žalovanému: G. F., zastoupenému Mgr. Lucií Ocelíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, o 800.000 Kč a 900.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 80/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2024, č. j. 8 Co 153/2023-401, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se uvedených částek domáhala z titulu smluv o zápůjčce, na základě nichž měla obnos poskytnout žalovanému. Soud zjistil, že jednatel žalobkyně prováděl správu majetku žalovaného i jeho společností, proto měl též přístup mimo jiné k účtům a datovým schránkám žalovaného. Úkony v rámci správy majetku měla žalobkyně provádět po vzájemné konzultaci a odsouhlasení žalovaného. Dne 25. 7. 2018 provedl jednatel žalobkyně bez vědomí a souhlasu žalovaného řadu převodů financí mezi účty žalobkyně, žalovaného a jeho společností, mimo jiné „kolečko transakcí“, v rámci něhož z účtu žalobkyně odešla pod totožným variabilním symbolem částka 1.700.000 Kč, následně přišla zpět ve dvou platbách 800.000 Kč a 900.000 Kč. Ohledně žalobkyní předložených zkonvertovaných kopií smluv o zápůjčkách (originály dokumentů nebyly z důvodu jejich odcizení k dispozici) v řízení panovaly pochybnosti o pravosti podpisů žalovaného, jež nebyly odstraněny, soud tudíž smlouvy neshledal titulem pro žádání předmětných částek ze strany žalobkyně.
Zabýval se i možností vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, ani jemu však nepřitakal, neboť částka odešedší z účtu žalobkyně byla téhož dne přijata zpět. Z popsaných důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 11. 2024, č. j. 8 Co 153/2023-401, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně, rozhodl tedy zmíněným způsobem.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou, a to, zda se v případě konverze listiny dle § 22 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o konverzích“), a předložení znaleckého posudku hovořícího ve prospěch pravosti podpisu uplatní domněnka pravosti a správnosti listiny podle § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zda tak přechází důkazní břemeno na stranu popírající pravost listiny. Dále tvrdí, že nalézací soudy postupovaly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí týkající se opomenutých důkazů i hodnocení znaleckých posudků. Namítá též, že se oba soudy nedostatečně vyjádřily k možnému vzniku bezdůvodného obohacení, čímž zapříčinily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí.
4. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně nelze shledat přípustným.
10. Otázka, již žalobkyně formuluje jako doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, pro ni nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť ji staví na předpokladu prokázání podpisu na listině, což se však v řízení nestalo. Nalézací soudy naopak postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, dle níž je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, nebo ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3169/2021). Dovolatelkou prosazovaná domněnka uvedená v § 565, větě druhé, o. z. by připadala v úvahu toliko v situaci, v níž pravost podpisu posuzované listiny nebyla popřena či byla prokázána (srovnej za všechny již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3646/2018), k tomu však v nynějším případě nedošlo. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že také při výkladu § 22 odst. 2 zákona o konverzích je nutno důsledně rozlišovat mezi obsahem listiny a pravostí podpisu.
11. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.), jež vyústilo v závěr, že provedeným dokazováním (viz zejména znalecký posudek z oboru písmoznalectví Mgr. Miloše Švandy a znalecký posudek z oboru kriminalistika – technické zkoumání listin Ing. Vladimíra Sitty, MBA) nebyla prokázána pravost podpisů žalovaného na inkriminovaných listinách, jež byly předloženy toliko ve formě elektronické konverze (reprodukce) dokumentu, nelze přitom úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Totéž lze uvést k námitkám dovolatelky vůči znaleckému posudku Ing. Sitty, neboť znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo jeho usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019). V nynějším případě bylo výše uvedeným postulátům ze strany soudů dostáno, neboť posuzovaly oba znalecké posudky v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (mimo jiné s výpovědí jednatele žalobkyně či se zjištěními z řízení vedeného u téhož okresního soudu mezi totožnou žalobkyní a společností žalovaného pod sp. zn. 8 C 307/2020) se závěrem, že jimi nebyla odstraněna pochybnost o pravosti podpisů. Ani případné provedení dalších důkazů navržených žalobkyní zpochybňujících odbornost znalce Ing. Sitty a věrohodnost jím vypracovaného znaleckého posudku by tak nemohlo zvrátit závěr o neunesení důkazního břemene ve vztahu k pravosti listin tížícího žalobkyni.
12. Taktéž konkluze nalézacích soudů ohledně bezdůvodného obohacení (resp. že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil) neodporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, je-li založena na skutkovém zjištění, že všechny relevantní platby zadával jednatel žalobkyně z pozice správce majetku žalovaného i jeho společností (bez vědomí žalovaného) a v krátkém časovém úseku došlo jak k odepsání žalovaných částek z účtu žalobkyně, tak k jejich následnému vrácení zpět, pročež žalovaný nenabyl žádný prospěch.
13. Dovolatelkou tvrzenými vadami řízení (neprovedení důkazů, nedostatky odůvodnění či nepřezkoumatelnost rozhodnutí) by se dovolací soud mohl zabývat, jen pokud by jí uplatněný mimořádný opravný prostředek byl přípustný, což však není tento případ (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř. a z rozhodovací praxe dovolacího soudu za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3190/2024). K přezkoumatelnosti rozhodnutí, které odpovídá i obsah dovolání, přitom z bohaté judikatury Nejvyššího soudu viz například usnesení ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3866/2023.
14. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podala-li žalobkyně dovolání proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Proti zmíněnému výroku však není dovolání se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
15. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu