28 Cdo 3190/2024-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Bartoloměje Praha – Kyje, IČO 64936473, se sídlem v Praze 14 – Kyje, Prelátská 12, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za vedlejší účasti na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 30. 11. 2015, č. j. SPU 652033/2015/01/Hor., sp. zn. SPU 260180/2014/33/6/Hor., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 5/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2024, č. j. 4 Co 241/2023-406, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Česká republika – Státní pozemkový úřad a vedlejší účastník vystupující na její straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 4 Co 241/2023-406, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 9. 2023, č. j. 33 C 5/2016-370, ve výroku I částečně změnil tak, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 30. listopadu 2015, č. j. SPU652033/2015/01/Hor., sp. zn. SPU 260180/2014/33/6/Hor., v bodě II nahradil výrokem, dle něhož se žalobkyni vydává pozemek parc. č. 2585/28 v k. ú. Kyje, vzniklý na základě oddělovacího geometrického plánu č. 3685-19/2023, vypracovaného Ing. Pavlem Síbrem, a pozemky parc. č. 2585/26 a parc. č. 2585/27 v k. ú. Kyje, vzniklé na základě oddělovacího geometrického plánu č. 3609-40/2021, vypracovaného Ing. Pavlem Síbrem, a ve zbývající části zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a nákladech státu (výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad. Vytýkala, že odvolací soud svá skutková zjištění čerpal toliko z výkresu č. 4 územního plánu, a nikoliv z ostatních jeho výkresů a textové části. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 675/2023. Kladla rovněž otázku, zda může být o předmětu řízení rozhodnuto vzájemně si konkurujícími výroky a zda lze takové výroky v rámci jednoho rozhodnutí považovat za překážku rei iudicatae. Měla za to, že nastolená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Upozorňovala konečně, poukazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016, a ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2711/2012, na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu.
3. Vedlejší účastník vystupující na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu se s podaným dovoláním ztotožnil.
4. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, zda či v jakém rozsahu jsou nárokované pozemky dotčeny plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (pozemní komunikace 70/DK/14 – Praha 14 – komunikační propojení Ocelkova – Lipnická), kritizujíc hodnocení provedeného dokazování (okolnost, že odvolací soud svá skutková zjištění čerpal toliko z výkresu č. 4 územního plánu, a nikoliv z ostatních jeho výkresů a textové části), představuje její kritika zjevně polemiku se skutkovými, a nikoliv právními, konkluzemi odvolacího soudu.
Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Odvolacím soudem přijaté konkluze, dle nichž vydávané – geometrickými plány oddělené – pozemkové části plánovanou stavbou dopravní infrastruktury dotčeny nejsou, ostatně nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují provedenému dokazování (viz znalecké posudky vypracované Ing. Pavlem Síbrem ze dne 30. 3. 2022, č. 69-5/2022, a ze dne 10. 5. 2023, č. 90-8/2023, či obsah relevantní územně plánovací dokumentace).
7. Vytýká-li pak dovolatelka, že odvolací soud rozhodl o předmětu řízení dvěma vzájemně si konkurujícími výroky (žalobu o vydání dotčených pozemků v celém rozsahu zamítl a žalobkyni vydal toliko „menší“ geometrickými plány vymezené pozemkové části), zatěžuje tím řízení překážkou věci pravomocně rozhodnuté, případně zmiňuje nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, upozorňuje tím na vady řízení, jež ovšem přípustnost dovolání založit nemohou; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srovnej § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., z judikatury poté například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, a ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanými vadami ostatně netrpí. Byla-li totiž žaloba zamítnuta v části o nahrazení napadeného správního rozhodnutí výrokem o vydání žalobkyní původně nárokovaných pozemkových parcel a bylo jí vyhověno v části, v níž se žalobkyně posléze domáhala nahrazení správního rozhodnutí výrokem odlišným – o vydání jinak polohově vymezených parcel, oddělených z původních pozemků v jiném rozsahu a poloze vyhotovenými geometrickými plány – materiálně tím byly žalobkyni vydány geometrickými plány nově vymezené pozemkové části a co do zbytku (zbývajících původně nárokovaných pozemkových parcel) byla žaloba zamítnuta. Odůvodnění napadeného rozsudku pak nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na jeho podkladě byla schopna zformulovat dovolací důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020, ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Ústavní soud nadto konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06); závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže však být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09).
9. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 3 400 Kč (jež jsou jí Česká republika – Státní pozemkový úřad a vedlejší účastník vystupující na její straně povinni nahradit společně a nerozdílně; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018, jakož i další rozhodnutí v něm citovaná).
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu