ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní
věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se
sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, proti žalovanému V. R., zastoupenému JUDr.
Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 14, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C
86/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.
května 2015, č. j. 38 Co 166/2014-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2015, č. j. 38 Co
166/2014-121, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. prosince
2013, č. j. 16 C 86/2012-79, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Hodoníně k dalšímu řízení.
domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným
nemovitostem od nevlastníka, jednal však v důvěře v zápis v katastru
nemovitostí, a proto – s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu České
republiky (dále již „Ústavní soud“) - vlastnické právo k tomuto nemovitému
majetku nabyl v dobré víře. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 7. května 2015, č. j. 38 Co 166/2014-121, rozsudek soudu
prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a
dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel mj. z obsahu spisu
Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 Nc 1562/2006, z něhož vyplynulo, že
smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřená mezi žalobcem a společností ZC
investment s. r. o. nesplňuje zákonné náležitosti, a je tedy absolutně
neplatná, jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. ledna
2011, č. j. 1 Nc 1562/2006-94, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 14. prosince 2012, sp. zn. 12 Co 332/2011. Odkázal ohledně problematiky
nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka na judikaturu
Ústavního soudu České republiky (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11) a
konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v tomto řízení nijak
nezpochybnil existenci dobré víry na straně žalovaného, ač byl v tomto směru
soudem prvního stupně vyzván k označení důkazů k těmto okolnostem. K námitce
žalobce, že žalovaný nepředložil žádný důkaz ohledně své dobré víry, odvolací
soud uvedl, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní tížilo žalobce, který mohl
navrhnout soudu a zpochybnit dobrou víru na straně žalovaného; v odvolacím
řízení, s ohledem na § 205a odst 1 o. s. ř., šlo již ze strany žalobce o
nepřípustné nové tvrzení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud při řešení právní otázky
nabytí nemovité věci od nevlastníka se odchýlil od (ustálené) rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel vychází z dosud zastávaného právního názoru, že
nelze platně nabýt vlastnické právo od nevlastníka. Dovolává-li se žalovaný
dobré víry při uzavírání kupní smlouvy, pak tuto skutečnost měl náležitě
prokázat. Soud prvního stupně se neměl spokojit pouze s vyjádřením zástupce
žalobce, který u jednání, konaném dne 3. prosince 2013, uvedl, že „nepopírá
dobrou víru žalovaného při uzavírání kupní smlouvy.“ V této souvislosti
dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 23 Cdo 2569/2010.
Dovolatel dále zdůrazňuje, že Nejvyšší soud i přes známé právní názory
Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) v předmětné
problematice setrvává na stanovisku, že v případě absolutní neplatnosti smlouvy
o převodu vlastnictví k nemovitým věcem nelze uplatnit princip nabytí
vlastnického práva v dobré víry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009). Dále dovolatel odkazuje na vyjádření
předsedy senátu 30 Cdo dovolacího soudu k ústavní stížnosti ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/15, přičemž zdůrazňuje, že podle Nejvyššího soudu i zákonodárce, jak lze
dovodit např. z důvodové zprávy k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb.,
stejně jako právní doktrína, zcela jasně uvedl, že dosavadní úprava nabytí
nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru
nemovitostí neumožňovala. Konečně princip ochrany původního vlastníka před
dobrověrným nabyvatelem je obsažen i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015. Dovolatel tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a podané určovací
žalobě zcela vyhověl, případně aby oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání (učiněném
prostřednictvím svého advokáta) navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné
zamítnuto. Ztotožňuje se správním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatel
vyjma podané žaloby nikdy nezpochybnil zápis stavu daných nemovitostí v
katastru nemovitostí, takže žalovaný neměl důvod se domnívat, že nemovitosti
nevlastní jeho právní předchůdce. Žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze
dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, zdůrazňuje, že se již v řízení před
soudem prvního stupně dovolal dobré víry, na což dovolatel procesně nereagoval. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je – jak bude
rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné. Předně je třeba poznamenat, že k právní otázce nabytí nemovité věci od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, se
naposledy vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu, a to ve svém rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud, zatímco rozhodnutí
Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz), v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že
„podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince
2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z
citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní
(dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem
na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v
jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu
fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je
dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a
poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři
kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v
řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu
majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále
vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí
o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech
jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana
dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního
vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové
případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například
nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení
takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude
ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba
v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny
případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu. * obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného
nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty
veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického
práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící
princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru
nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální
pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost
charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém
právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní
riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování
důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo
délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj.
učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu),
okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému
zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný
čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního
řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost
vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou
osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný
nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v
převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti
prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav
předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat
existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny
okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné,
aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající
možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho
nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z
dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli
mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení
naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému
prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a
požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno
nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na
ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i
k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat
(určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku
odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu,
především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel
ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u
katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry
již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v
katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti,
které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014). Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16,
vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných
situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého
úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru
nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád
v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí
ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním
vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost
při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby,
která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto
případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z
nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také
překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne
29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde
o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného
vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález
Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační
úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu
bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata
nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním
zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na
který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset
v odůvodnění svého rozsudku odkazovat. Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném
právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského
zákoníku č.
40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, resp. stanovil příslušné
znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v
řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda
skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové
podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno
důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého
vlastnického práva. S přihlédnutím k výše uvedenému došlo k pochybení odvolacího soudu
(jenž vydal dovoláním napadený rozsudek již po nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12), pokud v řízení neposuzoval, resp. nezkoumal právně rozhodné
okolnosti z hlediska předmětné skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k
nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, resp. pokud
nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí a věc za účelem důsledného posouzení
právně rozhodných okolností nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Je
přitom již z letmého nahlédnutí do spisu zřejmé, že okolnosti týkající se
prvního a druhého převodu, kdy kupující a posléze prodávající a současně nově
kupující společnost zastupovala stejná fyzická osoba (Z. Č.), časové
souvislosti mezi druhým a třetím převodem ve vazbě na předmětné exekuční řízení
(vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 Nc 1562/2006)), dovolatelem
tvrzená diskrepance v obvyklé ceně předmětných nemovitostí z pohledu sjednaných
kupních cen u druhého a třetího převodu, případně též okolnosti týkající se
osoby žalovaného ohledně jeho případného podnikání (a v jakém předmětu
činnosti), a to s ohledem na jeho schopnosti a možnosti případně reflektovat
některou z výše uvedených okolností, případně též informace vyplývající z
úplného výpisu z katastru nemovitostí, to vše též s přihlédnutím k důsledkům,
jež se podávají např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, vyžadovaly pečlivé zohlednění daného případu, neboť
některé z nich mohly být zásadně významné pro právní posouzení věci.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243a odst. 1 o. s. ř.
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud přitom nemohl sám změnit rozsudek odvolacího soudu, neboť
otázka dobré víry žalovaného nebyla dosud – v intencích uvedené judikatury
Ústavního soudu (z hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí
nemovitosti od nevlastníka) – odvolacím soudem (soudem prvního stupně)
posuzována, takže bude nyní plně na soudu prvního stupně, aby při rozhodování
vycházel z této nově do právního řádu Ústavním soudem zavedené (přijaté)
skutkové podstaty.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu