23 Cdo 2569/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce: Mannheimer Versicherung AG, se sídlem Augustaanlage 66, 681 65
Mannheim, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmlem,
Ph.D., advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, PSČ 602 00, proti žalovanému:
ANBREMETALL, a. s., se sídlem Rybníky 75, Dobříš, PSČ 263 01, IČ 43003397,
zastoupenému Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, PSČ
170 00, o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení 148.654,02 EUR s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 62/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince
2009, č. j. 30 Co 78/2009-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009, č. j. 30 Co 78/2009-212 a
rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 9. 2008, č. j. 12 C 62/2008-131
se zrušuje a věc se vrací posléze uvedenému osudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami rozhodl rozsudkem ze dne 30. září 2008,
č. j. 12 C 62/2008-131, že žaloba na zaplacení částky 148.654,02 EUR s úrokem z
prodlení z této částky za dobu od 19. 1. 2008 do zaplacení, s ročním úrokem ve
výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá
v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného
kalendářního pololetí, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen nahradit
žalovanému náklady řízení ve výši Kč 136.877,30 (výrok II.). Předmětem sporu byl regresní nárok žalobce jako pojišťovny na náhradu
škody (postižní), popř. z bezdůvodného obohacení za pojistné vyplacené jako
náhrada za odcizený náklad mědi, kterou žalobce proplatil zasílateli – německé
společnosti Silingen GmbH, jež měla zajistit přepravu mědi z Rotterdamu v
Nizozemí do Legnicy v Polsku. Část odcizeného nákladu v množství 24.670 kg mědi
měl odkoupit žalovaný za kupní cenu Kč 3,258.660,30 dle faktury č. 3006448 od
autodopravce Ladislava Kocourka, za něhož se ve skutečnosti vydává – jak
posléze zjistila Policie ČR – F. V., jeden z členů organizovaného gangu, který
náklad mědi odcizil. Na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci
se nepodařilo prokázat pasivní legitimaci žalovaného, tj. že by se žalovaný
dopustil protiprávního úkonu jako předpokladu k náhradě škody. Žalovaný za
odkoupenou měď zaplatil v rámci předmětu svého podnikání, jímž je výkup mědi. V
řízení nebylo ani prokázáno, že by se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně
obohatil a navíc mezi těmito stranami neexistoval smluvní vztah, z něhož by
případné bezdůvodné obohacení rezultovalo (§ 446 obchodního zákoníku – dále též
„obch. zák.“). Soud prvního stupně tudíž žalobu jako neoprávněnou zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení Kč 139.203,-. Odvolací soud dovodil, že v posuzovaném případě je nutno na smluvní vztah,
vzniklý na základě ústní kupní smlouvy ze dne 21. 8. 2006 mezi žalovaným jako
kupujícím a L. K. (ve skutečnosti F. V.) jako prodávajícím, vztáhnout ust. §
261 odst. 1 obch. zák. Z důkazů provedených v odvolacím řízení, a to výslechem
svědků I. M., obchodního ředitele žalovaného a J. K., obchodního referenta
žalovaného, považoval odvolací soud za prokázané, že šlo o zcela standardní
obchod, při němž si žalovaný ověřoval, zda je prodávající plátcem DPH a přitom
měl k dispozici i jeho živnostenský list. Tímto způsobem se postupovalo i v
ostatních obchodních případech. Za uvedené procesní situace podle názoru odvolacího soudu žalovaný unesl
důkazní břemeno, když prokázal, že byl v dobré víře jako kupující, že
prodávající je vlastníkem předmětného zboží. Byť tedy žalovaný uzavřel kupní
smlouvu se subjektem, který nebyl vlastníkem zboží, resp. neměl právo s ním
disponovat, ve smyslu § 446 obch. zák. nabyl žalovaný vlastnické právo a měl
právo s tímto zbožím jako vlastník nadále nakládat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřuje ve dvou otázkách zásadního právního významu. Dovolatel uvedl, že odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že F. V. vystupoval v postavení podnikatele podle § 261 odst. 1 obch. zák., i když se
vydával za jiného podnikatele (L. K.) a závazkový vztah se netýkal jeho vlastní
podnikatelské činnosti, ale podnikatelské činnosti L. K. a tudíž F. V. jednal
sám za sebe (pod cizím jménem), i když se okolnosti při vzniku závazkového
vztahu netýkaly podnikatelské činnosti F. V., nýbrž třetí osoby, a to L. K.. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k vyřešení právní otázku, zda ust. § 261
odst. 1 obch. zák. umožňuje, aby se závazkový vztah mezi podnikateli řídil
třetí částí obchodního zákoníku, jestliže při jeho vzniku s přihlédnutím ke
všem okolnostem bylo zřejmé, že se týkají podnikatelské činnosti jedné ze stran
závazkového vztahu a třetí osoby, za niž se druhá strana závazkového vztahu
vydává. Dovolatel se domnívá, že tato právní otázka měla být odvolacímu soudem
posouzena jinak, neboť závazkový vztah se týká podnikatelské činnosti pouze
těch podnikatelů, kteří jsou smluvními stranami předmětného závazkového vztahu. Tato obecná právní otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena,
ačkoli má judikaturní přesah. Dovolatel dále předkládá dovolacímu soudu k vyřešení právní otázku výkladu §
446 obch. zák., a to konkrétně za jakých okolností kupující měl a mohl vědět,
že prodávající není vlastníkem a že není oprávněn se zbožím nakládat. V daném případě odvolací soud považoval za dostatečný postup žalovaného, který
se omezil na předložení kopie živnostenského listu třetí osoby a neprověřoval
skutečnou totožnost osoby prodávajícího, které vyplácí více než 3 mil. Kč, ani
předložením občanského průkazu a nezkontroloval údaje v obchodním rejstříku,
podle nichž byla osoba prodávajícího (L. K.) v té době v konkursním řízení a
tudíž neměla oprávnění disponovat majetkem bez souhlasu konkursního správce. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud vyložil ust. § 446 obch. zák. tak, že
vyřeší právní otázku, zda kupující mohl vědět, že prodávající není oprávněn
nakládat se zbožím za účelem jeho dalšího prodeje v případě, kdy nezjišťoval
skutečnou totožnost prodávajícího předložením občanského průkazu, resp. jiného
dokladu totožnosti a uzavřel kupní smlouvu s osobou, na jejíž majetek bylo
podle údajů v obchodním rejstříku vedeno konkursní řízení, aniž by zjišťoval
stanovisko konkursního správce. Dovolatel míní, že ani tato otázka v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena a má obecný judikatorní význam. Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání k námitkám dovolatele uvádí, že i kdyby se
koupě mědi řídila občanským zákoníkem a žalovaný tedy nenabyl vlastnické právo
k předmětné mědi, nemohlo by to mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího
soudu.
Žalovaný za měď řádně zaplatil a tudíž se nikterak neobohatil a v tom
směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo
2373/2007, že podle § 457 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) lze
přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada
za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu
podle smlouvy žalovaným a kromě zohlednění toho, co žalovaný za měď zaplatil
(tj. částky Kč 3,258.660,30) je nutno přihlédnout i k závěrům rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 8. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3391/2009, že spočívá-li
bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném
vztahu pouze její účastníci, takže aktivní i pasivní legitimace je dána pouze
na straně účastníků smlouvy, nikoli někoho jiného, byť by došlo k bezdůvodnému
obohacení na úkor této třetí osoby. Žalovaný se dále domnívá, že i kdyby prodávajícího nedostatečně prověřoval,
přesto by žalobci škodu nezpůsobil pro absenci příčinné souvislosti a odkazuje
zde na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006. Žalovaný navrhuje zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na
dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava, obsažená v § 236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009,
jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 12. 2009
(srov. čl. II. bod 12 cit. novely). Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, poněvadž
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., na který lze usuzovat též z obsahu dovolání žalobce a podle
něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) [a podle tohoto písmena v daném případě dovolání skutečně
přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že
rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc,
ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž právní
otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně formulována, popř.
vyplývat z obsahu dovolání.
Jako první právní otázku zásadního významu dovolatel vymezil otázku, zda jde o
obchodní závazkový vztah, tj. vztah mezi podnikateli podle § 261 odst. 1 obch.
zák., jestliže při jeho vzniku s přihlédnutím ke všem okolnostem je zřejmé, že
jedna ze stran (prodávající) nejednala sama za sebe, nýbrž se za ni vydával a
třetí osoba.
V daném případě se skutečně jednající fyzická osoba – F.V. na straně
prodávající vydávala za L. K., tj. za třetí osobu – podnikatele. Za prodávající
stranu byla takto podvodným způsobem označena jiná fyzická osoba, než která
jako strana prodávající při uzavření smlouvy vystupovala.
Podle § 49a obč. zák. je neplatný právní úkon jestliže jej jednající osoba
učinila v omylu, vycházející ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o
něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto
osobou vyvolán úmyslně.
Omyl u právního úkonu se mj. může týkat i osoby a neplatnost právního úkonu
učiněného v omylu je relevantní (§ 40a obč. zák.), tj. považuje se za platný ,
pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, nedovolá se jeho neplatnosti (§ 40a
obč. zák.)
V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaný jako kupující předmětné mědi byl
úmyslně uveden v omyl o osobě prodávajícího. Vzhledem k tomu, že neplatnost
právního úkonu učiněného v omylu je neplatností relativní, pouze žalovanému
náleží oprávnění dovolat se neplatnosti tohoto úkonu (kupní smlouvy). Ze
skutkových zjištění nevyplývá, že by se žalovaný této neplatnosti dovolal a
proto je nutné pokládat smlouvu z hlediska uvedeného za platnou (§ 40a obč.
zák.).
Dovolací soud dovodil, že v takovém případě lze mít za splněnou pojmovou
podmínku, že na straně prodávající vystupoval v závazkovém vztahu podnikatel
při své podnikatelské činnosti, i když tak bylo z důvodu podvodného jednání
(lsti). F. V. a uzavřít, že se v posuzované věci jednalo obchodní závazkový
vztah.
Z toho pak dále resultuje, že bylo namístě aplikovat § 446 obch. zák. o nabytí
vlastnického práva od nevlastníka, který dopadá na obchodní závazkové vztahy.
Podle § 446 obch. zák. kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy
prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl
vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není
vlastníkem a i není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Pro posouzení věci je rozhodné, zda žalovaný jako kupující věděl nebo vědět
neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávajícího zboží, v daném
případě mědi a že není ani oprávněn tímto zbožím nakládat za účelem jeho
prodeje.
V daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že kupující před uzavřením
kupní smlouvy ověřoval, zda označený prodávající je plátcem DPH a byl mu
předložen živnostenský list tohoto prodávajícího. Odvolací soud pouze na
základě toho dovodil, že žalovaný prokázal, že by v dobré víře a nevěděl a ani
vědět neměl a nemohl, že tento prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, a
proto žalovaný ve smyslu ust. § 446 obch. zák. k tomuto zboží nabyl
vlastnického práva.
V souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek ze dne
12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007), popř. Ústavního soudu (viz např. nález z
26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02) je při zkoumání dobré víry nutné, aby
kupující prokázal, že využil dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že
prodávající je skutečně vlastníkem prodávané věci, např. prověřením osoby
prodávajícího, dokladem o předchozím nabytí prodávaného zboží apod. toto
zejména platí, jsou-li s ohledem na okolnosti případu pochybnosti o dobré víře
kupujícího.
V posuzované věci ze skutkových zjištění nevyplývá, že by kupující prověřoval
osobu prodávajícího, resp. osobu za něho jednající. Ze živnostenského
oprávnění, které měl kupující k dispozici, musel vědět, že předmětem podnikání
prodávajícího je silniční motorová doprava, nikoliv nákup a prodej kovů,
zejména barevných kovů. Při prodeji 24.670, kg mědi v ceně 3,258.660,30 Kč bylo
na kupujícím, aby prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby
se přesvědčil, že prodávající je oprávněným převést vlastnictví k předmětnému
zboží. Uvedené skutečnosti v něm musely vzbuzovat pochybnosti o oprávněnosti
prodávajícího převést vlastnictví k takovému množství mědi.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud aplikoval ust. § 446
obch. zák. nesprávně a v rozporu se shora uvedenou judikaturou, což zakládá
přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zároveň jeho
důvodnost, neboť dobrou víru kupujícího posoudil neúplně, tedy nesprávně.
V dalším řízení bude event. potřebné zabývat se též námitkou žalobce, že k
uzavření předmětné smlouvy došlo v době, kdy na prodávajícího byl prohlášen
konkurz. Soudy obou stupňů se s touto námitkou uplatněnou v průběhu řízení
nikterak z hlediska požadovaného nároku nevypořádaly.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení
tohoto rozhodnutí platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech řízení vč. nákladů řízení dovolacího bude podle ust. § 243 odst. 1
o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu