30 Cdo 3119/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
B. K., zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích,
ul. 17. listopadu 623, proti žalovaným 1) M. F. a 2) Zemědělskému družstvu
Chýšť, identifikační číslo osoby 001 27 311, se sídlem v Chýšti 24, oběma
zastoupeným Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích,
Sladkovského 505, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 18 C 106/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 17. února 2016, č. j. 18 Co
807/2012-504, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17.
února 2016, č. j. 18 Co 807/2012-504, se zrušuje a věc se vrací tomuto
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. května 2012, č. j. 18 C 106/2011-198, zamítl návrh na určení, že „budova
(stavba) v obci V., část obce V., postavená na pozemku označeném jako st. p.
č. 37 zastavěná plocha a nádvoří, st. p. č. 37 a p. p. č. 83/1 zahrada, p. p.
č. 99/4 zahrada, p. p. č. 1033 orná půda, p. p. č. 1035 orná půda, p. p. č.
1118 orná půda, p. p. č. 1139 orná půda, p. p. č. 1294 orná půda, vše v k. ú.
V.., zapsané u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště
Pardubice na listech vlastnictví č. 77 a 401 (dále již „předmětné
nemovitosti“), jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně“ (výrok I.), a dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III). Ve věci samé uzavřel, že
kupní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a P. M. ze dne 19. května 2011, na
základě níž žalobkyně převedla předmětné nemovitosti na P. M. za kupní cenu
300.000 Kč (a ten je následně zhruba po měsíci prodal za kupní cenu 1.000.000
Kč), není smlouvou lichevní a že nebylo prokázáno, že by smlouva byla uzavřena
v tísni či nesvobodně. Proto jsou tedy platné i kupní smlouvy, kterými P. M. převedl předmětné nemovitosti na žalované. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 18 Co
392/2013-374, změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil,
že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky II. až V.). K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
či „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014,
uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasačním důvodem byly dovolacím soudem vytknuté vady rozsudku odvolacího soudu,
v němž absentovala právně relevantní skutková zjištění s odkazem na příslušné
důkazní prostředky, řádná precizace závěru o skutkovém stavu věci, jež by
posléze byla podrobena právnímu posouzení, či vypořádání se s námitkami
žalované strany. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 18 Co 807/2012-504,
změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně
je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II. až V.). Po zopakování některých důkazů a provedení důkazů nových
(nové výslechy svědků) dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 19. května 2011 mezi žalobkyní a P. M. naplňuje všechny znaky tzv. lichevní
smlouvy, tj. znaky objektivní i subjektivní, a je tudíž absolutně neplatná. Odvolací soud se zabýval i (ne)existencí dobré víry žalovaných, kteří nabyli
předmětné nemovitosti od P. M., a dospěl k závěru, že nebyla prokázána dobrá
víra žádného z žalovaných. Odvolací soud tudíž změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně, jak bylo uvedeno výše, a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Dovolatelé, obdobně jako ve svém původním dovolání, argumentují nesprávným
právním posouzením ve věci ve vztahu k následujícím otázkám: a) posouzení kupní
smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. M. dne 19. května 2011 jako smlouvy
lichevní, a b) nabývání vlastnického práva od „nevlastníka“ na základě dobré
víry nabyvatele. Dovolatelé dále nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího
soudu o rozumové slabosti žalobkyně, resp. zpochybňují naplnění subjektivních i
objektivních znaků lichevních smluv, zpochybňují existenci příčinné souvislosti
mezi těmito znaky. Ve vztahu k skutkovým zjištěním odvolacího soudu dovolatelé odkazují na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn.
30 Cdo 3025/2009
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního
soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), z nějž má vyplývat, že
skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, resp. je vnitřně
rozporné či chybí, což znemožňuje posoudit správnost přijatého právně
kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, jde na vrub správnosti právního
posouzení věci. Dovolatelé dovozují, že i z tohoto důvodu je dovolání
přípustné. Podle jejich názoru odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému
zjištění o duševním stavu žalobkyně a ohledně dobré víry žalovaných při
nabývání předmětné nemovitosti. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že žalobu zamítne a dovolatelům přizná náklady řízení před soudy všech
stupňů, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaných zejména uvedla, že ač
dovolatelé zdůrazňují, že napadají nesprávné právní posouzení, ve skutečnosti
napadají skutková hodnocení a skutkové závěry odvolacího soudu, která nelze v
dovolacím řízení přezkoumávat. Dále vysvětluje, že odvolací soud správně
hodnotil všechny znaky tzv. lichevní smlouvy a rozhodl tak v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve vztahu k dovolateli vymezenému hledisku
dovolání spočívajícímu v tom, že dovolací soud se má odchýlit od své
rozhodovací praxe týkající se problematiky „nabytí od nevlastníka“, pak
žalobkyně zejména akcentuje to, že dovolatelé nebyli v dobré víře. Za této
situace se tak žalovaní nemohou dovolávat přehodnocení dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud vycházel v této souvislosti i z názorů
uvedených v judikatuře Ústavního soudu, pokud se týče významu a hodnocení dobré
víry dalších nabyvatelů předmětných nemovitostí. Žalobkyně proto navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání je –
jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Jakkoliv z obsahu spisu a konečně ze samotného odůvodnění písemného vyhotovení
dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud věnoval patřičnou
pozornost této věci, přesto je dovolacímu soudu upřena možnost případného
věcného přezkumu napadeného rozsudku (na podkladě dovolateli vymezených
předpokladů přípustnosti dovolání), neboť odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí nevyložil, co z toho které důkazního prostředku zjistil, když
přistoupil k nepřípustnému opisu přednesů svědků, žalobkyně a žalovaného 1).
Tento deficit dílčích skutkových zjištění se pak přirozeně nemohl stát ani
podkladem pro (odvolacím soudem) následně učiněný závěr o skutkovém stavu. V
dovolacím řízení pochopitelně tyto skutkové defekty napravovat nelze, takže
jediným procesním vyústěním této situace je vydání kasačního rozhodnutí (k tomu
srov. např. již dovolateli zmíněný rozsudek dovolacího soudu ze dne 21.
prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil a věc tomuto soudu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k
dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud vyloží, jaká dílčí skutková zjištění a ze kterých
důkazů učinil (nebude tedy opisovat přednesy svědků a účastníků – k tomu srov.
§ 157 odst. 2 o. s. ř.), z nichž následně učiní závěr o skutkovém stavu věci,
který podrobí právnímu posouzení.
Dospěje-li odvolací soud k závěru o (absolutní) neplatnosti předmětných
právních úkonů (převodních smluv) a vyvstane-li potřeba řešit právní otázku
nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry
nabyvatelů v zápis v katastru nemovitostí, neopomene při rozhodování zohlednit
ustálené právní závěry v judikatuře k této právní materii, které se připomínají
např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo
2452/2016.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu