28 Cdo 622/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně N. P. T. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Iblem, advokátem
se sídlem v Mnichovicích, Průběžná 715, proti žalovaným 1. R. N., a 2. M. N.,
oběma zastoupeným JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná
47, o zaplacení částky 769.968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 449/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č. j. 64 Co 163/2009-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 3. 2008, č. j. 55 C
449/2004-272, rozhodl o povinnosti v záhlaví uvedených žalovaných zaplatit
společně a nerozdílně žalobkyni částku 769.968,- Kč s příslušenstvím v rozsudku
blíže specifikovaným (výrok IV.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po
žalovaných domáhala zaplacení částky 22.000,- Kč s příslušenstvím, a v části, v
níž se domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 331.200,- Kč, z částky
318.252,- Kč i z částky 142.516,- Kč (výrok V.), a rozhodl o povinnosti
žalovaných nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení (výrok VI.).
Tímto rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 zároveň i o povinnostech
dalších třech žalovaných a zastavil řízení vůči zbylým čtyřem žalovaným, proti
nimž směřovala táž žaloba. Žalobkyně se domáhala vydání uvedeného plnění z
titulu bezdůvodného obohacení, které bylo žalovanými nabyto užíváním bytové
jednotky vlastněné žalobkyní bez právního důvodu. Soud vyšel ze zjištění, že
žalovaní užívali předmětný byt na základě podnájemní smlouvy uzavřené se
společností PIKANT II s. r. o., tato smlouva ovšem zanikla ke dni 31. 5. 1995
výpovědí, kterou dal vlastník domu, společnost Izolace Ústí nad Labem a. s.,
nájemci domu. V roce 1998 byly na základě prohlášení ze dne 20. 2. 1998
učiněného podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům (dále jen zákon o vlastnictví bytů), společností
PROTRADESTAV, a. s., v té době v katastru zapsané jako vlastník budovy,
vymezeny v předmětném domě bytové jednotky a jako jejich vlastník byla v
katastru zapsána uvedená společnost. Později však společnost PROTRADESTAV, a.
s., učinila prohlášení ve formě notářského zápisu, ve kterém bylo najisto
postaveno, že vlastníkem předmětného domu byla a je společnost Izolace Ústí nad
Labem a. s. „v likvidaci,“ která poté dne 10. 10. 2002 prohlášením vlastníka ve
smyslu § 4 zákona o vlastnictví bytů vymezila v předmětném domě bytové
jednotky. Tyto jednotky získala na základě kupní smlouvy ze dne 11. 12. 2002 do
vlastnictví žalobkyně. Po zjištění, že žalovaní obývali v žalovaném období od
12. 12. 2002 do 31. 10. 2007 bytovou jednotku č. 3 bez jakéhokoliv titulu,
shledal soud nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení důvodným a po
přihlédnutí k obvyklému tržnímu nájemnému za užívání obdobných bytů a k částce,
kterou již dříve žalovaní zaplatili žalobkyni, stanovil výslednou výši
bezdůvodného obohacení, kterou jsou žalovaní povinni vydat žalobkyni.
Rovněž z podnětu odvolání v záhlaví uvedených žalovaných přezkoumal rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 4 Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 3. 9. 2009,
č. j. 64 Co 163/2009-381, potvrdil napadený vyhovující výrok IV. rozsudku a
rovněž tak napadený výrok VI. rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
konstatoval, že již nájemní smlouva uzavřená mezi vlastníkem domu, společností
Izolace Ústí nad Labem a. s., a společností PIKANT II s. r. o. byla neplatná,
tudíž nemohl vzniknout ani platný podnájemní vztah mezi nájemcem a žalovanými,
kteří tak užívali předmětný byt už od počátku bez právního důvodu. Odvolací
soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o platném vymezení bytových
jednotek v domě a o jejich řádné koupi žalobkyní, která tak byla v projednávané
věci aktivně legitimována k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Nadto podle odvolacího soudu by i v případě neplatného vymezení jednotek došlo
na základě uzavřené kupní smlouvy k platnému převodu nemovitosti jako celku,
což opět potvrzuje správnost závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně v
projednávaném sporu. Odvolací soud shledal rovněž správně určenou výši
bezdůvodného obohacení, a tudíž rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k
žalovaným potvrdil.
Proti uvedenému rozhodnutí podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují
ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce
v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešené. Tuto otázku dovolatelé spatřují
v posouzení, zda je aktivně legitimována k podání žaloby na vydání bezdůvodného
obohacení za užívání bytové jednotky osoba, která koupila bytové jednotky, ač
jejich vymezení bylo učiněno nevlastníkem a vlastník pouze přejal prohlášení
nevlastníka budovy, a zda tedy vlastník může přijmout za své prohlášení
nevlastníka učiněné podle § 4 zákona o vlastnictví bytů a platně tak vymezit
bytové jednotky. Nesprávné právní posouzení, kterého se soudy obou stupňů
řešením této otázky podle dovolatelů dopustily, pak naplňuje dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyni nemohla ve sporu
příslušet aktivní věcná legitimace, neboť nenabyla vlastnictví k neexistujícím
bytovým jednotkám. K platnému vzniku bytových jednotek přitom nemohlo dojít,
protože jednotky byly původně vymezeny prohlášením ze dne 20. 2. 1998 učiněným
nevlastníkem – společností PROTRADESTAV, a. s., a přejal-li dne 10. 10. 2002
toto prohlášení vlastník – společnost Izolace Ústí nad Labem a. s. „v
likvidaci,“ nebyly ani tímto bytové jednotky platně vymezeny, neboť zmíněným
prohlášením bylo pouze přejato původní neplatné prohlášení i všechna práva a
povinnosti z původního prohlášení vyplývající. Z absolutně neplatného právního
úkonu však nelze převzít žádná práva ani povinnosti, a proto převzetím
prohlášení učiněného nevlastníkem nemohly vzniknout ani žádné právní následky
pro vlastníka. Dovolatelé dále zpochybňují názor odvolacího soudu, že v případě
neplatnosti prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek došlo k platnému
prodeji domu jako celku a neplatné prohlášení vlastníka nemá vliv na platnost
smlouvy o převodu nemovitosti. Podle dovolatelů nelze zaměňovat bytové jednotky
a dům jako celek, a činí-li tak odvolací soud, popírá tím existenci zákona o
vlastnictví bytů, přičemž jeho výklad kupní smlouvy zároveň odporuje i
judikatuře Nejvyššího soudu zdůrazňující, že výkladem vůle nelze nahrazovat
nebo doplňovat projevenou vůli účastníků, čehož se odvolací soud záměnou
bytových jednotek a domu jako celku dopouští (dovolatelé odkazují na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2615/2006, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 159/2006). S ohledem na
uvedené skutečnosti dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ve vztahu k jejich osobám i výroky IV. a VI. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 4 a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou
stupňů o neexistenci platného právního titulu dovolatelů k užívání předmětné
bytové jednotky a navrhla dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009
Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12
přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Spatřují-li dovolatelé zásadní právní význam rozhodnutí v otázce aktivní věcné
legitimace žalobkyně, která nabyla kupní smlouvou vlastnictví k bytovým
jednotkám vzniklým na základě prohlášení učiněného nevlastníkem, které bylo
později pouze převzato vlastníkem budovy, nelze jim přisvědčit, že by tato
otázka mohla v projednávané věci založit přípustnost dovolání. V řízení bylo
zjištěno, že bytové jednotky byly původně zapsány do katastru nemovitostí na
základě prohlášení nevlastníka, absolutní neplatnost tohoto prohlášení
konstatovaly soudy obou stupňů, později však došlo po vyjasnění vlastnických
vztahů k budově i k novému prohlášení o vymezení bytových jednotek ze dne 10. 10. 2002 podle § 4 zákona o vlastnictví bytů učiněným nyní nezpochybňovaným
vlastníkem budovy. Pro posouzení toho, zda bylo prohlášení vlastníka o vymezení
jednotek učiněno platně, je rozhodující, zda splňovalo ke dni prohlášení
veškeré náležitosti vyžadované § 37 a násl. obč. zák. Bylo-li prohlášení
učiněno způsobilým subjektem, v souladu se zákonem a zároveň i v zákonem
vyžadované formě, svobodně a vážně, je třeba se zabývat především tím, zda bylo
i dostatečně určité a srozumitelné, zvláště pokud byl jeho obsah vymezen pomocí
odkazu na dřívější neplatné prohlášení učiněné nevlastníkem. V tomto ohledu se
sluší zmínit závěry obsažené v dřívějších rozhodnutích Nejvyššího soudu, z
nichž vyplývá, že ke splnění požadavku určitosti právního úkonu postačí, je-li
jeho předmět vymezen odkazem na jinou listinu, ze které je ovšem tento předmět
objektivně seznatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 6237, sešit 8/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4405, sešit 4/2007). Bylo-li tedy v
prohlášení vlastníka odkázáno na určitou listinu obsahující veškeré náležitosti
vyžadované ustanovením § 4 zákona o vlastnictví bytů pro platné prohlášení
vlastníka o vymezení jednotek, není důvodu pro závěr o neurčitosti či
nesrozumitelnosti takto učiněného prohlášení, přičemž není ani rozhodující, zda
listina, na níž bylo odkázáno, zachycuje platný či neplatný právní úkon, ale
skutečnost, zdali tato listina dotváří posuzovaný právní úkon tak, aby jej bylo
možno považovat za určitý a srozumitelný, a tudíž i platný. Platnost prohlášení
vlastníka ze dne 10. 10. 2002 tedy nelze zpochybnit pouze tím, že pro vymezení
bytových jednotek vlastník odkázal na prohlášení nevlastníka zapsané na
příslušných listech vlastnictví u Katastrálního úřadu Praha – město, neboť ani
u takto projevené vůle nelze pochybovat o jejím obsahu a zaměření.
Dovolatelům
lze sice přisvědčit, že z absolutně neplatného právního úkonu (prohlášení
nevlastníka) nemohly vzniknout žádná práva a povinnosti, které by mohly být
vlastníkem převzaty, což však není překážkou toho, aby byl neplatný právní úkon
využit pro vymezení obsahu pozdějšího právního úkonu – prohlášení vlastníka
odkazem na listinu obsahující tento dříve učiněný neplatný právní úkon. Rozhodnutí odvolacího soudu respektující uvedené závěry tedy nelze považovat za
zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a nelze proto ani
dovodit přípustnost podaného dovolání.
Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu již z toho důvodu, že bytové
jednotky byly v předmětné nemovitosti platně vymezeny, a tudíž mohly být i
platně převedeny na základě kupní smlouvy na žalobkyni, která tedy byla v
projednávaném sporu aktivně legitimována, nemůže k závěru o přípustnosti
dovolání vést ani další dovolateli předestřená otázka, zda by bylo možno
neplatnou kupní smlouvu na bytové jednotky vyložit i jako platně uzavřenou
kupní smlouvu na celou nemovitost. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího
soudu totiž není dán, spočívá-li rozhodnutí na více důvodech a pro jeho vydání
postačil důvod, který nečiní rozhodnutí zásadně právně významným, neboť řešení
další otázky již nemůže ovlivnit výsledek sporu a dovolací řízení by se tak v
rozporu se svým účelem stalo pouhým prostředkem řešení teoretických problémů
bez dopadů na konkrétní spor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 2878, sešit 30/2004, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 48/2006 civ., sešit 6/2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že zde není důvodu pro závěr o zásadním právním
významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o. s. ř. Dovolání žalovaných tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je
proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl
Žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a ohledně nákladů vynaložených
žalobkyní na vyjádření k dovolání použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5, věty první, a § 224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení § 146 odst. 3
téhož právního předpisu s tím, že dovolací soud tu přihlížel k obsahu jejího
vyjádření, jež se netýká dovolateli zpochybňovaných závěrů odvolacího soudu ale
otázek, jimiž se zabýval dovolací soud v jiném řízení žalobkyně týkajícím se
téže nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008. sp. zn.
33 Odo 854/2006), a proto takové vyjádření nepovažoval ze účelné uplatňování
nebo bránění práva a náhradu nákladů žalobkyni nepřisoudil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu